Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Josef Pazderka (novinář, šéfredaktor Českého rozhlasu Plus)
Nepřekvapivě za něj považuji 24. únor 2022 krátce před čtvrtou hodinou ranní, kdy Rusko přepadlo z několika směrů Ukrajinu a potvrdilo tak svoji agresi z roku 2014. Jde o zahraniční událost, podle mě ale zásadně (re)definovala českou politickou scénu a měla na ni obrovský vliv. Schopnost pojmenovat si režim v Kremlu jako jasnou hrozbu v Česku dlouho chyběla, nyní masky konečně spadly.
To nastartovalo spoustu zásadních věcí. Obří vlnu solidarity s Ukrajinou (velké repete za naši dřívější ostudu se syrskými uprchlíky), investice do armády, uvědomění si, jak důležité je pro nás členství v Evropské unii a Severoatlantické alianci. A v neposlední řadě zkušenost toho, že věci jako svoboda, solidarita, bezpečí, prosperita nejsou automatické, zadarmo, že buď o ně aktivně usilujeme a jsme pro to schopni i něco obětovat, nebo je nebudeme mít. To mi ze všech vyjmenovaných věcí přijde nakonec nejdůležitější. Snad nám to chvíli vydrží…
Klára Bělíčková (studentka, Fridays for Future)
Rok 2022 je v mých očích rozmixovaná rajčatová polévka s chutí války, plná krutonků z aut v Praze, okořeněná daní z mimořádných zisků a potopených Pirátů. Přestože bych ráda zůstala u závažnosti klimatické krize, mimo omáček a Turówa se tolik zásadních kroků jako obvykle neděje. Proto myslím, že zásadním okamžikem ve veřejném prostoru byl den výsledků parlamentních voleb. Část „liberální“ společnosti pochopila, že bojovat proti největšímu zlu nestačí, ale musíme se angažovat i trochu jinak. Základní „Antibabiš“ strategie nesnese hodnoty, které zastáváme, ale má i své oběti. Uvědomění, že najít politický konsensus mezi silnou pravicí a havlisty může potopit sociální politiku velmi rychle. Teď je jasné, že nastavování klimatických, sociálních, potažmo intersekcionálních témat bude složité, tento okamžik ale naopak přinesl určité vrstvě společnosti možnost se organizovat a propojovat už vzniklé struktury v boji za spravedlivější svět.
Stanislav Biler (redaktor deníku Alarm a spisovatel)
Jednou z domácích politických událostí roku 2022 je to, co se nestalo. Brzy se bude zdát neuvěřitelné, že současná vláda po celý rok 2022 ignorovala rostoucí výdaje státního rozpočtu, kdy neudělala prakticky nic pro získání adekvátních příjmů. To se děje poté, co její představitelé coby opozice kritizovali za totéž předchozí vládu Andreje Babiše a jeho ministryni financí Alenu Schillerovou. Jediný horší ministr financí než ona je Zbyněk Stanjura. Vláda připravila na příští rok další rekordní schodek, přičemž ani neexistuje reálná debata o změně daní tak, aby stát v příštích několika letech nezkrachoval. Schodky přitom poskakují nahoru kvůli růstu mandatorních výdajů, které prakticky nelze nijak ořezat, pokud snad vláda hned po prezidentské volbě nechce snížit důchody na polovinu a zprivatizovat zdravotnictví. Jakým směrem se ubírají preference vládních představitelů naznačily sondovací návrhy typu zavedení nadstandardů, omezení podpory v nezaměstnanosti nebo škrty ve školství. Nic z toho sice nenapraví rozpočtovou paseku, zato mnoha lidem uškodí. Čeká nás v tomto náročný rok 2023.
Abych vládu jen neplísnil, nemělo by se zapomenout na otevřený a vstřícný přístup vůči statisícům ukrajinských uprchlíků, kteří k nám v průběhu jara zamířili, a který tak kontrastoval s bezmála nenávistným postojem, jaký český stát zaujal v případě uprchlické krize v roce 2015.
