Foto Vika Strawberrika, Unsplash
Nerůstové hnutí navrhuje věnovat více energie péči než výkonu. Prakticky vzato to znamená soustředit se na činnosti, které jsou v současné ekonomice nedoceněné (symbolicky i doslova), ale přesto pro kvalitní život nezbytné. Může jít o práce v domácnosti, péči o děti, jejich výchovu a vzdělávání, péči o stárnoucí rodiče nebo osoby v širší rodině nebo v jistém smyslu i péči o sebe (např. sebevzdělávání) a nejbližší okolí (komunitu, sousedství, veřejný prostor). Aby bylo na podobné aktivity víc času, navrhuje nerůst zkrátit pracovní dobu.
Nerůst zároveň prosazuje výrobní postupy, které spotřebovávají jen nezbytně nutné množství (nejlépe výhradně obnovitelných) přírodních zdrojů. Takové postupy jsou však často náročné na množství lidské práce. Lidská práce tu nahrazuje jiné vstupy, především kapitál a energii. Kromě environmentální udržitelnosti jde nerůstu o to, aby práce nebyla orientovaná primárně podle měřítka efektivity výroby (typickým příkladem takových úspor z rozsahu může být pásová výroba), ale aby byla smysluplnou činností a aby její výsledky posloužily někomu, koho sami známe. V nerůstové literatuře se pro takový princip vžilo označení „konvivialita“, tedy přesvědčení o potřebě bližší interakce s ostatními lidmi a s přírodou a nezávislosti na globálních řetězcích.
Společným jmenovatelem všech těchto technologií je každopádně snaha o autonomii vůči centralizované, hierarchické struktuře – ať už v podobě korporací nebo státu.
Technologie samotné se pak označují jako „low-tech“ neboli jednoduché postupy, které nevyžadují vysokou úroveň specializace práce ani mnoho dalších vstupů, díky čemuž je mohou praktikovat i malé autonomní skupiny lidí. Dokážou ale na práci náročné konviviální technologie dostát nerůstovému závazku trávit více času mimo produktivní práci, aniž bychom se při tom „udřeli“ ve snaze naplnit základní materiální potřeby?
Malé je milé (a nerůstové)
Ekologický ekonom Ernst Friedrich Schumacher v textu Malé je milé přináší vizi světa, kterému dominují jednoduché, snadno ovladatelné a opravitelné technologie. Schumacherovy návrhy (podobně jako jeho dalších předchůdců nerůstu Ivana Illiche, Andrého Gorze, Jacquese Ellula nebo Lewise Mumforda) jsou bezpochyby blízké koncepci low-tech: nenáročná řešení mají za cíl snížit spotřebu energií, materiálů a kapitálu a zároveň podporovat nezávislost na průmyslové infrastruktuře a globálních dodavatelských řetězcích.
Současní nerůstoví autoři a autorky jako Christian Kerschner nebo Andrea Vetter řadí mezi principy nerůstových technologií podobné vlastnosti: autonomii, konvivialitu, vhodné měřítko či demokratizaci a šetrnost k přírodě (dlouhý životní cyklus, možnosti oprav, recyklace, minimalizace odpadu…). Zároveň upozorňují, že uvnitř nerůstového hnutí nepanuje ani zdaleka shoda na tom, jaké technologie jsou „nerůstové“. Mezi konkrétními příklady se nicméně nápadně často objevují právě low-tech postupy, které jsou z konvenčního hlediska pomalé a „neefektivní“.
V energetice nerůst navrhuje jít cestou komunitní obnovitelné energetiky, resp. energetické demokracie či koncept prosumers (spotřebitel je zároveň výrobcem energie). Důraz se klade i na úspory energie, ovšem pochopitelně v low-tech provedení: například australští autoři Alexander a Yacoumis hovoří explicitně o tom, že část spotřeby plynu a elektřiny spojené s vytápěním lze vyřešit „zahříváním lidí, ne míst“ a opatřeními na úspory energií, což je pohled blízký myšlence dobrovolné skromnosti.
V dopravě je klasickým symbolem nerůstu jízdní kolo (včetně cargo kol, svépomocných opraven typu bike kitchen apod.), preference pěší chůze a celkově pomalosti (vlakem nebo lodí místo letadlem, MHD místo autem apod.), které souvisejí s celkovou očekávanou proměnou infrastruktur tak, aby navrhované dopravní způsoby nikoho nevyčleňovaly ze smysluplného zapojení do společnosti. Protipólem nerůstu je individuální automobilismus (včetně elektromobility) nebo létání letadlem.
V oblasti zemědělství nepřekvapí návrhy na komunitou podporované zemědělství, komunitní zahrádkaření, snaha o potravinovou soběstačnost, permakulturu, organické, ekologické či biodynamické postupy. Potenciálně slibným konceptem je agrivoltaika – spojení obnovitelných energií se zemědělskou produkcí.
