Foto Alarm / Táňa Zabloudilová
„Jan Kopkáš a Jana Šerá dlouhodobě bydlí v nájmu v Brně a prozatím na tom nechtějí nic měnit. Jejich životní styl odpovídá snad všem předsudkům, které si pro mileniály vytvořila starší generace. Jí avokádo na toastu, rádi cestují a odmítají si vzít hypotéku,“ dočtete se v úvodu příběhu partnerského páru, jehož volbu bydlet v nájmu popisuje Aktuálně v projektu Činžák. „Nejsme ochotní vrážet peníze do splátek, to je skutečně raději projíme, procestujeme a utratíme na koncertech,“ říkají lidé, kteří si podle svých slov „raději užijí život“, než aby každý měsíc spláceli.
Ve výběru lidí žijících v nájmu najdete také mladou novinářku, které rodiče pronajímají byt dříve obydlený přes Airbnb, nebo pár čtyřicátníků platících za domov ve vile na Smíchově. Jak říkají, je to pro ně smysluplnější než hypotéka na byt v paneláku. I dva mladí muži, kteří by si hypotéku dovolit nemohli, mluví o tom, že jsou v nájemním bydlení spokojení, a podle Aktuálně to nevnímají jako něco podřadného. „Po vlastním netoužím. Netrápí mě, že to tady nikdy nebude moje,“ říká zdravotní bratr sdílející byt v pražských Košířích s partnerem. Za nevýhodu považuje pouze to, že svým nájmem splácí hypotéku někomu jinému. Ani dvacátník z Děčína, jemuž se povedlo získat k pronájmu městský byt, nepovažuje své bydlení za nedůstojné a hypotéky se podle svých slov bojí. Poslední pár respondentů se ovšem z nájemního bytu musel přestěhovat – do domu po babičce v horách. Jejich story už reflexi pocitu nesnází obsahuje: bylo pro ně těžké odvyknout si městskému stylu života, se kterým měli částečně spjatou identitu.
Pokud se z krize bydlení chceme někdy dostat, nebude stačit jen rehabilitovat nájemní bydlení. Česko potřebuje rehabilitovat celý pojem „bytová politika“.
Aktuálně odvedlo na Činžáku úctyhodný kus práce – kromě nájemnických příběhů přineslo také anketu o městských bytových fondech a jejich rozšiřování, komentáře sociologů i rozhovor s developerem či bývalým pražským radním pro územní rozvoj. Samotný fokus na demytizování nájemního bydlení umožnil jít tvůrcům seriálu poměrně hluboko. Činžák tak rozhodně patří k mediálním projektům, které zaslouží pozornost i respekt. Zároveň však soubor textů trochu upozaďuje některé podstatné aspekty české bytové krize. K tomu, aby se lékem na ni mohlo stát nájemní bydlení, nebude stačit jen jeho destigmatizace na úrovni společenského vnímání. I ta je totiž podmíněna nastartováním aktivní bytové politiky českých měst i státu.
Bydlení v nájmu? Pohoda
Z výběru respondentů projektu vyplývá hlavní problém nájemního bydlení – tedy fakt, že nájmy jsou příliš vysoké – jen jaksi mimochodem. Jejich životní situace nejsou úplně jednoduché, texty však akcentují hlavně to, že nepovažují život v nájmu za ostudu a spatřují i jeho výhody. Hned první brněnský, „avokádový“ pár by ještě před časem na hypotéku dosáhl, a i teď má stále dost na to, aby platil nájem v hezkém domě, za který dává skoro 20 tisíc měsíčně. Jejich volba se tak může jevit jako lifestylová – v textu se dozvíte, že si nastávající rodiče užívají cestování a častých koncertů díky tomu, že jim měsíčně nájem odčerpá asi o 15 tisíc méně, než by teď museli dávat bance. Jenže mladý pár už správně tuší, že po založení rodiny pro ně avokáda a lístky do Fora Karlín budou mít trochu jinou prioritu, a tak začíná uvažovat o městském bytě.
