Foto Max Pixel, CC0 1.0
Alice Koubová (filozofka)
Hranicemi lásky odpovídá Dita Pepe na zkušenost traumatu v oblasti vztahů, od kterých očekáváme bezpečí a láskyplnost, ochranu, nebo aspoň zabezpečení základních dětských potřeb. Trauma se vyznačuje tím, že přerušuje kontinuitu mezi člověkem a světem, přesekává spoje, způsobuje, že něco je v nás zastaveno, zeje to jak díra, nelze to myslet, a přitom to působí na každý náš krok. Jsme to my, ale nejsme to my. Jsme divní, pokroucení a je to kvůli tamtomu. Dita Pepe se rozhodla projít prakticky, umělecky a výzkumně cestou, která by se k traumatu mohla přiblížit a připojit ho k sobě. Nedělá to přímo, protože to by selhalo. Fotí, vytváří koláže, píše, dělá rozhovory, fotí, přelepuje, ptá se. Krouží, vrství, přidává perspektivy, obchází hranice, rytmizuje, opakuje. Mrtvé děti, malé děti, oddanost pejskům, prostituce, hmyzí láska, panenky, maminka, dcery, tatínek, zvířátka. Do oka uragánu vleze v pár větách uprostřed obrovsky objemné knihy a zase nenápadně vystoupí, to by pro tentokrát stačilo. Sledovat, jak moc odvahy, upřímnosti k sobě, sebekritičnosti, nekonečného úsilí a překonávání strachu je potřeba, aby se člověk přiblížil, je to, co mě v Ditině knize opravdu zasáhlo.
Michal Kašpárek (editor datového týmu Českého rozhlasu)
Poslední léta komunistické diktatury a první léta mafiánského kapitalismu v Albánii očima dospívající dívky. Lea Ypi je skvělá pozorovatelka i vypravěčka, která v knize Free: A Child and a Country at the End of History obdivuhodným způsobem zvládá rozdávat rány na všechny strany a zároveň pro každého člověka najít pochopení. Ještě nikdy jsem v žádné knize neobjevil tolik ze svého vlastního dětství, byť jsem ho prožil v o něco míň terorizované a o něco šťastněji reformované zemi Východního bloku. Obrovské nadšení mi umocnila četba a poslech rozhovorů s autorkou, profesorkou politické teorie na London School of Economics: „Freedom is also an awareness of duty, the thought you can do your duty however hard it is.“
Klára Vlasáková (spisovatelka, scenáristka)
Slovenská novela Táto izba se nedá zjesť Nicol Hochholczerové je jako uragán. Popisuje vztah mezi vypravěčkou Terezou a stárnoucím učitelem kreslení, který se odvíjí od jejích dvanácti do osmnácti let. Na jednu stranu je to další důležité svědectví o zneužívání moci, převaze zkušeností a schopnosti manipulovat. Na stranu druhou je to literárně strhující výpověď vypravěčky, která si pomocí jazyka bere vládu nad svým životem zpět; v textu už není odvozená od muže, ale vytváří sebe sama, sebe sama píše. Próza je výrazně rytmizovaná, díky čemuž suverénně drží čtenářskou pozornost. Na Slovensku kniha vzbudila poprask, kdy byla vyřazena ze seznamu knih nominovaných na cenu René, které měly být čteny a diskutovány na školách. To je absurdní krok, který však ukazuje, že se pořád ještě bojíme literatury, která nám nepředkládá jednoduché teze, co se dají snadno spolykat.
Jiří Špičák (autor literárního newsletteru Steincore)
Jordan Castro v letošní knize The Novelist (Spisovatel) zachycuje úzkou výseč reality: místo je ohraničeno jedním bytem (spíš jedním pokojem a toaletou, ale ještě spíš jenom monitorem), čas je vcucnutý do dopoledne rozděleného na minuty. Vypravěč se v tomhle banálně civilním světě pokouší psát knihu – a to je všechno. Není to autofikce, postavu Jordana Castra sice v knize najdeme, ale není totožná s vypravěčem, Jordan Castro je spisovatel, jehož knihu si vypravěč objednává, ale o to tolik nejde. Důležité je, že tenhle literární experiment navzdory všem předpokladům funguje: nekoná se tady smrt autora, autor je resuscitován a jde zabít příběh. A je to strašná úleva. Číst tenhle metaromán je jako narovnat si záda poté, co jste dlouhé roky trpěli pod těžkou krustou komplikovaných a neživotných a trapných příběhů.