Pro výrobní sektor je pak charakteristická preference řemeslné, resp. „tradiční“ (hand-made či kutilské do-it-yourself) výroby před průmyslovou. Na wikipedické stránce anglického hesla „low-tech“ nalezneme celou škálu technologií: truhlářství, tkalcovství, mlynářství, ruční pletení, tradiční vinařství, uzení, solení, nakládání…
Někteří nerůstoví autoři a autorky se ale nebrání ani digitálním informačním technologiím, splňují-li nároky na autonomii: open-source software, digitální a znalostní občiny či peer-to-peer platformy, modulární technologie, blockchain (např. faircoin). Často je jako přednost zmiňována schopnost snazší politické mobilizace (lidé se přes ně snadněji svolají k akci). Kriticky vnímaný je naopak jejich potenciál zamezovat komunikaci tváří v tvář a vysoká spotřeba energie na jejich provoz.
Společným jmenovatelem všech těchto technologií je každopádně snaha o autonomii vůči centralizované, hierarchické struktuře – ať už v podobě korporací nebo státu. Často se tu také odráží snaha umožnit distribuci plodů výroby v místě (lokalizace). V pozadí je myšlenka schumacherovské buddhistické ekonomie: stejně jako mají některé technologie potenciál lidi ve skutečnosti odcizovat, jiné mají naopak potenciál lidi sbližovat. Konviviální technologie posilují důvěru a přímou zkušenost s ostatními skrze (spolu)práci a komunikaci tváří v tvář namísto průmyslové produkce a tržních kontraktů. Autonomie, lokalizace, důraz na blízkost a neindustrializovanou produkci mají také potenciál osvobozovat od nutnosti odvozovat blahobyt od placené práce – a tím vytvořit větší prostor pro často opomíjené (nebo trhu svěřované) pečovatelské aktivity, tzv. reprodukční práci.
Osvobodit péči ze zajetí trhu, ale nevracet se zpět
Reprodukční práce – protiklad tzv. produktivní, trhem oceňované práce – nahrazuje poněkud nepřesné označení „neplacená práce“. I pečovatelské činnosti se postupem času stávají předmětem placené práce – pečovatelské domy, babysitting, uklízení domácnosti atd., to vše jsou příklady vtažení péče do tržního sektoru. Takzvané komodifikaci péče nahrává současná organizace placené práce – často je nutné za ní dojíždět, nereflektuje lidské biorytmy nebo nebere existenci péče jako potřeby vůbec v potaz. Placenou reprodukční práci pak často poskytují především osoby s horší pozicí na trhu práce (například migrantky), mnohdy za nedostatečnou finanční úplatu a bez jistot systému sociálního zabezpečení.
Ať zpeněžená nebo ne, reprodukční práce dle dlouhodobých výzkumů padá více na bedra žen. Podle statistiky Evropské unie o příjmech a životních podmínkách z roku 2018 jsou to v 68 procentech evropských rodin právě ženy, kdo pomáhá dětem s přípravou do školy, v 92 procentech případů ženy perou, v 76 procentech uklízí a v 79 procentech vaří. O seniory pečují z 80 procent ženy a v případě stálé péče opouští zaměstnání ten, kdo má nižší příjem – většinou tedy opět žena. Celosvětově se odhaduje, že ženy stráví domácími pracemi dvakrát tolik času než muži. Ženy převažují také ve formálním sektoru péče – tvoří například 85 procent zdravotnického personálu. Alarmujícím faktem pak je, že třetina z těchto žen má děti mladší 12 let a 19 procent těchto žen, tedy 5 procent všech zdravotníků, jsou matky samoživitelky.
Právě formální sektor péče tvoří druhou podmnožinu. Spadá do ní nejen zdravotnictví, ale i sociální nebo vzdělávací služby. Jedná se o sféry, které jsou dlouhodobě finančně i personálně podhodnocené, přičemž ve všech jsou častěji zastoupeny ženy než muži. Současně jde o oblasti, které jsou pro společnost klíčové, jak jsme si připomněli i nedávno během covidové pandemie. Je ovšem otázkou, zda by další komodifikace pečujících profesí lepšímu postavení reprodukční práce pomohla. Pečovatelským aktivitám se v rámci tržní logiky z principu nedaří. Nejsou zaměřené primárně na zisk a špatně se jeho logice přizpůsobují – a pokud už se přeci jen přizpůsobí, stávají se privilegiem (placená zdravotní péče, soukromé školy…), což ve výsledku může společenské nerovnosti prohlubovat.
Může ale cesta vést opačným směrem, tedy snažit se pečovatelské aktivity zbavit tržního sevření? Zastánci nerůstu jsou přesvědčení, že ano: právě proto, že logika zisku je zcela opačná logice péče, argumentují, že orientace na reprodukční práci může tvořit jeden z pilířů nerůstové transformace. Jak tedy péči dekomodifikovat, aniž by se z ní opět stalo neviditelné domácí břemeno, „práce, která se nepočítá“ nebo podhodnocená dřina, která navíc častěji zatěžuje ženy než muže?
