Foto AP Photo / Andrew Marienko, Flickr, CC BY 2.0
Vojtěch Boháč (šéfredaktor serveru Voxpot)
Začátek války na Ukrajině bývá často podáván primárně jako událost, která finálně dokázala, že Rusko je říše zla a sjednotila svobodný svět na podporu Ukrajiny. Válka ale především donutila velké množství aktérů na mezinárodní scéně po dlouhé době aspoň částečně odkrýt karty a ukázat, kde pro ně leží hranice mezi poměrně bezbolestnými deklaracemi svých (proruských, prozápadních, multipolárních) postojů a často o poznání bolestivější ochotou tyto deklarace následně naplňovat. Zkoumat tyto drobné chvíle pravdy v mezinárodním prostředí bylo naprosto nedocenitelné.
Běloruský diktátor Lukašenko tak potvrdil svou nezáviděníhodnou pozici ve svěráku mezi zájmy Moskvy a velmi silně mobilizovanou opozicí, kdy se drží ze všech sil, aby nepřišel (nejen) o prezidentské křeslo. Ve Střední Asii se zase ukázalo, že ani nejbližším spojencům Ruska nestojí za to jít proti západním sankcím a pomáhat zemi i přes opakované žádosti s dovozem součástek pro strategická odvětví. Extrémně zajímavá pro analýzu byla i totální neschopnost Ruska přispět na Balkáně k eskalaci mezietnického napětí v Bosně a svým způsobem tak otevřít druhou frontu Putinova přítele Milorada Dodika. Rusku se ostatně nepodařilo ani dostat ministra zahraničí Lavrova na návštěvu Srbska, když jeho letadlu okolní země uzavřely vzdušný prostor. Nebylo to nicméně jen ve vztahu k Rusku, kde se odkrývaly karty. Už před válkou byla nesmírně zajímavá dynamika například mezi Spojenými státy a Německem. Nejnapjatěji tady sleduji vyšetřování explozí na plynovodech Nord Stream, ale nebudeme konspirovat.
Tomáš Trněný (spolupracovník redakce)
Levicová hegemonie v Jižní Americe pokračuje, má ale své trhliny. V trendu zřejmě nejlevicovějšího regionu světa pokračovala v roce 2022 Jižní Amerika. Na úspěchy chilského Gabriela Borice nebo peruánského Pedra Castilla v předchozím roce navázal letos v Kolumbii levicový kandidát Gustavo Pedro a v nejsledovanějších volbách kontinentu se pak do prezidentského křesla vrátil představitel brazilské levice Luiz Inácio Lula da Silva, který těsně porazil úřadujícího Jaira Bolsonara. 77letý Lula, kterého soud zprostil obvinění z korupce teprve v létě roku 2021, se úřadu ujme v lednu.
Optimismus jihoamerické levice ale zbrzdily hned dvě letošní události. V září Chilané odmítli nový návrh ústavy, který rok připravovali rovnoměrně zastoupení muži a ženy a výrazné slovo měli také domorodí obyvatelé. Podoba ústavy z roku 1980, tedy ještě z dob vlády diktátora Augusta Pinocheta, která nicméně doznala mnoha změn, tak nadále platí a jedná se o výraznou porážku Boricovy levicové vlády. Důvodem odmítnutí byl podle průzkumů plán nahradit horní komoru parlamentu Sněmovnou regionů a dát větší autonomii domorodým národům.
Ještě větší ranou pro jihoamerickou levici se pak staly prosincové události v Peru. Prezident Pedro Castillo nepřinesl vytoužené uklidnění tamní politické situace, během pouhého roku a půl čelil třem pokusům o vyslovení nedůvěry a vše dovršil první prosincový týden, kdy se neúspěšně pokusil o jakýsi „autopuč“. Castillo se rozhodl rozpustit Kongres, vyhlásit výjimečný stav, zákaz vycházení a nadále vládnout pomocí prezidentských dekretů. Proti hlavě státu se ale postavila armáda i Kongres, který ho následně zbavil funkce, a Castillo poputoval do vazby. Na jeho místo nastoupila viceprezidentka Dina Boluarte, která se tak stala první peruánskou prezidentkou v historii, ale také šestou hlavou státu za posledních pět let.
Rebeka Lánská (spolupracovnice redakce)
Nejdůležitější událostí tohto roku pro mne byly a jsou protirežimní protesty v Íránu, které začaly po smrti Mahsy Amini ve vazbě, kde byla za „nedostatečné nasazení šátku“. Protesty na sebe vzaly masovou podobu a rozšířily se po celé zemi, protestuje se nejen proti povinným šátkům, ale i proti celému utlačovatelskému systému islámské republiky. Protestuje se i na Západě, právě na podporu lidských práv v Íránu.
