Odvedeni a mučeni Rusy. Příběhy přeživších z Chersonu

V polovině listopadu se podařilo Cherson osvobodit od ruské okupace a od té doby policie eviduje válečné zločiny, k nimž došlo ve městě a okolí. Lidé nahlašují okolo 70 případů denně. Zadržování lidí během okupace probíhalo nejčastěji tak, že byli bezdůvodně násilím odvedeni – v některých případech prostě jen tak, když šli po ulici. Obvykle byli zadrženi, vyslýcháni a mučeni, někdy jeden den, ale někteří mnohem déle.

„Připadá mi, že to vůbec nemělo logiku,“ vyjádřil se Stanislav Trošin, místopředseda městské rady v Chersonu. „Domnívám se, že většina těchto případů se odehrála zcela náhodně. Rusové měli jen velmi chabou síť agentů.“ Je přesvědčen, že jen asi pět procent případů zadržení bylo výsledkem práce výzvědných služeb zaměřených na proukrajinskou činnost.“

Když jsem se vrátil domů, bylo pro mě těžké mluvit o tom, co se stalo – nedokázal jsem o tom povědět ani svojí ženě. Řekl jsem jen to, že mě zavřeli do sklepa. Cítil jsem se hrozně, ani ne kvůli té bolesti, ale psychicky.

Podle Trošina bylo ruské zadržování a mučení nejintenzivnější v Chersonu a dále v Nové Kachovce a Kachovce, které zůstávají pod ruskými okupanty. V Chersonu byly odhaleny na čtyřech místech prostory, kde docházelo k mučení, a podle úřadů jich bude víc.

Reportérský tým openDemocracy hovořil se třemi muži, kteří byli v průběhu roku zadrženi ruskými složkami. Popsali, co prožili – včetně bití, vyhrožování a mučení. Nezveřejňujeme jejich celá jména, abychom je i jejich rodiny ochránili před dalším nebezpečím.

Viktor – náhodně odveden násilím z domova

Na konci července si padesátiletý Viktor povídal se sousedem před svým domem na předměstí Chersonu, když přijeli dva ozbrojení Rusové v civilu. Namířili na něj zbraň a bez vysvětlení ho zadrželi, ale souseda nechali být. Na hlavu mu nasadili pytel, svázali mu ruce za zády a odvedli ho do auta.

Viktor skončil v cele. Když se mu povedlo odhrnout pytel z očí, viděl betonové stěny a trubku, ke které byl připoutaný. V okolních celách byli po jednom zadržení další vězni. Všechny cely byly propojené otvorem ve zdi o průměru asi 40 centimetrů. Když Rusové někoho z vězněných bili, přes otvory to slyšeli i všichni ostatní. Viktor slyšel, jak vojáci někomu zlámali žebra, nohy a ruce, a potom kdosi z nich řekl: „Zasádrujeme ho.“

První den se strážci Viktora na nic neptali – jen ho zkopali a zbili rukama, puškami, obuškem a mopem. Druhý den se začali vyptávat, jak pomáhal navigovat ukrajinské dělostřelectvo a jak komunikoval s „partyzány“, tedy místními, kteří se měli zapojovat do sabotování ruské okupace.

Viktor odpovídal, že nic z toho nedělal. Byl opakovaně mučen, drželi ho v želízkách, s pytlem na hlavě, bez jídla a pití i přístupu k toaletě. Neustále mu vyhrožovali, mimo jiné hromadným znásilněním a zavražděním manželky.

„Mučili mě tak, že kdybych něco věděl, pověděl bych jim to,“ popisuje Viktor. „První dva dny jsem s nimi mluvil jen ukrajinsky. Vždycky řekli ,Cherson patří…‘ a já jsem doplnil ,Ukrajině‘. A oni mě praštili a to se opakovalo pořád dokola.

Protože trýznitelé hovořili ukrajinsky, Viktor má podezření, že mohli pocházet z Doněcka a Luhansku, ukrajinských území na východě, která jsou pod ruskou okupací. „Když mě viděli vojáci Ruské národní gardy celého zmláceného, tvrdili, že to oni nedělají a že prý mi to udělali naši lidi,“ vzpomíná.

Mučili ho také elektrickými šoky, přikládali mu dráty na obě uši a říkali tomu „přítel na telefonu“.

