Foto archiv Lenky Hrbkové
Mgr. Lenka Hrbková, Ph.D. působí jako odborná asistentka na katedře politologie Masarykovy univerzity a v Národním institutu SYRI. Ve svých výzkumech se věnuje otázce žen v politice, v současné době pracuje na výzkumném projektu Women as Citizens and Politicians in Europe. Povídaly jsme si o nadcházejících prezidentských volbách, o bariérách a předsudcích, které se váží k ženám v politice nebo způsobu, jakým by měl feminismus reagovat na antigenderové političky typu Georgia Melloni.
Minulou přímou prezidentskou volbu se o tento post neucházela jediná žena. Ty letošní volby, respektive období před horkou fází kampaně, se o kandidaturu na prezidentku zajímalo vícero žen, nakonec však jediné dvě ženy v celém kandidátském poli jsou Danuše Nerudová a Denisa Rohanová. Vypovídá to o něčem?
Podle mě tato asymetrie v počtu mužů a žen s ambicí stát se hlavou státu výmluvně ilustruje celkový stav zastoupení žen v české politice. Politika je u nás opravdu „mužským světem“ a tento fakt se v čase příliš nemění. Podreprezentaci žen vidíme na všech úrovních politiky, od lokální až po tu nejvyšší. V roli prezidenta jsme zvyklí vídat výrazné mužské osobnosti, takže představa ženy prezidentky je pro nás stále spíše výzvou. Navíc zatím proběhly pouze dvoje přímé prezidentské volby. To je málo případů na to, abychom vyvozovali závěry o tom, jak tyto volby vlastně fungují. To platí i ve vztahu k ženám.
Velká část politických opatření má genderový aspekt a různý dopad na ženy a na muže. Toto výrazně odkryla pandemie covidu, kdy jsme si začali více všímat, jak mnohá politická rozhodnutí nezohledňovala situaci žen.
Dnes už máme docela jasno v tom, jak ve vztahu k ženám fungují mechanismy ostatních typů voleb. V případě prezidentských voleb máme vysoce personalizovanou volbu jako například v Senátu, ale s nesrovnatelně vyšším zájmem médií i voličů, velkou volební účastí, mnohem většími nároky na zdroje všeho typu (peníze, čas, lidi, profesionálové). Navíc v nich nehrají v podstatě žádnou roli politické strany a záleží hlavně na osobnostech jednotlivých kandidátů. Nejsme na to zvyklí a nejsou na to zvyklí ani političtí kandidáti. Nevíme přesně, jak to může pomáhat ženám, nebo jak je to může naopak znevýhodňovat.
Co si myslíte, že ženy odrazuje – třeba právě na přímé volbě prezidenta?
Politika ženy obecně odrazuje. Prezidentské volby jsou jen špičkou ledovce. Ženy mají menší politické ambice, což se v praxi projevuje tím, že méně často kandidují do politických funkcí. To bývá považováno za projev nedostatečného zájmu o politiku a averze k politickému soutěžení. Jenže takové vysvětlení je nedostatečné.
Nižší zájem žen o politickou kariéru pouze odráží to, jak je současný systém společenských, ekonomických a mocenských vztahů v nerovnováze. Někdy se v této souvislosti používá metafora „skleněného stropu“. Mně v souvislosti s politickými ambicemi žen přijde vhodnější přirovnání k „labyrintu“. Ženy musí mnohem složitěji než muži hledat cestu, která je pro ně průchodná. Jako nejčastější faktory, které jim ten průchod komplikují, se zmiňují věci jako nedostatek času. Ženy musí složitě kloubit práci s péčí o rodinu a politika je pro ně „třetí směnou“, často už časově nedostupnou. Navíc musí překonávat celou řadu genderových stereotypů. Podle mě se ale málo mluví o tom, že největší překážkou jsou samotné politické instituce. Hlavně politické strany, které v podstatě rozhodují o tom, kdo bude v politice postupovat nahoru. Do jejich vnitřních procesů ovlivňovaných neformálními vztahy není příliš vidět. Víme však, že tyto procesy znevýhodňují ženy. Důkazem je stav kandidátních listin, na kterých jsou ženy zpravidla na nevolitelných místech. Ženy navíc od politických elit neustále slyší, že pro výkon politiky musí mít ostré lokty a aby se prosadily, musí být dostatečně kvalitní.
