Foto karlmuziklab
Autoři hudebního podcastu Soundsystém se ohlížejí za rokem 2022.
Znovunalezení těla
Michaela Peštová
Po dvou bipolárních letech pandemie, kdy jsem měsíce trávila buď v úplné samotě, nebo zběsile doháněla odloučení, jsem se probudila do jiného světa. Do ulic se vrátily nejen protesty, ale i široké nohavice. Generace Z dospěla a naplno diktuje podobu globálních trendů. Úzkost a rezignace už není záležitostí smutných teenagerů a teenagerek, jako by toho bylo moc na všechny. Proto se do řady letošních alb otiskla snaha najít poslední zbytky radosti v tom, co ještě ze světa zbylo.
Když Pitchfork umístil Beyoncé na vrchol svého výročního žebříčku, protáčela jsem sice znuděně oči, ale ani já nemůžu desku nezmínit z jednoho prostého důvodu: zpěvačce se na ní daří zachytit ducha doby. Album Renaissance je koncipované jako DJský set. Je to deska zářivá jako diamant a potkává se na ní osobní s politickým – ať už jde o poctu afroamerické queer komunitě nebo osvobození ženského těla a sexuality. Jestli jsem se k deskám Beyoncé dříve vztahovala jako ke konejšivé náruči, letošní nahrávka mě nechává trochu chladnou. Její hudba není nabitá emocemi jako dříve, ty si spíš nechává zpěvačka sama pro sebe. Album naznačuje, že je čas soustředit se na sebe a svoje potřeby.
Do bubliny vlastní komunity a nejbližších se na albu Caprisongs uzavírá také britská zpěvačka FKA Twigs. Její album je uspořádané jako mixtape a působí jako domácí párty, kde lze být sama sebou – je to safe space, kde je úplně v pohodě, že se hledáte, začínáte znovu nebo prozkoumáváte vlastní identitu beze strachu. FKA Twigs se na desce vyrovnává mimo jiné s traumatem domácího násilí, svým způsobem navazuje na předchozí album Magdalene o toxickém vztahu. Na Caprisongs znovunalézá radost z vlastního těla, které je najednou zdrojem potěšení a už ne hrozbou nebo vězením.
Londýňanka Shygirl na albu Nymph znázorňuje ženské potěšení o poznání otevřeněji. „Anytime that coochie calls/ I’ll be on my way,“ zpívá třeba v tracku Coochie (a bed time story), ve kterém se vyznává z lásky k vulvám. Shygirl zpívá o vlastním prožívání touhy, sexu a tělesnosti. Hudebně je Nymph mixem nostalgicky znějících syntezátorů, hyperpopových beatů, ale i mazlivého R&B. Hledání radosti a komfortu v našich tělech nebo vztazích s nejbližšími lidmi se zdá jako chytrá strategie, jak se lépe vyrovnávat s jakoukoliv krizí, která se objeví na horizontu.
Beyonce: Renaissance (Parkwood Entertainment)
FKA Twigs: Caprisongs (Young Recordings Limited)
Rosalía: Motomami (Columbia Records)
Shygirl: Nymph (Because Music Ltd.)
Yaya Bey: Remember Your North Star (Big Dada)
Kapesní léky na vyhoření
Jiří Špičák
Měl jsem letos rok posluchačského vyhoření, kdy se mě snad poprvé nedotkla žádná opravdu mainstreamová deska. O to víc jsem sledoval mikrotrendy: a ten největší pro mě zůstává stejný jako v loňském roce. Vlna drobného ambientu vytaženého z kapsy, desky spíchnuté na iPhonu a protkané mluveným slovem, field recordings a nedořečenými melodiemi. Audiodeníky – mohl bych zmínit jména jako Claire Rousay, More Eaze, Anja Lauvdal, Perila nebo Lucy Liyou, ale nejvíc mě zasáhla nenápadná deska Skin Deep: A Study On Human Skin And Concert od Anrimeal, která je tak detailní, křehká, a přesto závažná, že vám zaplní celou hlavu.
Jenny Hval se na albu Classic Objects taky definitivně převrátila do deníkové formy, minimálně v textech. Mluvili jsme o ní v březnovém Soundsystému, tak snad jenom dodám, že jsem kromě letošní desky konečně přečetl i její experimentální román Girls Against God z roku 2020 a všechno mi u ní začalo dávat ještě o něco větší smysl.
Hodně se letos přemýšlí o potřebě lokální hudby a já (nejen) z tohoto důvodu musím do svého výběru zařadit zvukově krystalicky dotaženou a zároveň docela těžkotonážní ambientní desku německého producenta Ludwiga Wandingera. Album Spiritual Decay vyšlo díky práci českého kolektivu Gin&Platonic, jehož význam pro experimentální hudbu střední Evropy každým rokem roste – a je radost to pozorovat.