„Ani to nedokážu popsat. Jako by se vám rozpustil mozek. Udělali to šestkrát nebo sedmkrát, pokaždé na dvě nebo tři vteřiny. Připadá vám to, jako by se roztekl mozek a omdlíte. Jen co se proberete, začnou stejné otázky.“

Viktor popsal i další formu mučení, kterou jeho věznitelé označovali jako „hraní golfu“. Při něm ležel na zemi a bili ho do pat nohou. Třetí den mu oznámili, že ho zastřelí, pokud jim všechno neprozradí. Odvezli ho autem na neznámé místo, kde ho donutili vystoupit. Bili ho do nohou, až spadl, a potom mu přiložili k hlavě pistoli a řekli: „Je konec, Víťo, modli se.“

„Upřímně řečeno jsem věřil, že je to konec. Dali mě do stejné polohy jako lidi popravené v Buči – na kolena, se skloněnou hlavou a na ni narazili pytel, ruce mi spoutali za zády. Úplně to samé. Nevím, proč mě nezastřelili,“ svěřil se.

Následně Viktora převezli na suvorovskou policejní stanici v centru Chersonu, kde mu sundali pytel z hlavy. Zavřeli ho s polámanýma rukama, nohama a žebry do cely, kde bylo dalších asi dvacet lidí.

Čtyři dny na to mu řekli, ať se vrátí domů. „Musel jsem jít pěšky deset kilometrů. Snad nikdy jsem nebyl šťastnější, byl jsem rád, že žiju,“ prohlásil Viktor.

Andrij – třikrát zajištěn

Šestačtyřicetiletý Andrij je v Nové Kachovce, přístavním městě na Dněpru asi 70 kilometrů východně od Chersonu, známý jako hrdý, vlastenecky založený občan, který kritizoval místního starostu za podezření z korupce. Když na konci února začala ruská armáda okupovat město, došlo mu, že ho ruští vojáci zřejmě budou hledat. Netušil však, že ho zatknou rovnou třikrát.

„Když si pro mě přišli poprvé, byla to pořádná show,“ líčí Andrij, jak 2. dubna do jeho domu vtrhlo dvacet ruských vojáků. „Jako by zatýkali bin Ládina,“ vzpomíná.

Obvinili ho, že je agentem SBU, ukrajinské rozvědky, a odvedli ho pryč s pytlem nasazeným na hlavu. Andrij se domnívá, že vojáci byli na místě jen krátce, protože se ho v autě ptali na adresu místní policejní stanice.

Většina vyšetřovatelů podle Andrije vypadala jako vojáci, ale dva měli černé uniformy, tudíž předpokládá,  že patřili k ruské vojenské rozvědce.

Místopředseda chersonské krajské rady Juri Sobolevskyj řekl openDemocracy, že černou uniformu by na ruské straně mohl mít leckdo, včetně příslušníka Federální služby bezpečnosti (FSB) nebo Ruské národní gardy. „Vyšetřovatelé na sobě často nemají žádné identifikační znamení, žádné prýmky,“ dodal.

Andrij popsal, že při výslechu ho posadili na židli s rukama spoutanýma za zády a otázky prokládali ranami do obličeje. „Ptali se mě, jestli podporuju ukrajinskou vládu. Řekl jsem jim, že jsem aktivista, který bojoval proti komunálnímu vedení. Potom si vzali můj telefon, procházeli kontakty a ptali se, kdo je pro ukrajinskou vládu. Co na to říct – že tady Ukrajinu podporují všichni? Co se dá takovým magorům odpovědět?“

Během výslechu ho donutili, aby jim dal něčí jména. Zmínil několik lidí, kteří žijí v Kyjevě, nebo o kterých věděl, že se stihli z Nové Kachovky evakuovat hned v prvních dnech ruské invaze. Následujícího dne ho propustili.

O tři měsíce později, 8. července si pro něj Rusové přišli znova – poté, co ukrajinské vojsko zasáhlo místní sklad plný munice, což vedlo k velkému výbuchu. Podle Stanislava Trošina z chersonské městské rady kvůli tomu ruské jednotky navýšily „cílová čísla“ zadržování údajných sabotérů. „Lidé, kteří bydlí blízko Antonivského mostu, železničních mostů nebo kachovské vodní elektrárny, byli neustále prohledáváni. Rusové je obviňovali, že ukrajinské armádě pomáhají jako pozorovatelé a střelci,“ vysvětlil Trošin.