Jana Ustohalová (novinářka a reportérka, Deník N)
V Brně to byly jednoznačně policejní razie kvůli kupčení s obecními byty. Výjimečné byly svou masivností a počtem zadržených, obviněných a vazebně stíhaných. Zatím víme o nejméně 23 lidech. Na regionální poměry je to nevídaný počet. Kromě podnikatelů, realitních agentů a neznámých bílých koňů jde taky o politiky. A to napříč stranami. Policie prohledala i kancelář kandidáta na ministra životního prostředí Petra Hladíka (KDU-ČSL), v té době ještě prvního náměstka brněnské primátorky. Ten mohl podle policistů kupčení s byty svým jednáním podporovat. A podle uniklých částí výslechů některých obviněných to vypadá, že zcela čisté nebude možná ani nejvyšší vedení Brna včetně primátorky Markéty Vaňkové a její pravé ruky Roberta Kerndla (oba ODS).
Systém kupčení s byty se během desítek let, co funguje, rozbujel do obrovských rozměrů, kdy se za získání obecního bytu platily nehorázné úplatky, jak popsala policie v obviněních. Vzniklo dokonce několik organizovaných skupin, které privatizovaly pomocí bílých koňů celé domy, aby na nich obratem vydělávaly na komerčním trhu desítky milionů korun. Tohle všechno se v Brně šuškalo léta, novináři marně sháněli důkazy. Ale teprve letos na podzim si detektivové přišli pro konkrétní lidi, mezi nimi i komunální politiky. Jako Brňanka vlastně nevím, jestli si mám přát, aby policie pokračovala ve vyšetřování i v roce 2023, protože systém přidělování obecních bytů je v Brně tak prohnilý, že další obvinění ještě budou určitě padat. Ale nejsem si jistá, jestli se chci díky vyšetřování dozvědět, do jak velké hloubky a šířky celé to brněnské Palermo sahá a proč mohlo tak dlouho prosperovat.
Tereza Patočková (novinářka, Refresher)
Za zásadní politický okamžik Česka v roce 2022 považuju kolektivní otočení se zády k LGBTQ právům po homofobní vraždě na Slovensku. Ve chvíli, která všem ukázala, že skutečně potřebujeme rovnost a ochranu, jsme od politiků většinou viděli jen prázdný slova útěchy, nebo nic.
Vratislav Dostál (politický reportér a komentátor Info.cz)
Petr Pithart kdysi napsal, že opozice je také vláda, totiž ta příští. Taky proto se musím vrátit ke komunálním volbám. Jejich výsledky totiž dost jasně naznačily, co nás čeká po příštích volbách do sněmovny. Realistické jsou tři scénáře: (1) bude pokračovat vláda na pravicovém půdorysu, (2) vystřídá ji sněmovní opozice, tedy hnutí ANO a SPD – což je dost otřesná představa, anebo (3) vznikne aliance, jejíž těžiště budou tvořit ODS a ANO. I to mimochodem ukázaly ty komunální volby.
Levice u toho skoro jistě zase nebude, a pokud ano, tak v roli statisty. Byť existují místa, kde vyhrála, typicky Jan Birke v Náchodě (39,15 procent), Martin Netolický v České Třebové (38,75 procent), Břetislav Štefan v Brně-Líšni (36,19 procent) nebo Michal Šmarda v Novém Městě na Moravě (29,98 procent), celkově pohořela. Plyne z toho dost pochmurný závěr: její návrat mezi relevantní politické proudy nějaký čas potrvá, a je otázka, zda se jí v dohledné době podaří. Je to špatná zpráva nejen pro ni, ale hlavně pro budoucnost české politiky.
Šárka Homfray (právnička a publicistka)
Pro mě začal zásadní politický okamžik Česka 2022 už těsně před koncem minulého roku, kdy nová vláda bez projednání se sociálními partnery zmrazila dříve schválenou valorizaci platů pro letošní rok. Následné měsíce nedůstojného handrkování, které není možné nazvat vyjednáváním, nejen ilustrovaly vztah vlády k veřejné správě a službám, ale byly symptomatické i v jiných ohledech. Vztah k veřejným financím lze označit jako přinejmenším rozporuplný – na jedné straně vláda snižuje příjmy a zvyšuje výdaje nekoncepčními až chaotickými reakcemi na aktuální dění. Na straně druhé pak argumentuje potřebou rozpočtové odpovědnosti a dalšími ideologickými formulacemi tam, kde by vstřícnost nepřinesla politické body. Vzhledem k tomu, že jednání o platech na další rok začíná až v okamžiku, kdy je státní rozpočet hotový, není důvod očekávat, že by se tento přístup změnil.
