Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Připomíná to dobře secvičenou scénku absurdní divadelní hry: studenti stávkující za to, aby vláda řešila změnu klimatu, se vžívají do role svých předchůdců z listopadu 1989 a jejich dnešní protivníci se v reakci na rozvracení veřejného pořádku zase dostávají do rolí někdejších režimních papalášů. Co se za normalizace naučili, v kapitalismu jako když našli a nejradši by ty protirežimní živly z fakult vypráskali a nahnali do soukromých firem – však tam už je odnaučí stávkovat!
Jako by část listopadové generace usnula na vavřínech poté, co svedla úspěšný zápas s minulým režimem a následně vytvořila tichou dohodu o tom, že to byla revoluce poslední a od té doby už žádných dalších změn nebude potřeba. Veškeré změny nejlepšího z možných světů by byly pouze úkrokem zpět do temných včerejšků. Zkrátka, dosáhli, čeho dosaženo být mohlo, vybojovali, co mohlo být vybojováno. Listopad 1989 je tudíž něčím víc, je jakousi metarevolucí – revolucí všech revolucí, změnou všech změn, poslední bitvou, po níž se velké dějiny uzavřely a nadále už se píší jen příběhy jednotlivců, jejich rodin a volebních preferencí.
Klimatičtí aktivisté se tudíž na univerzitách dopustili těžkého prohřešku: namísto boje za veselejší současnost, čistotu ovzduší a lepší životní prostředí se rozhodli vzít jméno Boží nadarmo a jali se kritizovat kapitalismus. Pamětníkům tak oživili vzpomínky na padesátá léta a mladým konzervativcům zase zneuctili památku let devadesátých.
Úvod do východoevropského kapitalismu
V postkomunistické části Evropy něco takového nemůže zůstat bez odezvy: pokud tu mladí přijdou s vizí jiného světa – nějaké květinové alternativy reálného kapitalismu –, přispěchají ihned vyděšení strážci statu quo, které myšlenka na jakoukoli alternativu vůči současnému světu traumaticky vrhá zpět do nočních můr normalizace. Kritika kapitalismu je totiž podle těchto hlídacích psů už na věky věků jenom jedna: ta sovětská, stalinistická, centrálně plánovaná a diktaturou strany nastolená.
Ne snad, že by každý neměl právo „projevit svůj názor“, ale vždy jen tak, aby to nic neznamenalo. Můžete si dělat, co chcete, pokud to nebude mít žádný vliv a nic se tím nezmění.
Pořádat workshopy a semináře o klimatu a energetické chudobě, přespávat na univerzitách, mávat u toho vlajkami s antikapitalistickými hesly a směřovat konkrétní a promyšlené požadavky na vládu je podle některých neúnosně radikální. Ne snad, že by každý neměl právo „projevit svůj názor“, ale vždy jen tak, aby to nic neznamenalo. Můžete si dělat, co chcete, pokud to nebude mít žádný vliv a nic se tím nezmění. Dovoleno je vše, co nevede k ničemu.
Připomíná to mentalitu stranických kádrů minulého režimu: v jejich představách už dělnické stávky a protesty nedávaly smysl, protože legitimní zájmy dělnické třídy přece reprezentovala strana a lidově demokratické uspořádání. Proč se bouříte, když jste u moci? Proč si stěžujete s transparenty v ulicích, když se můžete obrátit na příslušný úřad nebo místní stranický sekretariát? Odpověď přitom byla jednoduchá tehdy i dnes: protože aparát reprezentace selhal a celý systém zažívá krizi důvěry a legitimity.
Neutralizace živelné politiky
Vůbec nejkřiklavějším příkladem takového přístupu ke stávkujícím studentům je reakce děkana Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity Stanislava Balíka, který – podle zápisu z jednání – striktně odmítl termín „okupační“ v názvu stávky i jakékoliv reference k minulým studentským bojům. Studenti se podle něj měli se stížností na nečinnost ve věci změny klimatu obrátit na příslušné fakultní orgány, jako je Akademický senát nebo Pracovní skupina FSS MU pro udržitelnost. Ohradil se proti stávce také z toho důvodu, že by to fakultu pod jeho vedením mohlo vykreslovat ve špatném světle a vysílat negativní signál, že na fakultě není něco v pořádku a že se nestaví k environmentálním tématům příznivě. Stejně neakceptovatelná pro něj byla i představa, že by studenti měli během stávky na fakultě přespávat, a údajně hrozil, že v případě neuposlechnutí zavolá policii.
