Foto Brigitte Aulenbacher
Do dalšího dílu podcastu Na rozcestí jsme pozvali Brigitte Aulenbacher, která je profesorkou sociologické teorie a vedoucí katedry Teorie společnosti a sociálních analýz na Univerzitě Johannese Keplera v rakouském Linci. Je také spolueditorkou magazínu Mezinárodní sociologické asociace Global Dialogue a místopředsedkyní Mezinárodní společnosti Karla Polanyiho. Ve svém výzkumu se věnuje společenským nerovnostem a spravedlnosti, a teoreticky i empiricky zkoumá témata práce, péče, vědy a procesy ztržnění. Profesorka Aulenbacher je významná vědkyně a autorka mnoha akademických publikací, její práce představují významný příspěvek propojující teorie současného kapitalismu, kritickou teorii a feministické teorie. V roce 2019 za svoji práci o Karlu Polanyim obdržela Cenu Kurta Rothschilda. Vítám Vás, Brigitte.
Podcast Na rozcestí je produkován ve spolupráci mezi Alarmem a výzkumným programem Globální konflikty a lokální souvislosti Strategie AV21, která je financovaná Akademií věd ČR. Do podcastu zveme sociální vědce a vědkyně, kteří se ve své práci věnují aktuálním tématům globalizujícího se světa. Tento díl moderovala Zuzana Uhde, která pracuje jako vědkyně v Sociologickém ústavu Akademie věd ČR. Originální verzi rozhovoru najdete zde.
Zuzana Uhde: Dnes tedy vidíme konsolidaci tohoto tržního modelu. V kontrastu k tomu bych se teď ráda zeptala na možné alternativy, a to i alternativy v porovnání se zaměstnaneckým modelem, který jste již zmiňovala. Můžeme říct, že přeshraniční trh s péčí, který využívá a vykořisťuje mobilní pečovatelky jako levnou pracovní sílu, do určité míry blokuje společenské protihnutí proti ztržnění péče, když bych se vrátila k Polanyiho analýze. Protože dostupnost levné nájemné péče v bohatších zemích, jako je Rakousko, vytváří dojem menší naléhavosti krize péče. V tomto ohledu by pak zlepšení pracovních podmínek a zvýšení mezd pracovnic v pečovatelském sektoru udělalo krizi péče viditelnější a palčivější, protože by si více seniorů a rodin nemohlo dovolit najmout soukromou 24hodinovou domácí péči. To by jasně ukázalo, že tento model stárnutí doma, který se zakládá na celodenní péči jeden na jednoho, není udržitelný. Co tedy vidíte jako udržitelnou alternativu tohoto modelu v kontextu EU. Jak si můžeme představit spravedlivější a udržitelný model poskytování péče. Existují nějaké příklady této „reálné utopie“, když bych použila termín Erica Olina Wrighta?
A další velmi důležitý bod je, že není žádný důvod, aby bylo zprostředkování péče zcela v rukou soukromého sektoru.
Brigitte Aulenbacher: To je podle mě velmi důležitá a zajímavá otázka, a zvláště pro debatu ohledně péče a pečovatelské práce, zda má live-in péče v domácnosti do budoucna perspektivu, je tato otázka velmi důležitá. Zaprvé je problém v tom, že na úrovni Evropské unie existuje deficit – máme ekonomickou unii, stáváme se čím dál víc politickou unií, ale dosud neexistuje unie v sociální politice. To znamená, že zde máme významný a velmi složitý sociální rozdíl mezi jednotlivými zeměmi. A dokud budou lidé nuceni migrovat, tak nemůžeme předpokládat, že to pak nepovede k těmto vykořisťujícím způsobům péče. V Rakousku máme velmi složitý trh a vedou se o něm intenzivní debaty. Na jednu stranu máme agentury, které v běžném rámci platí 70–90 euro za 24 hodin, což je velmi málo peněz, a na druhou stranu vidíme dokonce agentury, které za stejné služby platí 30 euro za 24 hodin. A to znamená, že dokud existují takové rozdíly mezi jednotlivými zeměmi v otázkách příjmů, sociálního zabezpečení a životních podmínek, tak na tzv. volném trhu i nadále uvidíme obrovské rozdíly v poskytování péče.
V Rakousku existuje pouze jeden nástroj, kterým lze do tohoto trhu zasahovat a kterým je možno ho regulovat. Jde o financování a podporu ze strany vlády. Pokud by se vláda rozhodla podmínit podporu a financování péče prostřednictvím příspěvků na péči, přímé i nepřímé podpory, pracovními podmínkami pro pečovatelky – a to je dle rakouského zákona možné – pak by bylo možné těmto vykořisťovatelským podmínkám předejít. Bylo by možné omezit vliv zprostředkovatelských agentur tím, že jim dáte výhodu na trhu, ale pouze za předpokladu, že by poskytovaly férové pracovní a pečovatelské podmínky. Stát by se tímto stal velmi důležitým aktérem. Avšak momentálně nevidím, že by se státní iniciativa tímto směrem ubírala.
A další velmi důležitý bod je, že není žádný důvod, aby bylo zprostředkování péče zcela v rukou soukromého sektoru. Existuje několik iniciativ, které vznikají ve Vorarlbersku, kde péči zprostředkovává veřejný sektor. Na samotném zprostředkování nevydělávají, je to neziskový projekt. A to znamená, že jsou flexibilnější a nezprostředkují pouze 24hodinovou live-in domácí péči, ale také například mobilní služby nebo když lidé chtějí pomoct pouze po jistou část dne. To také znamená, že zde existuje více flexibility, než co vidíme ve 24hodinové domácí péči jeden na jednoho. Takže jedna cesta by byla rozšířit tento veřejný model zprostředkování péče i jinde.