Anna Kárníková (ředitelka Hnutí Duha)
I tisíc drobných nekoordinovaných kroků může přinést revoluci. Na připojení do sítě čeká před koncem roku 17 GW fotovoltaických instalací, převážně malých, na střechách. Jaderná elektrárna Temelín má pro srovnání výkon 2 GW. Češky a Češi tak letos nakonec odstartovali energetickou revoluci i u nás, v zemi, kde prý slunce nesvítí. Ještě ale není zdaleka vyhráno, jak je vidět na enormním tlaku energetických gigantů a provozovatelů distribuční sítě kolem aktuální novely energetického zákona, která by měla mj. umožnit sdílení decentralizované elektřiny – tedy propojit ty, co vyrábí nad rámec své spotřeby třeba s těmi, co nemají vlastní střechy pro solár. Obce a zájem lidí budou muset v příštím roce přetlačit zájem velkých firem mít tuto revoluci pod kontrolou a tlačit ji hlavně přes svoje instalace, ze kterých mohou mít přímý byznys.
Zároveň musíme dát šanci na vlastní čistý zdroj i lidem, kteří nemají statisícové částky na vstupní investice. Individuální rozhodnutí tisíců lidí taky konečně otevírá diskusi o budoucnosti energetické sítě – pokud má podporovat decentralizaci, bude třeba do ní významně investovat. Právě příslib státní podpory modernizaci naší energetické sítě by mohl pomoci oslabit odpor dominantních hráčů starého řádu a pomoct rozjet demokratičtější, levnější a na geopolitických výkyvech nezávislou energetiku i v Česku.
Matěj Skalický (moderátor Vinohradská 12, reportér Českého rozhlasu Plus)
Zásadním politickým okamžikem Česka bylo letos jednoznačně vyjádření plné podpory Ukrajině. Naše pomoc platí za jednu z nejvýznamnějších. Dodávky tanků, střel a houfnic i otevřená náruč stovkám tisíc uprchlíků ukázaly velké odhodlání bránit svobodu před vlezlým ruským agresorem, starým známým. Hlasité odmítnutí neosovětské okupační rozpínavosti zároveň připomnělo časy, kdy obrana svobody a hájení lidských práv bylo to, s čím si nás ve světě spojovali. A taky to dalo vzpomenout na dobu, kdy jsme se nebratříčkovali s kdekým jen pro falešný pocit uznání nebo za mrzký úplatek ekonomických výhod. Kdo rizika nebral vážně, musel letos v únoru procitnout. Tři čtvrtě roku po ruské invazi na Ukrajinu to přesto vypadá, že u některých roste touha ohřát se zapomenutím. Nepopřeli by tím ale všechno, oč sami Češi desítky let bojovali?
Martin Čaban (Seznam Zprávy)
Za zásadní letošní okamžik pro vývoj české politiky považuji náraz na nefunkčnost českého státního aparátu a sociálního systému v krizových situacích. Ačkoli jsme to všichni za ta léta tak nějak věděli, teprve v reakcích vlády na důsledky ruské agrese vůči Ukrajině se v plné nahotě ukázala klíčová věc. Český stát neumí efektivně a cíleně pomáhat potřebným, aniž by přitom současně nevyhodil z okna hromadu peněz na „pomoc“ lidem, kteří si snadno dokážou poradit bez ní. Neskrývaná neschopnost státní správy dostat rychle a efektivně veřejné peníze tam, kde jsou opravdu potřeba, je krutou obžalobou dlouhých let zastarávání systémů, zanedbávání digitalizace, sběru dat a jejich propojování a využívání. Nesmyslně plošné a drahé programy pomoci a neschopnost doručit například příspěvek na bydlení alespoň většině těch, kteří na něj mají nárok, dávají dohromady velmi smutný obraz. Ten nakonec svou ponurostí překryje i zcela příkladnou a chvályhodnou reakci vlády na ukrajinský konflikt v oblasti zahraniční politiky.