Jsem zvědavá, jakým směrem se situace bude vyvíjet nadále, protože protesty neustávají. Každopádně ale nejsou nijak jednotně organizované, a to jejich úspěšnost ohrožuje. Otázkou je i to, jakým směrem by se Írán přiklonil, padl-li by režim. To je však otázka, o které můžeme leda tak spekulovat.
Vojtěch Ondráček (spolupracovník redakce, autor podcastu Outsider)
Zatímco obvykle získávají sportovní události svůj celosvětový význam jako spektákl, který přitáhne pozornost miliard diváků na celé planetě, nedávno skončený šampionát v Kataru se stal natolik významnou politickou záležitostí, že v mnohém přebila i dění na hrací ploše.
Konal se turnaj, u něhož se zcela otevřeně mluvilo o tom, že šokující pořadatelství získal Katar v roce 2010 pouze díky korupci. Přesto se odehrál. Masivní investice do výstavby stadionů a infrastruktury vyšly údajně až na 300 miliard dolarů, přesto to nezabránilo obvinění, že tou hlavní cenou za luxusní arény byly lidské životy zahraničních dělníků ze zemí třetího světa. Některé údaje evropských novinářů dokonce mluvily o šesti a půl tisíci mrtvých gastarbeiterech jako obětech tamního vykořisťovatelského pracovního systému.
Aby toho nebylo, co se lidských práv týče, málo, musela světová fotbalová federace FIFA rozhodnout v případě diskriminace sexuálních menšin v této malé zemi v Perském zálivu. Zatímco celé roky před šampionátem se federace dušovala, že právě fotbal přináší progresivní a inkluzivní vlnu měnící staré zatuchlé pořádky v méně civilizovaných zemích světa, začátkem turnaje přišel obrat o sto osmdesát stupňů. Symbolickým vrcholem byl zákaz i pouhého náznaku podpory LGBT v podobě kapitánské pásky v duhových barvách. Hrozba zafungovala, kdy se k tomuto gestu nakonec skutečně neodhodlal žádný z původně odhodlaných sedmi evropských týmů. Skutečnost, že se kvůli zcela nevyhovujícímu podnebí musel mundial odehrát v netradičním termínu na podzim, už je v konečném součtu malichernost.
Na vině ale není nějaká radikální změna ve světě sportu, spíše se ukazuje, že fukuyamovské očekávání role sportu jako delegáta demokratických svobod se minulo s realitou. K tomu stačí jen připomenout, že v únoru proběhla také zimní olympiáda v Číně, která čelila nejen lidskoprávní kritice, ale také kritice kvůli drtivým environmentálním dopadům uměle zasněžovaných sjezdovek v pouštní oblasti, navíc vzdálených 300 kilometrů od pořadatelského Pekingu. Do kontroverzí zapleteného Kataru ale měl tentokrát olympijský pořadatel daleko. A tak se otázka, zda politika do sportu patří, či nikoli, vyprázdnila jako český antikomunismus, a na její místo nastoupila jiná a mnohem závažnější. Existuje nějaká účinná forma odporu vůči mocenskému monopolu, který vládne ve světě sportu? Nebo má pravdu prezident FIFA Gianni Infantino, když zcela bez skrupulí hájil katarské pořadatelství tím, že příště může šampionát pořádat v KLDR?
Ondřej Čížek (spolupracovník redakce)
Neprávem opomíjená válka v Tigraji na severu Etiopie si vyžádala podle některých odhadů až 600 tisíc mrtvých. Přes dva roky trvající konflikt doprovázejí válečné zločiny páchané všemi zúčastněnými stranami. Drtivá většina obětí je z řad civilního obyvatelstva, které se stalo rukojmím konfliktu a čelilo hladomoru a izolaci od humanitární pomoci.
Letos v listopadu přišel nadějný zlom v podobě dohody o příměří, kterou zprostředkovala Africká unie v jihoafrické Pretorii. Naplňování dohod ale bude komplikované, protože zcela opomíjí sousední Eritreu, která je součástí konfliktu. V Eritrei, která je často přezdívaná východoafrickou KLDR, vládne diktátor Isaias Afwerki, který má ambici stát se hegemonem Afrického rohu a má zájem na destabilizaci celé Etiopie.
