Ilustrace Jan Šrámek
Vlna veder přišla letos dřív. Je červen a v Marseille se skoro nedá dýchat, na ulici z člověka leje pot. Jsem tu už několik dní a obešla jsem několik organizací, které poskytují terénní služby. Nejdřív jsem chtěla pracovat v domově důchodců, ale ukázalo se, že pokud bych měla pečovat o seniory, musela bych mít kvalifikaci. Terénní služby jsou různé a ta nejméně kvalifikovaná, kdy člověk chodí po domácnostech, kde uklízí, vaří, chodí nakupovat a dělá společnost seniorům nebo lidem s handicapem, se dá dělat bez jakéhokoliv vzdělání.
Péči o seniory jsem si vybrala proto, že se jedná o práci, která je všude v Evropě špatně placená. Zároveň se nedostává lidí, kteří by ji dělali. Poučka, že když je nedostatek pracovníků, tak se platy zvedají, zde úplně neplatí. Jako společnost jsme zvyklí, že péče je doménou žen, které ji velmi často vykonávají zcela zdarma. Proto odcházejí ženy z chudších evropských zemí pečovat do zemí, kde jsou vyšší mzdy. Práce je to sice pořád špatně placená, ale rozdíl ve mzdách příjmy alespoň trochu navýší. Senioři, kteří se neobejdou bez péče mohou být v institucích, nebo o ně někdo celodenně pečuje doma, anebo zůstávají v domácím prostředí díky terénním službám.
Přestože je lidí, kteří by chtěli dělat tuto práci, velký nedostatek, zaměstnat se ve Francii legálně, je poměrně obtížné. Chtěli po mně maturitní vysvědčení, výpis z rejstříku trestů, fakturu za zaplacené energie na moje jméno na adrese, kterou uvádím, zaplacený telefon na moje jméno na stejné adrese, bankovní účet na mé jméno a také o jedno očkování na covid víc, než jsem měla. Když jsem se vrátila z prvního pohovoru v organizaci, která poskytuje terénní služby, do střediska sociálních služeb, kde pracuje moje kamarádka, u které tu bydlím, byla jsem z toho zoufalá.
Vyprávěla jsem to jedné její kolegyni Annie, která je zdravotní sestra a ona se mě zeptala „a na černo by si pracovat nechtěla?“
„Pokud by to šlo, tak klidně,“ odpověděla jsem a ona někomu zavolala a domluvila mi schůzku. Vysvětlila mi, že bych měla domácnost připravit na návrat otce, který má Alzheimerovu chorobu, z nemocnice.
Ukradený tatínek
Přišla jsem odpoledne na adresu, kterou mi Annie dala. Volala jsem na číslo pana Jacquesa a on řekl, že sejde dolů. Trvalo to deset minut, když se dveře otevřely a tam stál takový vytlemený pán o něco starší než já. Byl oblečený v barevném županu. Zval mě dál a pořád mluvil. Dovedl mě nahoru, kde jsem šla nejdřív do ložnice, ve které byly dvě velké postele, jedna dokonce s nebesy a na ní seděla stará paní. To byla jeho maminka. Ve vedlejší místnosti byla také postel, na té spával jeho tatínek, který je teď v nemocnici. „Přišla jste jen vyjednávat nebo také pracovat?“ zeptal se mě a já odpověděla, že můžu začít hned. Ukázal mi kuchyň a řekl, že ji mám uklidit. Začala jsem uklízet a on mi vyprávěl, jak sestěhoval své rodiče, kteří se už před mnoha lety rozvedli, do jednoho bytu, aby se o ně mohl starat. Do domácnosti docházejí zdravotníci, ale potřeboval by i výpomoc s úklidem a dalšími věcmi. Jenže se nevyzná ve všech těch papírech, které pořád nemá v pořádku. Uklidila jsem kuchyň a domluvili jsme se na tom, že mi bude dávat 12 eur na hodinu. Vyplatil mě hned, za dvě hodiny práce mi dal 24 eur a domluvili jsme se, že přijdu zítra ráno.
Nechápala jsem, jak je to možné, ale vysvětlil mi, že loni, když byl jeho táta v nemocnici, napadl tam jednu zdravotní sestru a byl zbaven svéprávnosti. Stát mu určil poručníka, který za něj teď rozhoduje. Ten podepsal přesun tatínka do domova důchodců.
Další den jsem se v bytě potkala se zdravotním bratrem Hubertem. Chodí sem měřit cukr v krvi a píchat inzulín. Ten mi dal za úkol vzbudit každé ráno Marianne, která by nejraději stále spala, aby ji nemusel budit on, který musí rychle běžet do jiné domácnosti. To se ukázalo jako velice složitý úkol, protože Marianne se mě vždycky ptala, proč musí vstávat, a já jsem jen těžko hledala argumenty, proč by nemohla dál ležet, kdy chce. Jednou jsme se u toho ale nasmály, když jsem jí vysvětlovala, že kdyby nevstala vůbec, tak bude spát a spát, až… a ona na to: „až bych umřela?“ a začala se od srdce smát a docela ochotně vstala. Zdravotní bratr Hubert mi také vysvětlil, jak dělat snídaně, aby byly vhodné pro diabetičku.