Péče jako organizační princip ekonomiky
Předpokladem pro nerůstovou transformaci je mimo jiné i změna společenských struktur. Nejčastěji skloňovanou strukturou v souvislosti s péčí jsou tzv. commons, které do češtiny můžeme přeložit jako společné statky.
Například Winne van Woerden představuje commons jako sociální strukturu, v níž se skupina lidí organizuje kolem určité potřeby komunity, jako je zajištění jídla, energie, bydlení nebo péče. Správa commons funguje na základě společných pravidel, přičemž komunita dohlíží na jejich dodržování. Základním principem je zde kolektivnost, prostřednictvím níž získává komunita soběstačnost a samostatnost.
Péče v tom nejzákladnějším slova smyslu funguje jako commons již dnes. Je jí míněna péče, kterou každý z nás potřebuje k tomu, aby mohl vyrůst a osamostatnit se, tedy ona neohodnocená, reprodukční činnost, která se odehrává za stěnami lidských domovů.
Péče jako commons je chápána holisticky a základním principem pro její poskytování je solidarita a reciprocita. Abychom si dokázali představit, že takto organizovaná péče funguje ve větším měřítku přesahujícím nukleární rodinu, je třeba o ní přemýšlet mimo rámec současného systému. Základní podmínkou je zde vybudování kultury důvěry, vzájemného respektu a spolupráce s formálními i neformálními organizacemi, přičemž úlohy by měly být rozdělovány podle schopností zapojených stran. Konkurence musí být v této struktuře vyměněna za spolupráci.
V commons se podle van Woerden občané stávají aktivními účastníky v budování pečovatelských podmínek, ve kterých chtějí žít. Zůstávají „konzumenty“ v době, kdy péči potřebují, ale mění se v producenty a poskytovatele ve chvíli, kdy mohou tuto roli zastat. Tímto způsobem se péče znovu přeměňuje ve veřejnou službu a méně podléhá tržní logice. Rozhodování jsou přijímána zdola a těmi, jichž se přímo týkají. Takový systém podněcuje občany k pocitu odpovědnosti za udržení reprodukčního bohatství jejich místní komunity a radikálně se liší od systému, který podporuje individualitu a produktivitu. Péče o naši vzájemnou závislost a zranitelnost a posilování komunitních vazeb znamená odmítnout společnost, která považuje lidi za soutěživé a sobecké bytosti, a posouvá nás blíže k socio-ekologické transformaci za hranice růstu.
Nelze si nevšimnout podobnosti s principem konviviality, autonomie (na tržních strukturách) či demokratizace u nerůstových technologií. Péči jako commons najdeme v současnosti v malém měřítku u družstevních kolektivů provozujících školky, sousedských skupin, komunitních center nebo u kolektivů pro dětskou péči. Především kolektivy dětské péče, fungující jako časové banky a sdružující rodiny, které si navzájem poskytují hlídání či doučování dětí, se osvědčují jako účinný způsob, jak získat více času, pro občanskou participaci, odpočinek nebo práci spojenou s low-tech postupy. Ty jsou – vcelku v souladu s pojetím péče jako commons – organizované na základě důvěry a lokálních vazeb, přímých vztahů bez tržního zprostředkování.
Uniknout iluzi efektivity
Jakkoli jsou low-tech řešení náročná na práci, umožňují uspokojovat potřeby autonomně, mimo peněžní ekonomiku a globální průmyslovou infrastrukturu, a vytvářet tak větší prostor pro pečovatelské aktivity. Konviviální, nerůstové technologie mají zásadní potenciál proměnit organizaci společnosti a pracovní režim lidí. Zásady jako lokalizace a decentralizace pomáhají zprostředkovat obživu v místě. Cílem je mimo jiné umožnit alespoň část obživy uskutečňovat mimo sektor placené práce nebo alespoň rovnoměrně rozprostřít příležitosti k obživě bez toho, aby bylo nutné např. za prací dojíždět.
Navzdory hojně rozšířenému narativu o automatizaci, digitalizaci, efektivitě moderních technologií a „světě bez práce“ jsou to paradoxně právě konviviální, na práci náročná low-tech řešení, která mají mnohem větší potenciál lidi sbližovat, podporovat soběstačnost, odolnost a tím pádem méně spoléhat na aktivity zprostředkované trhem. V jistém smyslu tak mohou přinést skutečně „pohodu pro všechny“: možnost trávit více času s blízkými a neohlížet se na placenou práci jako na zásadní (či dokonce jediný) zdroj existenčního zabezpečení.
Autorka a autor jsou environmentalisté.
Text vyšel v upravené podobě v čísle časopisu A2 věnovanému nerůstu.
Text vznikl v rámci projektu Rozšiřování nerůstového povědomí díky podpoře Nadace Rosy Luxemburgové.