Ve frontě na něj časem možná skončí s matkami samoživitelkami, osamělými seniorkami a seniory, dětmi z dětských domovů, vrstevníky s manuální prací, zdravotně znevýhodněnými lidmi, mladými po škole nebo těmi, kdo se stěhují z menších měst a vesnic. Skupin, které akutně ohrožuje krize bydlení, je dnes hodně. Pár třicátníků s dobrým zaměstnáním tak za svůj plán usilovat o městský byt schytal kritiku na Twitteru – velká část veřejnosti je u nás náchylnější k tomu kritizovat konkrétní rodinu za její životní volby než spatřovat problém v nastavení trhu s bydlením. To, že budoucí rodiče mají k pádu do chudoby sice daleko, ale brzy jim možná stejně nezbyde, než si zažádat u města, pak není důkazem jejich neschopnosti, ale naprosté vychýlenosti dnešní situace. U Jany a Jana se nicméně dá předpokládat, že je z mírně prekérní situace nakonec zachrání rodiče disponující několika byty v Praze, jak článek dodává.
Další pár respondentů platí nájem za byt ve staré vile. Díky majitelce, která bydlí v zahraničí a příliš se o dům nezajímá, není nájem vysoký. Na hypotéku by měli, ale znamenala by podle nich nutnost slevit ze svých preferencí a splácet byt, který by se jim nejspíš nelíbil, byl by menší a na méně hezkém místě. Alice a Vlado tak působí jako výjimka z pravidla – jejich štěstí nicméně závisí na tom, že vše zůstane, jak je. Pokud majitelka nájem zvýší nebo se rozhodne dům přebudovat a pronajímat přes Airbnb, mohou být rodiče malé dcery za pár let v docela nezáviděníhodné situaci. Jejich dnešní pohoda jim nicméně umožňuje vymezovat se proti bydlení na sídlišti a vzbuzovat dojem, že výběr domova je i pro nájemníky estetickou volbou, která vystihuje vaši identitu. Bohužel je to pravda pro stále méně lidí.
Novinářka Adéla, jedna ze single respondentů Činžáku, platící nájem rodičům, na hypotéku nemá. Ona i další dva mladící se shodují na tom, že ani jeden z nich si v budoucnu vlastní byt nekoupí. Zároveň jim to žádné velké vrásky nedělá, po vlastním prý netouží. Adéle daleko víc než na vlastnictví záleží na tom, aby bydlela v hezké lokalitě v širším centru Prahy. Filip si pochvaluje možnost žít ve starém domě s velkými okny a Tobiáš zdůrazňuje výhody městského bytu. Všem třem je však pod třicet, jsou bezdětní, zdraví, docházejí do svých prvních zaměstnání. Nemají žádná znevýhodnění a disponují dostatkem energie na to, aby se mohli soustředit na práci – a odevzdávat podstatnou část výplaty za nájem bez většího pocitu nejistoty.
Bydlení v nájmu jako životní styl
Pokud se v Česku bytová politika nezmění, mohou mít Adéla, Filip i Tobiáš za pár let úplně jiný názor. Ovlivnit ho může třeba narození děti – nejistota plynoucí z toho, že posílají peníze „do cizí kapsy“ a neukládají je do vlastního, se pak může stát nesnesitelnou. Pokud nezískají velmi nadprůměrně placenou práci, nebudou mít možnost dávat si stranou žádné peníze. Ostatně možná ji nemají ani teď, podobně jako 35 procent českých domácností. Adélu v tom případě možná podrží rodiče a byt jí prostě dají – teoreticky tedy patří k zajištěným respondentům. Tobiáš však bude záviset na děčínské bytové politice – tedy na tom, zda si Děčín svůj bytový fond udrží, případně zda jej bude rozšiřovat. Podle Aktuálně se však dlouhodobě nerozrůstá, město se naopak zbavuje nevyhovujících domů ve špatném technickém stavu, místo aby je rekonstruovalo. A Filip? Zatím mu pomáhá fakt, že byt sdílí s přítelem. Nepříliš vysoký plat zdravotního bratra by na současný životní styl singlovi stačit nemusel. Do budoucna uvažuje nad městským programem, který pro určitá preferovaná povolání v posledních letech vyhrazuje městské byty. „Pokud by mi teklo do bot, je tady pořád tato varianta. Teď tady ale jsou o generaci nebo dvě starší zdravotníci, kteří toho využívají, tak to zatím rozhodně nechám jim,“ uzavírá smířeně.