Jacques se až dojemně stará o svou maminku a snaží se starat o celou domácnost. Je toho na něj hodně, ale problémy mu dělají hlavně všechny ty papíry, kterých má plný byt a které by měl vyřizovat. Po několika dnech jsem přišla v osm hodin ráno, jak jsme se předešlý den domluvili, a Jacques mi otevřel s uslzenýma očima. Byl úplně zhroucený a vyprávěl mi, že jeho táta byl v nemocnici a měl se vrátit domů. Jenže když za ním včera přišel na návštěvu, dozvěděl se, že ho druhý den převezou do domova důchodců. Nechápala jsem, jak je to možné, ale vysvětlil mi, že loni, když byl jeho táta v nemocnici, napadl tam jednu zdravotní sestru a byl zbaven svéprávnosti. Stát mu určil poručníka, který za něj teď rozhoduje. Ten podepsal přesun tatínka do domova důchodců. Jacques plakal a úplně se hroutil. Říkal, že byl za tátou jednou v nějakém zařízení, když byl hospitalizován, a že ho našel připoutaného ve tmě, že mu ani nepustili televizi. „On je tak šťastný, když je doma, pustím mu Scooby-Doo a on se kouká a směje,“ říkal mi a zase začal plakat.
Tvrdil také, že tatínek s Alzheimerovou chorobou nikdy nebyl agresivní doma. Jen v institucích, protože se snažil dostat domů, kde je šťastný.
Když dorazil zdravotní bratr Hubert a slyšel, co se stalo, řekl, že ten domov důchodců, kam Jacquesova tatínka odvezli, je horší než vězení. „Ve vězení se člověk aspoň může umýt,“ vysvětloval nám, jak to tam chodí. Sám tam totiž dřív pracoval. Naštěstí měl být příští týden soud, který se měl týkat právě opatrovnictví, a Jacques se na něj s pomocí Huberta a zdravotní sestry Annie, která mi tuhle práci dohodila, začal připravovat. Chtěl u soudu vysvětlit, že je schopný se o otce s pomocí terénních služeb starat.
V domácnosti jsem pracovala dva a půl týdne a za tu dobu jsem tam získala pozici, o kterou jsem ani nestála. Jacques se mě každý den ptal, jak dlouho tam budu, o všem se se mnou radil. Smutek z toho, že jeho táta je v domově důchodců, ho úplně zlomil. Když se vracel z návštěv, vyprávěl mi, jak jeho otec ztratil vůli cokoliv dělat, jak tam jen sedí s prázdným pohledem a na nic nereaguje. I Marianne se mě na všechno ptala, jako bych byla její maminka. Uvědomila jsem si, jak snadno se lidé dostanou do závislého postavení.
Čekali jsme, že do bytu přijde kontrola, která bude sledovat, zda je tam dost uklizeno. Šúrovala jsem tedy jak divá, nejvíc jsem bojovala s kuchyňskou linkou, která byla z nějakého materiálu, na němž byly vidět všechny šmouhy. Byt jsem vycídila do dokonalosti, zvládla jsem nakonec i ty šmouhy. Soud dopadl tak, že soudkyně řekla, že pokud si Jacques dá všechny papíry do pořádku a bude mít objednané terénní služby, bude se moct jeho otec vrátit domů. To ale bude trvat několik měsíců… Loučení bylo těžké. Myslela jsem, že vyvrcholení mé práce bude návrat tatínka domů, ale opouštěla jsem smutnou domácnost, kde se chtěli o otce a manžela starat, ale nemohli.
Konečně legální práce
Když jsem konečně měla očkování v pořádku, zařídila jsem si číslo účtu v bance a nějak obešla všechny požadavky na potvrzení o tom, kde bydlím, donesla jsem svůj životopis do dvou organizací, které poskytují terénní služby. Z obou mi obratem zavolali a domluvili si se mnou ústní pohovor. V té první jsem nejprve vyplňovala dotazník s mnoha otázkami, na které jsem neznala odpověď, a pak byl ústní pohovor. Viděla jsem, že se jim líbím, a v podstatě jsme se hned domluvili, že co nejdřív začnu. V té druhé, kde jsem dělala pohovor den poté, jsem nejprve absolvovala dlouhý rozhovor, při kterém jsem se dozvěděla hodně věcí, které mi pak byly k užitku, i když jsem všechny ne vždy mohla respektovat. Dozvěděla jsem se například, že nesmím přijímat dárky, že nesmím jíst žádné jídlo, které mi v rodinách nabídnou, že nesmím nikomu dávat žádné léky. Na práci jsem se nakonec domluvila s tou první agenturou, ale kdyby nebylo toho druhého pohovoru, byla bych v práci ještě mnohem ztracenější.
Podepsala jsem haldu papírů a taky jsem vyfasovala služební telefon, kde jsem měla plán pochůzek. Tím telefonem se taky budu přihlašovat a odhlašovat v domácnostech, kde mají kartu agentury, na kterou telefon přiložím a kliknu, že začíná schůzka, a když odcházím, tak se zase odkliknu. Snažila jsem se domluvit, že budu pracovat jako náhradnice, protože ještě nevím jistě, jak tu práci budu zvládat.
