Foto Kevin9625Ja, CC BY-SA 4.0
Kristína Hamplová (podcast Hitparáda ESO)
Španělština na předních příčkách hitparád letos už nebyla raritou, ale novou normou. Velký podíl na tom nese portorický rapper Bad Bunny, který vede seznam nejstreamovanějších umělců na platformě Spotify už třetí rok v řadě. Bad Bunny ale ani letos nebyl jenom rozjetou mašinou na hity. Velkou odezvu sklidila také jeho kritika největší portorické energetické společnosti zodpovědné za četné blackouty nebo Američanů, kteří skupují pobřeží ostrova.
Nejvydatnější hudební zážitek mi letos přinesla Katalánka Rosalía. Její album Motomami je extrémní koláž plná tvrdých a suchých beatů reggaetonu na pozadí balady s explicitním textem o hentai. Něco takového zkrátka nikde jinde neuslyšíte. Rosalía vytvářela neobvyklé hudební paralely už na své předchozí desce El Mal Querer. Za jejím spojením trapu a flamenca stojí jednoduchý postřeh, že oba tyto vzdálené žánry vlastně využívají adlibs. Poslední album reflektuje slávu a úspěch, ve skutečnosti je ale celkem jedno, o čem je. Patos a tragédii flamenca, opulenci trapu, podmanivou bachatu nebo nekompromisní reggaeton je možné prožít, i když nerozumíte ani slovu.
Miloš Hroch (hudební publicista, podcast Soundsystém)
Afrofuturistický muzikál Neptune Frost je pro mě jedním z nejradikálnějších hudebních a zároveň vizuálních zážitků uplynulého roku. Rapper a básník Saul Williams společně s rwandskou herečkou a scenáristkou Anisiou Uzeyman posouvají základní myšlenku afrofuturismu do nových dimenzí. Afrofuturismus stojí na myšlence osvobození skrze hacknutí technologií, které někdo vyhodil na ulici – ať jde o rozbité samplery, nefunkční syntezátory nebo zastaralou elektroniku. Tímhle způsobem ostatně vybudoval jamajský producent a dubový afronaut Lee Scratch Perry svoje studio Black Ark v Kingstonu.
Děj Neptune Frost vede od dolů v Burundi ve střední Africe, kde se těží minerál koltan do našich smartphonů, až do hackerské vesnice, která je poháněná elektronickým odpadem vracejícím se zpátky do Afriky. Vyhozené technologie použijí hackeři k protiúderu a pokusí se svrhnout globální korporace, jak tomu u dobrého sci-fi bývá. V centru děje nechybí ani love story mezi horníkem Matalusou a nebinární Neptune, kteří touží po revoluci. „Využívají naši krev a pot k tomu, aby spolu mohli komunikovat, ale nikdy nás neslyšeli. Až doteď!“ dotýká se v jedné scéně Matalusa svědomí nás všech: „Jsme horníci. Děláme práci skrytou za vašimi obrazovkami.“
Muzikál je podobenstvím o „krypto-koloniálním“ oběhu zboží, materiálů i lidí, nešetří ostrou politickou kritikou a odhaluje vykořisťovatelskou dynamiku mezi Afrikou a globálním Severem. Soundtrack je postavený na Williamsově desce MartyrLoserKing z roku 2016, ale vyšel jako samostatné album pod názvem Unanimous Goldmine v nových aranžích, kde se rytmická africká folková hudba prolíná s futuristickou elektronikou, bojovným rapem a dialogy z filmu. Neptune Frost je budoucí kult a je důkazem, že hudba může být stále prostředkem k imaginaci nových světů.
Lucie Tlustošová (Fullmoon Magazine)
„Siri, můžeš mi říct, kam vlastně patřím,“ ptají se zmatení Charlotte Adigéry a Bolis Pupul poté, co jsou vyzváni, aby se vrátili zpátky do své země. Dvojice si na desce Topical Dancer všímá aktuální každodenní reality imigrantů žijících v Evropě. Střetnutí s rasismem, xenofobií a misogynií nijak netrivializuje, zranitelnost projevů nenávisti ale rozpouští v kousavých hláškách. Asertivní pohyby vyvolané návykovou taneční hudbou navíc vytváří bariéru, za kterou štiplavé komentáře neproniknou tak snadno. Podobnou náladu předává i singl This Hell od Riny Sawayamy. Ta rozkládá koncept guilty pleasure a až v jakémsi meta-popu odkazuje na to nejlíbivější za posledních třicet let. Její skladba se vymezuje vůči nynějším konzervativním proudům, které LGBTQ+ komunitě prorokují věčné peklo. Ok, s kým se na té hot party potkám?
Voodoo 808 (hudební producent)
Letos jsem objevil pro mě nový subžánr „alien trap“ a sound okolo lidí jako je Redda. Každý rok přijde něco nového, a ne všichni to zaregistrujou, proto to nemá tolik views jako zahraniční „áčkový“ umělci. Celá tahle odnož porušuje pravidla a beaty se dělají trochu jinak, než se to dělalo předtím. Vznikají beats, z kterých ti začne hořet komp, auto, dům. Každý rok, když přijde nový sound, má každý producent na výběr, jestli se to naučí a udělá to po svým, nebo zůstane u toho, jak to dělal roky předtím. Je to něco jako závod mezi hudebními producenty. Někdo, kdo inspiruje mnoho mladých po celým světě, a ještě nemá mnoho views, je Redda.
