Foto PR PEF MENDELU, Wikimedia Commons, CC-BY-SA 4.0
Mendelova Univerzita v Brně nese nejdelší tradici zemědělského a lesnického vzdělávání v České republice. Svým uchazečům nabízí nejen studium na fakultě agronomie, lesnictví a dřevařství či zahradnictví, ale také provozní ekonomie, kam míří významná část jejích studentů. Jméno univerzity, která se dlouhodobě drží na chvostu mezinárodních žebříčků kvality, bylo v uplynulém týdnu přesto nejskloňovanějším v českých médiích. Novináři Deníku N ve svém článku popsali dlouhodobá systémová pochybení v doktorském studiu, která vedla až k odebrání univerzitní akreditace v květnu roku 2022. Odhalení vysoké míry plagiátů závěrečných prací, počtu přijatých studentů, který několikanásobně překročil univerzitní standardy, krátké doby studia představující závažné porušování nejen vnitřních předpisů univerzity, ale především zákona o vysokých školách, otřásla vedením provozně ekonomické fakulty, ale také celé univerzity a její pověstí.
Vysokoškolákem a držitelem akademického titulu se konečně mohl stát skutečně každý, což má do dnešních dnů za následek vznik podmínky vysokoškolského vzdělání pro úspěšné uplatnění na pracovním trhu.
Představují ale tato pochybení v tuzemském vysokoškolském rybníčku skutečně něco nového? Zocelena kauzou prominentních rychlostudentů plzeňské právnické fakulty, přes medializovaný proces odebrání akreditace vznešeně pojmenované soukromé Univerzitě Jana Amose Komenského v Praze – může být akademická i neakademická veřejnost vůbec ještě překvapená nebo pohoršená? Česká společnost si k našemu vysokoškolskému vzdělávacímu systému a hodnocení jeho úrovně v posledních desetiletích vypěstovala velkou míru otupělosti. Bohužel oprávněně.
Pane bakaláři
V České republice je vztah společnosti k univerzitnímu systému notně pošramocen již od samého počátku. Od prvorepublikové prestiže profesorů, lékařů a doktorů práv se možnost dosáhnout vysokoškolského vzdělání stala v minulém století především symbolem komunistické protekce, nebo naopak nástrojem diskriminace a postihu.
Není pochyb o tom, že si idealizujeme také období předchozí. R. Stach ve své monografii Franze Kafky popisuje jeho studium na právnické fakultě německé Karlo-Ferdinandovy univerzity takto: „Poněvadž se vůbec nevyžadovala vlastní četba – k získání právnického titulu nebylo zapotřebí disertace –, nutně se studenti museli utvrdit v dojmu, že na přednáškách vůbec nezáleží (…). V oběhu byly takzvané ,archy‘, skripta z přednášek, které někdo stenograficky zachycoval a (často za úplatu) zpracoval (…), avšak jejich podrobné studium se dalo pohodlně odsouvat až do fáze před zkouškou.“ K přednáškám z jednotlivých předmětů uvádí, že „navíc byly tyto přednášky převážně bezútěšné, kroužily kolem definování a systematiky pojmů (…), někteří profesoři četli rok co rok stejné poznámky, jiní za katedrou zívali a na auditorium ani nepohlédli, či dokonce přednášku bez oznámení vynechali kvůli něčemu důležitějšímu.“
Po sametové revoluci se ale nepodařilo navázat ani na chatrnou prvorepublikovou univerzitní prestiž. V oblasti vzdělání se ekonomická transformace projevila bohužel nejen rozvojem nových fakult a univerzit a možnostmi zahraničního studia. Extrémně limitující a diskriminační socialistický přístup ke vzdělání byl nahrazen jeho širokou dostupností v podobě soukromých vysokých škol, samozřejmě za tvrdou českou měnu. Vysokoškolákem a držitelem akademického titulu se konečně mohl stát skutečně každý, což má do dnešních dnů za následek vznik podmínky vysokoškolského vzdělání pro úspěšné uplatnění na pracovním trhu. Soukromé vysoké školy získaly záhy po svém vzniku pověst prostředí sdružujícím ty méně nadané absolventy gymnázií a středních škol a střední „manažerskou“ generaci, která ke své práci donedávna žádné formální vzdělání nepotřebovala.
