Šedesát let svobody. Jak Jamajka proměnila světovou hudbu?

Když Jamajka 6. srpna 1962 vyhlásila nezávislost na Spojeném království, svobodu slavila v rytmu na druhou dobu. Hudba na Jamajce je všeobjímající. Třetí největší ostrov Karibiku rozlohou odpovídá Středočeskému kraji, tamní hudebníci přitom dokázali změnit tvář světové hudby. Na Jamajce předznamenali kulturu hip hopu, tamní kulturu soundsystémů si přisvojili technaři a travelleři.

Říká se, že kulturní rozdíly nejlépe prozradí vtipy. Zkusme tenhle: „Chlápek doma manželce oznámí, že jde na pár piv, na barové židli pak ale rajtuje tak dlouho, až spadne na zem a usne.“ Tam, kde se bílý člověk začne smát, Jamajčan pokračuje: „Do baru následně vtrhnou rude boys a všechny přítomné postřílejí. Jediný, kdo masakr přežije, je opilec spící pod barem.“ Evropan chápe černý humor, přesto trochu znejistí. Jamajčan ale ještě neskončil: „Rude boys všechno polijí benzínem a zapálí. Když začne hořet i opilec, vzbudí se, vyskočí na nohy a začne s křikem pobíhat po místnosti. Rude boys se leknou, že narazili na zombie, a se smrtí v očích se rozutečou.“

Takhle newyorští harcovníci The Slackers popisovali historky, které jim The Skatalites, pionýři jamajského žánru ska, vyprávěli na prvním společném turné někdy v devadesátých letech. A zatímco se staří Jamajčané plácali smíchy do kolen, Američanům tuhla krev v žilách.

Zkouření pohodáři v nejnebezpečnější zemi světa

Jamajská hudba je obestřena mlhovinou zkreslených představ a předsudků – z velké části proto, že v západním světě za synonymum reggae platí Bob Marley a jeho písně o všeprostupující lásce. Na pozadí tamní hudby se ovšem odehrávaly krvavé války gangů i rozbroje politických stran. Když se násilnosti mezi znesvářenými tábory fanoušků začaly vymykat kontrole, musela zasáhnout vláda.

Jamajská hudba je obestřena mlhovinou zkreslených představ a předsudků – z velké části proto, že v západním světě za synonymum reggae platí Bob Marley.

Přestože se Jamajka dlouhá léta držela na prvním místě žebříčku vražd na počet obyvatel a Kingston patří mezi nejnebezpečnější města planety, reggae má pověst muziky zkouřených pohodářů. Jamajská hudební produkce přitom vznikla jako hlas přehlížených předměstí a dodnes představuje jednu z mála cest, jak se z chudého ghetta vymanit. Reggae je hudba ulice a jako taková se podílela na tvarování hip hopu i dalších žánrů.

Na konci roku 2017 americké žebříčky prozradily, že rap po necelém půlstoletí existence uzmul rockové, respektive kytarové hudbě dominantní postavení. Popularita černého žánru stále roste, hip hop rozšiřuje své mantinely a absorbuje většinu zajímavých trendů. V novém tisíciletí se stal jazykem mladé generace a konkurenci těžko hledá i v Česku. Stačí kdykoliv nahlédnout do aktuálních žebříčků.

Vznik nejpopulárnějšího žánru planety se datuje na konec léta 1973. Tehdy sedmnáctiletý DJ Kool Herc si postavil primitivní zvukový aparát a začal mixovat vinylové desky. Přelomovou techniku poprvé vyzkoušel na večírku, který uspořádala jeho mladší sestra. Slavila narozeniny a chtěla si vydělat pár dolarů na šaty do nového školního roku. Do společenské místnosti činžovního bloku na Sedgwick Avenue 1520 ve východním Bronxu přišlo asi tři sta školáků. Byl mezi nimi i Coke La Rock, kterého napadlo, že bude do rytmických předělů mezi písněmi pokřikovat jména svých kamarádů. Ke svébytným rapovým textům zbývalo ještě několik let evoluce – jenže v Kingstonu zněla rytmizovaná slova do riddimů už o dvě dekády dříve. A právě z hlavního města Jamajky Kool Herc i jeho sestra do New Yorku v roce 1967 přiletěli.

Jediný dobrý systém je soundsystém

Základním stavebním kamenem jamajské hudební kultury jsou soundsystémy, které Kingstonem zněly už v první půlce padesátých let minulého století. Slavný producent a podnikatel Coxsone Dodd začínal pouštět vinyly s americkým rhythm and blues v obchodě svých rodičů, aby si později založil vlastní sound jménem Downbeat.

