foto Wikimendia Commons, CC 4.0
Určitou dobu to vypadalo, že to bude právě Danuše Nerudová, kdo bude reprezentovat progresivnější, liberální hodnoty a postaví se tak do opozice vůči oběma dalším kandidátům s šancemi na postup do druhého kola. Tedy vůči Andreji Babišovi a Petru Pavlovi, jejichž elektorát se do určité míry překrývá. Snaha vytvořit nějakou „středovou“ pozici však Nerudovou vede spíš k ploché vyprázdněnosti, v níž působí jako fasáda člověka, nikoliv jako člověk samotný. Zdá se ale, že to zabírá. Nerudová stoupá vzhůru.
Babiši, máme problém
Nejnovější průzkum společnosti Kantar pro Českou televizi přinesl nová čísla k blížícím se prezidentským volbám. V nich sice první příčku stále okupuje bývalý premiér Andrej Babiš, ale už v těsném závěsu je za ním Petr Pavel a pak o pár procentních bodů níže Danuše Nerudová. Už nyní je více než jasné, že se hlavní souboj – dle očekávání – odehraje mezi touto trojicí kandidátů. Pokud bychom se pak podívali na volební potenciály, tam je Babiš dokonce až třetí a Petr Pavel naopak v čele.
Tam, kde se Čaputová nebála přijít s osobním, silným příběhem, založeným na své vlastní celoživotní práci – právničce utlačovaných, zůstává Nerudové pouze schránka, v níž jako by nebylo vůbec nic.
Zatímco generál Petr Pavel se momentálně potýká s některými problémy pramenícími v jeho minulosti a na Andreje Babiše zjevně dopadají limity jeho konfliktů, střetů zájmů i skutečnost, že nedokáže oslovit více lidí nad svůj běžný parlamentní elektorát, Nerudová, sázející už teď na jakousi hru na státnickou vyprázdněnost, pomalu, ale jistě postupuje nahoru. A to přesto, že vizuálně, obsahově ani symbolicky vlastně nic nenabízí. To však může být pro bývalou rektorku Mendelovy univerzity nakonec výhoda. Po konfliktních a vyostřených letech se Zemanem a také s Babišem se zdá, že část společnosti touží po více méně nevýrazné kandidátce.
Nic jako princip
Je to přitom kupodivu, kam se svým konceptem „nicneříkání“ Nerudová zatím zachází. Nejpatrnější je to z jejího předvolebního klipu, který se až nápadně – skoro jako většina z toho, co Nerudová vyprodukuje – podobá kampani současné slovenské prezidentky Zuzany Čaputové. V něm Danuše Nerudová řídí auto a veze svého syna do školy, aby posléze přednesla celkem fádní a obyčejný projev, zabalený do hlavního hesla Naděje na lepší časy, které by mohl pronášet kdokoliv. Na tomto klipu, v němž se Nerudová zhostila klasicky ženské společenské role známé též jako „mama taxi“, jsou dokonale vidět úskalí, ale možná i přednosti její prezidentské kampaně.
Nerudová jednoduše vsází na to, že je lepší neříct nic než říct cokoliv, co by ji mohlo vykreslit coby člověka s názorem a postoji. Těží i z toho, že je nejvýraznější ženou v prezidentském závodě, a to už od začátku. Jenže ačkoliv se snaží navodit pravý opak, její přístup je od toho, na který vsázela Zuzana Čaputová, téměř ve všem odlišný (pomineme-li blonďaté vlasy obou žen).
Tam, kde se Čaputová nebála přijít s osobním, silným příběhem, založeným na své vlastní celoživotní práci – právničce utlačovaných, zůstává Nerudové pouze schránka, v níž jako by nebylo vůbec nic. Tam, kde se Čaputová nebála jít nejen proti proudu slovenské, ale celé postkomunistické společnosti, je naopak Nerudová bojácná a nevýrazná. Tam, kde Čaputová dávala všanc i sebe, coby svého druhu zranitelnou osobu, která Slovensku nabízí přemostění a skutečný dialog skrz akcentování sociální problematiky, zbývá z Nerudové pouze několik těžko zapamatovatelných, až generických frází.
Zkrátka a dobře: rozdíl mezi prominentní Nerudovou, u níž není úplně jasné ani to, jakou roli coby rektorka Mendelovy univerzity sehrála při kauzách týkajících se neudělení akreditace nebo skandálu kolem možného plagiátorství, a Čaputovou, bojovnicí, oceněnou Goldmanovou environmentální cenou, nemůže být větší.
