Foto Wikimedia Commons, CC 3.0
V Brazílii byla dne 10. 12. blahořečena (nižší stupeň svatořečení) laička Izabela Cristina Mrad Campos. Stojí tak v dlouhé řadě tzv. mučednic čistoty. Mučednice čistoty jsou ženy, které se při pokusu o znásilnění bránily a zaplatily za to životem. V České republice rezonoval případ Anky Kolesárové, blahořečené v roce 2018 na Slovensku. Tu při pokusu o znásilnění zastřelil voják Rudé armády. Nejznámější mučednicí čistoty je ale Marie Goretti, kterou v pouhých dvanácti letech ubodal při pokusu o znásilnění soused. Při čtení jejího příběhu ještě narazíme na jeden detail. Její vrah byl odsouzen ke 30 letům odnětí svobody, nicméně ve vězení konvertoval a stal se členem řádu kapucínů.
Příběh Marie Goretti tak někdy bývá vykládán jako příběh ženy, která obětovala svůj život, aby přivedla dalšího člověka ke Kristu. Odpovědnost za vlastní selhání se tak přenáší na oběti těchto selhání, což je i z hlediska katolické teologie minimálně problematické. Příběh Izabely Cristiny Mrad Campos se v mnohém příběhu Marie Goretti podobá. Campos byla zavražděna montérem, který přišel do jejího bytu sestavit skříň, a když se bránila znásilnění, tak ji ubodal.
Ptát se, jestli katolická církev minimálně nepůsobí jako spolek nevyrovnaných lidí posedlých sexualitou druhých.
Mezi dalšími zprávami z Vatikánu také najdeme informace o tom, jak pokračuje vyšetřování sexuálních zločinů. Ve Francii je například v současné době vyšetřováno 11 biskupů z celkových 120 v souvislosti se zneužíváním. Někteří jsou vyšetřováni církevními soudy, někteří církevními i civilními. Na plenárním sněmu biskupské katolické konference to oznámil její předseda. Na první pohled se může zdát, že minimálně francouzská církev začala o sexuálních deliktech informovat transparentně. Opak je bohužel pravdou. K informování přistoupila až teprve tehdy, když byl v týdeníku Famillle Chrétienne publikován pravý důvod rezignace francouzského biskupa Santiera. Tím bylo spirituálně-sexuální zneužití dvou dospělých mužů. Po vydání článku se ozvalo dalších pět obětí. Papež nad touto situací vyjádřil stud a ubezpečení, že církev dělá, co může, aby těmto situacím předcházela a správně je řešila.
Klerikalismus jako jediná příčina zneužívání?
Mluví-li se v katolické církvi o příčinách sexuálního zneužívání, nejčastěji se jako důvod zmiňuje klerikalismus, což je takové chování kněží, při němž zneužívají svoji moc. Ta vyplývá z jejich duchovního stavu a autority. S tímto termínem operuje papež František. V souvislosti se zneužíváním ho použil v Listu božímu lidu z roku 2018. Termín klerikalismus je problematický z více důvodů. Za všechny jmenujme dva.
Jednak se příliš nepočítá s tím, že zneužívání, při němž se využívá duchovní autorita, se mohou dopouštět i laici, tedy lidé, kteří nemají kněžské svěcení, nebo nepatří mezi členy řádů. Přitom podle zprávy francouzské Nezávislé komise pro sexuální zneužívání měli z 330 tisíc případů sexuálního zneužívání plnou třetinu na svědomí právě laici. Druhým problémem je, že termín klerikalismus dost často funguje jako lapač. Všechno, co se týká zneužívání, se odbude s tím, že to je přece jasné, protože daný agresor byl nositelem klerikalismu. Jenže v otrokářských společnostech za otroctví nemohli pouze otrokáři, ale i normy, kultura dané společnosti, nebo třeba sdílené představy o světě. Stejné je to se sexuálním zneužíváním v katolické církvi. Velmi mu pomáhají rozšířené představy o rolích mužů a žen, symbolický jazyk, pomocí něhož církev komunikuje.
Čistota jako nejdůležitější část katolicismu
V katolické církvi se pracuje často s termínem čistota. Myšlena je tím sexuální čistota, která má spirituální význam. Nějakou formu rituální čistoty najdeme snad ve všech náboženstvích, ať už jde o omývání před modlitbou nebo příkazy, které se týkají rituálně čistého jídla. I sexuální čistotu najdeme ve všech světových náboženstvích, a to i v judaismu, kde je vysoce ceněna plodnost. Její tematizování v katolické církvi má ovšem svá specifika. Hezky to ilustruje projev Jiřího Kylara, první oficiálně vystoupivší oběti sexuálního zneužívání v České republice, při bohoslužbě na Prague Pride: „Když jsem v dospělosti znovu hledal Boha a bál se ho, jak to se mnou vlastně má a zamýšlí, protože jsem mu nedonesl podle katolické nauky to nejdůležitější, co se po mě chce, a to je čistota…“ Podle katolické nauky čistota rozhodně není to nejdůležitější. Ostatně přikázání týkající se sexuality je až šesté. Ale katolická církev bohužel komunikuje tak, jako by sexuální čistota to nejdůležitější bylo.