Zatímco se vláda pod vedením premiéra a nositele Nobelovy ceny míru Abiy Ahmeda soustředila na konflikt v Tigraji, v Etiopii se znovu rozrůstá etnické násilí do dalších částí této komplikovaně fungující federace. Celý kontinent tak s napětím sleduje vývoj v druhé nejlidnatější zemi Afriky, kde sídlí také Africká unie a další významné mezivládní organizace. To se navíc odehrává v době, kdy na region drtivě dopadají následky klimatické změny a Africký roh čelí rekordním vlnám sucha.
Veronika Pehe (redaktorka Alarmu)
8. září zemřela britská panovnice Alžběta II. a na trůn následně usedl její syn Charles, nyní král Karel III. Samotná smrt královny nebyla překvapivá. Přeci jen jí bylo devadesát šest let. Alžbětiným odchodem se ale symbolicky uzavřela jedna dějinná éra Spojeného království a šířeji i globálních poválečných dějin. Ta byla definována třemi významnými procesy, jimž Alžběta II. ze svého postu panovnice přihlížela, a které zásadně proměnily tvář globální ekonomiky i politického uspořádání: poválečným rozvojem sociálního státu, dekolonizací a nástupem neoliberalismu na konci sedmdesátých let.
Právě v dědictví posledního zmíněného procesu lze spatřovat i důvody hluboké politické a hospodářské krize, v níž se Velká Británie v současnosti nachází. Alžběta jen dva dny před svou smrtí jmenovala do úřadu novou premiérku Liz Truss, poté co vláda Borise Johnsona padla zmítána mnohočetnými finančními a mravnostními skandály. Truss ale vydržela v úřadě jen pár týdnů, poté co jí navržený rozpočet radikálních škrtů způsobil otřes na britských trzích. Krátká vláda Truss byla ale spíše jen symptomem navrstvených hlubších problémů, se kterými se britští konzervativci potýkají. Zdá se, že strana, která je u vlády již dvanáct let, má na kontě chaos jménem brexit a systematické osekávání veškerých veřejných služeb a statků, se ocitla na konci svých sil. V těchto dnech Spojené království čelí rozsáhlým stávkám pracovníků v klíčových oborech, jako jsou železničáři, pracovníci záchranné služby či zdravotní sestry, a nálady mezi obyvatelstvem naznačují velkou poptávku po výrazné změně politického kurzu. Odchod královny Alžběty, zdánlivě věčného elementu britské státnosti, jen podtrhl, že éra stability skončila.
Matěj Schneider (redaktor Alarmu)
Nejzásadnější událostí ve Spojených státech bylo dle mého jednoznačně rozhodnutí Nejvyššího soudu zvrátit precedent ve věci federální garance minimálních interrupčních práv na začátku letošního léta. V celé řadě států pak bezprostředně poté začaly platit zákazy takřka všech interrupcí s výjimkami pouze v případě znásilnění, incestu či ohrožení života matky (a mnohdy ani ne se všemi). Tím se staly interrupce v širokém pásu amerických států pro celou řadu žen (které nemají prostředky na cesty přes několikery státní hranice) v praxi nedostupné. Rozhodnutí mělo také bezprostřední politické dopady: v několika státech v následujících měsících proběhla referenda ohledně reprodukčních práv, která vesměs dopadla ve prospěch liberální strany (a to například i v relativně konzervativním Kansasu). Na federální úrovni pak odpor vůči rozhodnutí přispěl k zmírnění volebních vítězství republikánů a demokratům se i díky tomu podařilo nejen udržet, ale i posílit těsnou většinu v Senátu.
Bylo by ale chybou redukovat dopad rozhodnutí Nejvyššího soudu na letošní volební výsledky. V angličtině existuje idiom the dog that caught the car, který evokuje psa, který se snaží „ulovit“ projíždějící auta, a pak najednou neví, co má udělat, když se mu to podaří. V podobné pozici se teď nachází američtí konzervativci ve věci interrupcí. Půl století argumentovali proti federální regulaci reprodukční politiky s tím, že si vše mají rozhodovat samotné státy. Teď jsou ale v situaci, kdy jsou pod tlakem dekády budovaného protipotratového lobbistického aparátu nuceni paradoxně navrhovat například vlastní federální zákazy. Zákony zakazující interrupce takřka ve všech případech přitom nejsou vůbec populární. Odhadovat, kam vše může časem dospět, úplně nejde, ale je jasné, že jedna ze základních os, podle které se orientovala v uplynulých padesáti letech americká politika, se zcela převrátila.