Foto Akron, CC BY-SA 3.0
Po nějaké době se v médiích objevil další „kopanec“ do lidí, kteří žijí na svébytném a rozmanitém sídlišti Černý Most. Na mysli mám článek Černý Most jako Bronx, který vyšel na iDnes.cz. Jedná se už pomalu o kulturní tradici. Proč jsou podobné zkratkovité nálepky tak oblíbené? Články tohoto typu vypovídají spíše o stavu společnosti jako celku než o tom, co se na Černém Mostě skutečně děje.
Kultura teroru
Naše společenské obavy často nacházejí příhodné vizualizace v obrazech ze segregovaných míst. Hořící auta na modernistických předměstích v Paříži, „no-go“ sídliště Rosengård a Rinkeby ve Švédsku a Bronx v New Yorku fungují jako zjednodušující mediální obrazy, skrze něž lze učinit lokality, které většinová společnosti vnímá jako problematické, jednoznačnými a srozumitelnými. Ponechme stranou, že tím dochází i ke stigmatizaci zmíněných zahraničních čtvrtí, neboť například současný Bronx už dávno není ghettem, ale „cool“ čtvrtí, a obraťme pozornost k pražské situaci. Na Černém Mostě není kriminalita dlouhodobě vyšší než v celé Praze, neboť k alokaci trestných činů dochází v Praze více méně rovnoměrně (data máme do roku 2020). Zároveň na Černém Mostě není extrémně vysoká nezaměstnanost (v roce 2013 zhruba 8 procent oproti pražskému průměru 5,5 procenta; novější lokalizovaná data bohužel nejsou k dispozici). Problémy s místní drogovou aktivitou jsou dlouhodobě vážné, je však třeba dodat, že Černý Most v podstatě zásobuje celou Prahu. Naopak většina společnosti neregistruje, jak živoucí, produktivní a autentická je černomostecká lokální kultura.
Černý Most je odrazem sociální situace celé Prahy a také našich představ o tom, co je v pořádku či nepořádku.
Ve veřejných diskusích má tato část Prahy pověst ghetta, kde se krade, fetuje, vraždí a bydlí tam Romové a socky. Oficiálně je to stvrzeno umístěním několika místních ulic na seznam sociálně vyloučených lokalit, i když tato místa mnohá kritéria sociální vyloučenosti nesplňují. Pověst Černého Mostu je tak daleko více výsledkem kombinace nezájmu o příčiny socio-prostorové a etno-rasové segregace, dlouhodobé absence bytové politiky a donedávna i obecného nezájmu veřejnosti o sídliště. Hlubší podstatu negativního obrazu Černého Mostu lze kriticky uchopit v kontextu jevu, který definoval již v osmdesátých letech antropolog Michael Taussig jako „kulturu teroru“ a na přelomu tisíciletí jej jiný odborník Phillipe Bourgois oživil na příkladu stigmatizace etno-rasově segregovaného prostředí newyorského East Harlemu. Kultura teroru velmi zjednodušeně popisuje dominantní mediální a společenské vyobrazení určitého místa, které danou lokalitu a její každodennost vykresluje jako daleko násilnější a nebezpečnější, než je reálná situace.
Vzniká tak pocit, že vraždy a násilí jsou tu či onde na denním pořádku, a společenské stigma lokality se upevňuje. Text na iDnes.cz a jemu podobné články tak spíše než o zvýšeném násilí hovoří o tom, jaký má společnost a politická reprezentace k Černému Mostu vztah a k čemu se upínají společenské obavy i předsudky v těchto nelehkých časech. Důkazem vytváření kultury teroru je třeba už jen to, že autorovi článku pro potřeby vyprávění nedělá problém incident se střílením vzduchovkou po dětech přesunout na Černý Most, i když se odehrál na Lehovci.
Možnost mluvit sami za sebe
Na Černém Mostě jsem v roce 2014 během výzkumu zažil tragickou situaci, v níž se tato sociální distance jasně projevila. Během září se na Černém Mostě v Centrálním parku konal festival Street for Art, jehož cílem bylo diskutovat současná témata rozvoje veřejného prostoru a lokální kultury. Na Černý Most se sjeli kreativci, odborníci, kulturní developeři a placemakeři z celé Evropy, aby pod záštitou tehdejšího primátora Tomáše Hudečka diskutovali o dobré praxi kulturního rozvoje. Konferenční šapitó postavené ad hoc v parku však málokdo z hostů opustil, natož aby se vydal do útrob Černého Mostu, vyjma exkurzí do komunitního centra Plechárna a místních krytů civilní obrany. Zdejší obyvatelé, asi 23 tisíc lidí, se akce účastnili sporadicky.
