Foto Milada Vigerová, Unsplash
Svými projevy o hegemonii a imperialismu Západu neříká Vladimir Putin nic jiného než to, že se sám touží stát hegemonem, a legitimizovat tak vlastní brutální prostředky, jimiž se domáhá docházejících planetárních zdrojů. Chce-li však Západ (potažmo globální Sever) zůstat demokratickým a pro život příjemným místem, a dostát představám o „inherentním dobru“, které máme tendenci si v novém multipolárním světě se Západem asociovat, měli bychom připustit diskusi o tom, jakými prostředky Západ své hegemonie, bohatství a blahobytu dosáhl, jak je přerozděluje a co tím způsobuje.
Nedávný článek ve vědeckém časopise Global Environmental Change ukazuje, jak jsou bohaté země na chudých materiálně závislé. Každý rok je z globálního Jihu vytěženo deset trilionů amerických dolarů. Rostoucí nerovnosti, ale také klimatický rozvrat, kolabující biodiverzita, válečné konflikty i energetická, potravinová a ekonomická krize nám přitom jasně ukazují, že západní blahobyt je nejen nespravedlivý, ale také dlouhodobě neudržitelný. A až zdroje dojdou, přestane být i demokratický. Nezahájíme-li včas debatu o celoplanetárních systémových změnách a ukončení globalizace řízené nadnárodními korporacemi a Světovou obchodní organizací (WTO), zřítíme se do propasti, ze které nás nevysvobodí ani vítězství nad Putinovou roztahovačností.
Dvě propagandy
Putin při poukazování na chyby a nedostatky Západu nedělá nic nového. Podobnou propagandu Rusko používalo už v sovětské éře. Ani teď nejde o dobro a blahobyt globálního Jihu či postsocialistické periferie. Jedná se pouze o geopolitický kalkul v duchu ratzelovského „lebensraumu“, kdy se Putin snaží důmyslnou propagandou legitimizovat svou válečnou expanzi a snahu o zajištění zdrojů. Možná vycítil, že díky vlastnictví rozsáhlého území na severní polokouli, které bude ke konci 21. století patřit k jedněm z mála obyvatelných míst na přehřívající se planetě, přichází nová éra globální nadvlády ruského impéria. Snaží se snad Putin příchod této éry urychlit?
Hegemonie Západu stojí na problematických základech nerovného přerozdělování zdrojů získaných neudržitelným a nespravedlivým vykořisťováním levné lidské práce po celé planetě.
Jenomže i Západ má svoji propagandu – oproti Putinovi mnohem důmyslnější a lépe maskovanou. Iluze funkční demokracie, sociálních jistot a nekonečného materiálního zajištění v zemích Severní Ameriky, britského Společenství národů a větší části Evropské unie pacifikuje 10 procent nejbohatších obyvatel světa (k nimž se řadí i značná část obyvatel Česka) a vede je k slepotě vůči nespravedlnosti a neudržitelnosti globální nadvlády Západu.
Vnímáním sebe samých jakožto inherentně dobrých a jako opaku zla přicházejícího z Kremlu se stáváme čím dál tím neochotnějšími připouštět chyby a kritiku systému, který nám náš dočasný blahobyt zajistil. Neochotou diskutovat o spravedlivějším a udržitelnějším přerozdělování docházejících planetárních zdrojů však riskujeme, že nakonec přijdeme úplně o všechno. Nejprve o zdroje a blahobyt a vzápětí i o demokracii a iluzi své morální nadřazenosti.
Lze ovšem namítnout, že vybírat si pro tuto diskusi moment, kdy s kritikou Západu znovu přichází Putin, je zcela nevhodné a v důsledku to podkopává jakýkoli pokus o sebelépe míněnou kritiku západního neokoloniálního projektu. A bohužel je skutečně možné, že západní země kritiku svého fungování smetou ze stolu s poukazem na to, že ji dnes reprezentuje Putin, který z pozice válečného zločince nemá právo kohokoliv kritizovat.
Co na tom, že i my na Západě máme své válečné zločince – stačí si vzpomenout na americkou invazi do Iráku. Právě tento příklad, který dodnes většina obyvatel Západu nemá tendenci vnímat jako válečný zločin, je ukázkou toho, jak moc ignorujeme nelegitimitu projektu, který vynesl Západ na přední místo světa, ale zároveň také dostal lidstvo za okraj planetárních hranic, čímž v globálním měřítku ohrožuje přežití našeho druhu jako takového.