Důležité pro mě letos byly i archivní desky a obecně způsob, jakým se do naší současnosti propisuje minulost, a dostává tak nový kontext. Tady je třeba zmínit hlavně vynikající label Freedom To Spend (desky Cheri Knight a Ernesta Hooda) nebo intenzivní bossa album Natureza utajené brazilské hvězdy Joyce Moreno, které sice původně vzniklo už v roce 1977, poprvé ale vychází až teď. Hned z prvních vteřin je jasné, proč legendární brazilský hudebník Antonio Carlos Jobim označil Joyce Moreno za jednu z nejlepších zpěvaček vůbec. Bez brazilské hudby by mě nebavil žádný rok.
Asi největším překvapením pro mě ale byla trojice Moin. O desce Paste se mluvilo jako o dekonstruovaném posthardcoru, mně ale spíš připomíná raný postrock z devadesátek. Ve skutečnosti je to něco, co formálně nemá moc obdoby. Celé je to navíc extrémně chytré, chytlavé i emoční.
Anrimeal: Skin Deep: A Study On Human Skin And Concert (Objects Forever & Demo Records)
Joyce Moreno: Natureza (Far Out Recordings)
Ludwig Wandinger: Spiritual Decay (Gin&Platonic)
Moin: Paste (AD 93)
Na východ od ráje
Miloš Hroch
V posledních dvou letech se na nezávislé scéně řeší mrtvý úhel západních hudebních médií, když přijde na hudbu ze střední a východní Evropy. Souvisí to s dekolonizací bývalého východního bloku a debatu loni otevřela iniciativa East Bloc Antifascist Sound Alliance, která upozorňuje na nerovnosti všeho druhu. Letos téma rezonovalo v panelové diskuzi na festivalu Unsound v Krakově, taky na Lunchmeatu v Praze a jinde. Jednou z pozitivních změn je, že hudba z bývalého východního bloku je víc vidět. Například polský hudební publicista Jakub Knera pravidelně připravuje pro britský server The Quietus sloupek Inner Ear o hudbě ze střední a východní Evropy.
Není to ale jen o západních médiích: důležité je mít silné lokální scény a hudební média, která ovšem procházejí krizí globálně a mnohdy řeší víc otázky přežití než reformy. Když se bavíme o zastoupení hudby z východní a střední Evropy, nejhůř na tom překvapivě jsou festivaly na východ od Berlína. Raději se nechají zruinovat na letenkách pro „headlinery“ ze Spojených států, než aby prozkoumávaly scény v sousedních státech. Do budoucna takový kurátorský přístup není udržitelný, bez lokálního sebevědomí se totiž těžko něco změní. Výjimkou v tomhle ohledu byl festival Alternativa, který měl v programu samostatnou sekci Eastern Europe experimental music guard, kde vystoupila polská skladatelka Martyna Basta nebo kyjevský „ducholog“ Nikolaienko vytvářející ambient pro prázdná muzea.
Jsme vychovaní k tomu mít uši nastražené na západ, ale může nám tak leccos uniknout – při svém výběru desek jsem si představil, jaké by to bylo naslouchat opačným směrem. Alba protínají témata identity mezi postsocialistickými zeměmi a takzvaným Západem. Adela Mede zpívá v maďarštině, slovenštině a angličtině o vykořenění i návratech domů a techno producentka Nina Pixel prozkoumává slovenskou léčitelskou okulturu a folklór, aniž sklouzává ke klišé. Tomáš Niesner zaznamenal svůj environmentální žal a pouť kolem otrávené řeky Bečvy na albu, kde se potkává kytarový minimalismus s terénními nahrávkami. Slovinská skupina Širom dělá imaginární folk a snaží se vymyslet, co by folk mohl znamenat v budoucnosti, bez tíhy historie a tradic. Jejich hudba je pohádková a poháněná dobrodružnou improvizací, přitom jí nechybí ani postrocková epičnost. Wojciech Rusin pak vytváří pomocí fléten z 3D tiskárny spekulativní pastorální hudbu, kde se radikálně přepínají kontexty mezi starověkým a hypermoderním.
Odnaučit se staré zvyky vyžaduje posluchačské úsilí a je to dlouhodobý proces. Odměnou ale mohou být zážitky mimo zajeté okruhy. Neznamená to přestat sledovat angloamerický pop nebo naslouchat jen jedním směrem, ale spíš naslouchat všemi možnými směry. V seznamu na BuyMusicClub si můžete projet další desky z mnoha zeměpisných šířek, se kterými jsem letos trávil čas.
Adela Mede: Szabadság (self-released)
Nina Pixel: Ancestral Archeology (Weltschmerzen)
Širom: The Liquified Throne of Simplicity (tak:til)
Tomáš Niesner: Bečvou (Warm Winters Ltd.)
Wojciech Rusin: Syphon (AD93)