V důsledku toho všeho je málo žen ve vrcholných funkcích. Navíc vidíme, jak se talentované političky odklízí do reprezentativních funkcí a nemají prostor uplatnit se ve vládě. Ženy v politických funkcích čelí velké míře negativity. To vše vede k absenci symbolických vzorů, které by motivovaly další ženy, aby se ucházely například o nejvyšší politickou funkci. U prezidentské volby odpadá problém s neprostupností stranických struktur. Občanská nominace v tomto ohledu může ženám pomáhat a ten labyrint významně zjednodušit. Na druhou stranu velmi nákladná kampaň vyžaduje od kandidátů hodně vlastních peněz, nebo silné sponzory. Ženy však v Česku vydělávají méně a méně často se pohybují v okruhu případných sponzorů, což tu pomyslnou výhodu zase ruší.
Dá se tedy nějak konkrétně popsat, čemu ženy aspirující na nějakou politickou funkci přesně čelí? A nese to nějaké shodné rysy napříč světem nebo politickým spektrem?
Ze zkušeností žen v české politice i ze zahraničních studií vyplývá v podstatě dost shodných jevů napříč politickým spektrem. V první řadě je brzdí rodinné povinnosti a mateřství. Politická kariéra pro ženy často znamená, že musí dělat ústupky v osobním životě, nebo jsou výrazně závislé na podpoře širší rodiny. Ukazuje se, že větší možnost a svobodu participovat ve veřejném životě mají například ženy v severských zemích jako Švédsko, kde dlouhodobě funguje aktivní politika začleňování žen do pracovního trhu a rovnoměrné distribuce péče o rodinu mezi ženy a muže. Dále zde funguje podpora dvojkariérních rodin, kvalitní systém péče o děti i seniory. Zajímavé je, že větší tlak v tomhle ohledu zažívají ženy v konzervativní části politického spektra, na které jsou kladeny mnohem větší nároky související s tradičním vnímáním genderových rolí ze strany jejich rodin i voličů.
Hraje v tom nějakou roli i skutečnost, že je politika – jak sama říkáte – pořád dost mužská disciplína a muži nemusí tolik řešit péči o děti, rodinu a domácnost?
Často se hovoří o tom, že politické instituce primárně neusnadňují slaďování rodinného života s politickou kariérou. Klasický příklad jsou pozdní večerní schůzky. To ale určitě změnit lze. Již dnes řada stranických organizací přistupuje k opatřením, která mají participaci ulehčit, například pomocí hybridní formy schůzek nebo hlídání dětí na stranických akcích. Je tu určitě prostor pro zlepšení. Ženy navíc musí řešit již zmíněný problém s vnitrostranickými vztahy a procesy. Ženy jsou v politice v podstatě stále nováčky. Primárně byly politické strany a všechny ostatní politické instituce vytvořeny pro muže. Ženy do nich přichází jako outsideři poprvé až se změnou zákonů, které jim vstup do těchto institucí umožnily.
Vzhledem k tomu, jak je těžké se v tom prostředí etablovat, jejich role outsiderů do značné míry trvá dodnes. Ženy často hovoří o tom, že nejsou schopny se začlenit to mužských sítí, kde se jednotlivá rozhodnutí často dojednají předem na neformální úrovni. Neustále se potvrzuje, že uvnitř stran jsou nerovnoměrně distribuovány kontakty a sociální kapitál. Vyplývá to z mnoha výzkumů založených na rozhovorech a dotaznících s politiky a političkami napříč různými zeměmi. Výzkum obsazování výkonných orgánů politických stran naznačuje, že outsiderský status žen je zakořeněn opravdu hodně hluboko. Ukazuje se, že i tam, kde se do širšího vedení stran dostává více žen, tak jsou mnohem méně obsazovány do klíčových pozic, ve kterých se rozhoduje o strategickém směřování. Mužům mnohem více pomáhají kontakty s vlivnými lidmi ve straně. Navíc víme, že celkově je v politice důležitá seniorita. Svoje pozice si musíte takzvaně vysedět. Tím, že ženy často odkládají vstup do politiky kvůli péči o děti, mají opět ztíženou startovní pozici.
