Foto Alarm / Tereza Langrová
Od letošního léta začala opět stoupat čísla syrských uprchlíků, kteří přicházejí do Evropy. Českou republikou většinou procházejí s cílem dostat se do Německa. Dosavadní vrchol byl zaznamenán v září, na což vláda zareagovala tradičně českým přístupem k migrační politice, totiž uzavřením hranic se Slovenskem, což naše sousedy moc nepotěšilo, protože to omezilo i obchod mezi oběma zeměmi.
Teď je těžké žít v Libanonu i pro Libanonce. Ale pro Syřany je to pořád těžší.
Mimo to se uprchlíci začali shromažďovat na hranicích se Slovenskem, kde pro ně vznikly tábory. Tento přístup ale samozřejmě nic neřeší. Pouze lidi na cestě dočasně zpomalí a do Česka budou přicházet po menších skupinkách. Jak nedávno uvedla ředitelka Sdružení pro integraci a migraci Magda Faltová v rozhovoru pro Český rozhlas, je potřeba začít problematiku migrace řešit systematicky a na evropské úrovni. Jedním z řešení pak musí být otevření legální cesty na evropský kontinent pro lidi z oblastí zasažených válkou. Ostatně totéž vyplývá z mezinárodních dohod, do kterých je EU zapojená. „Nelegální“ cesta do Evropy (používám uvozovky, protože jde o nesprávný termín; utečenci před válkou totiž mají nárok na azyl) je velmi nebezpečná, což mimo jiné ovlivňuje, kdo se rozhodne na ni vydat.
V rozhovoru s Fidou, Syřankou žijící dlouhodobě v Libanonu, jsme si povídaly o tom, jaké to je snažit se dostat do Evropy legálně. V Libanonu žijí až dva miliony Syřanů (přesné číslo nikdo nezná) a země prochází obrovskou ekonomickou krizí. Podle OSN se již 80 procent populace dostalo pod hranici chudoby. S Fidou se známe přes dva roky. Když jsem pár měsíců žila v Libanonu, byla mou učitelkou arabštiny.
Představíš se, prosím?
Jmenuju se Fida a od roku 2015 žiju v Bejrútu. Předtím jsem žila v Tripoli na severu Libanonu. Přišla jsem do Libanonu kvůli válce, jsem původem Syřanka z Homsu. Jsem samoživitelka a mám dvě dcery.
Čím se živíš?
Pracuju v neziskové organizaci, která se zabývá divadlem, jmenuje se Seenaryo. Připravujeme divadelní hry s různými marginalizovanými skupinami. Občas sama hraju, občas režíruju. Ale věnuju se různým pracím, abych se uživila. Občas hlídám děti, učím angličtinu, doučuju děti, pomáhám jim s úkoly a tak podobně. Učím taky arabštinu. Dělám, cokoli mám příležitost dělat.
Je pro Syřany těžké žít v Libanonu?
Teď je těžké žít v Libanonu i pro Libanonce. Ale pro Syřany je to pořád těžší, to je pravda. Představ si, že se přestěhuješ a přitom ztratíš nejen svou rodinu, ale i peníze a dům. Nebyla to moje volba, nepřišla jsem, protože bych chtěla. Neměla jsem nikoho, kdo by mě podpořil, začínala jsem od nuly. A nemáme zdaleka takové možnosti jako Libanonci nebo Evropani. Ve spoustě inzerátů nabízejících práci se navíc píše, že jsou pouze pro místní.
V Libanonu fungují zákony, které přímo zakazují Syřanům vykonávat určité profese, je to tak?
Když chceš žít v Libanonu, musíš mít speciální povolení k pobytu, za které zaplatíš několik tisíc dolarů, a pak můžeš pracovat. Za levnější povolení k pobytu můžeš potom pracovat jen v zemědělství, na stavbě nebo jako domácí výpomoc. Ani Syřani, kteří jsou univerzitně vzdělaní, tu nemůžou vykonávat odbornou práci.
Bylo těžké sehnat pro dcery školu?