Na mnoha dalších fakultách nic z výše zmíněného problém není, ale na FSS MU pod vedením Stanislava Balíka je to Kafkův Proces. Balík za neutrální, profesionální masku jen obtížně skrývá tvář konzervativního ideologa, pro něhož je vědomí okupační stávky studentů s antikapitalistickými hesly samo o sobě nesnesitelné, natož pak na „jeho“ fakultě, a rozhodl se jim zkrátka všemi dostupnými prostředky ztrpčit život. Pokud byla strategií minulého režimu normalizace, pro ten současný je to především neutralizace, tedy úsilí jakékoliv spontánní požadavky vměstnat do stávajících institucí a tím je politicky otupit.
Svědčí o tom i kolektiv „stávkokazů“ – studentů a studentek na brněnské Fakultě sociálních studií, kteří v reakci na okupační stávku sepsali veřejné prohlášení, v němž se od stávkujících distancují a jejich aktivity považují za nedůstojné: „Každý má právo projevit svůj názor, ovšem za předpokladu, že tím neporušuje zákony, předpisy, nařízení a zásady mravnosti.“ Nejenže klimatická krize není názor, ale ještě ke všemu porušuje všechny zákony, předpisy, nařízení a zásady mravnosti. Vůči svobodnému světu se chová nekorektně, neprofesionálně a neadekvátně. Namísto toho, aby se obrátila na instituce za tímto účelem zřízenými, si i nadále počíná radikálně, živelně a necitlivě. Je tudíž potřeba se od ní distancovat a vyjádřit podporu vedení.
Tak by mohla vypadat generická odpověď dnešního papalášského konformismu: máte-li obavu o stav klimatu, obraťte se na příslušný orgán, sepište petici, domluvte si schůzku s vaším politickým zastupitelem… Respektujte instituce demokratického zřízení a neuchylujte se k akcím, které by vaše spoluobčany mohly obtěžovat při vykonávání jejich denních povinností. V žádném případě nepropadejte panice nebo klimatickému žalu a vyvarujte se zbytečného aktivismu. Vítejte v demokracii standardizovaných procedur a klidu na práci, demokracii neutralizující.
Poslední generace
Jedním ze specifik klimatické krize je ale i její generační rozměr: pro mladší generace je výrazně větší hrozbou než pro ty starší. Nespravedlnost, která z toho vyplývá, můžeme shrnout jednoduše: vy ničíte svět, v němž my budeme muset žít. Je to připomínka faktu, že svět, do něhož se rodíme, je svět vždy již uzpůsobený pro ty, kteří se narodili před námi. Zatímco se tedy starší generace obávají toho, co vidí ve zpětném zrcátku, mladé generace se děsí toho, co na ně čeká v neprostupné tmě před nimi.
Některým trauma z minulého režimu slouží jako ideologické brýle, skrze něž ztrácejí kontakt se současnou realitou i generacemi, jejichž životní zkušenost je odlišná. Když se v devadesátých letech formovali dnešní fosilní oligarchové, očividně se zhasnulo tak důkladně, že se některým nerozsvítilo dodnes.
Pro ty, kdo nechápou zkušenost s komunismem jako univerzální a směrodatnou pro veškerou politiku, z toho vyplývá nepříjemné zjištění – mohou být přinejlepším tolerováni a posíláni do patřičných mezí: demonstrujte poklidně, abyste pak mohli odpočívat v pokoji. To, že kráčíme k propasti, abychom jednoho dne skutečně šlápnuli do prázdna, přece ještě neznamená, že bychom to neměli udělat spořádaně, civilně, na úrovni a bez zbytečných excesů: s dobře padnoucím sakem, kravatou a gentlemanským gestem – dámy mají přednost.
Autor je redaktor Alarmu.