Foto Jose Antonio, Wikimedia, CC BY 4.0
Když italská postfašistická strana Bratři Itálie vyhrála v úterý 26. září volby, začala se internetem šířit videa s extrémními proslovy její předsedkyně Girogie Meloni. V jednom z nich se obdivovatelka Mussoliniho fašistické politiky na podiu rozčiluje, že už se nemůže identifikovat jako Italka, křesťanka, žena nebo matka. Zvýšeným, rozzuřeným hlasem davu sděluje, že dnes nikdo nemůže být nic než občan X, gender X, rodič 1, rodič 2, prostě jenom číslo. Jedině bez identity a kořenů se totiž člověk může stát dokonalým otrokem vydaným na milost finančním spekulantům.
Světový kongres rodin
Tuhle řeč pronesla Meloni v roce 2019 na akci World Congress of Families (Světový kongres rodin, WCF), která se koná jednou za dva roky za účelem setkání a propojení ultrakonzervativců celého světa. Na kongresu se pak hromadně předstírá, že jeho cílem je pečovat o zájmy rodin, které jsou představeny především jako ochrana konzervativních hodnot.
Ačkoliv problémy, na které upozorňují, evidentně plynou z globální krize sociálního státu, strategicky z nich obviňují feministická hnutí, aktivismus za práva LGBTQIA+ lidí a v podstatě celou levici.
Zní-li tento argument povědomě, je to proto, že řeči o potřebě chránit tradiční hodnoty už i u nás díky mravenčí práci českých ultrakonzervativních organizací, jako jsou Aliance pro rodinu nebo Hnutí pro život (tedy skupin napojených na lidi z WCF), zdomácněly. Ostatně první ročník kongresu se konal v roce 1997 v Praze. Tenkrát ho organizoval Občanský institut, který se netají tím, že ho inspiruje ideologie americké křesťanské pravice, založená na propojování konzervativních hodnot s neoliberální ekonomikou. Řeči o „ochraně rodiny“ jí slouží jako záminka, která drží tyto dvě v podstatě si odporující ideologie pohromadě.
Idea ochrany rodiny zároveň dává možnost ambiciózním a nezávislým ženám, jako je Giorgia Meloni, být politicky aktivní ve fundamentálně patriarchálních projektech. Přestože nemlčí doma v kuchyni, jak jim ukládá nacionalistická ideologie, jakožto matky a manželky mají dovoleno se realizovat v šovinistickém prostředí krajně pravicové politiky. Splnily už svůj úkol povít ratolesti nejen svému muži, ale i celému národu. Ten si totiž nacionalisté představují jako jakousi rozšířenou rodinu, již je třeba chránit nejen před nájezdy imigrantů, ale i před údajně zahraničním vlivem feminismu.
Co přichází odjinud?
Snahu o emancipaci a narovnání práv ultrakonzervativci prezentují jako něco, „co přichází odjinud a neodpovídá potřebám ‚našich‘ žen“. Díky tomu, že se tyto ženy často prezentují jako „femininní, nikoliv feministky“, umožňují krajní pravici vykreslovat feminismus jako něco, co ženám ubližuje. Různá protiženská a homofobní hnutí se pak v tomto kontextu mohou prezentovat jako opravdoví ochránci ženských práv. Ta definují především jako právo na to být ženou a matkou, jež jim feminismus údajně odpírá.
Tato rétorika je paradoxně inspirována autentickou kritikou feministických hnutí, která ne neprávem kritizují určité aspekty západního feminismu. Například propojení některých jeho odnoží s imperialismem nebo neoliberalismem či instrumentalizaci feministické rétoriky k stigmatizaci národnostních menšin a zemí globálního Jihu. Nicméně cílem WFC není vést s feminismem konstruktivní dialog ani poukázat na slabší místa jeho agendy. Jeho cílem je feminismus delegitimovat a veškerým emancipačním snahám zabránit. To ultrakonzervativci dělají překrucováním feministických argumentů, které mají veřejnost přesvědčit o tom, že se tak děje v zájmu žen.