Na plánovači v telefonu jsem ze začátku měla jednu návštěvu od devíti ráno do jedenácti, a to ještě ne každý den. To je prý ze začátku normální, pracovat bych měla na poloviční úvazek, dokud se nezaběhnu, ale tohle je tedy ještě o dost méně než poloviční úvazek. Pak mě ještě poslali do další kanceláře, kde mi vydali pracovní vesty, roušky, dezinfekci na ruce a taky mi dali podepsat ještě jeden papír kvůli pojištění. Šla jsem domů a jediný co mě trápilo bylo, že budu mít tak málo práce. Vzpomněla jsem si ale na větu, kterou řekla, že nejdřív zkouší, jak jsou se mnou lidé spokojení, a pak že bych měla dostat další rodiny.
Večer jsem ukazovala smlouvu své kamarádce Christine, která je právnička, a ta říkala, že je strašně složitá. Našla mi v ní ale aspoň informaci, že budu mít minimální mzdu. Placená bych měla být jen za hodiny, které odpracuji přímo v domácnostech. Čas strávený přejezdy placen není.
První den
Ráno jsem vstala a šla na autobus, který jede podél pobřeží. Paní Chantal, za kterou jsem jela, je devadesát, a když jsem se včera ptala, co u ní mám dělat, řekli mi, že mi to řekne sama, ale že je trochu zmatená a taky že hodně padá. Že bude možná potřeba dojít na nákup, nebo jít na nákup s ní a taky umýt okna. Otevřela mi paní, které bych tipla klidně pětasedmdesát, maličká, usměvavá stařenka a ptala se mě, kdo jsem.
Ukázalo se, že mě nečekala, že prý jí z agentury nedali vědět, že přijdu dneska. Před časem u ní byla nějaká paní na šetření a slíbila jí, že jí někoho pošle na výpomoc. Donesla jsem jí desky z agentury, kde byla i píchací karta, a hned jsem si odpípla, že jsem začala. Paní říkala, že uklizeno už má, a byt byl skutečně v nejlepším pořádku, ale rychle jsme se dohodly, že tedy pojedeme na nákup. Paní Chantal trvalo dlouho, než se vypravila, pořád kontrolovala, jestli má všechno, a říkala, že pořád něco zapomíná. „Pořád padám,“ stěžovala si mi, a když jsme vyšly před dům, pochopila jsem proč. Vůbec nedávala pozor a strašně rychle cupitala, u schodů jsem ji zachytila a ona se vesele hnala dál. Nasedly jsme do autobusu.
Nakoupily jsme a na zastávce, kde jsme čekaly na autobus zpátky, nebyla lavička. Ta byla sice naproti přes silnici, ale to bylo daleko, a paní Chantal říkala, že ji to hodně štve. Viděla jsem na ní, jak už je unavená.
Po návratu jsem chvíli umývala okna a pak, když uplynuly dvě hodiny, jsem se rozloučila a šla domů. Byla jsem dost unavená na to, že jsem jela jen dvě hodiny na nákup. Doma jsem usnula a probudil mě až telefon. Ten pracovní, ale na nepracovním jsem našla tři nepřijaté hovory z agentury. Chvíli jsem se marně snažila dovolat do agentury a proklikávat se těmi čísly, která jsem měla mačkat, ale pak jsem napsala Patricii e-mail, ať mi zavolá znova. Zavolala obratem a zněla strašně zoufale. Že jí dnes nějaká paní, která šla stejně jako já první den do práce, s prací sekla. Byla u nějakého pána, který prý není zlý, ale nějak se nepohodli, prý chtěla prát prádlo, zatímco on nechtěl, aby to dělala. A že pokud si začne rozepínat kalhoty, abych mu vyměnila plenu, že to nemám dělat, že to není moje práce. A prádlo mám vyprat kdyžtak proti jeho vůli a říct, že mi to řekla ona, Patricie, ať to udělám. Pán je na vozíku. „A když už jsme v tom, nemohla byste si vzít ještě jednu paní zítra a taky další dny?“ A že jsem říkala, že bych klidně pracovala i v neděli večer, tak jestli mi může dát něco o víkendu. „Je to hrůza, všichni jsou teď na nemocenských, opravdu mi vytrhnete trn z paty,“ vděčně drmolila do telefonu. Všechno jsem odkývala a domluvily jsme se, že přijdu zítra v mezeře, kterou budu mít odpoledne, do agentury, aby mi dala klíče od bytu, kde budu dělat večeři. Žije tam paní s Alzheimerem, která je „strašně miloučká“ a ještě jednu paní z Alzheimerem budu mít v pátek, ta je prý taky skvělá.
Smutný puntičkářský pán
Ráno jsem uklízela u jedné paní, které je 89. Skončila jsem se čtyřminutovým zpožděním, rozloučila se a uháněla k panu Mauricovi. Včera večer jsem si našla nejrychlejší cestu. V autobuse jsem si vytáhla notebook a podívala se do e-mailu, jestli je tam odpověď na moje otázky, které jsem trochu nervózní z toho, co mám kde dělat, poslala ráno. Byla tam informace, že pan Maurice má jít do nemocnice, ale že se neví v kolik hodin, takže pokud mi nezavolají, schůzka platí. Když mi včera Patricie po telefonu říkala, že mám na přejezd jen půl hodiny, tvrdila zároveň, že nevadí, když budu mít trochu zpoždění. Měla jsem ho ne trochu, ale docela dost, ve tři čtvrtě jsem teprve klusala do kopce ze zastávky autobusu, a navíc jsem si spletla ulici a zbytečně vystoupala vysoko na kopec.