Nejdřív šlo o jednoduché sestavy složené ze zesilovače, reproduktorů a gramofonu. S rostoucí popularitou tančíren, tedy dancehallů, se soundsystémy rozrostly v monstrózní, vycizelované sestavy reprobeden, které utáhnou večírek pro několik stovek lidí a poslech hudby mění ve fyzický zážitek.

Diskžokejové, jimž se říkalo taky selektoři, pouštěli vinylové sedmipalce z jednoho gramofonu, což znamenalo prostoje mezi otáčením desky nebo nasazováním další. Momenty ticha začali vyplňovat hláškami, postupně přidávali rýmy a na hlas aplikovali efekty jako echo nebo reverb. Do instrumentálních kusů hecovali publikum, vyprávěli jednoduché příběhy. V tančírnách se hudba prolnula s lidovou slovesností.

Zatímco kostely, hotelová lobby a kluby v centru sloužily movitější menšině a bílým turistům, ve venkovních dancehallech rezonovaly příběhy obyčejných lidí. Hudba na Jamajce nebyla jen kratochvílí, stala se nedílnou součástí života. Diskžokejové do houpavých písní komentovali politickou situaci, odříkávali vtipy, artikulovali drby i aktuální zpravodajství. Jako by rychlost 45 otáček za minutu určovala tempo celé společnosti.

Příběhy z ulice si začali o dvě dekády později vyprávět newyorští rappeři a styčných bodů na trase Kingston – New York je více. DJové oslavovali vlastní soundsystémy i sami sebe, zároveň hanili konkurenci. „No matter what the people say/ These sounds leads the way/ It’s the order of the day/ From your boss deejay,/ I, King Stitt!“ zní sebevědomě v písni Fire Corner namluvené King Stittem, který sám sebe kvůli vrozené vadě přezdíval The Ugly One. Ego a kmenovost jsou pro hip hop symptomatické od prvních veršů až do dnešních dní.

S takzvaným toastingem začal jako první Count Machuki, který v padesátých letech pracoval u soundsystému Downbeat. Rozčilovalo ho, když DJové v rádiu „remcali“ do jazzových skladeb, a rozhodl se jejich výraz zhudebnit. Mimochodem, instrumentální reggae a ska dodnes používají jako podkres řeči Steve Lamacq, Craig Charles a další moderátoři stanice BBC 6 Music.

Americká rádia sehrála ve vývoji reggae a příbuzných žánrů zásadní roli. Jamajka se coby britská kolonie zapojila do druhé světové války ihned po napadení Polska Německem v září 1939, dva roky nato bylo nedaleko Kingstonu zřízeno vojenské letiště. S americkými vojáky na ostrov přišel také rádiový signál a hudba, jež hýbala Spojenými státy. Zjednodušeně řečeno: ska bylo jamajskou interpretací jazzu a rhythm and blues, melancholické rocksteady odpovědí na soul a reggae z velké části reflektovalo nástup funku. Nešlo přitom o kopírování. Jamajští hudebníci šli s dobou a trendy artikulovali vlastním jazykem, aby následně vývoj sami určili.

Nová naděje a hudební války

Jamajka vyhlásila nezávislost na Velké Británii na základě referenda z 6. srpna 1962. „Nechte plavat smutek i pochyby, náš Pán je stále s vámi/ Nastal ten čas, kdy se můžete radovat/ Tak se připojte, jsme nezávislí,“ zpíval Derrick Morgan svým „bratrům a sestrám“ v euforickém kusu Forward March, neoficiální hymně jamajského národního obrození.

Píseň ve svém názvu zrcadlila vzrušení i očekávání lepších zítřků stejně jako chuť světu ukázat, že se bývalé kolonii bude dařit i bez bílých pánů. Názvem písně „Pochod kupředu“ lze také popsat překotný vývoj jamajských žánrů, které se v ghettech Kingstonu rodily snad ob rok. Vedle toho skladba Forward March zažehla historicky první hudební válku, jaké dnes známe především z prostředí hip hopu.

Když v roce 1961 začala stoupat hvězda producenta Leslieho Konga, přetáhl Derricka Morgana pod svou značku. Jeho dřívější zaměstnavatel Prince Buster ale nabyl dojmu, že Morgan si kromě pěveckého talentu ze studia odnesl i kusy písní. „Ukradl jsi můj majetek a předal ho tvýmu Číňanovi/ Bůh na nebesích ví, ano, on ví, že jsi pochybil/ Seš Číňan, nebo černoch?“ dotíral Buster v písni Blackhead Chiney Man, již lze považovat za první diss track. Bustera nejvíc rozčílilo saxofonové sólo ve Forward March, jelikož mu přišlo podobné tomu z jeho vlastní písně They Got to Come.