Olga Stehlíková (básnířka)
Nejvíce mě letos zasáhla básnická sbírka Jana bude brzy sbírat lipový květ od Miloše Doležala. Protože je to vynikající silná lyrika, jaké tu už mnoho nezbylo. Ale také Boje a proměny jedné ženy Édouarda Louise v překladu Sáry Vybíralové, protože – jako v předchozích knihách – jde o skvělý úvahově-esejistický charakteropis, jehož sociální přesah není násilný, ale obdivuhodně přirozený. A přidám ještě novou básnickou knihu Petra Hrušky Spatřil jsem svou tvář, protože tou básník pohladil stín, který mu semtam někdo maluje pod nohy.
Petr Borkovec (básník)
Dvě knihy básní. Hládkov Tomáše Tomáška a Skrytá kopie Petra Halmaye (oba tituly vydalo nakladatelství Triáda). Vladimir Nabokov v básni s názvem Ut pictura poesis nazývá vzpomínku „ostrým paprskem“, „zářivým šípem“ a přeje si, aby jím staré obrazy prochvěly a prozněly. Tomáškovy a Halmayovy básnické reminiscence dovedou staré obrazy a dávné promluvy zpřítomnit se zázračnou silou. Je to kombinace stálého soustředění, vážné pozornosti ke světu a básnické jemnosti, která dokáže vyvolat minulé v takové plnosti, vyjevit údiv i podivnost prvního spatření a zaslechnutí. Čtu – a i mnou jejich staré obrazy prochvívají a proznívají; jenom zírám, jak rychle jsem v nich, „v tom“! A jestli Nabokov „dovede“ nábřeží s mračny nad zálivem, „dovede“ Petr Halmay letovisko (nejlíp po sezóně) a Tomáš Tomášek tenisový dvorec (ideálně u tramvajové remízy).
Zofia Baldyga (překladatelka)
Rok 2022 pro mě byl rokem dobrých knih. Nakonec to v mém osobním žebříčku vyhrál francouzský spisovatel senegalského původu David Diop s románem V noci je každá krev černá, který do češtiny přeložil Tomáš Havel a vydalo ho Argo. Diop vypráví příběh dvou mladých černých vojáků, kteří uprchli před chudobou na frontu první světové války. Kniha zajímavě popisuje vztahy bílých a černých v armádě, jejich zvláštní příměří, které zapečetila neustálá blízkost neúprosné smrti. Alfa Ndiaye se ji doslova dotýká. Jeho nejlepší přítel Mademba Diop mu umírá v náruči. Alfa Ndiaye se rozhodne, že svého souputníka, který pro něj byl „více než bratr” pomstí. V noci je každá krev černá je kniha temná a drsná, ale zároveň velmi lidská. Je to příběh, který se v kontextu války, kterou máme za rohem, čte velmi bolestivě. Není povznášející, ale i kruté pravdy jsou potřeba.
Derek Rebro (literární kritik, šéfredaktor Glosolálie)
Zo všetkých silných diel minulého roka rád vypichnem Knihu tmy Michala Talla, ktorú vydala Literárna bašta. Ide o ďalšiu ukážku autorovej – v rovnej miere – poučenej a „sebou“ dotovanej poézie, aká u nás nemá obdoby a ktorá nateraz vyústila do metapokalyptickej kartotéky lásky, pre ktorú sa svet točí takou rýchlosťou, že časopriestor stráca svoju podobu, respektíve (ešte a už) neexistuje, a predsa (znovu) bude(me). Tallova ponuro romantická, uvzato patetická, vrúcne konečná, kovovo mystická, vznešene obscénna, okázalo intímna, ťaživo iskrivá, plodne úzkostná, migrenózne naliehavá, hebko geometrická, queer obyčajná, megalomansky atrofická, multifokálne kotvená, kozmicky každodenná, zmysluplne rozbiehavá, semioticky rotujúca, esteticky slastne režúca… prívlastkom by nebol koniec, (ne)jednoducho Tallo.