Jsou tracky, co jsou dobrý a pak jsou tracky, kdy dostaneš takový ten pocit, kdy se ponoříš do příběhu, zavřeš oči a cítíš nový pocity. Kámoš z CSR crew dal na stories track od rapera Dante YN. Hned jsem dostal husinu a začal jsem hledat další tracky toho umělce, který má většinu tracků takhle dobrých a stojí za sledování. Často spolupracuje se skvělým producentem, který si říká Maxe, a dělají spolu srdcovky. I u tohohle interpreta stojí za to projet minimálně všechny tracky, co mají klip.
Adéla Sobotková (New Magic Media, Fuchs2, Radio Punctum)
Výrazných hudebních zážitků mi letošek přinesl naštěstí mnoho, jeden z nich ale zůstává pořád stejně silný a neslábne. Je jím nádherná texturní deska Amitiés (Danse Noire) kanadského hudebníka Racine. Vyšla sice hned na začátku 2022, přesto jsem na ni nedokázala zapomenout po celý rok. Moje první setkání s ní bylo přímo při live gigu v pražské MeetFactory, před koncertem britského ambientního dua Space Afrika. Jeho imerzivní, digitálně-organické zvukové simulace mě zasáhly v nejlepším možném slova smyslu nepřipravenou. Právě takto intenzivní a katarzní prožitky jsou důvodem, proč stále potřebuji hudbu vnímat naživo a proč mi to v lockdownových letech tak moc chybělo (ostatně deska Amitiés – v překladu Přátelství – vznikala právě v této izolované době a je kontemplací právě nad separací, vztahy a vzájemným napojením). Racine sice neměl takový hype, laťku ale nasadil tak vysoko, že já osobně bych měla asi celkem problém vystoupit po něm. Od té doby jsem se nemohla přenést přes materiální hutnost a emoční všestrannost nahrávky, která překvapuje každou minutou a charakterizovat ji suše jako „ambient“ by bylo absolutně líné.
Václav Adam (Jednota, Letmo Productions, Radio 1)
Vzácná shoda nadšení jak z nahrávky, tak z jejího živého provedení mě přepadla u alba Erica Chenaux – Say Laura. Kouzelná kolekce skladeb a melodií, které stejnou měrou náhodně bloudí i cíleně zasahují emoce posluchače, vzdáleně připomene estetiku pozdních Talk Talk, ale oproti Marku Hollisovi působí Eric ještě intimněji a víc ponořený v proudu nevědomí.
Velšské trio Tristwch Y Fenywod je kromě své obskurnosti (nitky od jedné členky vedou ovšem např. k šílencům Guttersnipe) výjimečné i svou působivostí. Takhle by zněli Cocteau Twins na Garlands, kdyby šli víc směrem do gotiky, darkwave a keltských rituálů a vyměnili kytaru za harfu.
Letošní novinka CS + Kreme mě sice baví suverénně nejméně z toho, co zatím vydali, a chce se skoro použít „zmínku za zásluhy“, nicméně na to je pořád příliš fascinující, nezařaditelná a vracím se k ní často. Navíc vlastně pořád čekám, že ještě poroste. Pro lidi, kteří slyší toto jméno poprvé, může být zajímavý fakt, že polovinou dua je Conrad Standish, manžel asi o dost známější Jonnine Standish (mj. HTRK).
Maria Pyatkina (Fullmonn Magazine)
Můj letošní poslech hudby ovlivnila válka na Ukrajině. Zatímco jsem sledovala raketové útoky na ukrajinská města nebo prohlubující se izolaci mého domovského Ruska, mentálně jsem utíkala na bezstarostný večírek plný radosti a rozkoše, kde většinou hrály velké novinky. Na jaře vyšla osobitá kolekce Motomami katalánské umělkyně Rosalie, v létě se s roztančeným albem Renaissance oslavujícím bohaté afroamerické dědictví vrátila královna Beyoncé. Na podzim (snad v podvědomé snaze se ztotožnit s jiným místem než Ruskem) jsem se začala učit španělsky, a můj pomyslný svátek života ovládl reggaeton. Jeho nejslavnější představitel a celosvětově nejstreamovanější umělec Bad Bunny přišel s pestrobarevnou kolekcí karibských motivů Un Verano Sin Ti. Ta se stala prvním albem ve španělštině, které v cenách Grammy získalo nominaci na Album roku.
