Foto Unsplash
Kandidáti z čela pelotonu jsou známí a propíraní médii od rána do večera, což vede k určitému vyčerpání, kdy o Andreji Babišovi prostě nelze zjistit ani říct nic nového. Stejně tak jsou vyčerpány všechny kombinace slov, kterými by bylo možné popsat jednání Petra Pavla, generála na penzi, před rokem 1989. Za nimi následuje zástup několika dalších tváří, které se snaží získat nálepku černého koně prezidentské volby.
Jenomže pak je zde druhá polovina kandidátů, o kterých mnoho nevíme a možná ani vědět nechceme. Zatímco první skupině udělal nedávno profily třeba týdeník Respekt se zdůvodněním, že se jedná o relevantní kandidáty, podíváme se zde na kandidáty irelevantní. Nakonec v soutěži, kde vyhrává pouze jeden, není zas takový rozdíl mezi Pavlem Fischerem a Karlem Janečkem. Ministerstvo vnitra navíc polovinu irelevantních vyřadilo, což naštěstí na jejich šancích stát se příštím prezidentem vůbec nic nezměnilo.
Jaroslav Bašta, prezident extrémní ospalosti
Kariéra Jaroslava Bašty rozhodně není nudná. 74letý politik stihl být za svého života disidentem, politickým vězněm, signatářem Charty 77, ministrem v Zemanově vládě nebo velvyslancem v Rusku a na Ukrajině. Tam skončil po kauze týkající se kupčení s českými vízy. Nakonec se z Bašty stal poslanec a nyní také kandidát Okamurovy ultra pravicové SPD. Cesta z disentu k zatmění mysli není nijak ojedinělá, stačí se podívat třeba na tragický osud Alexandra Vondry.
Všichni se předhánějí v průměrnosti, usedlosti a uměřenosti, snad s výjimkou Janečka, který umí kotrmelec.
Z Bašty se stal kandidát na prezidenta teprve v září a nezdá se, že by z toho měl velkou radost. Bašta sice víceméně zastává podobné postoje jako SPD, nicméně často v mírnější verzi. Nejsilnější emocí, kterou vzbuzuje, je především ospalost, kdy nejlepší Baštovou vlastností je ta, že nedokáže posbírat ani znásobit vztek skalních voličů Okamury. SPD je spolu s ANO jedinou stranou, která dokázala vygenerovat vlastního kandidáta, což je smutná vizitka vládních stran.
Betonový císař Tomáš Březina
Březina je, přiznám se, můj oblíbenec. Betonový miliardář, který se chlubí tím, že se nikdy v životě nespletl. To nemůže být špatný člověk. Jím založená a vedená společnost BEST se od roku 1990 soustředí na výrobky z betonu pro dům a zahradu. Dle Wikipedie se proto Březinovi říká také „král betonové dlažby“. Netuším, proč tento titul nevévodí jeho billboardům, okamžitě by si získal srdce nejednoho kutila. Málokterá země našla takové zalíbení v betonu jako Česko, v němž zámková dlažba pokrývá třetinu povrchu – zbytek tvoří asfalt.
Březina své betonové království prodal v minulém roce, aby letos na jaře ohlásil kandidaturu na prezidenta, protože když můžete velet betonu, můžete vládnou celé zemi. V jednom rozhovoru na konto svých politických zkušeností Březina zcela vážně řekl, že postavil třicet továren a má proto obří zkušenosti s reálným životem. Jinou jeho kvalifikací je, že umí vydělat hodně peněz.
K mému velkému zklamání se Březina bohužel příliš nevyjadřuje ke klíčové roli betonu při formování české státnosti. Novináři ho tlačí k tématům domácí a zahraniční politiky, kde se plácá jak učeň s lopatou u míchačky. Opakuje hesla o českých zájmech a prvotní starosti o české občany.
V případě ruské agrese vůči Ukrajině se Březinovi v rozhovoru s Čestmírem Strakatým podařilo zformulovat tezi, že jelikož Rusko zaútočilo na Ukrajinu podle svého práva, a pak zde uspořádalo referendum, odehrálo se vše podle práva. Není však úplně jisté, zda přesně tohle chtěl betonový císař říct, protože jeho artikulační schopnosti připomínají tuhnoucí beton. Březina má naštěstí přehledný web, kde se můžete dočíst, že chce zemi transformovat v pracovní tábor, což v různých podobách v rozhovorech několikrát zopakoval. Měli bychom prý mít méně úředníků a učitelů a více lidí v zemědělství, průmyslu a na stavbách, abychom dohnali Evropu. Mám podezření, že v Evropě byl Březina naposledy někdy po druhé světové válce. Březina na svém webu deklaruje, že nikdy neselhal a selhat se nechystá. Bohužel selhal ve sbírání podpisů, a tak zůstane v našich srdcích coby prezident betonové dlažby.
Programátoři a další
O Divišovi se píše nejhůře. Krom mladistvého vzhledu se obtížně hledá cokoli, čím by v zástupu irelevantních kandidátů zaujal. Jeho web nabízí kompletní politický program, který z větší části připomíná fúzi hnutí STAN, TOP 09 a kusem Pirátů, to když tento informatik zabrousí do sféry technologií a robotizace. Diviš uspěl a zbohatl v IT sektoru, v němž vybudoval server Letuška.cz. Na svém webu uvádí Diviš pět podporovatelů, z nichž může většina lidí znát leda slavného kuchařského matlala Jirku Babicu. Nevím, proč vlastně nekandiduje on. Nejspíš by měl větší naději, že sesbírá potřebné podpisy, což se Divišovi nakonec těsně nepovedlo. Uvidíme, co na to soud.