Sabina Vassileva (literární kritička)
Pronikavých obrazů ze života v pozdním kapitalismu vyšlo letos více, román Topecká škola od amerického básníka Bena Lernera vyniká svou formální brilancí. Česky vyšel v překladu Olgy Bártové. Při jeho čtení mě doprovázel antropologický koncept ruin. Ruiny jsou pozůstatky ztroskotaných triumfálních projektů, jejichž nenaplněné přísliby nás straší. Spolu s Lernerovým alter-egem, středoškolákem Adamem Gordonem se ocitáme v kansaském městečku Topeka devadesátých let, po proklamovaném konci dějin v ruinách liberálního humanismu, ale také v ruinách jazyka. Ústředním motivem (a pro Lernera typicky neočekávaně se vrstvícím napříč celou knihou) je totiž okamžik zhroucení významu v extrémní poloze, kde jazyk sám sebe ruinuje (jako v debatních soutěžích, kde technika zahlcování argumenty znemožňuje jejich věcné vyvrácení), ale z něhož zároveň vyvstávají možnosti nových pokračování (jako v poezii). Život ruinám navzdory však Lerner neromantizuje, naopak jasnozřivě zobrazuje rozervanost mezi strašidly normativů americké maskulinity, komodifikace veškerých aspektů života, ničivých důsledků diskurzivního ovládnutí a mezi léčivými a poetickými silami jazyka.
Ondřej Buddeus (spisovatel)
Autobiografické vyprávění francouzské antropoložky Natassji Martin Věřit v šelmy (přeložila Jana Bednářová, Neklid) začíná neslýchanou událostí – vypravěčku při výzkumu na Kamčatce napadne a vážně zraní medvěd, potrhá jí zle obličej. Vyprávění to nepředstavuje jako neštěstí, které se nikdy nemělo stát, ale vyústění něčeho, k čemu předchozí život směřoval. Její příběh není vyprávěním západního traumatu, ale animistické akceptace v současném světě. Martin vypráví v logice mýtu o tom, jak se její tělo stává bojištěm i politikou západní medicíny v konfliktu s osobním totemismem, je příběhem bolestného znovuzrození smyslu osobního příběhu o směřování ke zvířeti uvnitř sebe samého i příběhem té nejzákladnější liminality – mezi chaosem civilizace a přirozeným, neúprosným řádem.
Svatava Antošová (básnířka)
Mojí knihou roku 2022 je sbírka Petra Hrušky Spatřil jsem svou tvář. Autorův nápad zbásnit průběh první cesty kolem světa, kterou v letech 1519-1522 podnikl Portugalec Fernão de Magalhães, mě okouzlil. Zásloví jeho úsporných a sevřených básní přede mnou otevřelo časové okno, díky němuž jsem se přesunula o pět set let zpátky a stala se patrně jedinou ženou, jež se výpravy účastnila. Tajně a s nedočkavostí, byť jí unikal a stále uniká smysl té částečné kurzívy v názvu… Ale nevadilo to. Za kousek nepochopení jsem dostala něco navíc – den k dobru. Spadne vám do klína, když vyplujete na západ, obeplujete celou Zemi a vrátíte se na stejné místo. Petr Hruška píše: „Přišli jste o celý den, / za ty tři roky plavby k západu.“ Ne, já ten den získala. Díky!
Marek Torčík (spisovatel, publicista)
„Jedna věc neustále / přechází do druhé, nesplyne s ní / ale zaujme její místo“ píše Jana Prikryl ve své nové sbírce Midwood. Podobně u mě celý rok nahrazují skvělé knihy jedna druhou až jich zůstane jen pár. Kromě Midwood a Topecké školy Bena Lernera to byla také pátá povídka ze sbírky Smrt staré Maši Vratislava Maňáka. Postapokalyptickou vizi vylidněné Prahy od Missouri Williams ale z hlavy jen tak nevyženu. V románu The Doloriad se nedozvíte, co za katastrofickým selháním klimatu stojí, Prahu už v toxických troskách najdete. Williams vypráví poetickým, téměř mystickým jazykem. Sleduje hrstku přeživších – rodinu ovládanou Matriarchou, ženou posedlou touhou vybudovat v ruinách města novou civilizaci. Je ochotná pro to obětovat i dceru Dolores. A právě jméno Dolores naznačuje utrpení, které podle Williams představuje snaha zachovat život i poté, co jsme ho promrhali.
