Z filmu Oběť. Foto Bontonfilm
Je zajímavé pohroužit se do podrobného a citlivého vyprávění a hledat v něm odpověď na otázku, která z vyobrazených postav je tu vlastně obětí. Hrdinkou filmu Oběť je čtyřicátnice Irina z Ukrajiny, hraje ji Vita Smachelyuk, která dlouhodobě žije v malém příhraničním českém městě a podruhé usiluje získat pro sebe a svého pubertálního syna, talentovaného gymnastu, české občanství. V cizí zemi odvádí podřadnou a nepříliš dobře placenou práci, za ušetřené peníze se s kamarádkou pokouší otevřít si kadeřnictví. Film začíná jejím spěšným návratem z Ukrajiny, kde byla něco vyřizovat na úřadech, do nemocnice v Česku, kde na JIP leží její syn Igor – hraje ho Gleb Kuchuk. Irina i policejní vyšetřovatel se při první návštěvě snaží zjistit, co se Igorovi stalo. Ptají se chlapce s vážnými zraněními, jež jej připraví o ledvinu i o sportovní kariéru, kolik útočníků ho napadlo. Igor může stěží vypovídat, reaguje pouze tak, že zmíní číslo tři.
Oběť tak otevírá téma zdánlivě svobodné volby říct pravdu a ulevit svědomí v situaci, kdy už se spustilo soukolí vlivných mechanismů kontroly, útlaku a propagandy působící ve jménu bílo-červené vlajky s modrým klínem.
Většina filmu neváhá nabízet dlouhé scény s dialogy omezujícími se pouze na to nejnutnější a využívat statické záběry, v nichž pozorujeme protagonistku, jak se vyrovnává s nastalými situacemi a jak je prožívá. V paneláku na sídlišti, kde žije, se potýká s romskými sousedy. Právě oni se dostanou do hledáčku policie a zejména českých nacionalistických patriotů, kteří Igorův případ využijí jako záminku pro své akce, jejichž agendu brzy stáčí na podle nich obecné téma problematického soužití s „nepřizpůsobivými“, jak maskují svůj rasismus. Viktor Zavadil jako jejich lídr ostatně Irině pro Igora daruje svůj starý reprezentační dres v barvách české vlajky, což je dostatečně vypovídající.
Řetězová reakce
Policie poněkud nepochopitelně hledá útočníky mezi romskými chlapci, protože se na místě činu našla DNA jednoho z nich. Protože se ale jedná o dům, kde hoch žije, podezření působí spíše jako přání, které je otcem myšlenky. „Případu“ neospravedlnitelné demonstrace násilí se chopí také populistická starostka v podání Gabriely Míčové, jež sbírá body před blížícími se volbami. Zprostředkuje Irině nové bydlení v developerském projektu, kde jí jeden z majitelů firmy odevzdá šek na padesát tisíc korun, přičemž nikdo kromě Iriny nevynechá jedinou příležitost vyfotografovat se pro média nebo na sociální sítě.
Zatímco se nekontrolovatelně rozjedou mechanismy všech akcí, na něž se řetězí další reakce, Irina po rozhovoru s Igorem zjistí, že s jeho zraněním to bylo trochu jinak. Jenže už má svázané ruce. Říct pravdu by znamenalo ohrozit především velmi přísně posuzované splnění podmínek pro získání českého občanství, na němž přitom závisí její i synova budoucnost. Chce tedy po Igorovi a jeho kamarádce, aby mlčeli, byť se sama potýká s tíhou tohoto rozhodnutí. A protože jí není jedno, kdo ponese následky, snaží se rovněž zvrátit převažující veřejné mínění nebo potrestání případných viníků, kteří mají být obětními beránky ideologického mocenského boje.
Oběť tak otevírá téma zdánlivě svobodné volby říct pravdu a ulevit svědomí v situaci, kdy už se spustilo soukolí vlivných mechanismů kontroly, útlaku a propagandy působící ve jménu bílo-červené vlajky s modrým klínem. Je škoda, že neznalým film neumožňuje trochu víc pochopit proceduru získání českého občanství, byť poskytuje alespoň některé potřebné indicie. Policista vnímá Irininu chybu v daňovém přiznání jako pokus o podvod, žadatelé o občanství musí dokládat spoustu materiálů a skládat zkoušku z českého jazyka. Ve filmu ji ukazuje nesmyslně těžký diktát, tedy jedna z nejobávanějších forem zkoušení rodilých mluvčích na základní i střední škole.
Anatomie ztráty kontroly
Podobně jako v Dostojevského románu Zločin a trest můžeme výsledné dílo interpretovat optikou těžce zkoušeného svědomí, které je samo o sobě pro člověka s dostatečným morálním kompasem největší sankcí. Nebo se naopak zaměřit na problematicky fungující instituce, jež se nebojí k upevnění vlastní moci převálcovat snadno zneužitelné jedince. Irina se ocitá v sevření všech, kteří její a synův příběh překroutí pro vlastní funkční narativ. A nakonec zjistí, že zůstala zcela sama, když ji nátlaku vystaví rovněž Igor, neboť dospívající chlapec ještě nahlíží výhody a nevýhody lži víceméně černobíle.
Pochopit Irinu nebo se s ní identifikovat tedy není jednoduché. Sympatické je, že vyprávění nijak jednostranně neprotežuje žádnou ze zapojených stran, i vyobrazení Romů je víceznačné, stejně jako postavení cizinců a cizinek v zemi, která není jejich vlastí. Kritika systému a privilegovaných ideologií je nicméně dostatečně patrná. Kamera ji podporuje například tím, že se populistická starostka s Irinou vynořuje ze stínu až poté, co mezi nimi proběhne část dialogu, abychom se nenechali zmást vzezřením a vystupováním lidí, kteří jsou si dobře vědomí toho, jak dokážou působit na ostatní.
Škoda jen, že závěrečná scéna z nějakého neznámého důvodu ladí do šedomodra, což poutá pozornost a vyvolává otázku, jestli má tahle barevná symbolika nějaký hlubší význam. Přitom právě tady se máme soustředit především na Irinu, což při tomto rušivém aspektu není tak úplně možné. Oběť je jinak zdařilou a niternou anatomií ztráty kontroly nad vlastní životní trajektorií ve prospěch systému, jenž není anonymní, ale za nímž můžeme naopak při troše snahy identifikovat velmi konkrétní jména a tváře, zejména ale systémy moci.
Autorka je vysokoškolská pedagožka a filmová publicistka.