Foto FX
V jedné z epizod poslední sezony vtrhne Earn se svou tetou do studia právě ve chvíli, když rapper Gunna obviní Paper Boie, že podvádí v kartách. Podobně jako v první sezoně, kde hrají Migos dealery s kanceláří v obytném autě, se v Atlantě jen tak mimochodem objevuje jedna z nejslavnějších současných rapových hvězd. A nejen rappeři mají v seriálu, jehož poslední, čtvrtá sezona, právě běží, vtipná camea. V minulé sezoně Paper Boi v Amsterdamu narazil na Liama Neesona. Rapový swag a známosti s hvězdami přitom nejsou nic, na čem by Atlanta stála. Bratři Gloverovi, tvůrci, kteří velí nepočetnému scenáristickému writer’s roomu, se jimi spíš baví.
Ani kritika povrchnosti a chamtivosti hudebního průmyslu není tím hlavním, o čem vyprávějí. Herec a scenárista Donald Glover, známý také jako rapper a hudebník Childish Gambino, v seriálu tematizoval své dřívější pocity exotizovaného a pro trh atraktivního „zboží“ a dnes stále exotizovaného, ale už stárnoucího umělce, což skvěle zachycuje v postavě Alfreda aka Paper Boie, který se nejprve stane lokální a poté globální celebritou. Právě on se postupně díky své zranitelnosti, větší otevřenosti vůči diváckému čtení a naprosto dokonalému hereckému výkonu Briana Tyree Henryho v této roli stává tím, komu rozumíme nejlépe. Umělec, který chce zůstat autentický pro prostředí, ze kterého vzešel, se v soukolí cynického hudebního byznysu často dostává do psychické nepohody, kdy jen stěží vytěsňuje smutek, vzpomínky na léta depresí a mrtvou matku.
Rozdvojený Glover
Donald Glover je od začátku rozdvojený mezi Paper Boie a postavu jeho bratrance Earna Markse, kterého si sám zahrál. Earna známe velkou část seriálu jako mladíka, který se po odchodu z prestižního Princetonu vypořádává s nenadálou chudobou, nevyjasněným vztahem s matkou své dcery a potlačovaným vztekem. Poté, co se mu jako manažerovi Alfreda (Paper Boie) povede zbohatnout, se jeho finanční situace sice vyřeší, zbytek problémů ale zůstává. Většinu času je záměrně špatně čitelnou postavou, kdy je pro nás těžké dešifrovat, co se mu honí hlavou. Nejen do Alfreda vidíme lépe, ale i díky několika skvělým epizodám vyprávěným z perspektivy Earnovy přítelkyně Vanessy tu a tam chápeme tíhu a zkušenosti černošské ženy a partnerky nečekaně úspěšného hudebního manažera.
Postavy Earna a Alfreda – LaKeith Lee Stanfield jako Darius má v seriálu spíš roli vtipného sidekicka – vznikly primárně s jedním cílem. Zprostředkovat publiku alespoň na kradmé momenty pocity amerických černochů, v jejichž životech má místo každodenní zkušenost s rasismem. Nejde přitom jen o chvíle, kdy se setkávají s rasistickými číšníky, sekuriťáky, pravidly v zaměstnání nebo bělochy, kteří by rádi kapitalizovali jejich jinakost. Earn s Alfredem nemají na začátku prakticky žádné jiné kariérní možnosti než se vydat klišovitou cestou rapové slávy. Gloverovi jejich pocit bezvýchodnosti odkrývají zprvu nenápadně – prostřednictvím popisu města, ve kterém žijí. Nic nevyslovují příliš nahlas, všechno je vyjádřeno s odstupem a ironicky. Trochu jako když se traumatizovaný člověk nachází ve stavu disociace.
Bílý divák z vyšších vrstev může během sledování seriálu získat dojem, jako by se mu za jeho pokrytectví krutě vysmíval do očí – a právem.
Jejich scenáristický styl tak od začátku připomínal vyprávění podivně vtipných historek. Z místa, které se sice tváří jako obyčejné americké velkoměsto, ale už v titulkové sekvenci nám obrazy rozbořených střech řadových domů naznačují, jaký druh života v něm část lidí vede. Hned první epizoda pak začíná střelbou na ulici. Když se ve druhé Earn s Alfredem ocitají na noc ve vězení, dává nám seriál najevo, že tenhle moment není v životech mladých Afroameričanů nijak neobvyklý. Dvojice hlavních postav pak reprezentuje dva způsoby, jak se vyrovnávat s traumaty spočívajícími v potlačování emocí a snaze prokopat si vlastní cestu navzdory posttraumatickému syndromu, jímž trpí podobně jako většina černošské populace v Americe.
Převlek komedie
Přesto se ještě na začátku Atlanta mohla jevit jako sice kritická, ale přece jen veselá komedie o specifických postavách z rapového velkoměsta. „Kdybych na začátku přiznal, co přesně mám v úmyslu dělat, nikdy by to nevzniklo,“ řekl údajně Glover svým přátelům o dohodách s vedením společnosti FX, jejíž TV kanál Atlantu odvysílal. Aniž by pak seriál ztratil smysl pro humor, postupně bylo čím dál těžší se u něj jen tak smát. Definitivně jasné, že nevznikl se záměrem dělat praštěné skeče, mohlo být publiku nejpozději ve druhé sezoně, když přišla epizoda s názvem Teddy Perkins. Horor o tom, kam v rasistickém kapitalistickém státě s kultem amerického snu často vedou ambice výjimečných neprivilegovaných. Donald Glover v ní ohromil publikum i kritiku v roli někoho nápadně připomínajícího Michaela Jacksona. Od té chvíle už bylo zjevné, že žánr cool komedie je pro Atlantu jen diplomatickým maskováním podstatně závažnějších témat.