Olga Pavlova (literární kritička)
Arturův ostrov Elsy Morante vyšel poprvé na konci šedesátých let minulého století. Román této pozoruhodné italské spisovatelky vybočoval z neorealistického trendu tehdejší poválečné literatury, stejně tak i dnes vyčnívá v záplavě zdařilých a častěji spíše méně povedených sebestředných prozaických pokusů. V příběhu sledujeme dospívání chlapce Artura na malém ostrově Procida poblíž Neapole. Během prvních let svého života se musí vyrovnat s ohlušující samotou, zbavit se emoční závislostí na otci, najít si vztah k ženám a ke světu, které mu svým povýšeneckým chováním jeden z rodičů zošklivil. Teprve poté dokáže opustit ostrov, jenž mu složil zároveň jako ráj a vězení, a trpce oslavit svůj oidipovský triumf. Není to však pouhý bildungsroman, ale především pohlcující jazyková hra ve stínu realistického románu. Do češtiny román letos převedla Alice Flemrová.
Boris Hokr (literární kritik)
Becky Chambersová je autorka, za kterou musím dnes a denně děkovat všem scifistickým mocnostem. Tento rok jim děkuji za publikaci V jednom zapadlém koutě Galaxie v překladu Michaely Šprtové. Její knihy jsou totiž dojemně melancholickým a jemně drásavým lékem na temné časy po covidu a války na Ukrajině. V jednom zapadlém koutě galaxie završuje volně propojenou sérii space oper Poutníci. Nenajdete tu nic epického. Pár cestovatelů nedobrovolně uvízne na vesmírné obdobě dálničního odpočívadla a zabíjí čas. Mluví spolu, otevírají se jeden druhému, nalézají jiný úhel pohledu na život, vesmír a vůbec. A pak zase jdou dál. Snad jen o trochu lepší. A je úplně jedno, že ani jeden z nich není člověk. Všechno jsou to přece sapienti, rozumné bytosti, a dokazují, že empatie možná bolí, ale pořád je to univerzální síla, které bychom si měli vážit, ať už máme krunýř, dorozumíváme se barvami či jsme pubertální mimozemská alpaka nadšeně objevující svět.
Kamila Schewczuková (literární kritička)
V letošním roce mě nejvíc zasáhla kniha napsaná v sedmdesátých letech, kterou ale tento rok vydalo slovenské nakladatelství Literárna bašta v překladu Kristíny Karabové. Päť výletov do pekla (v originále Travels with Myself and Another) Marthy Gellhorn mě provedlo Afrikou v procesu dekolonizace, Čankajškovou Čínou s Ernestem Hemingwayem po boku nebo literární Moskvou sedmdesátých let. „Peklo“ v titulu slovenského vydání má v kontextu knihy ironický podtón. Americká válečná reportérka destinace nijak nedémonizuje, jde o cynický předpoklad nezájmu posluchačů*ek o příjemné cestovatelské historky. Ty jsou nudné a nuda je podle Gellhorn největším nebezpečím cestování. Ve svých memoárech vypráví zábavně o bloudění, nemocech a nepohodlí se sebereflexí, která podněcuje úvahy o možnostech vztahování se k jinakosti z pozice Západu napříč 20. stoletím.
Ondřej Lipár (spisovatel, moderátor podcastu Do slov)
Úsečný styl, spíš reportážní než romanopisecký. Skoro filmařské ostření na detaily. Náznaky, nedořečenost. To všechno se mi na Demokracii od Joan Didion, kterou do češtiny přeložil Martin Pokorný, opravdu hodně líbilo. Mohl jsem celkem snadno zapomenout na to, že čtu čtyřicet let starou knihu, protože vypráví o věcech, které mají delší platnost. Sice je v prvním plánu kombinací romantického příběhu a pohledu do zákulisí vysoké politiky a (v tomhle případě vietnamské) války, jenže mnohem víc je to sociologická sonda, ostrý komentář ke stavu společnosti a k příčinám rozkladu titulní demokracie. Je to kniha na mnoha místech temně zábavná, ale taky tragická a dojemná.