V neposlední řadě ženy v politice čelí sexistickým předsudkům ze strany médií, často musí ospravedlňovat svoji politickou kariéru, rozebírají se jejich rodinné vztahy. Ženy musí mnohem více čelit kritice svého vzhledu. Nejen uživatelé internetu, ale i média ráda rozebírají například to, co mají ženy na sobě, jak vypadají, jaké mají vlasy. Navíc i negativita a útoky na politiky mají genderovou dimenzi. Političky čelí většímu objemu útoků, které jsou často sexualizované, výhružky nezřídka míří na jejich děti a rodinu. To vytváří velký psychický tlak a je to jeden z faktorů, který ženy od vstupu do politiky odrazuje.
Sama říkáte (a data to dokládají), že tedy na účast žen ve vysoké veřejné politice nejsme v Česku zrovna zvyklí. Má tato skutečnost, tedy nedostatečné zastoupení žen ve vysoké politice, nějaké dopady na nás coby společnost?
Nízká reprezentativnost české politiky není problém jenom žen. Český parlament je obecně dost homogenní a nejsou v něm zastoupeny ani jiné skupiny obyvatel jako jsou mladí, lidé s postižením, menšiny a podobně.
Politická teorie i empirický výzkum ale ukazují, že míra toho, jak zastupitelský sbor odpovídá charakteristikám voličů, ovlivňuje kvalitu demokratické reprezentace. Je samozřejmé, že ženy nejsou homogenní skupina, mají různé stranické a ideologické pozice. Řada žen vůbec nezastává feministické postoje. Z výzkumu ale víme, že pokud je v parlamentu více žen, zvyšuje se pozornost, kterou parlament věnuje tématům dotýkajících se každodenních životů žen. Ženy poslankyně se více a s větším zapálením než muži věnují právě těmto politikám, což zlepšuje kvalitu politické reprezentace. Velká část politických opatření má genderový aspekt a různý dopad na ženy a na muže. Toto výrazně odkryla pandemie covidu, kdy jsme si začali více všímat, jak mnohá politická rozhodnutí nezohledňovala situaci žen. Na symbolické úrovni pak zvýšená přítomnost žen vede k tomu, že i další ženy chtějí do politiky vstupovat. Tento efekt popsal v českém kontextu v nedávné studii politolog Pavel Maškarinec na úrovni obecních zastupitelstev.
Jaké možnosti tedy mají vůbec dnes ženy, které se rozhodnou vstoupit do politiky? Jaké využívají strategie, jaké kampaně volí? Lze tu vysledovat nějaký trend?
Na volbách v systémech, které jsou personalizovanější a kde spolu soutěží jednotliví kandidáti, je dobře vidět, jak komplikovaným faktorem je gender v politické kampani. Souvisí s ním totiž řada stereotypů. Rysy, které si stereotypně spojujeme s ženami, ale neodpovídají typickým rysům, které si naopak spojujeme s politickým leadershipem. Jako žena kandidátka se tedy musíte snažit, abyste ukázala, že máte vlastnosti a zkušenosti, které jsou spíše typicky maskulinní a žádoucí pro politické lídry. Například že nejste moc emocionální, moc měkká, že jste profesionálka, která se ničeho nebojí. Přitom hrozí, že to přeženete a budete na lidi působit jako „mužatka“, příliš tvrdá a málo empatická. To se stalo Hillary Clinton v primárkách s Barackem Obamou v roce 2008. Tehdy se například hodně rozebíraly její kalhotové kostýmy, které některé lidi iritovaly a nepůsobily moc žensky. Chci tím říct, že ženy musí po cestě v onom labyrintu za úspěchem ve volbách opravdu hodně balancovat.
S genderovými stereotypy se pracuje v kampaních různě. Pro ženy může být například různě výhodné zdůrazňování typicky mužských témat, jako jsou ekonomika nebo bezpečnost, nebo typicky ženských témat jako školství a zdravotnictví. Výsledný efekt záleží na celkové podobě dané kampaně, typu voleb a charakteru protikandidátů. V případě českých prezidentských voleb nám tyto úvahy příliš nepomůžou, protože kandidáti neprosazují politické programy. Genderová dynamika je velmi zajímavá hlavně u negativních kampaní. Je otázka, zda například útoky na ženu kandidátku ze strany muže protikandidáta nemohou spíše poškodit autora negativní kampaně. Výzkumy nejsou v tomto ohledu jednoznačné a pravděpodobně záleží na interakci více faktorů. Bylo by zajímavé sledovat, jak by to vypadalo v případě soutěže Danuše Nerudové s Andrejem Babišem ve druhém kole, protože by to pro Andreje Babiše určitě představovalo určitý limit v tom, co by si mohl dovolit.