Staletí vykořisťování
Navzdory vysokému stupni vzdělanosti většina lidí žijících ve „vyspělém“ světě není vzdělávána v politicko-ekonomické a politicko-ekologické gramotnosti. Kdyby se schopnost takového kritického myšlení stala běžnou součástí školních osnov, lidé by se stali příliš emancipovanými a jejich pacifikace konzumem obtížnou. Daleko hůře by se získávala jejich podpora pro politické a ekonomické elity, jejichž hlavní úlohou je neustále balancovat mezi udržením vlastních privilegovaných pozic a sociálního smíru. Složitější by také bylo vykořisťovat a vylučovat nižší společenské vrstvy, které by své problémy přestaly svalovat na Romy, migranty, „genderovou ideologii“ či Evropskou unii.
Bylo by také obtížnější udržovat konsensus o výjimečnosti Západu, protože bychom měli na očích, že vše, co máme, včetně vědeckého, znalostního a technologického náskoku, jsme získali díky staletím koloniálního vykořisťování zbytku světa. Dnes vyčítáme Putinovi jeho barbarství a to, že myšlenkově uvízl kdesi v období carského imperialismu. Ale i Západ má na rukou krev. Až na výjimku americké vojenské politiky, kterou zde nebudu podrobněji rozebírat, sice dnes již Západ své zdroje neakumuluje anektováním cizích území či za použití jiných explicitně represivních a násilných prostředků, (neo)koloniální projekt Západu – či lépe řečeno globálního imperialismu ztělesňovaného nadnárodním kapitálem – ale pokračuje dál. Dnes k němu dochází za použití nástrojů nadvlády trhu, jež ztělesňují Světová obchodní organizace, Světová banka, Mezinárodní měnový fond a nadnárodní korporace, které světu diktují nespravedlivé a neudržitelné tržní podmínky, v nichž silnější bere vše a slabší má čím dál tím méně. Platí to jak ve vztahu globálního Severu ke globálnímu Jihu, tak i v rámci přerozdělování bohatství v jednotlivých národních státech.
Systém globální nadvlády nadnárodního kapitálu se upevnil víc než čtyřicet let probíhající konsolidací neoliberalismu, v němž už si vlády jiný svět než ten, do něhož jsme zabředli, ani představit nedovedou. Tuto realitu dnes nikdo nesmí rozporovat, jinak je považován za komunistu, extremistu nebo třeba právě putinovce.
V českém kontextu na obranu neoliberálního projektu vystupuje zejména ODS, TOP 09 a méně dogmaticky, v hávu populistických hesel, také oligarchové typu Andreje Babiše, kteří z tohoto mocenského nastavení významně profitují. Tato ideologie, o které její proponenti neradi mluví jako o ideologii, neboť ji považují za „přirozenou“, vede k postupné demontáži státu jako instituce, a tedy k rozpadu veřejné sféry a její postupné privatizaci. Děje se tak pod rouškou efektivizace, mírnění příliš bobtnající byrokracie a utahování opasků příliš žravé státní sféře, ale ve své podstatě jde hlavně o odstranění moci státu coby regulátora, který stojí v cestě neomezené moci nadnárodního kapitálu v rukou několika desítek nejbohatších lidí světa.
Na nerovnosti doplácí globální Jih
V zemích rozvojového světa pak západní imperialismus živí především různí zkorumpovaní vůdci, kteří jsou ochotni si zisk za místní zdroje přivlastňovat na úkor ostatních obyvatel. Není divu, že tzv. land grabbing (ale též např. water grabbing) vyhání lidi z venkova do měst, neboť zemědělstvím se bez půdy živit nemohou. Nezbývá jim tak než odcházet do měst, kde žijí ve slumech a v otrockých podmínkách pracují např. na stavbách, kde dochází k další valorizaci nadnárodního kapitálu. Podobné procesy můžeme ale vidět i na Západě, kde půdu ovládají agroindustriální holdingy a oligopoly, zatímco města jsou pod tlakem nekončící urbanizace, která absorbuje kapitál přicházející z celé globální ekonomiky.