Andrij vzpomíná: „Bylo šest ráno, ještě jsem byl v posteli, když mi nějaký voják s puškou nakráčel přímo do ložnice. Donutili mě i s rodinou jít ven. Byl jsem jen v prádle. Na stromě visel hadr, kterým jsem myl auto. Omotali mi ho okolo hlavy a přilepili páskou.“

Vojáci zadrželi i Andrijova otce, matku a syna, když našli v jedné aplikaci rodinný chat se zprávou „Vymažte si historii zpráv.“ Podle ruských vojáků děti sbíraly informace o ruských vojenských pozicích pro Andrijovu matku, která je měla předávat ukrajinským složkám. Rusové posadili Andrije a jeho rodinu do náklaďáku. Z toho mála, co zahlédl s hadrem na hlavě, Andrij odvodil, že byli někde poblíž Severokrymského kanálu.“

„Uprostřed dvora stály garáže rozdělené na tři části. V jedné jsem spal s otcem a dalšími čtyřmi muži. Syna vsadili do jiné. Spali jsme na dřevěných prknech na svých kabátech. „Když nám skřeti [hanlivý termín používaný pro ruské útočníky na Ukrajině] přišli dát jídlo, zabušili na kovové dveře. Museli jsme nahlas jednohlasně zakřičet „Sláva Rusku“, vyhrožovali nám, že nás jinak zmlátí. Museli jsme klečet na čtyřech a otočit se ke stěně, abychom neviděli, kdo vchází dovnitř.“

Na tomto místě Andrij strávil čtyři dny. Propuštěn byl 11. července.

O osm dní později, 19. července, byl zadržen potřetí. „Probudil jsem se, v ložnici stál voják a mířil na mě. Ptali jsme se, jak je to možné, když už nás přece zadrželi předtím. Tentokrát si přišli pro otcovu manželku [žijící v sousedním domě], protože před dvěma lety pracovala v armádě. Vyslýchali ji a nakonec se rozhodli ji nezatknout.“

Andrij popsal, že pokaždé přišli jiní ruští vojáci. Zkontrolovali mu telefon a objevili ve zprávách několikrát výraz „skřeti“. Ptali se ho, jestli viděl Pána prstenů. Odpověděl že ano, na to reagovali: „A my snad vypadáme jako skřeti?“

Podle Sobolevského „použití slova ,skřet‘ v konverzaci stačilo k tomu, aby člověka odvlekli do sklepa.“ Také vysvětlil, že situace byla chaotická kvůli tomu, jak často se na ruské straně měnil personál. „Ruská národní garda dělala svoji práci, FSB zase svoji a zrovna tak vojenská kontrarozvědka, aniž by navzájem komunikovaly. To vedlo k tomu, že jednoho člověka zatkli a vyslýchali klidně několikrát.“

Při třetím zatčení odvedl Andrije ruský voják s kuklou na hlavě do prázdného sklepa v jakémsi zemědělském podniku. Viděl tam postele, matrace a něčí osobní věci, tedy důkazy, že tam přebývali nějací další lidé. Andrij si vybavuje vojáka s elektrickým paralyzérem, který mu řekl: „Jsi banderovec, protože sleduješ proukrajinské kanály na YouTube.“

„Odpověděl jsem, že na mobilu sleduju různé zdroje, protože té situaci nerozumím a nevím, jak to všechno začalo. Trochu jsem lhal. Hrozně jsem se bál, že otevřou bankovní aplikaci Privat24 a uvidí, že jsem poslal ukrajinské armádě 15 tisíc hřiven, a dojde jim, že vůbec nejsem neutrální.“

„Přesunul mě na gauč a ruce připoutal nahoru k ocelové tyči. Dávali mi elektrické šoky z paralyzéru do hlavy, hrudníku, ramen a nohou. Pak chtěl, abych mu řekl jména Ukrajinců, co pracují v armádě. Řekl jsem mu, že jsou všichni pryč. Dal mi další šoky a tvrdil, že teď si určitě na všechno vzpomenu.“

Vojáci rovněž použili waterboarding – zabalili Andrijovi hlavu hadrem a lili na něj vodu, aby měl pocit, jako by se topil – a mučili ho elektrickým kabelem. Zapnuli elektřinu, a když křičel, ptali se, jestli už si vzpomíná. Použil stejnou taktiku jako předtím a řekl jména lidí, o nichž věděl, že odjeli.

