Foto Alarm / Pavel Šplíchal
Čistě teoreticky by měla společnost disponovat odborníky, kteří v případě potřeby poradí, co dělat. V časech ekonomických krizí jsou těmito odborníky, kteří radí v televizních studiích a komentářových sekcích tištěných i webových médií, bohužel ekonomové. Pokud by se někdo ve skutečných finančních potížích rozhodl svěřit svůj osud do jejich expertní péče a vyslechnul si jejich diagnózu své situace, dozvěděl by se především to, že si za ni může sám. I lidé bez práce si v současném Česku podle vlády žijí nad poměry a bude se na jejich konto škrtat.
Pro diagnózu ani pro radu si k ekonomům naštěstí nikdo nechodí. Jenže levice je mrtvá, a tak poslední zbraní zůstávají letáky hypermarketů s akcemi – z Lidlu, Kauflandu nebo Penny. Ekonomové můžou říkat, co chtějí, ale reálná ekonomika se ukazuje mnohem více na slevových letácích.
Chudoba jako lék
V Česku vždycky bude existovat vrstva takzvaných ekonomů, od kterých bude zaznívat, že prakticky jakékoliv vládní opatření s výjimkou zrušení daní a privatizace čehokoliv je tvrdý marxismus. Nejspíš je už dávno nikdo nebere příliš vážně. Přesto je šílené číst názory lidí, jako je Pavel Kohout, který kromě psaní do novin a vydávání knih zakládá algoritmické investiční skupiny.
Jedinou smysluplnou nadějí chudnoucí společnosti a jediným politickým pamfletem se stávají slevové letáky.
Názory Pavla Kohouta jsou na úrovni sociálního sadismu. Ani ne před měsícem, na samém začátku letošní velmi nejisté zimy, navrhoval osekat český „příliš rozhazovačný“ systém sociálních dávek, protože v souvislosti s prací „hrozba tvrdého pádu na dlažbu je mimořádně silným motivačním faktorem“ a Kohout, autor Vitamínů pro ekonomický růst, by nerad, kdyby v Česku bujelo poflakování. Už nedodal, že ještě lepší motivací k práci než mráz je hrozba zastřelením, ale nežijeme přece v Severní Koreji. Kohout každopádně navrhuje rozšířit v Česku chudobu. „Potřebujeme snížit veřejné výdaje, abychom zvýšili hrozbu chudoby v zájmu všech,“ myslí si autor knihy Peníze, výnosy a rizika.
Samozřejmě by se dalo s podobnými projevy různých ekonomů, jako je právě Pavel Kohout nebo oborová sázka na jistotu Lukáš Kovanda, pokračovat donekonečna. Pravidlem je, že tyto muže platí banky nebo investiční skupiny a jako experty je zvou do médií, kde za každé situace vykládají, že trh vyřeší všechno nejlíp a stát by měl snížit daně.
Jenom tito ekonomové dokážou fenomény typu nezaměstnanosti vysvětlovat jako v zásadě pozitivní trendy, které „potřebujeme“. „V roce 2022 by měla míra nezaměstnanosti za celý rok skončit u hladiny 3,4 procenta a v příštím roce podle modelů naroste na 4,3 procenta. A to je ještě pořád zatraceně málo na to, abychom byli zpět v normalitě,“ myslí si ekonomka Markéta Šichtařová, spoluautorka titulů jako Zlatý poklad a Do důchodu s miliony. Určitý, v českých médiích dobře zabydlený, směr ekonomie jednoduše ordinuje nezaměstnanost a chudobu. Zůstává jen otázka, v čí prospěch má tedy ekonomika fungovat.
Přísnost na nejchudší
Podobným způsobem jako tito ekonomové bohužel uvažují i členové současné vlády. Ministr práce a sociálních věci Marian Jurečka hodlá ušetřit stovky milionů korun na nezaměstnaných. Na kom jiném by se taky vláda měla zahojit v roce, kdy energetické firmy vydělávají desítky miliard a uhlobaroni jako Daniel Křetínský masivně investují a přesouvají byznysy do daňových rájů, než právě na nezaměstnaných? „Podpora v nezaměstnanosti by měla být řekněme v určité míře přísnější, pokud se lidé na Úřad práce vrací častěji,“ uvedl Jurečka. Od ekonomů se křesťanští politici liší, zdá se, jen zmírňujícím slůvkem „řekněme“. Jurečka hodlá zároveň zpřísňovat podmínky pro poskytnutí podpory a snížit vyplácené dávky. Nejspíš pro jistotu, kdyby někdo zpřísněné podmínky splnil, aby i tak dostal míň.
Nedá se přitom říct, že by vláda o obrovských problémech lidí vůbec nevěděla. „Lidé, kteří žijí z výplaty do výplaty, se kvůli prudkému růstu cen dostávají do obtížně řešitelných situací. Někteří si začínají půjčovat na svou běžnou spotřebu, což povede k nasekání nesplatitelných dluhů. Hrozí, že se zvýší počet lidí v exekucích,“ řekl pro server Život v Česku ekonomický poradce premiéra Štěpán Křeček. Fialova ODS samozřejmě s Jurečkovým nápadem snížit třistamilardový rozpočtový schodek několika miliony získanými buzerováním nezaměstnaných souhlasí.
Selhání politiky
I když komentátoři a politologové píší a mluví o tom, že Andreji Babišovi jako prezidentskému kandidátovi hraje do not horšící se situace většiny Čechů a Češek, ani on zjevně nehodlá udělat z chudoby hlavní téma prezidentských voleb. U ostatních kandidátů, s výjimkou Josefa Středuly, převládá chápání chudoby především v kontextu „rizika radikalizace“. Tedy chudoba se má řešit zejména proto, že může ohrozit plynulost mocenské kontroly nad lidmi, nikoli proto, že je problémem sama o sobě. Přímá volba hlavy státu tak selhává v tematizování toho, co v současnosti trápí nejvíce lidí. Narůstající chudoba se nepolitizuje.
Jedinou smysluplnou nadějí chudnoucí společnosti a jediným politickým pamfletem se tak stávají slevové letáky. „Průběžně sledujte aspoň tři řetězce v různou denní dobu“ a „Řiďte se cenou, ne chutí. Váš jídelníček se sestaví sám od sebe,“ znějí dvě z deseti rad Chlebového člověka, které už v dubnu vyšly v kulturním čtrnáctideníku A2.
Politika české vlády nic jiného než individuální vyrovnání se se situací nabízet nehodlá. Zatímco ekonomové přicházejí s obviněními nejchudších z přežírání, ti se musí orientovat v akcích a slevách, aby vůbec na nějaké jídlo měli. Pouze slevy tak nabízejí v čase krize aspoň nějaké východisko. Nejlepší, v co můžeme doufat, jsou hrách a kroupy v akci a vrací se móda pokrmů, jako je šoulet.
Autor je redaktor Alarmu.