Pravda románu tváří v tvář ekologickému rozvratu. O nové knize Pavla Barši

Román se stal tak dominantním a samozřejmým žánrem literárního světa, že jsme se skoro zapomněli ptát, proč nám na románech záleží a co to o nás vypovídá. Už jen proto je potřeba vítat každý pokus vnést světlo do vztahu románového vyprávění a mimoliterárního světa. Nová kniha filozofa a politologa Pavla Barši Román a dějiny je takovým pokusem, i když v ní nejde ani tak o to vysvětlit, proč romány čteme, jako spíš o to, proč by nás měl román jako forma vyprávění zajímat, a to právě vzhledem ke stavu současného světa. Byť v tomto svém prvním plánu nenabízí zcela přesvědčivou odpověď, skrývá v sobě ještě druhou rovinu, která rozhodně stojí za pozornost.

Barša umně rozehrává partii mezi čtveřicí teoretiků románu, která má zároveň odrážet ideologické sváry 20. století.

Není jednoduché říci, co je vlastně Román a dějiny za knihu. Pravda, Barša se s odpovědí netají: je to „politicko-teoretický esej“. Není ale jen politologickou či filozofickou úvahou, protože autor ji prokládá vinětami z vlastního života, čímž jí dodává nezvykle osobní zabarvení. Navzdory názvu navíc Baršova kniha vlastně o románech zas tak moc není. Jejím hlavním tématem, alespoň na první pohled, je totiž to, jak lze z diskusí o vztahu románu a dějin v minulém století vydolovat politicky relevantní pojem dějinnosti.

Kundera v náruči konzervatismu

Barša se obrací k myšlení o románu jako místu inspirace pro východisko z krize politické imaginace, v níž se podle něj nacházíme. Nejde přitom o to, že by naší politickou zodpovědností mělo být číst romány. Tváří v tvář klimatické katastrofě podle něj potřebujeme hledat nové způsoby, jak kolektivně převzít spoluzodpovědnost za budoucnost. Barša potřebuje (stejně jako celá tzv. nová levice, ke které se tím nepřímo hlásí) nahradit revoluční mesianismus minulého století něčím, co by dokázalo „intersekcionálně“ propojit dílčí perspektivy ve jménu zodpovědnosti vůči společné budoucnosti.

A právě zkušenost dějinnosti je podle něj zkušeností dějin jako něčeho, co pro nás nikdo nenalinkoval, ale co přesto dokážeme kolektivně, v závazku k minulým i budoucím generacím, spoluvytvářet. Román pak má být místem tematizování této zkušenosti, alespoň něco takového se Barša snaží vytěžit z rozebírání teorií románu Györgye Lukácse, Ericha Auerbacha, Michaila Bachtina a Milana Kundery.

Barša umně rozehrává partii mezi čtveřicí teoretiků románu, která má zároveň odrážet ideologické sváry 20. století. Na jedné straně této partie stojí marxistický konvertita György Lukács, jenž viděl v románu moderní odpověď na lidskou potřebu nacházet smysl života jednotlivce v řádu světa. V moderních, kapitalistických podmínkách šlo ale podle něj něco takového jen, když romanopisec přijme perspektivu proletariátu jako revoluční třídy, která jediná dokáže opět organicky sladit jednání konkrétních lidí s osudem lidské společnosti.

Druhou stranu reprezentují Michail Bachtin a Erich Auerbach, pro něž byl román místem vícehlasosti a dialogičnosti, která podvrací epickou snahu o monologické smíření individua a dějin. Milan Kundera coby esejista pak představuje neúspěšný pokus přejít z jedné strany na druhou. Po deziluzi z politického vývoje v Československu opustil Lukácsův tábor, ale zůstal věrný představě, že úlohou románu je zachycovat pravdu historie: údělem romanopisce ale už není stát angažovaně na správné straně dějin, nýbrž z nadhistorického odstupu ukazovat marnost lidských ambicí a faleš velkých vyprávění. Zaujímání nadhistorického odstupu je však dle Barši iluzí, která v důsledku Kunderu žene do náruče konzervatismu.

Osobní intelektuální pouť

V románové teorii se tak zrcadlí ideologický odkaz minulého století: Lukács a mladý Kundera reprezentují selhání komunismu a starý Kundera selhání liberalismu. Bachtin pak pro Baršu představuje hodnoty neoliberální postmoderny vzývající decentralizaci a Auerbach mu slouží k překonání limitů neoliberalismu ve jménu překrývání dílčích horizontů. Všechno to do sebe na první pohled krásně zapadá. Jedna věc je však přijmout vlastně už kanonizovanou interpretaci románu jako něčeho, co podrývá epický pohled na místo člověka v dějinách. Tato interpretace nachází svůj výraz v Baršově pojmu dějinnosti jako zkušenosti radikální otevřenosti dějinného času.

Druhý stěžejní element, který Barša přisuzuje dějinnosti, tedy pocítěnou možnost budovat kolektivní dialog s minulostí i budoucností, však často působí jako něco, co si autor do románové teorie promítá, než aby to tam nacházel. Modernistická estetika každodennosti, ke které se Barša s pomocí Auerbacha upíná, je s námi ostatně už přes sto let a byť by se určitě daly najít souvislosti mezi ní a něčím jako demokratickým étosem, zdá se, že je příliš křehká na to, aby tvořila základ nebo byla inspirací pro budování kolektivního „my“ schopného řešit ekologický rozvrat. Je příznačné, že v pasážích v závěru knihy reflexe románové teorie zcela ustupuje úvahám nad odkazem myšlenek nedávno zesnulého sociologa vědy a filozofa Bruna Latoura.

Barša konfrontaci s dějinností nepředstavuje jako nějaký nadčasový morální imperativ (to by byla „kunderovská“ chyba), ale jako takříkajíc politický úkol naší doby. Důraz na historickou situovanost Baršovy argumentace mají dodávat právě pasáže věnované jeho intelektuální biografii. Hlavně ale představují interpretační klíč k druhému, možná méně zjevnému, o to však pozoruhodnějšímu plánu knihy. V této interpretaci se politická naléhavost Románu a dějin mísí s potřebou dodat smysl i vlastnímu životnímu příběhu.

Ukazuje se totiž, že trajektorie od marxismu přes liberalismus k postmoderně a za ní, kterou Barša stopuje v románové i politické teorii, odráží jeho vlastní intelektuální vývoj. Autora přitom nacházíme v jeho putování právě ve fázi, kdy hledá východisko z postmoderního a neoliberálního vzývání decentralizace všeho druhu. Tři trajektorie knihy – politická, teoretická a osobní – se tak navzájem zrcadlí a umocňují: Nejde jen o to, aby se román ukázal jako účinný zdroj pro promýšlení nové politické imaginace, ani o to, aby naše století našlo cestu ven z ideologických mantinelů století minulého, ale také aby Baršova intelektuální pouť spěla do zdárného přístavu.

Román a dějiny je tak kniha, která v prvním plánu deklaruje jako zásadní rys dějin to, že se nerýmují s žádnou předem danou osnovou, aby ve svém druhém plánu demonstrovala potřebu navzdory této absenci vázaného rýmu (neboli navzdory prozaičnosti dějin) nacházet souzvuk mezi teorií, dějinami a vlastním životním příběhem. Hledání tohoto souzvuku ostatně není úplně nejhorší charakteristikou „údělu intelektuála“ (rozhodně sedí na Lukácse či Kunderu). Román a dějiny je nejúčinnější právě jako výpověď o jedné současné podobě tohoto hledání.

Autor působí v Semináři dějin umění Masarykovy univerzity.