Lidské zdroje vzdělání
Abychom rozkryli nekončící tuzemskou poptávku po vysokoškolských titulech, musíme zapátrat především ve světě personalistiky na přelomu milénia. S dostupností vysokoškolského vzdělání náhle vznikla i jednoduchá rozhodovací pomůcka pro nábor zaměstnanců. Namísto důkladného zkoumání jejich skutečných kompetencí a znalostí, což vyžaduje čas a prostředky, se do popisu pracovní pozice napíše podmínka dokončeného vysokoškolského vzdělání v oboru a celý proces se tak „zoptimalizuje“. A to za cenu toho, že se předem vyloučí kvalitní uchazeči zejména ze starší generace, která možnost studia prostě neměla – ať už z objektivních (socialistická diskriminace), nebo subjektivních důvodů (budování vlastní kariéry a získání praktických zkušeností v oboru). Takový postup také může představovat diskriminaci pohlaví (neboť matky v ideálním věku do 25 let na skloubení náročného studia a mateřství nemají vhodně nastavené podmínky). Přesto pracovní trh požadavek vysokoškolských titulů poslušně akceptoval a s ním i všechny negativní dopady, zejména komercializaci nekvalitního vzdělání v podobě soukromých vysokých škol balancujících na hraně odebrání akreditace a devalvaci výpovědní hodnoty akademických titulů od talentovaného bakaláře (Bc.), přes schopného manažera (MBA), po publikujícího doktora (Ph.D.).
Stát tento postup podporuje. Na formální vysokoškolské vzdělání váže výši platu státních zaměstnanců a možnosti kariérního postupu typicky na úřednických pozicích, kde vysokoškolské vzdělání pro výkon pracovní činnosti dříve nebylo potřeba. Dobrým příkladem, že to jde i jinak, jsou Spojené státy. Zde je standardní pozice v právních kancelářích tzv. právní asistent. Osoba, která pomáhá advokátům a dalším právníkům se související administrativou, ovšem na vysoké odborné úrovni, kdy pomáhá také se spisem podání k soudu a rešeršemi soudních rozhodnutí. Na tuto pozici zde však nikdo nepožaduje „ukončené vysokoškolské vzdělání v oboru právo“, osoby ji vykonávající jsou dobře finančně ohodnoceny a jsou paradoxně nepostradatelnou součástí oboru, který se v České republice bez titulů dokáže obejít asi nejméně.
V zahraničních advokátních kancelářích také bývá standardem pravidlo nepřipouštět k pohovoru na kvalifikované pozice absolventy mimo okruh vybraných univerzit podle jejich umístění v mezinárodních žebříčcích. Co se může na první pohled jevit jako diskriminační opatření, ve srovnání s českým lpěním na formálním vysokoškolském vzdělání vychází jako přísné, ale spravedlivé rozhodovací kritérium zaměstnavatele.
Česká republika je zemí posedlou formálním vysokoškolským vzděláním a tituly. Jen v takovém prostředí mohla vzniknout kauza okolo Mendelovy univerzity a až odezní, za několik let, možná dříve, se nutně objeví další univerzita postižená podobnými problémy. Jádro pochybení neleží na konkrétní fakultě či univerzitě, ale v našem vztahu k vysokoškolskému vzdělání. Vytvořením poptávky po vzdělání jako jakémkoliv jiném zboží dala společnost prostor vzniku systémových univerzitních pochybení i jejich toleranci. Přesto nemáme náznaky, že by se schylovalo ke změně. Snad by bylo řešením nechat akademické titulování historii a pozvolna se začít navracet ke skutečným hodnotám vzdělání, jako je pověst a hodnocení vystudované univerzity, odborné působení a publikace v oboru. A přestat na pracovním trhu s kastováním na vysokoškoláky a ty ostatní.
Autorka je právnička a studentka doktorského studia Právnické fakulty Univerzity Karlovy.