Danuše Nerudová se ve své kampani rozhodla vsadit i na svou roli „matky“ a součástí předvolebního boje se stala celá její rodina. A objevila se také kritika tohoto přístupu založená na tom, že do politiky „tahá“ své děti. Co tenhle typ útoků nese za sekundární zprávu? Co se tím vlastně říká?
Podle mě je to projev toho, že česká politika není tolik personalizovaná a veřejnost není zvyklá vídat v kampaních osobní životy kandidátek a kandidátů. Navíc není zvyklá na ženy, které by se zároveň prezentovaly jako matky. Že Danuše Nerudová prezentuje svou roli matky, mi nepřijde nijak nevhodné. Mateřství je důležitou součástí jejího života a matkou být nepřestane ani po případném zvolení do prezidentského křesla. Navíc to, že je máma dvou kluků, může dát některým lidem pocit sdílené životní zkušenosti, kterou její profese vysokoškolské pedagožky a ekonomky mnohdy nenabízí.
Rozporuplné reakce na prezentaci jejího rodinného života tak poukazují na to, že si veřejnost vysokou politickou funkci zatím nespojuje s ženou, natož s ženou v mladším věku a s dětmi. Vybavuji si, že když se Sanna Marin stala finskou premiérkou, byla některými jedinci u nás posílána rodit děti. Přitom už v době zvolení matkou byla. Obecně si myslím, že političky, které mateřství v souvislosti s vysokou politikou tematizují, si zasluhují velkou podporu a uznání.
Mateřství je totiž jednou z největších překážek pro vstup do politiky. Zároveň se z něj ale tam, kde proti sobě ve volbách stojí jednotliví kandidáti a kandidátky, stává téma politických kampaní. V USA se například ukazuje to, že bezdětné kandidátky jsou hodnoceny hůře než kandidující ženy matky. Ženy se přitom dlouho snažily rodičovskou roli v kampaních příliš nezdůrazňovat a vyvažovat tak tlak vyplývající z genderových stereotypů. Na rozdíl od mužů, kteří se s dětmi v kampaních tradičně ukazují.
Časy se ale mění a například politické kandidátky právě v USA dnes běžně prezentují kloubení rodinného, profesního a politického života jako znak své kompetence. Navíc je to lidsky přibližuje voličům. Zároveň se v USA mateřství stalo, vzhledem k omezování reprodukčních svobod, významným politickým tématem, k němuž je nutné zaujmout postoj. V nedávných kampaních se tak objevily například ultrazvukové snímky plodu těhotné kandidátky na úřad vrchní prokurátorky státu New York nebo reálné záběry porodu kandidátky do amerického Kongresu.
Využívání rodiny a pozice „ženy – matky“ může mít ale i tu podobu, kterou dlouhodobě předvádí Giorgia Meloni, současná italská premiérka. Socioložka Eva Svatoňová ve svém textu pro Alarm upozorňuje, že tento konzervativní, údajně prorodinný narativ, je v realitě politikou nerovností a útlaku nebílých, neheteronormativních obyvatel. Jakou roli hraje téma rodiny, péče a ženských otázek v současné konzervativní politice?
Mateřství se docela často objevuje jako figura využívaná ženami z radikálně pravicové části politického spektra. Některé na sebe berou symbolickou mateřskou roli matky strany nebo i matky národa. Například Pia Kjærsgaard, zakladatelka a dlouholetá lídryně pravicově populistické Dánské lidové strany, má přezdívku Mamma Pia. Mělo to evokovat mateřskou péči a oddanost straně a jejím příznivcům. Mateřství a důraz na rodinné zázemí jsou typické pro image žen jako Marine Le Pen i Giorgia Meloni. Je to strategie, která jim pomáhá zjemňovat vlastní obraz. Když prosazujete tvrdou nativistickou antiimigrační politiku a vaší prioritou je právo a pořádek, můžete působit příliš tvrdě a bezcitně. To, že se zároveň prezentujete jako máma, vás zlidští v očích veřejnosti a zároveň se tím vaše pozice stává přijatelnější pro politický mainstream.