Tenhle rok jsem se rozhodla, že dám obě dcery na soukromou školu. Ty veřejné jsou v Libanonu velmi špatné. Libanonci a Syřané taky chodí do veřejných škol odděleně. Libanonské děti dopoledne a syrské odpoledne. To se mi nelíbí.
Četla jsem, že v současné době začala libanonská vláda posílat syrské uprchlíky zpět do Sýrie.
Je to tak. Minulý měsíc ke mně domů přišli zástupci bezpečnostních složek. Okopírovali si moji občanku, ptali se na moje dcery a vzali si na mě číslo. Taky se mě ptali na další Syřany. Řekli, že přesun zpátky do Sýrie je dobrovolný. Kdo řekne, že chce jet zpátky, toho tam autobusy odvezou. S přesuny začali v údolí Bekka, kde žije hodně syrských uprchlíků.
Ty by ses chtěla vrátit do Sýrie?
Ne.
Kvůli tomu, že je tam nedostatek příležitostí, nebo se obáváš represí?
Zaprvé jsem v Sýrii ztratila tři bratry. Dva z nich byli zabiti armádou a ten třetí byl zatčen, když mu bylo pouhých osmnáct. Neudělal nic špatného. Nezapojil se do žádné ozbrojené frakce, neúčastnil se demonstrací, ale protože pocházel ze čtvrti, která byla známá opozicí vůči Asadovi, stejně ho zatkli a mučili. Nakonec v tom vězení zemřel. Jak bych se tam mohla vrátit a žít v zemi, kde vás zabijí, i když se ničím neproviníte? Nevěřím jim. A víš co? Ještě se mi nechce umřít. Jim na ničem nezáleží, jen berou životy. Asadova armáda zabila hodně mých sousedů i příbuzných.
Chápu, že po tom všem je těžké vrátit se zpátky do Sýrie. Snažila ses získat vízum, abys mohla odcestovat z Libanonu?
Požádala jsem o vízum do Francie. Po roce čekání mě pozvali na pohovor a půl roku nato mi přišel email se zamítnutím, který ani nevysvětloval důvody. Mám ve Francii hodně přátel, kteří pro mě napsali doporučující dopisy. Mohla bych u nich s dcerami chvíli bydlet. Ale bylo to k ničemu. Předtím jsem žádala o víza skrze Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky, abych se mohla dostat do Kanady. Ten vízový proces jsem začala v roce 2018. Dodnes mi neřekli ani ano, ani ne.
Máš v plánu žádat o vízum ještě někde?
Abych byla znovu odmítnuta? Já už tím nechci znova procházet. Jednou jsem se snažila získat vízum do Polska. Jen na návštěvu, měla jsem tam mít obrazy na jedné výstavě. Šla jsem na polskou ambasádu a tam se mi ta paní vysmála. Když zjistila, že jsem ze Sýrie, řekla mi, ať odejdu.
Máš známé, kteří se vydali do Evropy na vlastní pěst?
Spoustu lidí. Někteří letěli do Běloruska a pak překročili hranice do Polska a pokračovali dál do Německa. Někteří ale uvízli na běloruské hranici na několik měsíců. Znala jsem taky spoustu lidí, kteří se vydali přes moře a utopili se. Zrovna nedávno se z Tripolisu vydalo sto padesát Libanonců a Syřanů na lodi. Mířili na Kypr a pak do Řecka. Všichni utonuli. Většina z nich byli Libanonci.
Co teď plánuješ?
Přemýšlela jsem, že bych se přihlásila k Humanitarian corridors. Je to francouzská neziskovka, která pomáhá zprostředkovat azyl ve Francii. Musíš ale čekat rok a půl na rozhovor a pak se rozhodne, jestli tě přijmou, nebo ne. Podle tvojí situace. Mohla bych dostat vízum do Dubaje a odjet tam, ale nedovedeš si představit, jak je těžké odjet se dvěma dcerami. Jejich otec musí dát povolení k tomu, aby jim vyrobili pas. Nemůžu se odstěhovat se svými dcerami bez jeho souhlasu.