Woolwich, Spojené království. Foto Alisdare Hickson, Wikimedia Commons, CC BY-SA 2.0
Ze stávkového kalendáře je zřejmé, že do konce roku vstoupí v Británii do stávky velká část pracujících ve veřejném sektoru – zdravotní sestry, záchranáři, učitelé, pohraničníci, zaměstnanci pošty a železnic nebo řidiči autobusů. V lednu se budou o připojení k protestům proti nízkým platům a zhoršujícím se pracovním podmínkám rozhodovat další sektory. Vláda Rishiho Sunaka o zvýšení mezd zatím s jednotlivými odborovými svazy odmítá vyjednávat.
Média mezitím mluví o nové „zimě nespokojenosti“ – tu minulou Británie zažila na přelomu let 1979–1980 v důsledku ropných šoků. Vynesla k moci Margaret Thatcher a spolu s ní konec politiky sociálně-ekonomického konsenzu. Ne náhodou se do stejné doby dají vysledovat kořeny strukturálních problémů, jako jsou dlouhodobě podfinancovaný veřejný sektor nebo krize bydlení.
Sunak chce omezit právo odborů stávkovat paralelně. Chce také rozšířit seznam sektorů považovaných za kritické, a proto nenarušitelné stávkovými akcemi.
K problémům, se kterými si konzervativní vlády v posledních deseti letech odmítaly lámat hlavu, se před dvěma lety přidaly vystoupení země z Evropské unie, celosvětová pandemie a v posledních měsících rekordní inflace a bezprecedentní růst nákladů na život. Důsledky v rámci konzervativní „tradice“ dopadají na nejohroženější skupiny obyvatel. Proč se zdá pád pravice konečně na dohled a proč se Británie vyvíjí dynamičtěji, a proto stojí za to sledovat tamní dění?
Rise like lions
Británie v dějinách představovala svého druhu laboratoř budoucnosti už mnohokrát. Jedno z nejdůležitějších „poprvé“ představovala průmyslová revoluce v druhé polovině osmnáctého století, kdy otřásla způsobem života prakticky celé společnosti. Zatímco rolníkům nově pasovaným na dělníky změna v krátkodobém horizontu spíš uškodila, střední a vyšší vrstvy mohly díky ekonomickému boomu, spojenému mimo jiné s vykořisťováním kolonií, vzkvétat. Výsledkem bylo nejen etablování Británie jako globálního hegemona, ale také zrod uvědomělé dělnické třídy. Ta se začala utvářet v důsledku extrémního zhoršení kvality života. Přelidnění měst a neexistující kanalizace s sebou automaticky nesly zvyšující se úmrtnost dětí a častější a rozsáhlejší epidemie nakažlivých chorob. Významnou roli ale sehrály i nenápadnější faktory, jako byla absolutní ztráta kontroly nad časem a dříve prakticky neznámý tlak na výkon nebo ničím neregulovaná práce dětí mimo rodinné jednotky.
Když se k systematickým problémům přidal ekonomický propad způsobený napoleonskými válkami a špatná úroda v „roce bez léta“, dosáhla trpělivost dělnictva svého limitu. V Manchesteru se 16. srpna 1819 shromáždilo na 60 tisíc protestujících, kteří požadovali zastoupení v parlamentu (volební právo mělo jen 11 procent mužů). Protest skončil střelbou do davu, smrtí 18 protestujících a zraněním dalších několika stovek přítomných. Percy Bysshe Shelley napsal v reakci na masakr báseň Maska anarchie, kterou na vrcholu své politické kariéry v roce 2017 příznačně oživil Jeremy Corbyn.
Bezprostřední reakcí vlády na událost, která je dnes známá jako Peterlooský masakr, bylo zavedení legislativy zakazující shromažďování za účelem radikální reformy a obecný tlak na potlačení stávajících občanských práv. Dnes je zřejmé, že Manchester představoval jeden z prvních impulsů pro rozvoj levicového hnutí vybudovaného zdola, jehož největšími úspěchy se ve 20. století staly reformy zavedené Attleeho labouristickou vládou. Jejich výkladní skříní byla NHS (Národní zdravotní služba) – o jejíž záslužnost se ještě donedávna nikdo nedovolil přít. Dnes její zaměstnanci stojí podobně jako jejich předchůdci před dvěma stoletími na barikádách, tedy přesněji řečeno na stávkových hlídkách, aby si vydobyli důstojné životní podmínky.
Premiér Rishi Sunak sice zatím do nikoho nestřílí, ale hrozbou omezení pravidel stávkování volá nejen po historických paralelách (včetně těch z generální stávky v roce 1926), ale taky po další eskalaci konfliktu s pracujícími. Po vzoru Thatcher kopíruje diskurs o „vnitřním nepříteli“ a hlásá, že razantním odmítnutím vyjednávání bojuje za „tvrdě pracující rodiny“. Nejzávažnější ze série hrozeb týkajících se regulací stávkových akcí navazují na platný zákaz tzv. solidárního stávkování, který kromě Británie platí v rámci Evropy jen v Nizozemsku, Lucembursku a Lotyšsku. Sunak chce omezit právo odborů stávkovat paralelně. Chce také rozšířit seznam sektorů považovaných za kritické, a proto nenarušitelné stávkovými akcemi.
Blýskání na lepší časy
Současná vlna stávek nemusí přinést okamžité výsledky. Letošní zima bude bolet nízkopříjmové občany, nikoliv konzervativce. Sunak se s parlamentní většinou může držet u moci další měsíce. Kolik jich bude se nedá odhadnout. Strana nemá vzhledem k propadající se podpoře jediný důvod za Sunakem nestát, předčasné volby by pro ni dopadly katastrofálně. Masové stávky však představují první vlaštovku změn. Jsou důležitým projevem britské progresivnosti, která se vyznačuje webbovským důrazem na reformu a nikoliv revoluci. Dlouhodobé koordinované úsilí vycházející zdola, jak z historie víme, plodí trvalejší změny založené na širokém společenském konsenzu. Stejně tak tomu bylo za války, kdy Beveridgeova zpráva vyhlásila boj pěti zlům – bídě, nemocem, nevzdělanosti, špíně a nezaměstnanosti. Potřeba dát se znovu do boje je výsledkem 40 let trvající kapitulace na jakoukoliv sociální politiku.
Posledním krokem vedoucím k odstavení pravice od moci je porážka konzervativců v parlamentních volbách. Ta je po covidové pandemii, kterou si Británie za Johnsonova premiérství prošla velmi těžce, prakticky nevyhnutelná. Kdysi spolehlivě levicová severní Anglie, kterou se Johnsonovi podařilo před třemi lety získat do konzervativního tábora, hlásí návrat k červeným. Pád pravicové Británie je tak pouhou otázkou času. Nezastupitelnou roli v něm sehrají odbory organizující stávky i komunity organizující místní podpůrné skupiny a potravinové banky. Změna na úrovni státu přijde až jako druhá v pořadí.
Autorka je historička a komentátorka.