Foto 20th Century Studios
Pozdní část kariéry Jamese Camerona hledá mezi hollywoodskými režiséry jen těžko srovnání. Jak Titanic, tak o dekádu pozdější Avatar byly jedněmi z nejúspěšnějších filmů všech dob. Právě Avatar na konci roku 2009 představoval fenomén, který divákům nabídl novou formu filmového zážitku. Precizní technická stránka i efektivní využití 3D nestrhávaly pozornost na sebe, ale naopak divákům umožňovaly ponořit se do propracovaného světa planety Pandora. Současně ale zaznívaly kritické hlasy, pro které byl Avatar jen prázdným blockbusterem – kompilací již vyprávěných příběhů, s plochými postavami i banálním ekologickým či antikoloniálním poselstvím.
Využívání klišé či jisté naivity při nakládání s ekologickými tématy nepředstavuje problém, když slouží dalšímu odkrývání fikčního světa.
Avatar byl ale jiným typem filmu, na který tato hodnotící měřítka nestačila. Podobně jako v Jurském parku se nejednalo o klasické vyprávění, ale spíše o podívanou, kde je divácký zážitek analogický se zkušenostmi postav. Zatímco diváci jsou svědky nových technických možností a speciálních efektů, postavy filmu jsou stejně tak fascinovány svým světem. Cílem nikdy nebylo podat propracovaný příběh, ale budovat univerzum, které dokáže pohltit protagonisty i diváky.
Přesto jako by další dekáda dávala některým kritikům za pravdu. Z Avatara se stal pozoruhodný případ filmu, který byl ve své době velmi úspěšný a technicky bezesporu vlivný, současně ale za sebou nezanechal výraznější popkulturní stopu. Záměrům filmu odpovídalo, že pracuje spíše s archetypy než s prokreslenými charaktery nebo s pouze jednoduchou zápletkou, divákům ale nezůstávalo nic dalšího než prvotní okouzlení. James Cameron tak nabídl pohlcující svět, ve kterém chyběly postavy či příběhy, za nimiž by se diváci chtěli vracet.
Návrat na Pandoru
Po dlouhých třinácti letech tu ale máme svět planety Pandora zpět. Jake Sully (Sam Worthington), který se na konci prvního dílu převtělil do jednoho z Na´vi, modrých humanoidních tvorů obývajících Pandoru, se svou partnerkou Neytiri (Zoe Saldana) vychovává čtyři děti. Tentokrát už je součástí Pandory, žije v souladu s její přírodou i zvyky. Idylu ale naruší, když se na planetu navrací kolonisté ze Země. Kvůli nim se totiž k životu probouzí i plukovník Quaritch (Stephen Lang), kterého Jake a Neytiri porazili. Tentokrát je spolu s dalšími bojovníky oživen jako avatar v těle Na´vi. Zmínky zhoršující se situace na Zemi a další možné motivace kolonizátorů rychle ustupují stranou. Tentokrát nejde jen o válku mezi armádou lidí a domorodým obyvatelstvem, ale především o konflikt, který je poháněn Quaritchovou touhou po pomstě.
Tento odklon od epických konfliktů k osobnější rovině je příznačný pro celý film. Pořád je zásadní vztah k planetě jako celku, protagonisté už ale nejsou jen v postavení ohromených pozorovatelů. Sami jsou s okolním prostředím spojeni, a to zejména díky svým předkům i budoucím generacím. Proto se ústředním tématem stávají rodinné vztahy, které propojují nejen odlišné části snímku, ale i postavy stojící na protikladných stranách. Děti Jakea a Neytiri se vymezují proti autoritě svých rodičů, neboť chtějí prokázat své schopnosti a získat uznání. Lidské dítě jménem Spider, který s nimi na Pandoře vyrůstal, je zase opuštěným synem plukovníka Quaritche, ke kterému si i přes přetrvávající odpor snaží najít cestu. Děj tak neposouvají kupředu pouze dospělí ochraňující své děti, ale často idealističtí adolescenti, kteří se chtějí prosadit navzdory vnuceným pravidlům. Cameron se tak znovu nesnaží o vyprávění komplexního děje, ale spíše o propojení jednotlivých částí fikčního světa základní, tentokrát osobitější narativní kostrou.
Podmořský svět
Kvůli pronásledování musí Sully a jeho rodina hledat útočiště jinde. Opouštějí svůj domov v lesích a vydávají se k ostrovnímu klanu, který žije ve spojení s oceány. Musejí se naučit novému způsobu života, který je výzvou především pro jejich děti. Ty cítí, jako by v něm neměly své místo. Po seznámení se s místními vrstevníky ale i ony odhalují krásu podmořského světa. Momenty, kdy se postavy snaží ochočit mořské tvory a společně podnikají cesty pod mořskou hladinu, jsou tím nejsilnějším, co druhý Avatar nabízí. Cameron v těchto scénách dokáže svůj odvěký obdiv k tomuto prostředí prodat s pomocí moderních digitálních technologií. Ve filmu se dočasně pozastavuje děj a diváci se tak mohou ponořit do propracovaného podmořského světa, který je díky působivým kamerovým průletům i využití třetího rozměru skutečně něčím dosud neviděným.
Tento pocit novosti ale nepřetrvává. Když se novým „avatarem“ stává plukovník Quaritch, prochází řadou situací, jimiž si musel projít protagonista i v původním Avatarovi. I plukovník se musí sblížit s přírodou, ale jen proto, aby ji mohl následně zkrotit. Tyto scény nabízejí zajímavý kontrast, jindy ale druhý Avatar jen využívá klišé a motivy, které recykloval už díl první. Strhující oceánské prostředí začne postupně připomínat výjevy z prvního dílu a ekologické vyznění, které se v prvním díle týkalo vykořisťování planety kvůli cennému nerostu, je jen přerámováno na zabíjení místních velryb kvůli vzácné látce. Využívání klišé či jisté naivity při nakládání s ekologickými tématy nepředstavuje problém, když slouží dalšímu odkrývání fikčního světa. Kvůli více než tříhodinové délce ale film často neukazuje nic nového. Podmanivé sekvence se tak střídají s vyloženě neinspirativními.
Omezené univerzum
V epickém finále projevuje Cameron svůj talent při režírování akčních scén, které jsou v jeho pojetí nebývale dynamické i přehledné. Velkolepým výjevům se snaží přidat emocionální hloubku tím, že jednotlivé postavy na obou stranách pociťují ohrožení svých blízkých. Tento krok mu ale příliš nevychází. Rodinná linka sice diváky dobře provádí celým filmem, ten ale nedokáže využít její potenciál zejména kvůli nepříliš povedeným dialogům i strohé charakterizaci postav. Druhý Avatar tak sice kromě velkoleposti akcentuje i osobitější rovinu, přesto ji nedokáže rozvést.
To neznamená, že by se Avatar stal z očekávané události roku něčím zaměnitelným. Některé scény skutečně mohou otevírat nové možnosti toho, jak se budou nadále točit filmy. Přesto už nepůsobí tak revolučně jako jeho předchůdce. V době přehlcení komiksovými adaptacemi, které se mu co do vykreslení svých světů nemohou rovnat, bude možná vyhledávanou protiváhou. Přesto mu za současného kurzu hrozí, že se i on přerodí do technicky progresivního, ale v jiných ohledech stagnujícího univerza.
Autor je filmový publicista a doktorand politologie.