Příběhový segment Činžáku tak vyznívá trochu rozporuplně. Vzorek lidí může budit dojem, že situace není až tak naléhavá a že rozhodnutí bydlet v nájmu souvisí s životním stylem respondentů. Seznamujeme se s párem, který na hypotéku ve skutečnosti má, dalším párem, který může získat jeden z několika bytů rodičů, a s novinářkou Adélou, jíž dělá polštář majetek rodičů už teď, přestože za byt platí. Ve všech příbězích je přitom znát snaha redaktorů primárně destigmatizovat nájemní bydlení. I mladý zdravotní bratr odkázaný na spolubydlení, popřípadě městský program pro preferované profese, tak v článku mluví o tom, že jeho dům má duši, a ne například o tom, že mu bytová situace nedovoluje se zabezpečit na stáří. Lidé s dobře placenými zaměstnáními se v textu nijak nepozastavují nad tím, že hypotéku mít nemohou a že nájem platí vysoký.
Dobrou „image“ nájemního bydlení posiluje dokonce i vyznění příběhu posledního z párů, který musel svůj byt po zvýšení nájmu opustit a žít spolu s babičkou v domě na venkově. Adéla a Vojtěch se ocitli v částečné izolaci a ona si na ztrátu městského životního stylu a blízkost živého olomouckého centra zvykala jen obtížně. Z tohoto příběhu se nicméně dá vyčíst i jedno důležité a opomíjené téma související s růstem cen bydlení. Rady realitních expertů, kterými se rubriky o bydlení hemží, prozrazují mindset mladých byznysmenů počítajících s bezmeznou ochotou lidí stěhovat se tam, kde je zrovna bydlení výhodnější. Změna prostředí však může být pro řadu lidí traumatizující – ztrácejí kvůli ní vazby. A právě díky vazbám lidé žijící na jednom místě dlouhodobě pečují o svoje okolí a komunity.
Milion lidí s problémem
Zpátky ale k lakování nájemnické zkušenosti na růžovo. Optimistickému ladění textů jde nepochybně naproti ochota respondentů vnímat vlastní bydlení pozitivně, vymezit se proti českému dogmatu nutnosti vlastnit byt a nepochybně i jejich mládí, energie a fakt, že nepřísluší k menšině znevýhodňované na trhu s bydlením. Respondenti si evidentně nechtěli stěžovat. Pochopitelně, to se totiž v Česku v souvislosti s bydlením často vnímá jako osobní prohra. Jak potvrdil nedávný výzkum Sociologického ústavu Akademie věd Dráhy bydlení mileniálů, na kterém se podíleli oba na Aktuálně citovaní sociologové Tomáš Hoření Samec a Petr Kubala, mladí Češi většinou náhled na bydlení přebírají od rodičů. V Česku přitom výrazně přetrvává obliba vlastnického bydlení a přesvědčení, že každý by si ho měl zajistit sám. Komu se to nezdaří, ten je považován za neúspěšného, přestože je známo, že nejrozšířenějším způsobem, jak byt získat, je dědictví.
Nerámovat nájemní bydlení jako něco „pro socky“ a ukazovat, že i v bytě, který vám nepatří, se dá žít šťastně, má nepochybně smysl – nekonečné promování vlastnického bydlení je rozhodně něco, co českou krizi bydlení prohlubuje. Problém však tkví v tom, že je život v nájmu při současných cenách pro mnoho lidí dlouhodobě neudržitelný a bez větších vrásek o něm mohou optimisticky mluvit jen ti, kteří mají stejně možnost získat byt od rodičů nebo jsou ještě dost mladí na to, aby museli plánovat dopředu.