Bylo strašný vedro, funěla jsem do kopce a zvonil mi telefon a volali z agentury, kde jsem, jak to, že ještě nejsem na místě. Tak jsem s vyplazeným jazykem řekla, že už jsem skoro u pana Maurice. Když jsem k němu dorazila, začala jsem hledat klíč na okně, ale žádný nenašla. Naštěstí byl u něj právě zdravotní bratr, který ho chystal do nemocnice a dával mu věci do zavazadla. Zjevně se dobře znali, tykali si. Zdravotní bratr byl nejspíš z Maghrebu. Pan Maurice byl usazený na nějaké kolečkové židli a řekl mi, co mu mám připravit k jídlu. Kromě toho, že nemohl chodit, špatně ovládal i ruce. Šla jsem bojovat s chytrou troubou, kde jsem se snažila vyluštit minipísmenka, z kterých bych dovodila, co mám zmáčknout, a mezitím přeložil zdravotní bratr pana Maurice z křesla v obýváku do postele v ložnici s tím, že je unavený a že si musí odpočinout, než pojede do nemocnice.
Když se dopekla věc z listového těsta, zeptala jsem se pana Maurice, na jaký mu to mám dát talíř, a ukázala jsem mu dva, které byly v odkapávači v kuchyni. Ukázal na jeden z nich a když jsem mu to donesla, řekl, že je moc velký. Tak jsem vybrala dva menší a zeptala se, který z nich tedy. Ukázal na jeden z nich, a když jsem mu to donesla, byl spokojený. Řekl mi, ať vytřu. Pak mi řekl, ať mu donesu tři malé skleničky, dvě duritky vína a jednu skleničku vody. Koukla jsem v kuchyni, že tam víno skutečně má, jednu skleničku s vínem měl také v ledničce, takže víno běžně pije. Tudíž jsem mu to donesla. Zatím se jídla ani nedotkl, ale poslal mě uvařit kafe. Byla tam ta mašina, kterou neumím obsluhovat, a dlouho jsem bojovala s náplní, snažila jsem se do ní narvat nějakou větší. Když jsem konečně našla správnou a kafe donesla a uložila ho přesně na to místo, kam chtěl, řekl mi, ať mu udělám ještě jedno. Stoleček u postele už měl plný věcí, které jsem tam nanosila, ale zatím se ničeho z toho nedotkl. Potom mi řekl, ať donesu mísu s ovocem, z které si pak dlouze vybíral.
Když už jsem konečně měla byt vytřený, řekl mi pan Maurice, ať mu donesu telefon. Běžela jsem do obýváku a hledala jsem telefon. Jeden tlačítkový ležel v nabíječce. Vytáhla jsem ho a nesla do ložnice. „Okamžitě ho vraťte do nabíječky!“ zařval na mě, tak jsem zas šupajdila zpátky a v duchu se smála, že má stejnou mánii jako měl můj táta, že telefon musí být pořád v nabíječce. Ukázalo se, že chtěl můj telefon, kde je internet. „Vyhledejte mi výsledky lotynky,“ řekl útrpně, a tak jsem to vygooglila a porovnávala výsledky s jeho papírkem. Moc jsem se v tom nevyznala, ale nakonec jsem mu to podržela tak, že si to dokázal s papírkem spočítat sám. Vyhrál prý dvě eura. A pak jsem pořád běhala a nosila mu různé věci a on z nich vybíral, co si vezme s sebou. Mezitím jsem ho uklidňovala, že se určitě brzy vrátí domů. Najednou mi řekl, jak strašně se mu do té nemocnice nechce, jak rád by byl doma, a vypadal u toho tak zranitelně, že mi ho bylo strašně moc líto. V tu chvíli mi už nepřišel protivný ani trochu.
Uplynuly dvě hodiny a já musela odejít. Měla jsem schůzku s Patricií v kanceláři, aby mi dala klíče od bytu paní Rachel, za kterou jsem měla jít večer. Venku strašný vedro, a tak jsem se ploužila s batohem a kabelkou marseillskými ulicemi. Nic tam moc dobře nejelo, tak jsem velkou část té cesty urazila pěšky. Do kanceláře jsem dorazila před třetí.
Budete sama, ale nebudete sama
Nejvíc mě překvapilo, když mě zaměstnali, že jsem neprošla žádným školením, i když mi u přijímacího pohovoru slíbili, že mi všechno vysvětlí. Při přijímacím pohovoru mi doslova řekli: „Budete sama, ale nebudete sama.“ Mysleli tím, že budu mít vždy svou nadřízenou, na kterou se můžu s každým problémem obrátit. Jenže mi na ni ani nedali telefonní číslo a jak se posléze ukázalo, do agentury se nedá dovolat. Takže když něco chceš, je nejlepší napsat e-mail nadřízeným, a když máš štěstí, tak ti zavolají zpátky. Patricie mi k té práci řekla většinou jen to, že není pro každého a že ji člověk musí mít rád.