Jarmila Balážová (novinářka, Romea.cz)
Pro mě určitě 24. února. Den ruské invaze na Ukrajinu. Po dvou letech covidu, který vedle ztrát na životech, obav o zdraví atd. ohromně poškodil i řadu odvětví, firem, domácností, další velká rána pro občany. Strach a paniku vystřídala vlna solidarity, která se ale i vlivem špatné komunikace vlády přelila v ještě větší rozdělení národa. A probíhající prezidentská kampaň gradaci rozdělování ještě umocňuje.
Hluboce se mě dotklo zacházení s romskými uprchlíky z Ukrajiny, jejich dehonestace politiky a naprostá nerovnost v zacházení. Nechat spát ženy s dětmi na zemi, v dešti ve stanech na promáčeném blátě, to byla otřesná podívaná a bezmoc. A pak mě rozesmutnila řada odchodů. Naposledy významného aktivisty Čeňka Růžičky, který umřel 9. prosince. Byl to právě on, kdo vedl neúnavný boj o označení tábora v Letech u Písku jako koncentračního a desetiletí i za vykoupení prasečáku právě na místě, kde umírali Romové.
Josef Bouška (publicista, specialista na marketing a komunikaci)
Nejdůležitější událost Česka se letos neodehrála v Česku. Ruská invaze na Ukrajinu měla dopad na vše podstatné, co se v tuzemské politice odehrálo. Fialova vláda posílila svou pozici všestrannou podporou Ukrajiny a jejích běženců, posléze naopak ztrácela kvůli cenám energií. Část střední třídy při pohledu na astronomické zálohy na plyn a elektřinu poprvé okusila, jak se cítí lidé reálně ohrožení skutečnou chudobou. Ze stejného důvodu se extremistům poprvé podařilo přitáhnout na své akce desetitisíce demonstrantů.
Zároveň však Rusko a jeho pátá kolona přišly v českém prostředí o většinu svého dlouho budovaného vlivu. Válka uvrhla do bezvýznamnosti i Miloše Zemana a donutila jej k názorovému veletoči, jaký v našem prostředí nepamatujeme. Naopak Petru Pavlovi pomohla napjatá bezpečnostní situace k pozici favorita příští prezidentské volby. A invaze měla ještě jeden zásadní dopad: jasně ukázala, kdo na české i evropské politické scéně stojí na straně svobody a demokracie, a kdo na té opačné.
Kateřina Smejkalová (politoložka)
Za přelomovou událost uplynulého roku považuji demonstraci na Václavském náměstí začátkem září, jíž se zúčastnily vyšší desetitisíce lidí. I pro zkušené pozorovatele české politiky bylo překvapením, jak velký mobilizační a organizační potenciál mají a jaké produktivní spolupráce jsou schopna různá převážně mimoparlamentní politická uskupení. Škoda, že jsme se zejména o jejich komunikačních kanálech nedozvěděli víc – pravděpodobně je čím dál víc tvoří, jako už mnohde jinde, obtížně podchytitelné messengerové aplikace.
Interpretace motivací zúčastněných a jejich přinejmenším implicitní souhlas s většinově problematickými oficiálními požadavky shromáždění vedly na jedné straně k nesmyslnému označování je za pátou kolonu Ruska, na druhé byly ovšem odborářskou demonstrací o měsíc později zklamány i naděje, že dotyčné půjde bez dalšího získat pro levicové požadavky, pokud jen budou v nabídce. Jakkoli se nad událostí již zdánlivě zavřela voda, lidé z Václaváku nikam nezmizeli, jejich naštvání zůstává tikající bombou, která nota bene za přiostřující se sociální situace jen tak hrozit výbuchem nepřestane. Zneškodnit ji zůstává centrálním úkolem české politiky – nadále však nikdo pořádně neví jak.