Učebnicovým příkladem takové rétoriky je text Mary Ann Glendon, konzervativní profesorky práva na Harvardské univerzitě, která v roce 1995 působila jako mluvčí Vatikánu na konferenci o ženách pořádanou OSN v Pekingu. V jednom ze svých textů z roku 1996 Glendon píše: „Cílem dokumentů OSN je nový kolonialismus, který nechce emancipovat ženy, ale spíše je kontrolovat a nutit chudé ženy k potratům, sterilizaci a riskantním antikoncepčním metodám.“ Apropriace kritiky kolonialismu a rétoriky lidských práv jsou dnes již klasickým argumentačním manévrem těchto hnutí. Podobně se Aliance pro rodinu (Alipro) snaží zabránit gay a lesbickým sňatkům, aby ochránila budoucí surogátní matky, s jejichž těly se po schválení manželství pro všechny údajně začne obchodovat ve velkém. Místo toho, aby se zaměřila na politiku okolo surogátních těhotenství, se však věnuje psaní pochybných kvazivědeckých zpráv o tom, jak výchova stejnopohlavních párů ohrožuje děti.
Trojúhelník manželství, sexu a plození
Ačkoliv sjezdy WFC nedebatují o sociální politice, chudoba je jejich ústředním motivem. Když se v pátek 30. září v Mexiku konal čtrnáctý ročník této akce, lidé, kteří na akci promlouvali, se zaměřili na kritiku liberálních akademiků a progresivní levice, které kolektivně obvinili z lidského neštěstí. Například Jim Daly, předseda organizace Focus on the Family, ve své přednášce mluvil o nárůstu ženské chudoby. Za tu podle něj nemůže neoliberalismus, ale právě feminismus, protože rozbil trojúhelník manželství, sexu a plození.
Podle Dalyho lidé s nižším vzděláním a nižšími příjmy zhoršují svou situaci a situaci svých dětí tím, že se přestali vdávat a ženit. Žít mimo pohodlí manželského sňatku navíc nebylo jejich svobodné rozhodnutí, ale vnutili jim je progresivní elity, které – přestože oficiálně oslavují diverzitu partnerských soužití – se samy nadále vesele žení a vdávají. Podle Dalyho jsou tak radikální levicové hlasy zodpovědné za utrpení těch nejzranitelnějších v naší společnosti.
Podobně mluví i Christopher West. Katolický teolog, známý popularizací textů ze souboru Teologie těla papeže Jana Pavla II., obvinil sexuální revoluci z toho, že navzdory tomu, že slibovala štěstí, svobodu, emancipaci a spokojenější vztahy, po sobě zanechala jen utrpení a nespočet zotročených životů a rozbitých rodin.
Jak se bránit?
Na kongresech sice nezaznívají hlasy volající po sociální politice, bazálním příjmu, lepší pracovní kultuře, bezplatné zdravotní péči a vzdělání, dostupném bydlení nebo školkách a jeslích, přesto je zřejmým trendem vyvolávání představy, že řečníkům WFC jde hlavně o štěstí a blahobyt chudých a dělnictva. Ačkoliv problémy, na které upozorňují, evidentně plynou z globální krize sociálního státu, strategicky z nich obviňují feministická hnutí, aktivismus za práva LGBTQIA+ lidí a v podstatě celou levici.
Touto efektivní strategií navíc vybavují krajně pravicové politiky a političky, kteří se kongresu účastní a následně strategii používají ve svých politických kampaních. Chce-li se feminismus těmto útokům bránit, je třeba takovým obviněním předcházet tím, že se na témata chudoby a sociální spravedlnosti plošně zaměří a přestane zaměňovat feminismus s individuálním úspěchem žen. Jak píšou autorky manifestu Feminismus pro 99 %, takové prolamování skleněného stropu, jehož střepy musí uklízet převážná většina z nás, osloví jen ženy, které mají to štěstí, že z něj samy mohou benefitovat. Ostatně jak se ukázalo v případě vítězství Meloni, ne všechna prolomení skleněného stropu jsou důvodem k oslavám a vizi feministické budoucnosti.
Autorka je socioložka.