Snažila jsem se tedy na schůzce od Patricie získat co nejvíc informací o lidech, ke kterým půjdu následující dny. K paní Rachel, ke které jsem měla jít hned potom, mi řekla, že jí mám udělat večeři. Klíče jsem dostala. Ptala jsem se, kam mám zavolat, kdyby byl nějaký problém, a myslela jsem si, že mi dá přímé číslo na sebe. Dala mi dvě čísla. Na holku, která tam chodí v poledne, a na syna paní Rachel, který je právě v Marseille a je to prý velmi milý člověk. K paní Rachel jsem před šestou vyjela výtahem do devátého patra a otevřela si dveře. Vešla jsem do bytu a tam byla v obývacím pokoji maličká paní. Věděla jsem, že má Alzheimera a že je jí přes devadesát let.
Vypadala mile, ale ptala se mě, co tam dělám. Řekla jsem jí, že jsem jí přišla udělat večeři. Ona rezolutně prohlásila, že si večeři udělá sama, že vůbec nepotřebuje, aby jí někdo dělal jídlo a dovedla mě k ledničce, aby mi ukázala, že tam má hodně jídla a že je úplně zbytečný, abych já ztrácela čas jeho přípravou. Opravdu tam měla krabičky s jídlem. Nad ledničkou jsem našla kartu, tak jsem si pípla telefonem. Nevěděla jsem, co mám dělat, tak jsem volala na to číslo, které mi dali v agentuře, ale hlásilo mi to, že neexistuje. Zkoušela jsem syna paní Rachel, ale nezvedal to, byl tam záznamník. Do agentury jsem se dovolat nemohla, nešlo mi to ani v pracovní době, natož v době, kdy už tam nejspíš ani nikdo nebyl, protože byl večer. Stála jsem tam dost zoufalá u stolu, paní Rachel vypadala jako milá paní, nebyla naštvaná, ale bylo vidět, že čeká, kdy odejdu. Na tohle mě nikdo nepřipravil a byla jsem v situaci, kdy jsem se neměla kam obrátit. Napadlo mě, že jsem opravdu sama.
Pak paní Rachel ale najednou řekla: „Mohly bychom si zahrát Rummikub.“ Ulevilo se mi, že se tím ta situace vyřešila, a nadšeně jsem řekla, že jo. Donesla hru, kde byl pytlík plný žetonů s čísly a stojánky na žetony. Jeden dala sobě, druhý mně a vysvětlila mi pravidla hry. Bylo potřeba vykládat žetony tak, aby se jich člověk zbavoval, musel mít postupku, nebo stejná čísla různých barev. Vlastně něco na princip žolíků, ale s žetony. Hrály jsme a bylo to super. Pak mi zavolal syn paní Rachel a řekl mi, že se tam staví s manželkou a že se společně najedí, takže jídlo nemám připravovat.
A tak jsme hrály a hrály a bylo nám dobře. Přišel syn, muž mezi padesátkou a šedesátkou, a řekl nám, ať hrajeme dál, že on uvaří jídlo. Jeho manželka si sedla k nám a povídala si se mnou. Oba byli příjemní a když jsme dohrály třetí hru, odpípla jsem si kartu, rozloučila se a odešla. Ještě jsem se zeptala syna, zda mě paní Rachel zítra pozná, a on řekl, že ano. Domů jsem chtěla jet autobusem, ale čekala jsem na něj strašně dlouho, a nakonec vyrazila pěšky po nábřeží přístavu.