Příběhovému segmentu Činžáku tedy v kontextu rozměrů dnešní bytové krize schází adekvátní naléhavost, například v podobě respondenta, na jehož situaci by žádné růžové brýle nestačily. Podle nejnovějších údajů ministerstva práce a sociálních věcí je u nás v bytové nouzi až o 270 tisíc lidí, kteří bydlí na ubytovnách, přechodně u přátel, v nebytových prostorech či přímo na ulici. Až 190 tisícům domácností pak podle iniciativy Za bydlení hrozí ztráta domova a zhruba 350 tisíc dalších nadměrně zatěžují náklady na bydlení – vynakládají na něj přes 40 procent příjmů. Kromě těch, kteří pociťují akutní bytovou nouzi, dělá starosti i dalším statisícům lidí neschopným si ušetřit. Ti mohou být relativně v klidu pouze tehdy, pokud jsou stoprocentně zdraví, milují svoji práci a mohou do ní denně docházet. Ohrozit je však může každý výpadek příjmů, dlouhodobější nemoc, rozvod nebo nehoda. Dohromady to dělá milion lidí, pro které je bydlení problémem číslo jedna. Jak navíc ukazují čerstvá data PAQ Research sesbíraná pro Český rozhlas, za poslední rok zaplatily české domácnosti v průměru za bydlení o 2600 korun více. Padne tak na něj už skoro třetina rodinných rozpočtů, zatímco ještě loni to byla necelá čtvrtina.
Doba nájemní?
Lidé tedy často bydlí v nájemním bytě ne proto, že by oceňovali výhody takového životního stylu, ale proto, že hypotéku si dovolit nemohou a jinou možnost nemají. Pro mnoho z nich volba neexistovala ani před pár lety. I v minulosti bylo potřeba mít alespoň nějaký majetek nebo částku v hotovosti, aby člověk mohl o návštěvě banky vůbec uvažovat. Po letošním zdražení už na hypotéku nedosáhne ani notná část střední třídy, nikdy však nebyla běžně dostupná pro každého, jak se může z mnoha českých mediálních výstupů zdát.
Ti, kteří na ni s vypětím všech sil a použitím veškerých finančních rezerv ještě dosáhnou, si ji pořizují za cenu každodenního stresu z vysokých splátek proto, že ceny nájmů stále stoupají, což přináší ještě větší nejistotu – v hlavním městě narostly za poslední rok o 23%. Nájemní bydlení je tedy často skutečně nouzovým řešením, které není nijak cool. Aby bylo možné je zbavit stigmatu možnosti pro chudé, muselo by se změnit nejen právní postavení nájemníků, jak se v projektu Činžák zdůrazňuje. Domnívat se, že se lidé kvůli drahým hypotékám teď „přesunou do nájmů“ a začne „doba nájemní“, jak tvrdí jeden z titulků projektu, a tím se situace zlepší, je naivní. Odráží nicméně atraktivitu narativu, který nepřekvapivě razí developerské společnosti. „V Curychu bydlí v nájmu 80 procent lidí a berou to jako úplně běžnou věc. Proto si myslím, že se nájemní bydlení nakonec stane normou i pro porevoluční generace v Česku,“ myslí si i jeden z respondentů Činžáku.
Developeři na menší zájem o hypotéky zareagovali pochopitelně už před časem – rozdělením svých portfolií mezi drahé byty na prodej a drahé byty na pronájem. Problém je v tom, že obojí si opět mohou dovolit jen velmi bohatí lidé nebo investoři. Svědčí o tom i do série zařazený rozhovor se zástupcem Trigemy, v němž sehrává roli emblematického projektu „nového nájemního bydlení“ kontroverzní bytový dům se sochou Davida Černého. Za garsonku se v něm bude platit 18 tisíc korun za měsíc, za 2+KK to bude nejméně 26 tisíc. Zástupce známého pražského developera v rozhovoru dokonce uvádí, že většina zájemců o tyto byty s nimi výši nájmu „vůbec nediskutuje“, což ho šokovalo. Ti, kteří si mohou dovolit dávat 18 tisíc za měsíc za garsonku, však bezpochyby nic diskutovat nepotřebují.
Optikou developerů popisuje bydlení v Česku většina na něj zaměřených rubrik, a tak jsou podobné rozhovory poměrně častou záležitostí. Pokud na zástupce stavebního byznysu vyrukujete s námitkou, že ne všichni na bydlení budou mít, opáčí, že se musí bytů stavět víc – aby zvýšením nabídky vznikl tlak, který ceny sníží. Že tento jednoduchý recept nefunguje a na světě najdeme řadu měst, kde se staví o sto šest a ceny dolů stejně nepadají, si můžeme nechat vysvětlit od mnoha lokálních i zahraničních odborníků. V kostce jde zhruba o to, že nemovitosti jsou dnes tím nejbezpečnějším úložištěm peněz, a byty už tedy nejsou chápány jen jako domovy, ale jako aktiva. Ti, kdo je mají – ať už soukromé osoby nebo institucionální investoři – budou byty nakupovat i nadále, a těm chudším budou zvyšovat ceny. I kdybychom tedy zázračně dokázali napsat ten nejlepší stavební zákon a zrychlili povolování staveb, samotná komerční výstavba nájemních bytů nám s krizí bydlení nepomůže. Nabídka bydlení by musela být podstatně pestřejší.