Jamie E. Rose (překladatelka, autorka podcastu Transistorie)
Imogen Binnie, Nevada (druhé vydání) Když román Nevada Imogen Binnie poprvé vyšel v roce 2013 pod nově vytvořeným nakladatelstvím transgender literatury Topside Press, nikdo evidentně nečekal, že odstartuje vlnu trans literatury, která bude rezonovat dodnes. Příběh Marie, která se po rozpadu vztahu s přítelkyní spakuje a vydá autem napříč Amerikou, a Jamese, který potenciálně je (není? je? možná je?) trans, aniž by si to zatím otevřeně přiznal, se vyznačuje především svou upřímností. Skrze Marii také vidíme, jaké to bylo být trans v době před rozmachem moderních sociálních médií, kdy se online trans komunity shlukovaly na fórech, blozích a IRC. Tohle první skutečně mainstreamové vydání Nevady však ale má i svoje úskalí. Pod Topside Pressem byl obsah knihy legálně šiřitelný online, pod FSG a Picadorem však dnes už tak snadno dostupný není.
Marie Iljašenko (básnířka)
Ziemowit Szczerek: Czarne, 2022 Knihu reportáží o Lvovu Wymyślone miasto Lwów Ziemowita Szczereka jsem zhltla za dva dny. Už dlouho se mi něco takového nestalo. Jenže právě taková kniha mi chyběla už mnoho let a já ji marně sháněla nejdřív ve lvovských kamenných knihkupectvích a později v polských a ukrajinských e-shopech. O Lvovu pochopitelně existuje spousta knih, jenže ty živí staré polské mýty o Arkádii a vykreslují ho jako město, které není, případně to jsou turistické průvodce. Chtěla jsem, aby o tomto městě, ke kterému mám já i moji rodiče velmi osobní vztah, povyprávěl někdo z mé generace. A musel přijít Ziemowit Szczerek a udělat to. Nahnal pěkně staré dobré polské démony pod jednu střechu, spolu s těmi ukrajinskými a kakánskými, a tak trochu se jim vysmál. Tak akorát, povolil si i trochu nostalgie, melancholie a nesmělého patosu. A popsal dnešní Lvov. Ten se mezi tím, tak trochu stal světem včerejška. Protože dnes je to hlavní město uprchlíků, bují v něm noví démoni a vznikají nové mýty.
Jonáš Zbořil (spisovatel, kulturní rubrika Seznam Zpráv)
Prohlížeč a v něm tři záložky. Mail, Twitter a Google dokument s rozepsaným románem. Tak začíná The Novelist Jordana Castra, podivně metafikční próza, která se odehrává na ploše jediného dopoledne. Vypravěč románu překlikává nejen mezi záložkami, ale i tématy svého textu. Řeší psaní jako takové (romány o psaní jsou moje oblíbená kategorie), ambice, posedlost naším online avatarem, všechny ty sny, které čekají na splnění, protože zůstaly hluboko v dolních položkách našich každodenních to do listů. A taky řeší správný postup přípravy kávy nebo utírání zadku. The Novelist je román nové každodennosti, která se z velké části přesunula online. Je to text, který se odehrává v jediném dopoledni, v jedné místnosti, přesto je po vzoru internetového prohlížeče tak hrozivě otevřený do všech stran, že může ve čtenářích vyvolat agorafobii. Text se otírá o zdánlivě malichernou závislost na internetu, která začíná vypadat nebezpečně ve chvíli, kdy ji vypravěč bezděky propojí se svými vzpomínkami na svou závislost heroinovou. The Novelist je zdánlivě jednoduchý román, ale rafinovanější prózu, navíc tak dobře vypovídající o dnešním notifikacemi řízeném světě, jsem letos nečetl.
Maja Vusilović (redaktorka magazínu Druhá : Směna)
Možná je to z důvodu vlastního voyeurského impulzu, ale jako čtenářku mě vždy přitahoval žánr deníku. Tento rok mě proto nadchla kniha Hoří chemička, něco si přej umělkyně Báry Bažantové. Kromě toho, že v Chemičce autorka při popisech každodenností na litvínovském sídlišti Janov demonstruje svůj obdivuhodný pozorovací talent, kniha vyniká také v zachycování komplexních jevů ve vyloučené lokalitě pronikavým a stylistický vytříbeným jazykem. Popisy kamarádských vztahů s janovskými dětmi střídají reflexe autorky coby bílé umělecké entity, která svou roli zkoumá a zároveň jí pohrdá. Prostřednictvím jednoduchých podobenství je pak schopná vtipně zachytit paradoxní pravidla sociální reprodukce, rasismu nebo sociální mobility, což Chemičku činí výjimečným dílem na české literární a umělecké scéně.
