Foto Pedrodg 11, Wikimedia, CC BY-SA 4.0
Předposlední listopadová sobota v Madridu nabídla pohled, který ve 21. století v Evropě působí jako scéna z historického filmu. Na dvě stovky lidí se sešly ve španělské metropoli v předvečer výročí úmrtí diktátora Francisca Franca a zároveň zakladatele fašistické Falangy Josého Antonia Primy de Rivery (oba zemřeli 20. listopadu, Primo de Rivera v roce 1936, Franco v roce 1975). Symbolické nebylo jen datum, ale i místo – křižovatka ulic Génova a Marqués de la Ensanada, kde stojí rodný dům zakladatele Falangy.
Organizátoři účastníky varovali, aby nedali policii záminku k zatýkání. „Musíte být chytří, oni vás chtějí pokutovat nebo zatknout,“ znělo podle reportérů deníku El Diario z pódia. „Falangisté budou v ulicích vždy, bez ohledu na to, co se děje,“ zaznělo také od pořadatelů. Na akci ovšem i přes upozornění pořadatelů nechyběly zdvižené pravice nebo zpěv hymny hnutí Falanga „Cara al Sol“ (Tváří ke slunci). Do Madridu podle organizátorů dorazili i zástupci krajně pravicových skupin z Francie, Německa a Itálie. Před shromážděním proběhla mše v madridském kostele Santa Bárbara, kde byl zakladatel Falangy pokřtěn. V tomto případě si ale kněz dával pozor, aby nezmínil příjmení obou mužů. Duchovní po celou dobu mše hovořil jen o „Franciscovi“ a „José Antoniovi“, uvádí El Diario.
Zákon, který otevírá staré rány
Důvodem k opatrnosti je v říjnu schválený zákon o demokratické paměti. Legislativa prosazená socialistickou vládou má za cíl zakázat velebení frankismu a zjednodušit identifikaci obětí diktatury. Právě v souvislosti se zákonem aktuálně policie podle vládních zdrojů deníku El País na základě videí a fotek z listopadové akce vyšetřuje přibližně stovku lidí.
V případě Španělska státní vlajka více rozděluje, než spojuje.
Celkem 65 nových opatření, která jsou zahrnuta v zákoně, mimo jiné definuje jako trestný čin oslavování frankismu. Za něj hrozí pokuty až ve výši 150 tisíc eur (přibližně 3,9 milionu korun) a potrestání mohou čelit i lidé, kteří se dopustí ponižování obětí diktatury. Za takové chování se považuje například ničení hrobů republikánů, jejichž životy má Frankův režim na svědomí.
Zákon také odebírá šlechtické tituly udělené Frankem, označuje diktaturu za protiústavní a ruší rozsudky soudů z časů diktatury. Zřejmě nejdůležitější součástí zákona je ale rozhodnutí, že španělský stát je nově zodpovědný za hledání, exhumaci a identifikaci obětí diktátorského režimu z neoznačených masových hrobů, které jsou rozesety po celé zemi.
Během občanské války a bezmála čtyřicetileté diktatury zmizelo beze stopy přes sto tisíc lidí, samotná válka si pak podle historiků vyžádala na půl milionu životů. Vláda také slibuje důstojnější spočinutí pro vojáky a civilisty pochované v takzvaném Údolí padlých nedaleko Madridu. Na tomto místě je pochováno okolo 34 tisíc obětí války jak ze strany republikánů, tak ze strany podporovatelů fašismu. Zdejší pomník, jehož stavbu nařídil sám Franco, byl až do roku 2019 místem posledního odpočinku fašistického diktátora. Před třemi lety ale na nařízení vlády úřady Francovy ostatky přemístily do rodinné hrobky, aby Údolí padlých, na jehož stavbě se podílelo okolo dvaceti tisíc politických vězňů, neplatilo za poutní místo zastánců fašistického režimu.
Krajní pravice dnes
Proti vládnímu návrhu zákona se v čase jeho předložení postavilo jak vládní levicové uskupení Unidas Podemos (kterého ho považovalo za příliš mírný), tak především pravicová opozice. Návrh zákona při projednávání v kongresu i v senátu kritizovali konzervativní lidovci (PP), středoví Ciudadanos i krajně pravicové uskupení Vox. Za „zradu Španělů“, která má ze Španělska „udělat levicovou militantní demokracii“, například označila zákon senátorka Lidové strany Amelie Salanueva. Její stranická kolegyně Salomé Pradas pak obvinila kabinet premiéra Pedra Sáncheze z „přepisování historie“ a „otevírání ran minulosti“. „Dokud nedojde k otevření hrobů, rány se nezacelí,“ reagovala tehdy socialistická senátorka Eva Granados.