Kromě koncertů Václava Neckáře a místních kapel o akci jevili spíše vlažný zájem a mnohým evidentně nebyl její účel srozumitelný. Během druhého večera, kdy v šapitó probíhala hlučná afterpárty po úspěšně zakončeném dni, se v blízkém okolí parku stal násilný čin. Muž zde zavraždil svoji družku poté, co ji více než půlhodinu hlasitě pronásledoval mezi paneláky. Nikdo z místních nebyl schopen zasáhnout a žena zemřela lidem pod okny. Nezasáhl ani nikdo z festivalových hostí (byl jsem mezi nimi také), protože přes hluk z reprodukované hudby nikdo křik neslyšel. O incidentu se navíc většina návštěvníku festivalu dozvěděla až druhý den ráno. Jako projev šoku a solidarity s Černým Mostem byl celý den festivalového programu zrušen.
Zmíněná událost a její konsekvence mrazivě obnažují náš vztah k lokalitám, jako je tato – jejich obraz totiž aktivně utváříme my všichni. Jde o kombinaci situační společenské účasti, pohoršení, stereotypizace i přehlížení a zjednodušování některých sociálních fenoménů. Jinými slovy, i když přes Černý Most občas můžeme projíždět, navštěvovat zde přátele a bavit se, občas nás toto místo šokuje podobnými zprávami – i když se podobné věci dějí po celé Praze.
Černý Most ale ve skutečnosti nepotřebuje soucit, externí placemakery, blahosklonnost odborníků ani špatné novináře. Umí se postarat o sebe sám, jen by bylo fajn, aby mohl ve veřejné diskusi sám sebe obhájit, zkrátka, aby místní lidé mohli hovořit sami za sebe. S tragickými incidenty se místní stejně jako jinde srovnají po svém, neboť vědí, že rozhodně nejsou na každodenním pořádku. Upřímně řečeno místní obyvatelé mají plno jiných, všednějších starostí. Se stereotypními články, které lokální události skandalizují, politizují, a tak bohužel míjejí hlubší kontext problémů dané lokality, se ale řada místních srovnává daleko hůře.
Za horizont ghettoizace
Černý Most má nesporně mnoho problémů, i ty jsou však v lokalitě nerovnoměrně rozprostřené a jejich řešení je často předmětem politického boje. Autor článku na iDnes si všiml, že problematické místo na Černém Mostě představuje především autobusové nádraží u konečné metra, které spolu se svým okolím skutečně akumuluje problematické jevy spojené s kriminalitou. Tento „autobusák“ má nadlokální charakter podobně jako třeba pražské hlavní či Smíchovské nádraží, tedy místa, která vykazují vyšší míru pohybu osob, a tedy i pravděpodobnost incidentů. Obecní a městské byty, s jejichž výskytem autor textu problematičnost sídliště spojuje, však na Černém Mostě nejsou jen v okolí metra, ale i ve třech dalších okrscích sídliště. Okolní populace je považuje za problematická, jejich každodenní charakter se ale od zbytku sídliště nijak zásadně neliší, snad jen stavem bytového fondu a výbavou veřejných prostranství. Celé sídliště mimo těchto etnicky smíšených oblastí s převahou bydlení ve veřejné správě sestává převážně z klasických středostavovských lokalit s převahou vlastníků či družstevníků, což těmto místům dodává charakter typický pro mnohá jiná méně stigmatizovaná sídliště.
Kdyby autor místa navštívil a udělal alespoň obstojnou rešerši, zjistil by, že přirovnávat Černý Most k Bronxu je přinejmenším nerelevantní. Například rozdíly v incidenci vražd na obou místech budou v rozsahu několika řádů. Na současném Černém Mostě se navíc bavíme o jednotkách případů, které z hlediska statistik nemají v krátkodobém horizontu žádnou výpovědní hodnotu. Situaci je třeba nadále sledovat, ale tři různé incidenty během podzimu – dopadení dealera, vražda a útok na děti vzduchovkou – zatím opravdu nic neznamenají.
Bez bytové politiky
Nesmyslné přirovnání k Bronxu ukazuje ještě na jeden podivuhodně přežívající stereotyp, který je v sociálních vědách znám téměř dvě desetiletí. Sociolog Löic Wacquant si na příkladu porovnání francouzských předměstí a amerických ghett všiml, že v obecném diskurzu se o povaze a příčinách úpadku těchto lokalit mluví schematicky v kontextu ghettoizace a rasové segregace, i když v západoevropském kontextu je segregace na sídlištích daleko více třídním a socio-profesním problémem, který nestojí na rozdíl od amerických ghett mimo struktury sociálního státu. Jinak řečeno, francouzská „banlieue“ nejsou zdaleka tak segregovaná a marginalizovaná jako americká ghetta. O specifických dopadech sociálního osamění mládeže na pařížských předměstích píše v poslední době především sociolog Fabien Truong, jenž pronikavě popisuje mimo procesů segregace a marginalizace i to, jak dochází k náboženské radikalizaci místních mladíků.
