Aftersun. Foto AZ Celtic Films
Lucie Česálková (filmová historička)
Bez náskoku festivalového diváka a ambice objevovat neobjevené volím ze svých letošních nejintenzivnějších filmových zážitků snímek Podezřelá od režiséra Park Chan-wooka 2022. Bavil mě jako komplexně a současně přístupně zpracovaná studie touhy a nejistoty vyprávěná perspektivou pátrání a důvtipně proplétající a současně mnohdy komicky podrývající žánrové konvence a motivy melodramatu a noirového thrilleru. Jako film, který si vědomě vypůjčuje leccos od klasiků těchto žánrů, ale jejich postupy používá tak, aby potěšil i mátl i cinefilně naladěného diváka. Po dlouhé době také jako film, který onu zmíněnou vztahovou nejistotu podporuje i snahou pomocí vytříbené kompozice záběrů a netradiční střihové skladby lehce narušovat prostorové či časové souvislosti. O hlavních postavách, ovdovělé pečovatelce Seo-rae a detektivu Hae-joonovi, se dozvídáme řadu informací, včetně drobností z každodennosti (v případě Seo-rae od spletitého životního příběhu uprchnutí z Číny po zmrzlinu k večeři), ale přesto nám zůstávají vzdálené, jejich jednání, emoce i gesta v konkrétních situacích působí překvapivě, nemístně či nepochopitelně. Film, v němž se toho spousta jeví jasně, jako známé či dokonce dříve viděné, ale nakonec je to právě naopak. Dobře se na to kouká, je to ztřeštěné a vtahující a navíc – tak poeticky spáchaná sebevražda!
Šárka Gmiterková (filmová historička a publicistka)
Aftersun, v Karlových Varech uvedený pod názvem All Inclusive, řadím na absolutní vrchol svých letošních setkání s audiovizí. Jeho suverénní pozicí nedovedlo ohrozit nic, ani Blízko, novinka belgického režiséra Lukase Dhonta ani dlouho očekávané seriály jako například pátá řada Koruny. Vyzrálý debut skotské režisérky Charlotte Wells vypráví o jedné dovolené v Turecku asi v polovině devadesátých let a zcela jedinečným způsobem také o rodičovství a paměti. Dílo podmanivé, vzpírající se jasným charakteristikám často působí jako intuitivní, lehký a spontánní snímek, tažený hlavně ústřední dvojicí. Jindy si všímáme spíš výmluvných obrazových kompozic, které prozrazují pevné režijní vedení a znovuobjevují dřímající potenciál filmového média. Řadu věcí a okolností vyčteme jen z náznaků, protože Wells nezatěžuje svůj průzračný film vysvětlujícími dialogy. Otec s dcerou si sice dovedou užít kouzlo prázdninového okamžiku, ale všude kolem nemilosrdně odtikává čas – dívka nezadržitelně dospívá, jejího rodiče čím dál víc sužují ataky zřejmě neléčeného psychického onemocnění. Film, na jehož tep je potřeba si zvyknout, ale který má srdce čisté, veliké a bolavé.
Eva Klíčová (literární kritička a členka redakce Alarmu)
Žádný film ke mně loni nepromluvil silněji než Světlonoc Terezy Nvotové a Barbory Námerové. Skvělá česko- a hlavně slovenská filmová jízda tepající napětím, dějová i vizuální katarze očišťující diváka od všudypřítomného tlumivě lepivého, sépiově hnědého nebo naopak reklamně tupě jásavého, vždy ale deprimujícího konzervativního stereotypu. Světu tady škodí dvě žlučovitě binární síly: Tetkovství šmejdící po kostelech, usazené na úřadech, pokorně přisáté na toxický patriarchát kooperuje s permanentně frustrovaným machismem, který seřvává a mlátí všechno kolem, pokud tedy zrovna nejsou Velikonoce, pak je to násilí jen ohromná legrace, kde napadená je vinna. Tyto dvě vesnicky primitivní síly tu svou ideologií tradic šikanují mladé energické a také traumatizované ženy. Na straně dvou odbojných hrdinek, pro podezíravé vesničany nebezpečných ezo bosorek, stojí ale materialita přírody, zde lesy Malé Fatry, fauna, flóra, bezpředsudečné vědění, jejich fyzická houževnatost, vzájemná důvěra – a místo xenofobie empatie. Film pulsuje mezi folk hororem, post-raveovým videoklipem (skvělá hudba Rob a Pjoni) a sociální sondou – a výsledek evokuje trochu trashovou východoevropskou estetiku. Světlonoc v žádném případě nejede na jistotu, přesto je jedním z nejpůsobivějších „skorodomácích“ filmů poslední doby.