Lucia Udvardyová (Shape+, Easterndaze)
PAM – Pan African Music je online magazín, který vznikl v roce 2017 jako součást francouzské digitální distribuce IDOL. Jak už napovídá jeho název, jeho zaměřený na hudbu z afrického kontinentu a jeho diaspory. Nenahlíží na něj ale jako na něco „jiného“, resp. neexotizuje tradiční hudbu, ale z velké míry pokrývá současnou tvorbu, od klubové hudby, až po rap a metal. Doporučit bych chtěla jejich sérii hudebních dokumentů Off the Map, zachytávající hudební subkultury urbánních center, jako například zagué v Kinshase, příběh egyptského producenta a rappera techno-mahraganatu Molotofa v kontextu porevolučního zklamání v zemi, nebo mladou perkusionistku Enas, která svojí hudbou doprovází demonstrace požadující odchod armády z čela vlády v Súdánu.
Michaela Peštová (hudební publicistka, podcast Soundsystém)
Letos se mě nejsilněji dotkly tři desky, které spojuje nejenom Skandinávie a folk, ale i zadumaná pomalá nálada. S deskou Liminality, kterou vydala v Berlíně usazená hudebnice původem ze Švédska Caroline Blomqvist, jsem pozorovala tetelení sametových listů jabloně u rodičů na zahradě. Její zvukově úsporná nahrávka možná žádné nové přístupy v hudbě nepřináší, ale její přímost dokáže zastavit čas. Tišící obrazy nového alba švédské hudebnice Alice Boman The Space Between dělají dobrou společnost při revizi dosavadního životního směru. A s norskou hudebnicí Jenny Hval, která se na desce Classical Objects představila v zatím nejpopovější podobě, jsem se svým vlastním minulým verzím smála spolu s ní. Letos, možná proto, že se toho tolik stalo, jsem potřebovala utíkat k větru a mořské vodě skandinávského pobřeží.
Paulína Janičíková (Fullmoon Magazine)
Je zaujímavé si predstaviť, že by folková hudba nadobudla opäť svoju pôvodnú funkciu, slúžiacu k rituálom prírodných, či životných cyklov. Ako by znela vo svete nevyhnuteľných ekologických a spoločenských zmien? Nad tým ma donútil premýšľať album od slovinských Širom – The Liquified Throne of Simplicity. Svoju tvorbu nazývajú imaginatívnym folkom a to potvrdzuje ideová expanzívnosť s akou vrstvia zvuky ručne vyrobených nástrojov cez balafon, mizmar až po rebab, či okarínu, túlajúc sa po všemožných paralelných topografiách. Nevychádzajú z tradície, snažia sa skôr uvažovať, aká by mohla byť ľudová hudba, keby bol psychologický svet ľudstva iný. To je asi odpoveď na moju otázku. Musíme vymyslieť folkovú hudbu nanovo a z čírej predstavivosti. Možno tak zmeníme terajší cyklus, v ktorom žijeme, či aspoň náš postoj k nemu.
Judita Císařová (Špína, Hluch Crew)
Snaha se rozhodnout, z které strany uchopím lano při rekapitulaci hudebního roku, je pro mě letos očividně tvrdším oříškem, než jsem si zprvu myslela. Snaha zmínit a vypíchnout vše, pro co moje srdce letos zaplálo v rámci české scény, nakonec samovolně končí beznadějným name droppingem a řádky opět raději mažu. Nikdo nechce číst telefonní seznam, pod tou tíhou už pak stejně není jasné, kdo na druhé straně přístroj zdvihne, co se ze sluchátka vyvalí. Pokus o zahraniční reflexi končí obdobně. Tak jak se z toho vyhrabat?
Cestu z chaosu roku 2022 nakonec nejjasněji osvěcují dvě nahrávky. Vřelé pozvání do zdánlivě nehybné krajiny, s níž pohne jen závan ohýbající větve tu na jednu, tu na druhou stranu, do světa nenápadné geniality australské hudebnice Carly dal Forno. Come Around jako by navazovala a subtilně rozvíjela vše, co dal Forno od svého debutu v roce 2016 postupně naťukávala a z čeho se pomalu ale jistě klube ven a hudebně dál vyvíjí. Nekonečný opakující se vnitřní dialog, síla osamění, mimořádně povedené basové linky. Carla dal Forno pro mě vždycky fungovala jako interpretka, učící mě nejen posluchačské trpělivosti, ale podněcující přirozený sklon k pozorovatelství, vyzývající k neustálému a pokornému ohledávání končin vnitřních i vnějších. Koneckonců poslední léta mě to táhne hlavně k tomu to zklidnit. A rozplynout se v bezčasí, kterou tvorba Carly dal Forno dokáže vytvořit během prvních tónů.
Vedle dal Forno obdobně posloužil i alternativní soundtrack k osmdesátkové filmové eseji Chrise Markera s názvem Sans soleil – album Together od dua Loke Rahbek a Frederik Valentin. Snaha o sonické hledání zázraků v každodenních momentech a jistý návrat k již obšlápnuté půdě, mi přichystaly podobný komfort klidu i jisté dobrodružství a opět mě přesvědčily, že nad novinkami z hloubi Posh Isolation nemá smysl mávnout rukou, byť se jedná o zavedenou a pro mnohé ničím nepřekvapující značku.
Pokud byste chtěli slyšet o uplynulém roce v hudbě víc, poslechněte si poslední bilanční díl našeho hudebního podcastu Soundsystém.