Pavel Kořínek (literární vědec, Ústav pro českou literaturu AV ČR)
Nora Krug na stránkách své rozsáhlé a přepečlivě vypravené autorské knihy Heimat: Německé rodinné album (v překladu Terezy Tomášové vydalo nakladatelství Akropolis) kombinuje nejrůznější techniky a přístupy: ilustrovaný memoárový výklad se tu potkává s komiksovými segmenty, vše doplňují výstřižky, fotografie i komentované reprodukce dobových archiválií. Pátrání po válečných osudech autorčiných předků nabývá podoby brilantně promyšlené a strhujícím způsobem vyvedené mozaiky, ze které se nakonec čtenáři před očima poskládá až nečekaně komplexní rozvaha nad vytěsňovanými tématy rodinné historie, národní i individuální „hanby“ a „viny“ či německé identity po holokaustu.
Jana Patočková (publicistka)
Nevím, jestli je to výrazná změna oproti předchozím rokům, nebo si to jen letos dokážu naplno přiznat: tlak na to, že bych měla číst mě stresuje. Nekonečný feed plný nových a nových knih mě paralyzuje. A bohužel se mi jich během roku zase spousty nakupilo – jedna hromádka na nočním stolku, další na kraji knihovny (na potom), jedna přímo na posteli (aspoň pár stránek před spaním!). Mám kolem sebe bitevní pole rozečtených knih, malé babylonské věže plné informací, výpovědí a příběhů v češtině, angličtině i italštině. Nechci se nenápadně chlubit, že umím číst ve třech jazycích, k čemu taky, když celé knihy jsem letos přečetla dvě, ostatní jsou kolem mě jak nakousané koláče nebo napůl vyjedené bonboniéry. Tu pár stran, tu rozečteno do půlky, tu dvě stránky. Mám pocit, že selhávám. I přes to jsou knihy, co mě zasáhly. I přes to, že z jedné jsem zatím přečetla 20 procent a z druhé 60 procent. Aesthetica od Allie Rowbottom: dystopie tematizující digitální a influencerský svět, beauty standarty, estetické a digitální úpravy, feminismus, wokeness, generační trauma, vztahy matky a dcery. Kniha, která se sice odehrává v blíže nespecifikované budoucnosti popisuje cestu influencerky, která se rozhodne pro exkluzivní zákrok. Ten jí má pomoci „vyzmizíkovat“ všechny předchozí estetické úpravy. „Il bikini di Silvia Plath“ je debut autorky a filozofky se sklony k feministické stand-up komedii Giady Biaggi. Miláno, svět současné módy a umění a čtyřicátníci, na oko velcí studovaní feministé a se stájí plnou umělkyň kreslících menstruační krví, kteří ovšem „slajdují“ do DMs mladých doktorandek a udržují virtuální, nerovné vztahy. Není to drama, ale vtipná reflexe současnosti, kdy kromě našich dokonale kurátorovaných high-society životů žijeme taky ty virtuální – v DMs nebo na OnlyFans. Cesta ven z destruktivního vztahu hlavní hrdinky Evy, která ze všeho nejradši šňupe lajny koksu z přebalů knih věhlasných filozofů, masturbuje u trashových Porhubových videí a autorských dokumentárních filmů, povídá si s imaginárními „daddies“ Sigmundem Freudem i Woody Allenem, vede přes poezii Silvie Plath.
Jan Škrob (básník)
Mám pocit, že jsem toho letos nepřečetl úplně mnoho. Z toho, co jsem přečetl, ale musím docela jednoznačně doporučit básnickou sbírku Vězeňská strava Jiřího Šimčíka, která vyšla poměrně čerstvě v nakladatelství Dobrý důvod. Šimčík je příslušník generace Z a jeho kniha je pro mě osobně důležitá i jako sonda do prožívání této generace, v něčem na jednu stranu dost podobného tomu našemu mileniálskému, v něčem podstatně odlišného. Je v tom ironický pohled na společnost, technologie, hodnoty vyzdvihované jako téměř posvátné. Zároveň ale i osobní pohnutí, věci srdce. A to všechno spojuje básnický jazyk, o kterém mám skoro chuť přemýšlet jako o nějakém novém surrealismu, obrazy často na první pohled nedávají smysl, ale něco vyvolávají, dostávají se pod kůži.