Monika Omerzu Midriaková (hudebnice, zpěvačka a skladatelka filmové hudby)
Můj nejsilnější filmový zážitek letošního roku byl v kině na filmu Moonage daydream. Filmová esej vytvořená z dosud nikdy neviděných archivních záběrů Davida Bowieho je úvahou nad tvorbou a plynutím času. Umocněný promítáním ve velkolepé projekci v IMAXE, zanechal ve mně dojem intimní zpovědi. Shodou okolností jsem letos průběžně četla Bowieho biografii od Dylana Jonese – David Bowie: A Life, vyprávěnou z pohledu blízkých i vzdálených lidí, které na své cestě Bowie potkal. A tak pro mě byl tento film doplněním skládačky. Ze všeho nejvíc mi zůstal dojem, jako by mi blízký člověk, „strýc“ David dával rady, jak překonávat tvůrčí krize. Přimlouval se ke mně tak, jak občas potřebujeme všichni, pošťuchoval a připomínal, proč jsem si vybrala tu svou životní cestu.
Noemi Purkrábková (teoretička umění a publicistka, členka kolektivu BCAA)
Letos jsem marně vyhlížela film, který by se mi skutečně vryl pod kůži. Čas to teprve prověří, ale štěstí se na mě snad usmálo až se snímkem Víly z Inisherinu, který se do české distribuce dostane v lednu příštího roku. Britský režisér Martin McDonagh se po Třech billboardech kousek za Ebbingem, které mi osobně přišly dost prkenné, vrátil v plné síle a s typicky tragikomickým elánem ke své oblíbené herecké dvojici Colin Farrell – Brendan Gleeson. Film zasazený na chudý irský ostrov v časech občanské války se svou hořkou ironií a jistou nevyhnutelností špatného konce v mnohém podobá již kultovnímu V Bruggách, a to včetně zvláštní kombinace citlivosti a brutality. Malebná kamera zde sleduje drsnou krajinu, v níž se daleko od hlavního proudu dějin odvíjejí zdánlivě absurdní příběhy, které však se znepokojivou přesností vyprávějí o něčem, co všichni vlastně až příliš dobře známe: o nenaplněných ambicích, o (mužské) ješitnosti a umíněnosti, o zaslepenosti, sobeckosti, mezích odpovědnosti za druhé, o tíži společenské determinace i o unikavé naději, že se z ní lze vymanit. Aby to však nebylo tak depresivní, doporučila bych závěrem ještě metapočin Nicolase Cage: V příznačně nazvaném snímku The Unbearable Weight of Massive Talent hraje sám sebe v kariérní krizi, která ho zavede do tak bizarních situací, že se snad nelze přestat smát.
Iva Ch. Růžičková (publicistka)
Označit některý film za nejlepší je troufalé a nechce se mi toho odvažovat. Můžu rozhodně ale o některých filmech upřímně říci, že pro mě svítí mezi ostatními. Jako konzumentka streamovacích služeb musím litovat, že otázka nezahrnuje seriály, protože pak bych určitě jmenovala druhou sérii seriálu The White Lotus. Klidnou, hravou a důmyslnou scenáristickou práci v perfektním hereckém vyvedení, která si vystačí s málo postavami, nejednoznačnou nabídkou výkladu, a při zachování dojemnosti je současná a kritická. V umění sdělit mnohé s pomocí minima postav je skvělý můj osobní filmový zážitek roku: Good Luck to You, Leo Grande. Druhým jménem tohoto filmu by mohla být Statečnost. Hlavní hrdinka je dáma zralého věku (Emma Thompson), která na rozdíl od většiny současných filmových hrdinek v tomto věku nevyšetřuje zločin. Vyšetřuje sama sebe a svůj vztah k intimitě, k svému prožitému životu, k svému tělu, ke stereotypům a… mladému muži, jehož společnost si pronajme. Není to ani komedie, i když se mnohokrát zasmějete, ani romance, i když je o vztazích, ani porno, i když je o sexu, ani takzvaná sonda. Po zhlédnutí Lea Grande odejdete z kina s jemným úsměvem. Dobrý scénář Katy Brand je prostě dobrý scénář. Filmy, jejichž budget je srovnatelný s ročním provozem některého města s obyvateli na hranici chudoby, už mě moc nebaví.