V pátek jsem měla tři návštěvy, poprvé jsem šla k paní Marguerite. Otevřela mi krásná paní, které bych rozhodně netipla devadesát, spíš tak pětasedmdesát, a se zářivým úsměvem mi řekla: „To je dobře, že jste tady, mám problém s pračkou, neumím ji otevřít.“ Šla jsem s ní tedy k pračce a spustila vypouštěcí program. Pak se mě zeptala, kdo jsem, a strašně se divila, že tam jsem. Řekla jsem jí jméno agentury, ale nikdy ho neslyšela. Snažila jsem se najít kartu, kterou bych si pípla, ale nevěděla, kde je. Tak jsem použila záložní plán s telefonátem automatu, a to fungovalo. Vzpomněla jsem si, že instrukce k ní byla, že má sešit, kam je potřeba zapisovat, co se bude dít. Měla v noze zasunutou kanylu, která vedla k takovému pytlíku, který měla v kapse. Ptala se, co to je, tak jsem jí vysvětlila, že jí to tam píchnul nějaký zdravotník. Ptala se, jestli jí to taky vyndají, tak jsem ji ujistila, že určitě někdo přijde. Za dvě minuty se mě znova zeptala, kdo jsem, a když se mě zeptala asi po dvacáté, mezitím se vždycky vyptávala, proč má v noze tu kanylu, a snažila se ji vyndat. Pak jsem šla na záchod a když jsem se vrátila, strašně se lekla, protože zapomněla, že v bytě někdo je, a začalo znova kolečko, kdo jsem. Nakonec jsem jí to napsala do toho sešitu a když se ptala, tak jsem jí to ukázala v tom sešitě. Přelouskala pokaždý mou větu i jméno Alexandra a zeptala se: „To jste vy?“
Vyprávěla, že má dceru, která bydlí v jednom městě blízko Marseille a je profesorka na univerzitě. Pověsila jsem prádlo, vyhodila gumové rukavice, které se během praní úplně spekly, a z prádla vytáhla i pár kolíčků. Umyla jsem okno vedoucí na terasu. Paní Marguerite mi taky vyprávěla, že když byla mladá, bydlela v Alžírsku, že to byl její domov, ale pak museli odejít. A museli tam nechat své předky, kteří tam byli pohřbeni. „Alžírsko bylo francouzské, pamatujete?“ Pak začala zpívat písničku, kterou zpívávaly se svou sestrou. Chodily obě do katolického sboru. Mládí v Alžírsku a její dcera byly dvě věci, které si pamatovala, krátkodobou paměť neměla skoro žádnou. Bylo to nesmírně vyčerpávající, jak se pořád dokola ptala, kdo jsem. V jednu chvíli přišla řeč na její dceru, na telefonu byla její fotka u tlačítka, kterým se jí dalo zavolat. Paní Marguerite ho vytočila a pak mi ho dala, jako by se bála s dcerou sama mluvit. Vyptala jsem se dcery na tu kanylu, řekla, že maminka dost nepije a že ji má kvůli hydrataci a že přijde zdravotník, který jí to zase vyjme. Napsala jsem jí do sešitu, že přijdu v pondělí a byla jsem ráda, když jsem mohla odejít.
Rychle z místa na místo
Další dny jsem kmitala a jezdila z místa na místo. Vracela jsem se do domácností, které jsem už znala, ale měla jsem i nové. Vždycky jsem se trochu bála, co mě tam bude čekat, nikdo mi pořádně nikdy předem nevysvětlil, co mám dělat, a dost záleželo na tom, v jaké psychické kondici byly mé klientky. Čas, který jsem měla na přejezdy mezi domácnostmi, někdy nepostačoval, což jsem se snažila řešit tím, že jsem ráno začínala o něco dřív, aby pak bylo víc času na přejezd. Z agentury mi taky ráno někdy zavolali, aby mi přidali další návštěvy. Nemohla jsem tedy dopředu počítat s tím, že budu mít čas se v mezerách mezi prací najíst. Večery jsem měla u paní Rachel a velmi rychle jsem si navykla být tam déle, než byla doba, ze kterou jsem byla placená. Hodina byla totiž strašně málo a tím, že to bylo úplně večer, nečekal mě nikdo další. Paní Rachel chtěla jíst, ale chtěla si nejdřív zahrát a strávit společně čas. Těžko se mi od ní odcházelo, navíc mi u ní doma bylo dobře.
V neděli jsem měla jít k nějaké paní Dolores, která nemůže chodit a má neslyšícího manžela. Prý tam bude dcera a všechno mi vysvětlí, to jsem ráda, protože zorientovat se je někdy těžké a taky člověk moc neví, co ho čeká. Zazvonila jsem tam před desátou a vyjela jsem výtahem, který vypadal bezpečně, do pátého patra. Otevřely se dveře do světlého čistého bytu, kde mě přivítala žena mého věku a její bratr. Žena se jmenovala Ada a hned mi na sebe dala číslo. Přivítali mě opravdu mile, chovali se ke mně, jako bych byla jim rovná a prostě přišla pomoct s péčí o rodiče.
Těžko se to vysvětluje, ale někde má člověk pocit, že je trochu služka, prostě cítí svou podřadnou roli, tady to bylo úplně jiné, rodina mě vítala málem jako milou příbuznou, kterou dlouho neviděli. Začali mě provázet po bytě a všechno mi vysvětlovat, čím dál tím víc jsem byla zmatená, až jsem pochopila, že si myslí, že tady budu pracovat už napořád každý den. Adin bratr tu byl týden, protože nebyl, kdo by se staral o rodiče. Dnes odjede zpátky na sever Francie. Ada má tři děti a pracuje jako čalounice, je OSVČ a má hodně práce. K rodičům se každý den staví, také k nim chodívají její děti, ale je potřeba, aby s nimi někdo byl přes oběd. Jinak Ada nevydělá měsíčně dost peněz, aby uživila svou rodinu. Na práci jsou dvě a půl hodiny, takže je dost času uvařit, uklidit i popovídat si. Ada mě představila mamince, která ležela v posteli a ukázalo se, že neumí úplně dokonale francouzsky, že mluví částečně španělsky, a navíc tedy měla trochu problém vyslovovat, takže jsem jí nerozuměla. Maminka se rozplakala, když se se mnou snažila mluvit.
Ada mi vysvětlila, že maminka ochrnula v únoru a že to strašně špatně nese. Je navíc nešťastná z toho, že odjíždí její syn. Vytírala jsem podlahy a umyla záchod a koupelnu, a když jsem se dostala znova do pokoje, kde ležela Dolores, chtěla mi něco říct a znova se rozplakala.
