Foto PxHere, CC0 1.0
Překladatelka Sylva Ficová ve facebookové skupině Everyday Patriarchy Bullshit, kde uživatelé sdílejí všemožné každodenní projevy sexismu, misogynie či jiného přehlížení a diskriminace žen (zejména) ve veřejném prostoru, upozornila na jeden z příspěvků vánoční ankety časopisu Tvar, který připravil editor a básník Milan Ohnisko. Jde o odpověď Patrika Linharta, v níž se rozepisuje o knize Klan Mušíka Překydů Františky Jirousové. Tento román, který zároveň redigoval, ho prý letos zaujal nejvíce. Do nedlouhého příspěvku pak zvládne Linhart vměstnat, že „od této autorky jsem už nic nečekal – kdysi v anketě Lidovek o knihu roku jako namakaná blbka prosazovala pouze americké křesťanské knihy –, ostatně jsem silně negativně zaujatý vůči ženskému pojetí umění a světa vůbec, snad je to implantací slušného vyjadřování.“ A po chvále knihy, ve které se o autorce vyjadřuje jako o „holce“, protože příběh románu je přece „(…) trochu i holčičí dobrodružství“, ještě dodává: „A osobně? Je to první dobrá kniha od holky po tolika a tolika letech, kde muž není muž, ale kluk – ten, co nesoudí, nezabíjí svět.“
Těžko najít jediný pádný argument pro to, že by vytváření takového prostředí mělo vůbec nějaký přínos pro literární a uměleckou scénu.
Je-li kniha dobrá, anebo ne, tady opět ustupuje do pozadí před tím, jakým způsobem se Linhart vyjadřuje o samotné autorce i o ženách vůbec. Nabízí nám tak krásnou možnost si teď na konci roku při vůni skořice a za svitu vánočních světélek trochu zabilancovat. A tím myslím zejména diskusi (dá-li se to tak vůbec nazvat) okolo sexismu v českém literárním provozu, která proběhla na podzim po zveřejnění projevu Alžběty Stančákové Bejt žencká a psát, který bych tímto rád připomněl, ze Sjezdu spisovatelů, i hysterii, která zavládla na straně jeho odpůrců.
Stančákové bylo vyčítáno (a sama to v textu přiznává), že svou výpověď staví mj. na dnes už asi emblematickém, deset let starém příspěvku Jiřího Peňáse Pavoučí ženy a ubohá tlustá moucha. Příspěvek je přece starý, příspěvek je přece jen výjimkou v jinak klidném a tolerantním světě české literatury, vyznívalo z debat. Mrzelo mě, že méně zmiňovaný byl v diskusi článek Olgy Stehlíkové Česká literární šovinistika. Ten je tvořen komentovanou koláží šovinistických citátů z recenzí a komentářů českých kritiků a publicistů reagujících na knihy a kritiky psané ženami. V tom je příkladů až až. A jestli je i stáří tohoto článku stále nepřesvědčivé a nevypovídající o stavu současnosti, právě zde vstupuje do hry Patrik Linhart, který v šovinistické tradici mapované Stehlíkovou hrdě pokračuje.
Linhart zároveň pokračuje i v tradici ryze osobní. Namátkou, v textu Přechýlení trendem Linhart bojoval například proti „hlupákům“, „nadrženým šimpanzům“, „šmoulinkám“ a dalším ženám s „hloupými názory“, které si „troufají representovat feministické hnutí“, a všem dalším „ubožákům slova“ a časopisům, které vedou „mrzkou politiku slizké češtiny“ – tedy nechtějí přechylovat původně nepřechýlená ženská příjmení.
O mnoho jsme se neposunuli
Český veřejný prostor obecně je sexismem natolik prolezlý, že by bylo naivní doufat, že někdo nebude nad literaturou psanou ženami přemýšlet tak, jak nad ní přemýšlí Patrik Linhart ve vánoční anketě. Méně naivní by ale mohl být požadavek na redakci současného literárního časopisu, respektive jeho redaktory, respektive redaktora ankety Milana Ohniska, aby se publikování – a tedy legitimizace – výroků postavených na takovém přemýšlení vyvarovala. Proč zde není snaha autora upozornit na to, že takové vyjadřování – zejména označování autorky jako „namakané blbky“ – je nemístné, nekorektní a sprosté? Takový postup by snad měl být běžnou editorskou praxí.
A tak se obávám, že situace jen přispěje k tomu, co ve svém projevu zmiňovala Stančáková, tedy že mladé autorky (ale i autoři a další píšící) nebudou chtít na literární scénu vstupovat, protože se zkrátka budou cítit podobnými projevy ohrožení nebo znechucení. A nebraňme se hned výkřiky o tom, jak je dnešní generace přecitlivělá a křehká – myslím tím spíše to, že zkrátka nebudou mít důvod do takto toxického prostředí vstupovat, což bude spíše svědčit o jejich sebevědomí a zdravé sebeúctě.
Těžko najít jediný pádný argument pro to, že by vytváření takového prostředí mělo vůbec nějaký přínos pro literární a uměleckou scénu. A těžko najít jediný pádný argument, proč by naopak aktéři literární scény neměli pracovat na tlumení takových výpadů. Jedinou útěchou zůstává fakt, že si mladá generace vytváří prostory své, bezpečné a respektující – může tím sice dojít k tříštění literární scény, ale možná právě tohle je přirozený proces a hra na velké literární společenství je zbytečný blud, který jen ubližuje všem zúčastněným.
Smutná je celá situace hlavně proto, že právě představení nejmladší básnické generace si Tvar před nedávnem vytknul za svůj cíl. Smutná je proto, že na stejné platformě se už před šesti lety objevil zmiňovaný článek Olgy Stehlíkové, že jsme se tedy o mnoho neposunuli. Smutná je proto, že v čele Tvaru jako šéfredaktor stojí Adam Borzič, který je svými úvahami o feminismu a LGBTQ+ velice inspirativní – můžu-li mluvit za sebe – a nebojí se k těmto skupinám otevřeně hlásit.
A osobní výzva na závěr – pokud je v českém prostředí slovo feminismus stále slovem sprostým, amputujme slušné vyjadřování a buďme sprostí. Jen ne prosím na způsob Patrika Linharta.
Autor je bohemista.