Derrick Morgan bryskně odpověděl písní Blazing Fire. Zpíval, jak si ho Buster nevážil, a dodal: „Žij a nech žít a tvoje dny budou mnohem delší/ řekl jsi to sám, je to jako spalující plamen.“ Hudební klání se táhlo napříč mnoha singly a lety, hutná atmosféra polevila až na konci šedesátých let.

Televizní vysílání začalo na Jamajce fungovat v roce 1963 a vedle rádia byly zdrojem masové zábavy právě vinylové singly. Sporu Bustera a Morgana si všímala celostátní média, Jamajčané netrpělivě vyhlíželi další díl mýdlové opery v podobě vinylového sedmipalce, a jakmile některá z inkriminovaných skladeb zazněla ze soundsystému, znesváření fanoušci se pustili do sebe. Když násilnosti začaly přerůstat perimetr tanečního parketu, musel zakročit tehdejší premiér Hugh Shearer – oba muzikanty donutil, aby si podali ruce a fotografii druhý den otiskly celostátní deníky.

Ministerskému předsedovi se ale podařilo zchladit emoce ostrova jen na čas. Když Jamajka v létě 1967 zpomalila do rytmu rocksteady, žánru s jepičím životem, jejž následujícího roku nahradilo reggae, Derrick Morgan vydal skladbu Tougher Than Tough. Pojednává o takzvaných rude boys, kteří se nebojí soudu ani vězení, protože jsou „silní jako lvi a tvrdí jako ocel“.

Elegantní rabiáti

V soutěživém prostředí Jamajky se z pravidelných tanečních večerů stal zásadní byznys. Každý majitel soundsystému měl svého kuchaře s jedinečným receptem na goat curry, obchodnímu tajemství podléhala i výroba hudby a tempo bývalo neúprosné. Nezřídka se stávalo, že kapela dorazila s novou skladbou ráno do studia, producent ji zaranžoval, nahrál, zmixoval a odpoledne ji poslal do lisovny, aby ještě ten večer mohla zaznít ze soundsystému. Pro žhavé novinky se vžil název white label. Desky měly bílou polepku bez nápisu, aby konkurence nemohla vyzvědět jméno zpěváka či zpěvačky, kapely ani písně. Nelisovaly se sériově jako vinyly, nýbrž ve formě acetátů, které se na Západě používaly k testování zvuku nebo jako promo kopie do rádií. Acetáty jsou sice dražší na výrobu a vydrží mnohem méně přehrání, rozhodující byla ale rychlost výroby.

Kolem soundsystémů vyrostl komplexní ekosystém – mezi jejich zaměstnance patřili také vyhazovači. Kromě toho, že hlídali pořádek, občas ho šli taky narušit ke konkurenci. Když se rozhořela rvačka, lidé se přesunuli na jiný večírek, ideálně k zaměstnavateli vyhazovačů. Pro mladistvé násilníky se vžil název rude boys nebo rudies a jejich image se o dvě dekády později stala symbolem takzvané druhé vlny ska ve Velké Británii. Zatímco rasově smíšené britské kapely rudies prezentovali jako elegantní šviháky, ve skutečnosti šlo o rabiáty, kteří z amerických westernů a mafiánských velkofilmů okoukali především násilnické chování.

Nástupce soudce Dreada

Derrick Morgan v dokumentu z produkce BBC tvrdí, že neměl v případě Tougher Than Tough moc na výběr. Píseň si u něj totiž objednal chlápek jménem Buzby. „Byl to rude boy, a když říkám rude boy, myslím tím rude boy. Neustále u sebe nosil pistoli a nůž a kdykoliv tě mohl zapíchnout. Mohl udělat cokoliv.“ Morgan mu píseň pouštěl dokola celý den a trnul, jestli se mu bude líbit. Přestože Buzby zemřel v přestřelce už druhý den, z „jeho“ skladby se stal hit, což Prince Buster nemohl nechat bez odpovědi.

Svůj soundsystém a label pojmenoval Voice of the People a od začátku kariéry v padesátých letech se stylizoval do role advokáta běžného lidu, jemuž neurvalí rude boys znepříjemňovali život nejvíc. V reakci tak vydal skladbu Judge Dread, do hlavní role postavil nesmlouvavého soudce, který násilí a střelbu v ulicích trpět nebude a protagonisty Morganovi písně pošle na stovky let do vězení.