Další z irelevantních je nejznámější, Karel Janeček, propagátor matematiky, kotrmelců a seskoků s padákem. Je celkem jisté, že vyhraje volby v Metaverzu a může jen doufat, že tento projekt Facebook spolu s ním vzápětí nesmaže. Jeho zápal pro tělocvik a matematiku je obdivuhodný. Jen není jasné, proč pro tuto evangelizační činnost potřebuje post hlavy státu. Janeček je skvělý matematik, ale bohužel se mu nepodařilo si spočítat, kolik podpisů potřebuje k úspěšné kandidatuře. Je to více než 21.
Jiří Kotáb o sobě tvrdí, že je soukromý ombudsman a vše podstatné o něm lze shrnout do věty, že v minulosti kandidoval do parlamentu za KSČM a Blok proti Islámu a byl expertem Úsvitu Tomia Okamury. Jeho posty na Facebooku pravidelně lajkuje v průměru nula a v extrémních případech až osm lidí. Kotáb svou kandidaturu zdůvodňuje svým tělesným postižením, kdy chce tímto krokem dodat odvahu ostatním. Moc povzbudivé to ale není. Smutný je také pohled na jeho transparentní účet, z nějž každá příchozí platba vzápětí mizí výběrem hotovosti z bankomatu. Tady bude mít někdo těžkou hlavu s vyúčtováním. S podpisy si Kotáb hlavu nelámal vůbec, a tak už o něm nejspíš nikdy neuslyšíte.
K Denise Rohanové se v médiích dodává, že je prezidentkou České asociace povinných, která pomáhá lidem v dluzích a v exekucích. Těžko říct. Podle webových stránek asociace je skutečně prezidentkou, přičemž celá asociace čítá tři členy včetně ní. Takový kolos by sama neuřídila, takže asociace má také viceprezidenta a emeritního prezidenta. Poslední tiskovou zprávu vydala v roce 2016, což je také rok, kdy vznikla, pod názvem „V Ý Z V A. Nenechávejte nás zabíjet!“ Poslední aktualita je z léta loňského roku.
V minulosti Rohanová kandidovala v lokálních volbách za Okamurův Úsvit přímé demokracie a v parlamentních za Referendum o Evropské unii, což byla strana Františka Matějky ze Svobodných. Prezidentské stránky Rohanové působí dojmem, že jejich obsah napsal robot po lobotomii, který náhodně seřadil věty typu „Budu prezidentkou, která nevidí jen západ a východ, ale i sever a jih.“ A chce také vysvětlovat dětem, že řemeslo má zlaté dno. Jako dno však vypadá spíše její kandidatura. Bohužel bez zlata.
Jedním z kandidátů, který však nakonec nezvládl sesbírat podpisy, byl Josef Roušal. Ten zaujal tím, že miluje sedmičky, postavil načerno zábavní park Krtkův svět, přičemž zdemoloval kus lesa a nechal o sobě Bohuše Matuše nazpívat písničku, ze které vám slezou nehty: „Chtěl jsem jen s láskou spojovat český lid / se selským rozumem rozdávat lidem klid.“ Kdyby nic, tohle stálo za to.
Pak už zbývá jen Pavel Zítko, což je hvězda české dezinformační scény v exekuci, která sbírá podpisy ještě dnes. Odevzdal jich pouhých patnáct tisíc. Zapomněl jsem zde uvést bývalého rektora Tomáše Zimu, ale ten je irelevantní i v rámci kategorie irelevantních.
Jaký to má vlastně smysl?
Byť by si někdo mohl myslet, že si z některých kandidátů snad utahuji či tropím žerty, žertem jsou samotní kandidáti. Je v podstatě nemožné najít za jejich motivací cokoli víc než ego opřené o nahodilé životní úspěchy, vyhrocené názory, nebo o nic. Jména při pročítání programů začnou rychle splývat, věty se opakují a tváře slévají v jednu.
Žádný z uvedených nenabízí nic, co podobně či lépe již dávno nenabízí jejich známější soupeři z čela závodu o post prvního úředníka v zemi. Jejich orientace v domácí i zahraniční politice je pak buď nejasná nebo zcela zmatená. Všichni se předhánějí v průměrnosti, usedlosti a uměřenosti, snad s výjimkou Janečka, který umí kotrmelec. Ty ostatní shrnuje generál v důchodu svým heslem „Řád a klid“ a pár extremistů typu Březiny nebo Bašty zase zvládá sehrát Andrej Babiš, a to mnohem přesvědčivěji.
Chybí myšlení nemožného, drzost, radikalita a utopie. Chybí někdo, kdo by uchopil kandidaturu jako umělecký projekt nebo nastoloval témata, která v této zemi ležící geograficky uprostřed, ale mentálně na periferii světa, neexistují. Zbývají jen ega obalená kýčem, nechtěná trapnost a pár osvěžujících WTF momentů. To nakonec není tak málo.
Autor je redaktor Alarmu.