Situace v českých segregovaných lokalitách mimo Prahu je od francouzských banlieue odlišná a v mnohém může být paradoxně podobná právě podmínkám v amerických ghettech. O ghettoizaci ale rozhodně nelze hovořit na Černém Mostě. Naopak některé jeho části se svým multikulturním charakterem blíží právě francouzským předměstím. Přes značnou vnitřní diverzitu, třídní i etnickou, funguje zdejší sídliště jako rezidenčně stabilizovaný mix privatizovaných středostavovských oblastí a etnicky smíšených lokalit s převahou obyvatel, kteří své byty nevlastní – propojený a hybridní celek sídlištních okrsků s různým majetkoprávním charakterem.
Obecní byty, které se v lokalitě vyskytují v řádech stovek, nejsou symptomem úpadku Černého Mostu, ale důsledkem dlouhodobé segregační politiky spojené se slábnoucí rolí obecního a sociálního bydlení. Masivní privatizace vedla k tomu, že velká většina bytů vlastněných magistrátem zůstala právě na Černém Mostě. Pražští chudí tak byli vymístěni především sem. Současný starosta Prahy 14 Jiří Zajac (ODS) se navíc zasazoval o to, aby byla privatizována i část zbytku někdejšího městského a obecního bytového fondu. Další privatizace by samozřejmě vedly k vymístění těch, kteří by si ji nemohli dovolit. Obecně tak místní politická reprezentace navazuje na dlouhodobé tendence privatistické ne-politiky bydlení, které ODS praktikuje už od poloviny devadesátých let. Přeneseně je tento stav důsledkem nastavení společnosti a jejího slabého vztahu k obecnímu bydlení, které se v podstatě stalo koncentrovaným a trpěným bydlením sociálním.
Konec mýtu o anonymitě
Aby toho nebylo málo, autor zmiňuje další problém, který podle něj vede k závažným kriminálním činům – anonymitu sídlišť. Sám přitom anonymitu Černého Mostu spoluvytváří tím, že hovoří pouze s politiky, sociálními pracovníky a sociologem. Mlčící většina obyvatel zůstává bez povšimnutí, i když se po vydání článku na sociálních sítích spojených s Černým Mostem strhlo několik debat, které článek kritizují z různých pozic.
Když rozšíříme problematickou otázku po anonymitě na celé město, zjistíme, že tvrdit něco takového jen o sídlištích nedává smysl. Předně, mnohé sociálně psychologické kazuistiky dokazují, že tragické události spojené s nečinností svědků i nepřímých pozorovatelů, jako je vražda či znásilnění, jsou typické pro městské prostředí jako celek už po staletí. Z nepřeberného množství výzkumů panelových sídlišť už od osmdesátých let 20. století navíc velmi dobře víme, že sídliště nejsou anonymním prostředím, pokud v nich anonymně žít nechcete.
Jako všude jinde na sídlištích, najdete i na Černém Mostě původní a dnes stárnoucí komunity sestávající z lidí, kteří se k bytům dostali jako družstevníci skrze svá zaměstnání, v případě Černého Mostu například v ČKD, na socialistických ministerstvech a podobně. Tyto komunity mají silné vazby a svou vlastní sociální infrastrukturu, která je napojená na místní kolektivní vlastnické organizace a lokální kulturu. Místní menšinová romská kultura má zase své vlastní hudební hvězdy, svépomocné skupiny, pěvecké i taneční soubory, boxerský klub, pořádá dokonce i plesy. Vedle toho na Černém Mostě působí multikulturní futsalový klub Dynamo Černý Most. Černý Most a celkově celá oblast Prahy 14 pak dala České republice jedno z renomovaných skejťáckých prostředí, jehož členové se k Černému Mostu hrdě hlásí. V neposlední řadě pak o lokání pospolitosti vypovídá i festival STOP Zevling založený místními „fellas“, jehož účelem je jednou za rok dostat lidi do ulic a bavit se různými sportovními i kulturními aktivitami. Skupina okolo organizátora festivalu Vojtěcha Havlovce před několika lety dokonce vydala knihu s názvem Linka č. 141, která je v podstatě kronikou Černého Mostu napsanou zdola, jeho obyvateli, za použití osobních archivů a vzpomínek celé plejády dalších lokálních rezidentů. Výčet prvků živé lokální kultury by mohl být mnohem delší.
Důkazů, že „Čerňák“ má plno problémů, je sice také mnoho, nejsou ale zdaleka tak senzační jednoznačné, jak se může redaktorům iDnes.cz zdát. Černý Most je odrazem sociální situace celé Prahy a také našich představ o tom, co je v pořádku či nepořádku. Proto je někdy zkrátka jednodušší napsat, že některá etnika, druh bydlení, čtvrť nebo sídliště obecně nejsou ok. Jasně, Čerňák je jiný, protože na Letné či na Vinohradech tolik neřeší, kde je varna pika. Ani centrální oblasti města ale nejsou bez sociálních problémů. Jinými slovy, město je třeba nahlížet synergickou perspektivou, včetně jeho úplného okraje. Pokud to neděláme, lžeme si do kapsy, abychom zakryli sociální distanci a lhostejnost, kterou si vůči problematickým městským jevům udržujeme.
Autor je urbánní antropolog, na sídlišti Černý Most prováděl terénní etnografický výzkum.