Další kapitola první hudební války se tak z osobní roviny přenesla do společenské. Morgan s Busterem v singlech pravidelně komentovali problémy, jež skutečně ovlivňovaly životy obyčejných Jamajčanů. Přesto převládá názor, že celý diss vznikl především pro publikum – v osobním životě byli oba zpěváci přátelé. Hudebními výpady hecovali fanoušky, mediální pozornost hýbala s popularitou i prodeji. Peníze byly (nejen) v jamajské hudbě vždy na prvním místě.

Hiphopové války fungují na stejném principu dodnes. Většinu zažehla osobní nevraživosti a potřeba projevit ego, muzikanti je ale nechávali hořet dál kvůli publicitě, které by se jim díky „normálním“ skladbám nedostalo. Během letité hudební války Morgan versus Buster vznikly dnes již klasické kusy jamajské produkce a žánr hnaly neustále kupředu. Přesně v duchu písně Forward March, jež to celé začala.

Jamajská stopa je nepřeslechnutelná také v grimu, do nějž se ale propsala jinou cestou. Britská mutace rapu vzešla z londýnských předměstí se silným zastoupením jamajské diaspory. Tradice hlubokých basových partů zásadně ovlivnila naléhavost žánru, a přestože většina grimových umělců jamajské kořeny nemá, „karibskou angličtinu“ používají dodnes coby odkaz na kořeny stylu.

Jako rytmus srdce

Do prostředí Česka, respektive Československa, reggae prosakovalo skrz filtr trendů ze Západu. Ty už určovala především nejslavnější alba Boba Marleyho, která nahrával v Londýně, když na autentický zvuk za dohledu bílých producentů rouboval prvky popu a rocku.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let platilo reggae ve Velké Británii za čirý mainstream a začali s ním experimentovat Rolling Stones a další velké hvězdy. V globálním měřítku žánr proslavil Eric Clapton svou verzí skladby I Shot the Sheriff z roku 1974, což mu ale nebránilo, aby jen o dva roky později z pódia volal po „bílé Británii“, vyzýval cizince, aby opustili zemi, a oslavoval extrémně pravicového politika Enocha Powella.

Druhá doba se dostala do krevního řečiště rocku, a tak s reggae z kraje osmdesátých let koketovali například i čeští Olympic. Až v půlce dekády začaly v rámci československé nové vlny vznikat kapely jako Yo Yo Band, Babalet nebo Švihadlo, jejichž pojetí reggae se ale zúžilo na pohodu navozenou potahováním z jointu. Podstata jamajské hudby se v českém prostředí povětšinou ztratila v překladu. Možná nejautentičtěji se tak promítla do vývoje elektronické hudby v půlce devadesátých let.

Na hmatatelnosti hudby tepající z obřích soundsystémů postavili své pojetí techna britští travelleři, když objížděli zemi s ilegálními rave večírky pro desítky tisíc lidí. Z Británie je vypudil až zákon Criminal Justice and Public Order Act z roku 1994 a právě toho roku se ve středočeských Hostomicích konal první CzechTek, jehož organizaci zaštítili britští Spiral Tribe.

Ke zvláštnímu prolnutí pak navíc došlo, když na dalších ročnících CzechTeku hrávaly tuzemské 2tone a ska kapely, jejichž písně na druhou dobu sdílely s monotónním technem jistou hypnotičnost. Styčné plochy obou tanečních žánrů dodnes ohledává například producent a DJ Mikkim, který letos v létě vydal album Long Story Short.

DJ Kool Herc tvrdí, že jamajskou hudbu v Bronxu nepouštěl, protože by ho posluchači vymetli. Míchal do sebe tracky Jamese Browna a další současné skladby. Americkou produkci nicméně uchopil způsobem, který odkoukal u soundsystémů, kolem nichž si hrával jako dítě. Kořeny rapu sahají až k africkým lidovým básníkům a jejich orální tradici, jamajští diskžokejové ji ale poprvé zasadili do rytmu vinylových drážek.

Odkaz jamajské hudby dusí pomyslný oblak marihuany, jeho naléhavost a nekompromisnost ale možná nejlépe ilustruje další „vtip“ z raných dní ska. „Jednoho večera jsme měli koncert a bylo narváno,“ vzpomíná Lloyd Brevette, hráč na kontrabas The Skatalites. „Díval jsem se do davu, všichni tančili ska, ale jedna ženská najednou dostala záchvat a svalila se na zem. Když jsme dohráli, dozvěděli jsme se, že je mrtvá,“ řekne a začne se hlasitě řehtat, načež smích přejde ve stařecký kašel. „Dostali jsme ji do jinýho světa. Ska jí vzalo život. Tak to prostě je. Ska ovládá rytmus srdce,“ dodá nakonec.

Autor je hudební publicista.