Nevěděla jsem, jak ji potěšit, tak jsem jí řekla, že má hodné děti, což ji naštěstí úplně nerozplakalo. Ada odešla, já jsem uvařila oběd, ale Dolores jsem nemusela krmit, protože tam dnes ještě byl její syn. V domácnosti byl ještě tatínek, který hodně špatně slyší a taky se mu věci už občas pletou, ale chodí, a to dokonce nakupovat ven nebo pro noviny. Mám dávat pozor, aby si bral sluchátko. Po jídle jim mám oběma dávat léky, které mám připravené v takových těch krabičkách podle dnů. Dolores ležela v posteli, protože zdravotní bratr, který je schopný ji zvednout, je na dovolené. Mám taky vždycky vyprat, pověsit prádlo, nežehlí se. Byt je krásně čistý, mop bezvadně funkční, jen atmosféra byla skrz Doloresin smutek těžká.
Když jsem dodělala oběd, douklízela, vydala jsem se na oběd k Rachel, které jsem uvařila rybu, brambory a zeleninu. Na přesun jsem měla půl hodiny, ale bylo to úplně blizoučko, takže to bylo naprosto bez stresu. Rachel si po obědě nechala udělat kafíčko, poskládala jsem prádlo, uklidila, a pak jsme si ještě i zahrály, měly jsme krásnou neděli a vůbec se mi od ní nechtělo odcházet. Přetáhla jsem to o čtyřicet minut.
U Dolores mi další den otevřel její manžel, který je nesmírně milý. Pustila jsem se do uklízení a přijela Ada s krabičkami jídla, abych nemusela vařit. Dolores seděla v křesle a měla mnohem lepší náladu než včera. Uklízela jsem, pak jsem ohřála jídlo a pomáhala Dolores jíst. Byl to vlastně moc hezký okamžik, kdy i díky tomu, že tu mám dvě a půl hodiny času, není takový spěch, je čas na to být jemná, pozorná a věnovat čas jak úklidu, tak nějaké péči o Dolores. Už trochu lépe rozumím, co mi oba říkají, mluví napůl španělsky, ale zvykám si. Po obědě nakrájel Doloresin manžel meloun a řekl mi, že ho krájí i pro svou ženu. To „ma femme“ vyslovil s takovou láskou, že jsem měla chuť ho obejmout. V té domácnosti je cítit smutek, ale taky láska. Chovají se ke mně s takovým respektem, až se mi srdce svírá, že budu muset odejít. Adě jsem neřekla, že odejdu, dozví se to zítra od agentury a mně je z toho úplně špatně, pořád se mi hrnou do očí slzy a přijdu si jako největší zrádce. Chtěla jsem pracovat jako náhradnice, nechtěla jsem, aby mi přidělili hned rodinu, která se mnou bude takhle počítat.
Od Dolores jsem utíkala k paní Marguerite, kousek jsem se svezla busem, a pak jsem utíkala do kopce. Bylo strašlivý vedro, lil ze mě pot. Přišla jsem k paní Marguerite a našla jsem ji se sešitem otevřeným na čtvrtku. Tam bylo napsáno, že půjde s dcerou k doktorovi. Radostně mi oznámila, že jde s dcerou k doktorovi, úplně zářila. Musela jsem ji zklamat, že je teprve pondělí. Ona si ten čtvrtek založila kolíčkem na prádlo a pořád se k němu vracela. V pondělí jsem u svého jména měla napsáno, že přijdu umýt okna, tak jsem se do nich pustila. Byla to ohromná okna na terasu a venku pálilo slunce. Proklínala jsem se, že jsem si vzala kalhoty a ne šaty, protože mi bylo takový vedro, že jsem málem omdlela. Ale musela jsem to umýt, tak jsem myla dál. Do toho paní Marguerite ztrácela stabilitu a zapomínala na tu kanylu a chtěla si ji vyndat. Dohlídla jsem na to, aby vypila každou hodinu sklenici vody. bylo mi blbě od žaludku, od rána jsem nic nejedla. A pořád se mi chtělo plakat kvůli Adě, bylo mi tak moc smutno a byla jsem strašně sama. Říkali, budete sama, ale nebudete nikdy sama. Tak to není pravda, jsem úplně nejvíc sama.
Od paní Marguerite jsem uháněla domů, abych se najedla, a pak jsem běžela úplně vyčerpaná k Rachel, autobusy byly přeplněné a kdybych čekala na ten, do kterého bych se vlezla, přišla bych pozdě. Vyklusala jsem těch devět pater a byla šťastná, že moje večerní mise je u někoho tak strašně báječného, jako je Rachel.