Jak se vede bytová politika
Byť se projekt Aktuálně zaměřuje především na to, aby znormalizoval obraz Čechů žijících v nájmu, a nijak neproblematizuje developerskou logiku, je si zmíněných problémů vědom. Koneckonců to, že je nájemní bydlení moc drahé a hodí se spíš pro mladé lidi, se uvádí jako nejčastější respondentská námitka ve výzkumu provedeném pro Aktuálně společností Behavio. Server přináší také anketu se zástupci českých měst, kterých se ptá, jak řeší krizi bydlení a zda navyšují svůj bytový fond. Několik otázek nadhazujících další možná řešení problémů českého nájemního bydlení dostávají také sociologové.
Právě diskuze o možných způsobech, jak navyšovat městské bytové fondy, i o dalších nástrojích, kterými je možné bytovou krizi mírnit, by si zasloužila svůj vlastní speciál, ideálně na veřejnoprávním médiu. Dat i jiných důkazů o tom, jak špatně je na tom Česko s bydlením, už totiž máme dost. Možným řešením se však věnuje v kontextu komplikovanosti problému i zátěže, kterou představuje, jen malá pozornost. Chybí nám povědomí o tom, jak se o krizi mluví jinde a jak se s ní potýkají v zahraničí. Byť u nás hrají roli i některé lokální faktory, je krize bydlení globálním problémem. Současně jsou v debatě nadreprezentováni obchodníci s realitami, banky, developeři a ekonomové a jen zřídkakdy uslyšíme jiný názor než ten, že je potřeba zrychlit povolování staveb a stavět více. Pokud se v diskuzi zvažují i jiné nástroje, bývá to regulace nájmů nebo zvýšení daně z nemovitosti – obojí je však v Česku odmítáno, až démonizováno. Krize je pak stále vnímána jako něco, co by měl vyřešit jeden krok, jedno opatření, popřípadě jeden zákon.
Bytová politika však spočívá v dlouhodobém strategizování, kombinování různých druhů nástrojů a opatření, experimentování a postupném budování nejvhodnější cesty. Některé kroky mohou být o něco účinnější než jiné (Česku by nepochybně prospělo, pokud by města začala stavět nové byty a vykupovat už existující), diskuze by se však neměla uzavírat žádným možným receptům. Ani auditu, který by zjistil skutečný počet a stav prázdných, nevyužívaných bytů v českých městech. Skutečně stabilní stav může zajistit jen co nejpestřejší nabídka, od komerčního bydlení přes sociální, startovací či družstevní až k participativnímu. Pokud nebudeme v otázce bydlení imaginativní, zabetonujeme se v problému na desetiletí dopředu. Je zbytečné rezolutně zavírat dveře i zajímavější debatě inspirované například sledováním berlínské situace a pohybů tamní občanské společnosti a nájemnických sdružení.
V debatě Aktuálně pořádané v karlínských kasárnách padne i závěr studie, podle které zhruba rok trvající zmrazení nájmů „nefungovalo“. Těžko ale v Berlíně najdete člověka, který se bytovou politikou zabývá, a naivně by si myslel, že to bytovou situaci vyřeší. Zmrazení bylo pouze jedním z kroků, které politici, nájemnické organizace i občanské spolky dlouhodobě zvažovaly. Jeho hlavním cílem bylo koupit si čas a situaci na nějakou dobu stabilizovat, což se nepochybně povedlo – lidé si mohli rok nechávat alespoň nějaké peníze stranou. Studie, kterými se média ochotně zabývala, zdůrazňovaly, že majitele bytů opatření vedlo k jejich konverzi na byty na prodej. Berlín ale současně staví vlastní byty, vykupuje byty, uplatňuje pravidla pro developery a existuje v něm velmi silné občanské hnutí vyvíjející tlak na vyvlastnění největších pronajímatelů. Vnímat pouze jeden, nejčastěji medializovaný krok, a šmahem ho odmítat tak vypovídá jen o touze si rychle potvrdit své vlastní představy o správných postupech.