Rodinnou politiku a témata související s genderem lze považovat za klíčový prvek radikálně pravicové ideologie. Ta chápe nukleární rodinu jako základní stavební kámen společnosti, klade důraz na tradiční genderové role, snaží se omezovat práva stejnopohlavních párů či reprodukční práva. Pro některé radikálně pravicové populistické strany v Evropě však nejsou paradoxně neobvyklé ani zcela liberální pozice používané jako součást jejich protiimigračních programů. Příkladem může být holandská Strana pro svobodu, která prosazuje genderovou rovnost i stejnopohlavní sňatky, neboť je prezentuje jako součást západní kultury a nizozemské národní identity. Pro tuto specifickou implementaci feministických prvků do programů radikálně pravicových stran za cílem stigmatizace imigrantů, především z muslimských zemí, se dnes používá označení femonacionalismus. Aby však nedošlo k omylu, femonacionalismus se nevylučuje s protigenderovými postoji. Lidé jako Giorgia Meloni používají obě pozice, přičemž apely na ženská práva selektivně používají jako nástroj k vylučování některých skupin ze společnosti.
Jak by feministická kritika a hnutí mohly reagovat právě na tento způsob používání rodiny – dá se přemýšlet i o jiném než konzervativním narativu? Jakou by mohl mít povahu a jaký příběh by mohl vyprávět?
Skutečný feminismus je inkluzivní a měl by se distancovat od diskriminačního diskursu krajní pravice. Myslím, že příběh feminismu by měl upozorňovat na to, že antigenderová protireakce je průvodním jevem tzv. iliberalismu a procesu eroze demokracie. Jako legitimní mi tedy přijde spojovat příběh o právech žen a jejich obranu s obranou demokracie před iliberálním obratem. Příklady ze Spojených států nebo Polska navíc ukázaly, že pokusy o omezování ženských práv s sebou přinesly i větší politickou mobilizaci žen ochotných se tomuto trendu postavit.
V této souvislosti se domnívám, že je důležité monitorovat a analyzovat antigenderové hnutí, jeho organizaci, strategie a aktivity. Jedná se o globální fenomén, takže komparativní pohled je možný a žádoucí. Díváme se často směrem k Polsku a Maďarsku, ale podobné tendence lze vidět i v mnoha jiných částech světa jako třeba v Turecku, USA, Latinské Americe. Takže i zde lze čerpat informace o strategiích antigenderovém hnutí i o snahách mu odolávat. V oblasti veřejné politiky mi jako vhodná strategie připadá pragmatické uchopení konkrétních problémů jako socioekonomických témat, která lze prezentovat pomocí dat a výzkumu. Mám pocit, že v poslední době se takto otevřelo téma rodičovského příspěvku a rodičovské dovolené a vznikl určitý prostor pro debatu, ke které by nedošlo, kdyby se celá věc rámovala jako sporu o podobu rodiny.
Spolu s kolegyní Alenou Mackovou jste se věnovaly i způsobu, jakým byly vedeny kampaně na sociálních sítích, konkrétně na Facebooku, v roce 2017 a jakou roli hrál v politické komunikaci gender. Co vaše analýza přinesla za sdělení?
S Alenou nás zajímalo, jestli muži a ženy používají rozdílné komunikační strategie během politických kampaní. Vycházely jsme z předpokladu o stále posilující personalizaci politiky, kdy se důraz klade na individuální osobnosti a jejich komunikaci. Prostředí sociálních sítí k tomu vytváří ideální podmínky. Jako volič máte pocit, že své politiky a kandidáty důvěrně znáte. Politici to samozřejmě můžou využívat a tímto způsobem si budovat vztah se svým publikem. Zkoumaly jsme obsah facebookové komunikace a hledaly rozdíly v míře personalizace obsahu politiků a političek. Myslely jsme si, že ženy například budou více zmiňovat své blízké okolí a svoji rodinu. Ale nic z toho se nepotvrdilo. Ukázalo se, že během předvolební kampaně je u nás komunikace mužů a žen dost podobná. Všichni se zaměřují na politická témata a kampaň, přidávají příspěvky o předvolebních akcích a setkáních s voliči a sdílí svoje mediální výstupy. Jedna z hypotéz, kterou si to vysvětlujeme, je to, že v období před volbami dochází k celkové konvergenci politické komunikace. K potvrzení této hypotézy bychom musely tu stejnou analýzu replikovat v období mezi volbami, ale zatím jsme se k tomu nedostaly.