Nedokážu si to odpustit
Když jsem další den krmila paní Dolores, volala Ada a Dolores jí říkala, že jsem hodná a zářila jako sluníčko. Chutnalo jí, co jsem uvařila. Pěkně v klidu jsem uklidila, vyndala pračku, ve které se vyprala i podložka do postele, takže prádlo bylo plné malých kousíčků. Snažila jsem se ho co nejvíc očistit. Pan José, Dolores manžel, mě požádal, ať mu nakapu do očí kapky, což bych dělat neměla, ale nemohla jsem mu říct, že to neudělám. Od Dolores a Josého jsem šla do agentury a po cestě jsem brečela. V agentuře jsem řekla, že musím z rodinných důvodů odjet. Patricie mi zoufale ukázala můj plán práce na další měsíc a ukazovala mně, kým mě nahradí. „Nechtěli jsme zneužívat vaší ochoty, takže neděle jsme vám nechali volné,“ řekla mi. Začínala bych vždy ráno a končila večer, dohromady většinou jedenáct hodin práce, placených bych ovšem měla mnohem méně, někdy šest, někdy sedm. Za přejezdy mezi domácnostmi člověk nedostane nic. Není to problém mé agentury, je to všude stejné, takový je ve Francii zákon. Během covidu se mluvilo o tom, že by měla být tato práce lépe placená.
Mělo by se ale mluvit také o tom, že by ženy, které chodí do domácností starat se o seniory, měly mít supervize a možnost mluvit o tom, co zažívají. Ta práce není jen fyzicky náročná tím, jak je uspěchaná a vyžaduje různé úkony, je náročná především emocionálně. Stresující je i často nedostatečná časová dotace pro klienty. Za hodnu nelze uklidit, uvařit a odpovědět na různé potřeby, které klient má. Francouzský novinář a poslanec François Ruffin se snažil změnit zákon tak, aby ta práce byla lépe ohodnocená, jeho návrh zákona byl ale pozměňovacími návrhy tak okleštěný, že z něj nakonec nezbylo nic. Lidí, kteří tuto práci vykonávají, je nedostatek, čímž trpí péče o seniory. Francouzský stát se snaží lidi co nejdéle udržet doma, což je dobře, protože podmínky v domovech důchodců jsou otřesné a provází je řada skandálů. Ženy, o které jsem se starala, byly navíc často v dobré kondici a bylo jasné, že kdyby šly do instituce, kvalita jejich života by šla rychle dolů.
Poslední dny jsem nejvíc myslela na Adu, Dolores a Josého. Byla jsem u nich každý den a Ada se už neobjevila. Bála jsem se, jestli se nezhroutila, když se dozvěděla, že tam nebudu následující měsíce každý den chodit. Dolores ani José se nijak nezmínili o tom, že mám odejít. To mi bylo divné, protože ve všech ostatních domácnostech se se mnou loučili a říkali, že je smutné, že odjíždím. V pátek, poslední den, jsem u nich zazvonila a ozval se Adin hlas a já byla ráda, že se uvidíme před odjezdem a rozloučíme se. Vyšla jsem nahoru, vřele mě přivítala a začala mluvit o tom, co bude v neděli. V tu chvíli jsem pochopila, že ona neví, že odjíždím. Tak jsem jí řekla: „Oni vám to neřekli?“ A ona vytřeštila oči a zeptala se: „Co?“ Řekla jsem jí, že odcházím a že jsem myslela, že to ví. Ada volala Patricii do agentury, ale ta se nejspíš nechala zapřít. Klepaly se jí ruce, byla zjevně v šoku, cítila jsem, že je blízko zhroucení. Po půl hodině musela do práce a já jí slíbila, že v agentuře řeknu, ať se jí ozvou. Loučení s Dolores a Josém už bylo skoro nad moje síly. Proč jsem se nedokázala zaměstnat jen jako náhradnice? Cítím se jako zrádce a nedokážu si to odpustit.
Od Dolores a Josého jsem běžela vrátit telefon do agentury a zeptala jsem se Patricie, jak to, že to Ada nevěděla. Patricie mi řekla: „Neodvážila jsem se jí zavolat, nikoho místo vás nemám.“ Byla úplně zoufalá a pořád vymýšlela, koho kam strčí, přišlo mi, že už pomalu blouzní, když doufá, že se to nějak vyřeší. Dnes měly přijít dvě uchazečky o práci na pohovor, nedorazila ani jedna. Na vině je prý štědrý sociální stát, který nenutí lidi pracovat.
A tahle práce taky není pro každého. Chce to podle Patricie lidi, kteří tomu dají všechno. Zmínila jsem, abych něco odpověděla, že některé moje kamarádky, které tuto práci dělají, kupují jídlo klientům ze svého, když vidí, že by jinak měli hlad. Patricie se úplně rozzářila: „Ano, to naše pracovnice dělají. A zůstávají často v domácnostech déle, než mají vymezený čas. Jsou tam pak zdarma ve svém volném čase.“ Přikývla jsem, že to chápu, že jsem to taky dělala, ale překvapilo mě, že se s tím počítá. Systém je založený na práci, která je placená jen částečně. Vedení navíc počítá s tím, že ho budou pracovnice dotovat svým časem a někdy i penězi.
Za deset dní práce jsem si vydělala 500 eur. Obvykle jsem začínala v devět ráno a končila v půl osmé večer. Ada se musela následující týdny o své rodiče starat sama s pomocí své rodiny. Najít stálé zaměstnance je pro terénní služby nesmírně náročné. A nemůže za to štědrý sociální stát, ale špatně nastavený systém, který se musí změnit.
Autorka je redaktorka Alarmu.
Text vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Některá jména osob byla v reportáži změněna z důvodu ochrany jejich soukromí.
Přečtěte si všechny texty ze série Hrdinové kapitalistické práce 2.