Kuchařky a bible bydlení
Není sice možné a v některých ohledech ani vhodné německé hlavní město kopírovat, bytová politika se v něm však diskutuje mnohem intenzivněji a praktikuje vynalézavěji i zodpovědněji než v Praze. Podobně soustředěnou pozornost, jakou Aktuálně zaměřilo na život v nájemním bydlení, by v českých médiích měl mít i rozpracovaný zákon o dostupném bydlení. Nikoliv jen v tom smyslu, zda si ho země, kde sociální bydlení netvoří ani procento bytového fondu, konečně pořídí. Potřebovali bychom se víc bavit o jeho možných podobách. To, že je současná vláda už jedenáctou českou vládou, která se zavázala k jeho přípravě, a stále nebyl veřejnosti návrh blíže představen, je do jisté míry tím, jak málo prostoru se mu věnuje. Velkým tématem je také vztah Čechů k panelákům a sídlištím, která mají média ve zvyku démonizovat, přestože poskytují střechu nad hlavou části české střední třídy. Sociální a potenciálně dostupné bydlení se u nás pak často považuje za cosi, co hyzdí celé okolí a dělá ho nebezpečným, přestože v řadě zemí získávají ukázky sociálního bydlení architektonické ceny.
Celou sadu nástrojů, o kterých se dá diskuze vést, Česku nabízí na míru připravená zpráva OECD Dostupnost bydlení ve městech ČR. Zavedení některých z nich by ani netrvalo dlouho. Ještě rozsáhlejší materiál, který je jakousi kuchařkou pro instituce zabývající se politikou bydlení, vydala Evropská hospodářské komise OSN; má název #Housing 2030: Efektivní politika pro dostupné bydlení. Oba dokumenty mluví mimo jiné o ekonomických nástrojích bytové politiky už při plánování měst a o navyšování daní z nemovitostí, přičemž OECD nám ho doporučuje dlouhodobě.
Česku se také mohou otevírat možnosti plynoucí ze stále intenzivnější pozornosti, kterou bydlení začíná věnovat Evropská unie. Letos na jaře podepsali ministři deklaraci, která zavazuje k podpoře a investicím do dostupného a udržitelného bydlení. Některé evropské státy a města pak už nějakou dobu využívají úvěry od Evropské investiční banky, prostřednictvím kterých financují lokální výstavbu dostupného bydlení. Možnost transformovat pražský bytový fond na profesionálně spravovanou společnost, přítomnou na trhu, schopnou pokrývat svoje náklady i mírně růst, nadhodilo několik zdejších politiků. Zatím jsme však od podobného projektu daleko. Zájem mainstreamu by zasloužily také projekty typu Housing First nebo pražské Městské nájemní agentury. Pro všechny, kteří by rádi bydleli komunitně, ať už to pro ně znamená sdílení času a prostoru se sousedy či jenom společný prvotní finanční vklad, pak vznikl podpůrný projekt zaměřený na participativní bydlení, vytvořený spoluprací univerzit a neziskových organizací.
I u nás se zkrátka děje mnoho zajímavého. Zároveň anketa se zástupci českých měst prozrazuje, že alespoň na úrovni komunální politiky je bydlení už na mnoha místech vnímáno jako velké téma. Bytové fondy českých měst jsou však po masivní privatizaci příliš malé na to, aby města mohla do cenových hladin bydlení promlouvat a vést významnější bytovou politiku. Jen v Praze se v poslední době téma přetřásalo natolik, že vznikla nová pravidla pro developery i Pražská developerská společnost, která by v budoucnu měla stavět nové městské byty. Česko je holt zvyklé nevnímat bydlení jako téma pro stát – politici se spoléhají na to, že si co nejvíc lidí zvládne splatit hypotéku, a zbytek má smůlu. Pokud se ale z krize bydlení chceme někdy dostat, nebude stačit jen rehabilitovat nájemní bydlení. Česko potřebuje rehabilitovat celý pojem „bytová politika“.
Autorka je redaktorka Alarmu.