Jiří Sirůček (teoretik a člen kolektivu BCAA)
Až na rok 2019, kdy vyšel Portrét dívky v plamenech, je již tradičně bolestivým úkolem konce prosince vybrat pouze jediný film, který by měl být tím nejlepším. Rovnou proto uvádím, že „můj“ film není jediným highlightem letošního roku, ale myslím, že na rozdíl od ostatních (Barbara, Víl z Inisherinu, Svatého pavouka…) neprávem unikl širší pozornosti. Jedná se o folk horor Nebudeš sama od australsko-makedonského režiséra Gorana Stolevskiho. Je to citlivý krvák z makedonského venkova 19. století o čarodějnici, která obývá těla psů, sedláků, selek nebo dětí a snaží se naučit žít spokojeně po boku lidí. Tento element cizího (rozuměj čarodějnice žijící uvnitř mrtvol) umožňuje filmu od základu poznávat podivné „kouzlo“ přírodního světa a krásu obyčejného života. Oslava přírody a života zní samozřejmě trochu jako kýč, ale debutujícímu Stolevskému se velmi dobře daří balancovat na hraně klišé, které autorsky nabourává i svébytnou (místy až humornou) poetikou, pomalým tempem a samozřejmě gorovými prvky plnými vnitřností. Perspektiva „vetřelce“ navíc odhaluje řadu zažitých vztahů strukturující venkovskou společnost (např. normalizované role mužů a žen), čímž film překračuje své historické zasazení a ukazuje, že některé z dávných stereotypů možná přežívají až doteď…
Jan Šíma (filmový publicista a doktorand politologie)
Pro mě bylo nejlepším letošním filmem Aftersun režisérky Charlotte Wells. Její suverénní celovečerní debut ukazuje, kolik síly se může skrývat v na první pohled nenápadném konceptu. Jednoduchá premisa, kdy na konci devadesátých let jede mladý otec Calum se svou dcerou Sophie na dovolenou, se postupně rozplétá do úvahy o tom, nakolik se můžeme k někomu přiblížit skrze naše vzpomínky. Calum si je sice se Sophie na dovolené blízký, přesto pro ni zůstává i s odstupem mnoha let záhadou. Díky působivému střídání klasických scén a videozáznamu působí film nejen autenticky, ale především v režijním podání Wells vystihuje nespolehlivost a neúplnost našich vzpomínek. Namísto jednoznačných odpovědí a vypjatých scén si vystačí s jemnými náznaky a empatickým pozorováním protagonistů. O to víc ale dokáže být Aftersun ve svém finále emocionálně odzbrojující.
Martin Šrajer (filmový publicista)
Filmem roku je pro mě Arvéd, režiséra Vojtěcha Maška. Životní příběh okultisty Jiřího Arvéda Smíchovského je v pojetí debutujícího Vojtěcha Maška postaven na premise, že v životě neustále hrajeme divadlo. Masek, které si nasazujeme pro různé příležitosti, se ale někdy nahromadí tolik, že se za nimi ztrácíme. Zatímco jiné české biopicy vyprávějí přehledně, popisně a černobíle o plakátových hrdinech, kteří třeba rychle běhali, řídícím principem Arvéda je nejednoznačnost. Podobně jako při magickém rituálu jsou zde namísto kauzálního řetězení příčin a následků cyklicky opakována slova, prostředí, situace i dějiny. Dochází k neustálému zmnožování, překrývání, vzdalování se podstatě. O ďábelský (a ďábelsky dobrý) film tak nejde jen zásluhou tématu a podmanivého výkonu Michala Kerna, ale také mimořádnými nároky, které vyprávění klade na diváka.
Klára Tasovská (filmová režisérka, střihačka a dramaturgyně)
Aftersun. Sofie vzpomíná na společnou dovolenou před dvaceti lety, kterou trávila se svým rozvedeným otcem Calumem v tureckém prázdninovém resortu devadesátých let. Jakoby až dnes, když se sama stala matkou, mohla skutečně pochopit otcovy motivace, starosti, radosti, jejich vztah, sebe. Bez okázalých gest a výrazné zápletky zachycuje režisérka prchavé, avšak intenzivní okamžiky, které díky přesným obrazovým kompozicím, autentickému herectví a chemií mezi protagonisty vyprávějí o tom nejdůležitějším v našich životech. Suverénní debut scenáristky a režisérky Charlotte Wells, plyne jako letní dovolená, kde se to hlavní odehrává za slovy a obrazy. Přidám ještě film Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel režisérky Chantal Akerman z roku 1975, který se stal letos v anketě britské filmové revue Sight and Sound nejlepším filmem všech dob. Minimalistická, 202minutová kronika tří dnů jedné protagonistky, vdovy žijící se svým dospívajícím synem a přivydělávající si na živobytí prostitucí, splňuje atributy žánru slow cinema, kdy se hlavní drama odehrává téměř v reálném čase, v malinkém bytě mezi vařením brambor a utíráním prachu.
Klára Vlasáková (spisovatelka a scenáristka)
Francouzské drama Událost zvítězilo na loňském filmovém festivalu v Benátkách a není divu, že porotu zasáhlo podobně jako mě. Snímek založený na knize letošní nobelistky za literaturu Annie Ernaux vypráví o studentce literatury Anne, která neplánovaně otěhotní. Píše se rok 1963, a zatímco třeba v Československu jsou tou dobou interrupce legální už šest let, ve Francii dojde ke stejnému kroku až v roce 1975. Anne je přesvědčena, že si dítě nenechá; matkou se chce stát později, nechce potomka „namísto života“. Jenže pomoc nepřichází, lékaři i kamarádky od ní dávají ruce pryč a týdny, během kterých je možné interrupci ještě provést, rychle míjejí. Drama věcným, a přece zdrcujícím způsobem ukazuje hrdinčinu cestu za kontrolou nad tím, jak bude vypadat její budoucnost. Jeden z nejsilnějších filmových zážitků v letošním roce.