Emma Kausc (spisovatelka)
V pořadí čtvrtá kniha autorky Guadalupe Nettel s názvem Still Born se připojuje k proudu současné mexické vlny, která umí ambivalenci ohledávat skrze nekompromisní empatii. Feministický průzkum mateřství klade čtenáři otázky okolo volené i nedobrovolné bezdětnosti; narativu se na jeden nádech daří s anatomickou přesností skalpelu razit si cestu etickými rovinami možných smrtí. Dětí, vztahů, tužeb. Still Born je čistá a úderná próza, mikroskop dilematu, které si dnešní ženy v naší části světa mají tu možnost položit – a dělají tak ve stále větší míře. V neposlední řadě se Nettel skvěle daří postihnout ženskou péči, jejíž význam v naší pozdně kapitalistické společnosti neúnavně kmitá mezi naplněním a prací. Cesta k mateřství není nikdy jednoduchá a přímočará. Nettel tomuhle rozumí a dovedně z nesourodosti odboček, váhaní a kompromisů vytváří emoční mapu plnou pochopení.
Dominik Želinský (spisovatel, časopis Kapitál)
Dve veľmi odlišné knihy. Prvou je útla novela Jordana Castra The Novelist, ktorá zachytáva jediný deň ašpirujúceho spisovateľa v nerovnom súboji s Twitterom. The Novelist je svieža a vtipná autofikcia s prekvapivou melancholickou hĺbkou. Druhou je Tichý pobyt na ulici Gwerkovej-Göllnerovej Anny Gruskovej, reportáž o hľadaní stôp prvorepublikovej feministky Alžbety Gwerkovej-Göllnerovej, účastníčky slovenského protifašistického povstania, zavraždenej v roku 1944 počas masakru v Kremničke.
Jiří G. Růžička (A2 kulturní čtrnáctideník, Radio 1)
Velký čtenářský zážitek mi přinesla druhá do češtiny Annou Kudrnovou přeložená kniha britského specialisty na krajinu a literaturu Roberta Macfarlana nazvaná Podzemí. V první své publikaci Hory v hlavě se autor proháněl po světových vrcholcích a připomínal spisovatele, kteří se tímto tématem zabývali ve své tvorbě. Nyní sestoupil do podzemí, a to v mnoha možnostech, jak takové podzemí může vypadat. Může to být místnost, v níž se vědci pokouší objevit temnou hmotu, chráněni před rušivými vlnami pozemského světa, nebo jeskyně, která sloužila pravěkým lidem pro vytváření uměleckých děl, jež pravděpodobně přežijí vše, co vzniklo na povrchu. Může se ale jednat také o katakomby vedoucí v hlubinách měst nebo o úložiště jaderného odpadu, o nichž jako by vyprávěl i starověký epos Kalevala. Macfarlane je dobrodruh, který má načteno a snaží se to, o čem píše, i prožít. A zároveň o tom co možná nejvíce zjistit ve světové literatuře. Jeho knihy jsou díky tomu čtivé, napínavé, nabité informacemi a rozhodně ne povrchní. Jen u nás stále téměř neobjevené.
Kateřina Čopjaková (literární kritička)
Changer: méthode je pátá autobiografická kniha Édourda Luise mapující překážky, které musel překonat coby gay z chudé rodiny plné patologického chování na své cestě o společenskou třídu výš. Jeho osobní odysea pokračuje gymnaziálními studii, přátelstvím se spolužačkou Elenou, která má vše, co by on „měl mít“, nástupem na vysokou školu a končí vstupem do literárního světa. Další jeho skvělá naléhavá próza (opět ji do češtiny překládá Sára Vybíralová), kde má stejný prostor sociologie jako introspektivní vhled do duše. Mimochodem se v ní dočteme, že Luis nemá rád komiksy, já je miluju a tím pro mě letos nejlepším se stal komiksový deník Každý den je nový od Lucie Lomové. Křehký, vtipný a hluboký komiks o prožívání každodennosti a upřímnosti sama k sobě. Lomová je suverénní kreslířka, vypravěčka, která vždy hledá nový úhel pohledu i za cenu drobných nesrozumitelností nebo slepých míst, tentokrát ale vše do sebe zapadlo a její zatím poslední komiks je zároveň jejím nejlepším.