Důležitost sexuální čistoty je podtržená sliby, které skládají kněží, řeholníci a řeholnice. Slibují totiž právě čistotu, o níž se obecně mluví jako o celibátu. Slovo čistý má značný hodnotící nádech. Přeživší sexuálního násilí sami sebe velice často označují jako poskvrněné či nečisté. „Čistí“, tedy ti, co složili slib čistoty, mají v katolické církvi rozhodovací právo. Nejdůležitější vatikánské úřady byly až donedávna otevřeny pouze kléru. Teprve nedávno papež František otevřel přístup do vysokých vatikánských úřadu i laikům, tedy lidem, kteří slib čistoty nesložili.
Sexuální abstinence je rozhodně jeden ze způsobů, jak se přiblížit k bohu a prožívat jiným způsobem spirituální zkušenost. Dosvědčují to i tisícileté tradice většiny náboženství. Nelze tento přístup tedy jednoduše odmítnout. Přesto je třeba se ptát. Ptát se, jestli, katolická církev minimálně nepůsobí jako spolek nevyrovnaných lidí posedlých sexualitou druhých. Ptát se, jestli není načase začít používat méně hodnotící jazyk. Jazyk, který nebude zatížen jasnou symbolikou a oběti sexuálního násilí už nebude předem viktimizovat. Jazyk, který nebude vytvářet zkratkovité normy a budovat představu, že ženy, které se neubránily sexuálnímu násilí, jsou nečisté.
Žena jako agresor
V katolické církvi je již od počátku rozšířená představa, že žena si za znásilnění může sama. Žena je už od doby Evy, která navedla Adama k tomu, aby snědl jablko, vnímána jako svůdnice. Poměrně dobře to ilustrují například Smolné knihy, které byly vedeny u soudů s hrdelní pravomocí. K těmto soudům se poměrně často dostávaly případy těhotných neprovdaných žen. Soudy mohly donutit muže, s nímž měla žena pohlavní styk, aby si ji vzal. Nejčastější taktikou mužů, jak se tomuto vyhnout, byla přísaha, že dítě není jejich, případně tvrzení, že žena je nenasytná svůdnice, která je svedla, a oni se nemohli ubránit. Není náhodou, že stejnou taktiku použil i vrah Marie Goretti. Soud se zabýval tím, jestli ho opravdu neprovokovala. Nakonec to odmítl ne proto, že by to bylo bezpředmětné, ale proto, že se dostavili svědci, kteří tvrdili, že Marie byla vždy cudná.
Velmi podobný příběh zaběhnutého vnímání žen coby původkyň problémů najdeme i v části obřadu, který se jmenoval úvod šestinedělek. Tento obřad existoval už od 12. století. Ženy po šestinedělí přicházely do kostela, v němž se jim dostalo požehnání. Požehnání se lišilo podle situace: žehnání nemocné šestinedělky, žehnání šestinedělky, jejíž dítě zemřelo, žehnání matky nemanželského dítěte. Zatímco v případě matky manželského dítěte je obřad radostný a matka je vítána zpět do společenství, obřad určený pro matku nemanželského dítěte je koncipován jako pokání.
Jak uvádí Michaela Vlčková v knize Žehnání matky, žena je donucena pokleknout a veřejně litovat rozkoše, kterou zakoušela při početí svého dítěte. Žádným způsobem se nepracuje s tím, že sex mohl být často nedobrovolný nebo vylouděný (což byl častý případ) pod příslibem sňatku. Ostatně i porodní bolesti byly po staletí vnímány jako trest za rozkoš, kterou ženy zažily při početí. Pro muže žádný takový trest vyčleněn nebyl, ačkoli bylo známo, že bez mužského orgasmu dítě počít nelze, což se samozřejmě nedá říct o orgasmu ženy. Ženy jsou tedy po staletí představeny jako svůdkyně a muž jako někdo, kdo nemá na výběr a když takovou ženu potká, musí s ní mít pohlavní styk. I na základě této tradice tak může Jan Balík tvrdit, že dívky se musí znásilnění ubránit. Ženy v situaci pokusu o znásilnění jsou totiž vinny tím, že muže svedly. Jsou vždy pasivním agresorem už jen tím, že jsou. Pak mají dvě možnosti, jak dokázat, že sex byl nedobrovolný. Buď se musí ubránit, nebo musí zemřít.
Mrtvá oběť, dobrá oběť
Když mluví jednotliví hierarchové katolické církve o sexuálním zneužívání, nikdy neopomenou zmínit, co vše už udělali. Nicméně, dokud budou stále blahořečené a svatořečené zabité ženy, které se bránily sexuálnímu násilí, tak jsou všechny prohlášení, pastýřské listy, komise a motu propria zbytečná. Dokud není jasně komunikováno, že oběť nikdy není vina, nemá smysl dělat cokoliv dalšího. Blahořečit ženy, které zemřely, protože se bránily agresorovi, znamená vyzdvihnout hodnotu čistoty nad vše ostatní včetně života. Znamená to plivnout do tváře všem přeživším, kteří musejí den co den bojovat o kvalitu svého života. Kdy neustále musí bojovat proti přání, aby při sexuálním násilí byly také raději zabity. Stále si musí připomínat, že na tom, co dělaly, nebo nedělaly v okamžiku znásilnění, nebylo z jejich strany vůbec nic špatně. A když se jim to začne dařit, přijde katolická církev s nějakým dalším svatořečením mučednice čistoty a všechnu tu práci rozkope.
V neposlední řadě církev ukazuje, že jediné oběti, o které má opravdu v plánu pečovat, jsou ty mrtvé: nestěžují si, nežádají omluvy a už vůbec nechtějí odškodné.
Autorka je publicistka a katolička.