To se počítá
Na některé z jejích potenciálních voličů a voliček, pro které třeba není Petr Pavel morálně přijatelným kandidátem, může plochost její kampaně působit jako přílišná zbabělost. Zvlášť potom v tématech, která jsou dnes nepochopitelně vykreslována coby kulturní války, i když jde především o přiznání rovnosti před zákonem a jistý typ dorovnávání demokratických deficitů, které jak na symbolické, tak reálné úrovni Česká republika zatím neumí.
Etnické menšiny, práva LGBTQ+ lidí, problematika prohlubující se genderové nerovnosti i otázky týkající se klimatu jsou inherentní součástí demokratických procesů a zásadně nás ovlivňují na každodenní bázi. Je s podivem, že s nimi Nerudová neumí – alespoň co se hlavních výstupů v kampani týká – tolik viditelně nakládat, i když v debatách o nich mluví opakovaně a má je i v programu.
Pro voličstvo, které si naopak poprvé v historii přeje v prezidentském úřadu ženu a mandát prezidenta republiky chápe coby provozní, je její opatrnost určitým plusem. Dává totiž alespoň nějakou záruku, že po letech s Klausem nebo Zemanem tu nebude v čele země člověk, který bude úřad prezidenta zneužívat pro přílišné prosazování svých zájmů a bude více „garantem“ normality, člověkem, který toho zas tolik dělat nebude. A to se dnes v Česku počítá, zvlášť při představě, že se prezidentem stane Andrej Babiš.
Ego jako princip
Mimo samotné pole relevantních kandidátů a kandidátky je dobré zmínit i ty, kteří zůstávají za vedoucí trojicí hodně pozadu. Koneckonců: zmiňované Čaputové velmi pomohla i skutečnost, že milionář a vědec Robert Mistrík svoji kandidaturu stáhl a vyjádřil podporu Čaputové. Tím ze současné slovenské prezidentky najednou učinil hlavní tvář slovenské demokratické opozice. V Česku je podobná situace jen stěží představitelná. Je to přitom škoda, a to nejen z hlediska Danuše Nerudové, ale především z hlediska politické kultury jako takové.
I když současná čísla staví Babiše do těžké pozice, byla by velká chyba šéfa ANO jakkoliv podceňovat. Dá se očekávat, že stejně jako vždycky, vytáhne do boje s tou nejvyhrocenější kampaní. Už teď je přitom jasné, že ani Pavel Fischer, ani Marek Hilšer a ani Josef Středula, nemají šanci se do druhého kola probojovat.
Vzhledem k množství jejich vynaložené energie i peněz je samozřejmě velmi složité po nich žádat, aby se závodu o prezidentský úřad vzdali. Na druhou stranu by to od každého z nich bylo zásadní vstřícné gesto, které by ukázalo, že navzdory vyhrocené podobě přímé volby u nás nejsou zájemci o roli prezidenta vždy pouze egomaniaci myslící hlavně na sebe. Že by však kdokoliv z výše jmenovaných už nyní odstoupil, je víc než nereálné.
Bude zajímavé pozorovat, jak na nejnovější čísla zareaguje Andrej Babiš. Pro jeho tým sázející neustále na samotnou osobnost Babiše coby reformátora zkažených pořádků (jejichž je přitom jedním z největších proponentů), to musí být poměrně studená sprcha. Ačkoliv v řadě zásadních oblastí týkajících se stabilizace rozpočtu, a především řešení sociálních krizí v Česku vláda Petra Fialy výrazně zaostává a dle některých komentátorů a politologů se chová vyloženě kontraproduktivně, zdá se, že Babiš našel svůj strop. Přispívá k němu i to, že opoziční role se bývalý premiér neumí zhostit s jinou než obstrukční vervou. Pozorovat, jak se Babišovou hlavní zbraní stalo únavné zdržování takřka všeho, ještě navíc za hlasité pomoci SPD Tomia Okamury, musí být zklamáním i pro jeho voličstvo. I to totiž nejspíše věřilo, že Babiš bude coby opozičník efektivnější.
První kolo prezidentských voleb se kvapem blíží. Zdánlivý favorit Andrej Babiš by se měl rozhodně obávat: zveřejněná čísla vůbec nemluví v jeho prospěch a za určité konstelace se může dokonce stát, že se nedostane ani do druhého kola. To by znamenalo nevídanou porážku a oslabilo by to Babiše i v jakýchkoliv dalších politických bitvách. Jak se situace vyvine, se nedá úplně předpokládat. Tak jak tak se zatím ukazuje, že minimálně u Danuše Nerudové se důraz na „nic“ vyplácí.
Autorka je redaktorka Alarmu.
V textu bylo nepřesně uvedeno, že se DN nezabývá LGBTQA problematikou – výtka mířila k hlavním výstupům její dosavadní kampaně. Text byl upraven a omlouváme se.