V některých dalších epizodách pak mohlo být těžší proniknout pod stále tužší slupku seriálu. Gloverovi ve třetí sezoně s příběhem vycestovali zcela mimo Atlantu a název města se postupně stal spíš spojovníkem či metaforou autorské kolekce epizod, které v tu chvíli už měly jasně čitelné téma. Navíc podobně jako hlavní postavy jako by i celý seriál zadržoval vztek a smutek. Takový pocit může mít divák i třeba u Gloverova hudebního videa This Is America, ve kterém před námi křepčí jako černošští umělci bavící publikum v různých obdobích dějin a přehrává přitom zneklidňující historické výjevy. Bílý divák z vyšších vrstev může během sledování seriálu získat dojem, jako by se mu za jeho pokrytectví krutě vysmíval do očí – a právem.
Ačkoliv se Atlanta pro tyto smíšené emoce stala pro řadu diváků těžko stravitelným dílem a o část publika přišla, zároveň nezmizela z publicistických seznamů toho nejlepšího ze současné americké televize. Koneckonců není zas tak neobvyklé, že ratingy televizním seriálům postupně padají, a Atlanta má stále pověst něčeho velmi důležitého a kritiky přímo hýčkaného. Donald Glover, který za seriál už v minulosti získal dvě Emmy, byl i v posledním ročníku nominovaný na nejlepšího herce v komediálním seriálu. „Pokud se bavíme o filmových a televizních projektech černošských tvůrců v poslední dekádě, Atlantě se povedlo svoji pozici ikonického příspěvku do tohoto kánonu získat tak jistě, jako by to tvůrci vyryli do betonu,“ píše jedna z autorek serveru pojmenovaného po legendárním americkém kritikovi RogerEbert.com. „Seriál nejenže dokázal reflektovat vývoj debaty o černošské identitě, jeho kreativní úroveň nemá v současné televizi obdoby.“
To, že i FX vnímá Atlantu jako mimořádně úspěšnou, potvrzuje dnes i další seriál stanice, který by bez odvážného předchůdce možná nevznikl. Melancholická komedie Reservation Dogs s vibem nezávislého snímku vypráví o životech mladých potomků amerických původních obyvatel na kansaském maloměstě. Na kanálu Hulu pak od roku 2019 běží Ramy – komedie o muslimovi s egyptskými kořeny z New Jersey, který mohl v prvních epizodách působit jako arabská verze Donalda Glovera. Atlanta pomohla pro žánr komediálního dramatu normalizovat perspektivu hrdinů i hrdinek různých původů, barev pleti a identit podobně jako paralelně úspěšný seriál Insecure afroamerické komičky a scenáristky Issy Rae. Stále je však v době soupeření několika streamovacích gigantů pro získání souhlasu producentů potřeba záruka v podobě slavného jména, což u seriálů tvůrců reprezentujících menšiny platí dvojnásob. Za Reservation Dogs ručí Taika Waititi. A Ramyho představitel a autor Ramy Youssef se už před seriálem zvládl etablovat jako stand-up komik.
Uzavřít kruh
Čtvrtá, závěrečná sezona, kterou tvůrčí tým natočil hned v návaznosti na třetí, a proto je k vidění překvapivě brzy, nakonec pečlivě uzavírá kruh, do kterého jsme na začátku vstoupili. Na rozdíl od třetí sezony zachycující turné Paper Boie v Evropě, se seriál vrací ke svým postavám a jejich životům v domovském městě. A dostáváme možnost porozumět i uzavřenému Earnovi – konečně se dozvídáme, proč dnes úspěšný manažer opustil Princetonskou univerzitu a jak se vlastně dnes cítí coby žralok hudebního byznysu. Dojde ale i na epizodu, která s životy postav (zdánlivě) nesouvisí a celkově si čtvrtá sezona udržuje level formální rozvolněnosti jako Beatles po návratu z Indie.
Earn se konečně sžívá sám se sebou, vyjasňuje svoje vztahy, zatímco se Alfred dojemně vyrovnává se svou novou rolí stárnoucího OG rappera a Vanessu vidíme, jak se snaží uniknout škatulce ženy úspěšného muže. Díky epizodě Light Skinned-ed, ve které poznáváme další členy Earnovy a Alfredovy rodiny, získáváme na jejich postavy ještě komplexnější náhled. Sledujeme v ní totiž běžnou afroamerickou rodinu o jednom šíleném víkendu, kdy na povrch probublávají konflikty a úzkosti, které zná tolik z nich. Přesto se témata, jako je kolorismus, do mainstreamové kultury dostávají zřídkakdy.
Atlanta tedy následně zvládne nejen brilantně dovyprávět příběhy svých postav v epizodách připomínajících soustředěné filmové povídky, ale vstřebat i ambiciózní reflexi historie americké popkultury perspektivou Afroameričanů (The Goof Who Sat By the Door) nebo ukázku toho, co v očích většiny publika reprezentuje typickou Atlantu – díl Crank Dat Killer. V něm Paper Boi uniká sériovému vrahovi pronásledujícímu pouze ty, kdo vyrobili vlastní trapnou poctu jednomu virálnímu rapovému videu. Závěr ve stylu „všechno může být jinak“, pak naposledy mrkne na diváka, který už si zvyknul na to, že mu seriál nikdy nedá to, co čeká. Je těžké seriál za tuto drzost a demonstraci absolutní autorské svobody nemilovat. Nebyla to s ním vždycky jednoduchá, ani bezstarostná jízda, ta nejdůležitější díla ale nikdy nehladí po srsti.
Autorka je redaktorka Alarmu.