Zkoumáte také postavení tématu kvót s důrazem na postkomunistický region. Proč je tohle téma v České republice tolik nepopulární a jakou roli v jeho nepřijímání hrají i samotné vysoce postavené političky?
V Česku kvóty nepřijímá téměř nikdo. Je to zajímavé, protože například v sousedním Polsku, které rádi označujeme za konzervativní, byly volební kvóty přijaty na základě občanské iniciativy, kterou svými podpisy podpořilo přes 100 tisíc občanů. Z výzkumu argumentů, které se o kvótách v Česku používají, na kterém jsme pracovaly s kolegyní Zuzanou Fellegi, vyplývá několik věcí. Dominantní narativ používaný v souvislosti s kvótami vychází z principů liberálního individualismu. Panuje přesvědčení, že ženy se politiky účastnit nechtějí a že je do toho nelze nutit. Často se poukazuje na pár výrazných političek, jejichž přítomnost má dokázat, že když ženy chtějí, tak do politiky klidně můžou. Toto individualistické vysvětlení problému brání jakémukoliv systémovému řešení. Samotné političky tento narativ většinou reprodukují. Ty, které si uvědomují systémové příčiny nízkého zastoupení žen v politice, považují téma kvót za tak nepopulární, že ho nemá cenu otevírat.
Nejdůležitějším zjištěním naší studie je to, že zde neexistuje žádný silný protinarativ, který by kvóty efektivně vysvětloval a prosazoval. Nejvýraznějším argumentem zastánců kvót je příklad zahraniční praxe. Tedy poukazování na to, že kvóty v mnoha zemích fungují. To je ale slabý argument, který nevysvětluje, co to kvóty jsou a proč bychom z kvót jako společnost mohli profitovat.
Se Zuzanou jsme přesvědčeny, že tento odpor k jakémukoliv typu kvót je výsledkem negace všeho, co by mohlo zavánět sociálním inženýrstvím spojovaným s předlistopadovým režimem. Je to paradoxní, neboť ženy před rokem 1989 nedisponovaly v této zemi žádnou reálnou politickou mocí. Odklon od režimu, který se sice tvářil jako rovnostářský, ale který ve skutečnosti naprosto zásadně zabetonoval genderovou nerovnost, nám v podstatě dodnes brání přijmout jakákoliv opatření potřebná k nastartování pozitivní změny.
Vrátím se ještě k prezidentské volbě: Dá se vůbec říct, v čem to teoreticky může mít Danuše Nerudová těžší a jestli jí naopak kombinace genderu a skutečnosti, že je jednou ze tří relevantních kandidátů, nemůže přinést i nějaké výhody, nějaká pozitiva?
Tuto otázku si kladu od té doby, co se výrazněji prosadila v průzkumech veřejného mínění. Nejsem si jistá, jestli určitá nelibost vůči Danuši Nerudové vyplývá z přísnějšího hodnocení jí jako ženy, nebo z toho, jak kvalitní kandidátka to je. V poslední době vůči ní zaznívá kritika mířící na určitou vyprázdněnost a to, že je „fake“. Je ale otázkou, jestli je víc fake než například kandidatura Jiřího Drahoše nebo Petra Pavla. Kandidáti na této straně politického spektra potřebují vybudovat docela širokou koalici voličských skupin a co nejméně potenciálních voličů odradit. Nerudové navíc asi trochu přitěžuje srovnávání s výraznou slovenskou prezidentkou. To je samozřejmě důsledek toho, že nemáme jiné ženské vzory a ojedinělá přítomnost ženy v boji o prezidentství láká k takovému srovnávání. Mužské prezidentské kandidáty nikdo s rakouským prezidentem Van der Bellenem nesrovnává.
Gender může Danuši Nerudové přinést výhodu u lidí, kteří by rádi v nejvyšších politických pozicích viděli ženu. Myslím, poptávka po ženách v politice je přitom docela velká. Jsou to ale první volby, v nichž figuruje žena s šancí minimálně překonat první kolo. Už její kandidatura je ale důležitá. Může pomoci s normalizací přítomnosti žen ve volbách do významných veřejných funkcí.