„Po několika minutách přišel velitel,“ vypravuje Andrij. „Řekl mi: ,Ještě jsi neviděl, co jsme dělali ostatním. Pochcali se a posrali. Na tebe jsme byli hodní.‘ Tvrdili, že Nová Kachovka zůstane pod ruskou okupací, ale zároveň ujišťovali, že tam můžeme bydlet a všechno bude v pořádku. Když jsem se vrátil domů, bylo pro mě těžké mluvit o tom, co se stalo – nedokázal jsem o tom povědět ani svojí ženě. Řekl jsem jen to, že mě zavřeli do sklepa. Cítil jsem se hrozně, ani ne kvůli té bolesti, ale psychicky. Připadal jsem si jako znásilněný. Přišel jsem částečně o sluch, na levé ucho jsem skoro hluchý.“ Zanedlouho se Andrijovi a jeho matce podařilo z Nové Kachovky odjet do neokupované části Ukrajiny.

Jevgen – zadržen při proukrajinském protestu

Kachovku, další přístavní město na Dněpru, obsadilo ruské vojsko přibližně ve stejné době jako Novou Kachovku. Ještě nějakou dobu poté okupanti tolerovali proukrajinské demonstrace pořádané místními obyvateli. Bylo tomu tak až do 3. dubna, kdy ruské jednotky protest brutálně potlačily s využitím gumových projektilů a zábleskových granátů.

Mezi protestujícími byl i třicetiletý Jevgen. Jevgena a další tři muže a jednu ženu spoutali želízky a nechali je ležet v dešti. Potom jim narazili pytle na hlavu a odvezli je na místní policejní stanici. Ruští vojáci Jevgena opakovaně bili, až se vysílením nemohl udržet na nohách, měl šrámy na obličeji a modřinu u oka. Jevgen vzpomíná: „Říkali, že mi uříznou genitálie, jako to prý naši lidi dělali těm jejich. ,Strčíme tě do auta a zapálíme,‘ vyhrožovali.“

Potom ho strčili do cely, kde omdlel, stále ještě spoutaný. „Byla mi hrozná zima a vlhko, měl jsem na sobě mokré oblečení. Netuším, jak dlouho jsem tam byl,“ popsal.

Jevgena každý den vyslýchali. Někteří tvrdili, že jsou jeho „přátelé“, říkali mu, že ostatní vojáci jsou zlí, zatímco oni jsou z FSB a chtějí mu pomoct, pokud jim dá, oč ho žádají.

„Výslech byl dost primitivní: ,Proč jsi šel na demonstraci? Proč jsi vyvěsil na videu ukrajinskou vlajku? [Šlo o video z 6. března, na němž Jevgen vyvěsil ukrajinskou vlajku na Dům kultury v Kachovce.] Co proti nám máš? Proč ti vadíme?‘“ vzpomíná.

Jevgen ale také slyšel ostřejší mučení. „Pokaždé ve dvě v noci jsme slyšeli výkřiky. Vyšetřovatelé nám říkali, že zatkli příslušníky ukrajinské armády v utajení. Dlouho je mučili, tak dvě hodiny každou noc. Z toho, co jsem slyšel, to vypadalo, že je mučili elektřinou a bili různými předměty. Na nic se jich neptali, jen je mlátili.“

Všichni z těch, kdo byli zadržení na protestu 3. dubna, byli 6. dubna propouštěni. „Se zavázanýma očima nás odvezli zpátky a jeden z vojáků řekl: ,To by bylo, milí krajané. Pokud se dozvím, že budete někomu povídat, co se vám dělo, budu muset udělat něco ošklivého vám i vašim příbuzným.‘ Ta slova si přesně pamatuju, bylo to odporné,“ líčí Jevgen.

„Na začátku okupace Rusové zatkli všechny lidi z územní obrany, bývalé policisty a bývalé zaměstnance SBU. Nutili je k přiznáním, že s těmito útvary stále spolupracují, a chtěli po nich, aby zradili svoje kolegy. Potom [ruští] vojáci zadržovali ty, kdo přišli protestovat. Mučili je a snažili se z nich vymlátit informaci, kdo protestní demonstrace organizuje,“ doplnil Sobolevskyj.

Jevgenovi zabavili klíče, mobil, platební karty, občanský průkaz i pas a nic z toho mu nevrátili. Dostat se na území, které je pod ukrajinskou správou, pro něj bylo obtížné, ale z Kachovky se mu podařilo utéct – a ta zůstává pod ruskou okupací. Podle Trošina byli někteří lidé po bití a mučení propuštěni, ale další zůstávají v zajetí. Když se ruská armáda stáhla z Chersonu, zadržené odvedla s sebou přes Dněpr na levý (východní) břeh, který Rusko nadále okupuje.

Autorka je ukrajinská novinářka.

Z anglického originálu Abducted and tortured by the Russians, Kherson’s survivors tell their stories přeložila Petra Jelínková.