A třetí bod spočívá v tom, že živnostenský model pečovatelské práce je opravdu problematický. Organizace pečovatelek a pečovatelů říkají, že by měl být zakázán: Nicméně stále existuje, což znamená, že je zapotřebí ho reorganizovat způsobem, který by byl udržitelný jak pro pečovatelky, tak jejich klienty. Ale problém tohoto modelu spočívá v tom, že nemáte žádný způsob regulace pracovních podmínek. To je v rámci tohoto modelu prostě nemožné, pokud by tedy nemělo dojít k zásadním změnám v metodách jeho právní regulace. To, myslím, v dohledné době nelze očekávat; snad někdy v dlouhodobém časovém horizontu.
Existuje několik dalších iniciativ. Společně s kolegy – Florianem Pimmingerem, Valentinem Fröhlichem a Andreasem Novym – pracuji na společném projektu, který se zaměřuje na pečovatelské komunity a porovnává je s modelem 24hodinové domácí péče. A je velmi zajímavé, že v Rakousku začala širší diskuse na téma pečovatelských komunit, tedy určitých sousedských sítí, vybavených profesionálními mobilními službami. Je to poprvé v dějinách péče o seniory v Rakousku, že je taková iniciativa podporována i rakouskou vládou. Předpokládám, že v příštích pár letech uvidíme mnoho dalších dobrých příkladů pečovatelských komunit. Ale i ty mají určité limity. Jde o lokální iniciativy, což tudíž neřeší problém migrace za prací. Toto nejsou zaměstnavatelé, kteří by zaměstnávali zahraniční pečovatelky a pečovatele, kteří momentálně poskytují péči jako živnostníci, protože tyto iniciativy se snaží zaměstnávat lokální pečovatelky a pečovatele. Je to hodně propojeno se sousedskou komunitou. Neřeší to tedy problém těch pečovatelek, které momentálně pracují ve 24hodinové live-in péči. Nicméně rozšíření těchto pečovatelských komunit by otevřelo jiné možnosti poskytování domácí péči. To by pak mohlo zlepšit i situaci pečovatelek ve 24hodinové live-in péči, protože by existovaly další terénní nebo jiné alternativní služby, které by umožnily, aby pečovatelky v live-in péči měly více volného času a větší volnost organizovat si vlastní čas – mohly by například opustit domácnost, nebo by v této širší síti našli podporu. Takže bych řekla, že existují i volnější modely, které dovedou zahrnout i domácí pečování. Ale základ těchto pečovatelských komunit je trochu jiný.
Další alternativy můžeme sledovat v německém prostředí, kde je debata o domovech pro seniory a live-in péči o seniory v domácnostech pokročilejší. Poskytování péče je v Německu tématem nejen ve výzkumu, věnuje se tomu taky řada organizací z různých sektorů – třeba odbory nebo iniciativy pečovatelek. Jako příklad bych zmínila vědeckou skupinu Bernhard Emundse, která se zaměřuje na nové modely péče v domácím prostředí. Jejich závěr je, že zlepšení péče v domácím prostředí nebude možné bez zavedení zaměstnaneckého modelu. Na jedné straně se tedy zprostředkovatelské agentury v Německu pokoušejí zavést rakouský živnostenský model, jak jsem zmiňovala, na druhé straně oni ale upozorňují, že live-in péči nelze zlepšit bez zaměstnaneckého modelu. A experimentují se systémem, kde by se pracovalo na směny. Tento model by se měl vzdalovat od péče jeden na jednoho směrem k péči na směny, kde dvě a více pečovatelek zodpovídá za klienty, a střídají se pravidelně v rámci pracovních směn, a ne tedy po týdnu či dvou jako při 24hodinových směnách. Pracují s 8 či 10hodinovými směnami, což směřuje ke změně samotného jádra live-in domácí péče, která by se proměnila směrem k live-out modelu, kde pečovatelky nebydlí společně s klienty. Přesto to ale umožňuje pečovat o lidi u nich doma.
Toto ale není na pořadu dne v Rakousku, kde se toto téma momentálně moc neřeší. Existuje pár menších iniciativ na lokální úrovni, které zkoumají, zda je opravdu nutné pokračovat v modelu péče jeden na jednoho, nebo zda je lepší model jedné pečovatelky na dva klienty, nebo možnost rezidenčních pečovatelských komunit, a podobně. Zajímavé je, že existují i alternativní hnutí, která se zastávají modelu pečovatelských komunit, a to jak u progresivních lidí, tak lidí, kteří se spíše chtějí navrátit k tradičnější koncepci komunity. Mají spolu ale společné to, že kritizují neoliberální sociální systém v Rakousku. Ale obávají se, že poskytováním své dobrovolné práce (namísto placené a profesionální), vlastně vyplňují mezery v systému pečování neoliberálního sociálního státu. A pak existují také zprostředkovatelské agentury, které se zajímají o rezidenční pečovatelské komunity, ale ty o nich přemýšlejí z pozice neoliberálního živnostenského modelu. Momentálně není právně umožněn živnostenský model v rezidenčních komunitách. To by znamenalo, že na jednu domácnost by nebyla pouze jedna pečovatelka, ale více pečovatelek – dvě nebo tři – které by si rozdělovaly práci a pečovaly o více než jednoho člověka. Takže opravdu v celém oboru vidíme různá hnutí a protihnutí, a existují velmi zajímavé příklady a iniciativy, ačkoliv nelze říct, že by se věci jasně ubíraly tím či oním směrem.
https://globaldialogue.isa-sociology.org/