Hegemonie Západu tak stojí na problematických základech nerovného přerozdělování zdrojů získaných neudržitelným a nespravedlivým vykořisťováním levné lidské práce po celé planetě. Je nabíledni, že historicky z tohoto systému postaveného na vysávání a zneužívání přírodních zdrojů a lidské práce těžila právě Evropa a Severní Amerika (zejména jejich movitější obyvatelé), zatímco nejméně z něj prosperují africké země, Jižní Amerika nebo třeba střední Asie. To ostatně dobře ukazují anamorfické kartogramy, zobrazující velikost zemí podle různých ukazatelů. Podle světového HDP, nikoliv podle reálné rozlohy, je pak globální Sever vyobrazen jako několik velkých nafouknutých bublin, zatímco globální Jih jen jako malé, sotva postřehnutelné tečky.
Nerovnost se však neprojevuje jen v přerozdělování bohatství, ale také v negativních externalitách ekologického kolapsu, který růstová a na vykořisťování založená ekonomika způsobuje. Globální Sever je tohoto kolapsu hlavní příčinou, neboť právě on je kolébkou globálního kapitalismu a velké akcelerace, jež nastala po druhé světové válce a bezprecedentním způsobem urychlila ekonomický růst a efektivitu antropogenní metabolizace přírodních zdrojů. Dnes je toto období obecně považováno za počátek nové geologické éry známé jako antropocén.
Globální Jih na druhou stranu nejvíce odnáší projevy klimatické krize, které na něj jednak kvůli jeho geografické poloze více dopadají, jednak je méně vybaven pro to, aby se s těmito dopady vyrovnal nebo se jim aspoň přizpůsobil. Řádově více lidí zde také na projevy klimatické krize umírá. Globální Sever to ovšem příliš nezajímá, protože máme tendenci si myslet, že si tyto státy své problémy samy způsobily vlastní nevyspělostí a přílišným růstem populace. Co na tom, že je uhlíková stopa nejchudších lidí světa deseti- až stonásobně nižší než uhlíková stopa lidí žijících v USA, Česku nebo Nizozemí. Obdobnou nerovnost přitom můžeme sledovat i přímo na vlastním území. Zatímco nízkopříjmové skupiny nemají dostatek prostředků na to, aby zateplily své domovy, pořídily si tepelná čerpadla či fotovoltaiku, energetické firmy enormně bohatnou.
Jiný Západ je možný
Tento text v žádném případě není obhajobou Vladimira Putina ani čehokoliv, co dělá či hlásá. Je zřejmé, že Putinovi jsou klimatická krize a kolabující ekosystémy lhostejné, a stejně lhostejný je k lidským právům, a to jak samotných Rusů, tak i těch, o jejichž vykořisťování Západem se nyní ve své rétorice opírá. Pokud by se ale Putinovi podařilo vydobýt Rusku pozici světového hegemona, neváhal by tyto země obsadit a sám je vykořisťovat, a to s využitím ještě drastičtějších prostředků.
Přesto by bylo chybou zametat pod stůl kritiku západního neoliberálního kolonialismu jen proto, že se jí rétoricky zaštiťuje brutální a mocichtivý diktátor, jakým je Putin. Pokud je Západ skutečně tak vyspělý, jak máme tendenci si myslet, udělal by nejlépe, kdyby se jeho elity k současným globálním nerovnostem a environmentálnímu kolapsu postavily čelem, přiznaly samy sobě i všem ostatním jejich systémovou příčinu, a tu pak začaly důsledně odstraňovat.
Znamenalo by to samozřejmě co nejrychlejší přechod na bezuhlíkovou nerůstovou ekonomiku, omezení moci oligopolů a nadnárodních korporací, zastropování individuálního majetku, masivní deprivatizaci důležitých služeb, zásadní zdanění nadměrného majetku a zisků živících nadnárodní kapitál, zajištění základních sociálních jistot pro celosvětovou populaci, a především bezprecedentní přeliv investic do obnovy ekosystémů a podpory ekosystémových služeb. Jedině tak můžeme opravdu důsledně a účinně bojovat s klimatickou krizí a ekologickým rozvratem, ale také vytvořit skutečně demokratickou společnost a vyhnout se barbarskému boji o poslední zbývající zdroje na neustále se zmenšujícím planetárním dvorku.
Pokud k řízenému nerůstu a zodpovědnému planetárnímu správcovství nepřistoupíme, budeme dál pokračovat v již nakročené cestě do pekel, na které v posledku může být jedno, jestli je ďáblem Putin, nebo námi způsobený environmentální rozvrat. Zatím se bohužel zdá, že neděláme žádné kroky k tomu, aby to dopadlo aspoň trochu dobře.
Autorka je spolupracovnice Alarmu.