Krajně pravicové hnutí Vox pak zákon ústy senátora Josého Manuela Marína označilo za „porušování základních práv“ a všechna tři opoziční uskupení argumentovala tím, že legislativa „vytváří nepřijatelnou nerovnost“ mezi oběťmi Francova režimu a baskické teroristické organizace ETA, které se uznání dočkaly teprve nedávno.
Právě rostoucí podpora i členská základna krajně pravicového hnutí Vox naznačuje, že ve Španělsku možná na síle nabírají názorové proudy ne příliš vzdálené hnutí Falanga i samotnému Francovi. Uskupení, které ve svém programu a rétorice sází na euroskepticismus, odpor k liberální politice, islamofobii a obavy z katalánského a baskického separatismu, oslovilo v posledních celostátních volbách přes 3,5 milionu voličů, téměř ve všech regionech posílilo a každý rok počet členů hnutí roste. Vox se staví velmi kriticky k vstřícné vládní politice vůči katalánským separatistům a cílí na hlasy Španělů, kteří se separatistickými tendencemi v některých částech země cítí ohroženi. „Bez socialistické strany by nebyl žádný separatismus a v Katalánsku by nebyla žádná socialistická strana bez separatismu,“ řekl v rozhovoru pro server EuropaPress generální tajemník hnutí Ignacio Garriga.
Spor o vlajku
Vox navíc efektivně pracuje na sociálních sítích a daří se mu prezentovat často bizarní kauzy ve prospěch svého vidění světa. Naposledy tomu tak bylo v kauze vlajky ve třídě školy Salle de Palma na Baleárských ostrovech. Jedna z učitelek požádala studenty, aby ze třídy odstranili španělskou vlajku, která směla ve třídě podle domluvy viset jen v den, kdy hraje španělská reprezentace utkání na fotbalovém mistrovství v Kataru. Studenti ale odmítli, načež škola zrušila zbylé dvě páteční vyučovací hodiny.
Rozhodnutí kritizoval jeden z rodičů žáků na sociálních sítích, čehož se následně chopili členové hnutí Vox. Člen uskupení Alvis Peréz na svém telegramovém kanále zveřejnil jméno i fotografii pedagožky, které následně začaly chodit urážky i výhrůžky smrtí. Předseda místní buňky hnutí Jorge Campos ale celou věc bagatelizoval, následkem čehož si vysloužil tvrdou kritiku předsedkyně baleárské vlády Franciny Armegol.
Současnou podobu španělské vlajky zvané La Rojigualda, tedy kombinaci dvou červených a jednoho žlutého pruhu, si do jisté míry přisvojili zástupci pravice a současně s tím i fašismu. Důvod je nutné hledat ve španělské občanské válce, kdy pod Rojigualdou bojoval generál Franco, zatímco republikáni na své vlajce jeden z červených pruhů nahradili fialovým na paměť revolty proti králi Karlovi I. v roce 1520.
Republikánská trikolora se do veřejného dění vrátila začátkem 21. století. Tříbarevná vlajka se stala symbolem odporu k autoritářství, imperialismu, ale také například invaze do Iráku. Oficiální státní vlajka se naopak stala symbolem fašismu a Francova režimu nejen pro levici, ale také pro separatisty v Katalánsku i Baskicku. Pro krajní pravici se zase La Rojigualda stala neodmyslitelnou součástí mítinků i reklamních předmětů. V případě Španělska tak státní vlajka více rozděluje, než spojuje. Výjimkou jsou možná jen sportovní události. Ani oblast sportu se ale nevyhnula vlivu krajní pravice – naposledy během osmifinále fotbalového mundialu mezi Španělském a Marokem, tedy zeměmi, které spolu díky dvěma enklávám na africkém kontinentu sousedí. Španělsko je navíc domovem téměř 900 tisíc Maročanů. Například Achraf Hakimi, který rozhodl o tom, že se La Roja, jak se španělskému týmu přezdívá, s šampionátem rozloučí už v osmifinále, je rodákem z Madridu. Do ulic i restaurací španělských měst tak nevyrazili jen domácí fanoušci, ale i zástupci marocké menšiny, čehož chtěli využít krajně pravicoví ultras z tábora Realu Madrid a Atlética Madrid k rozpoutání násilí.
Nakonec se ale oslavy marockého vítězství ve španělských městech obešly bez větších konfliktů. Ty nerozpoutaly ani opakovaně vypouštěné hoaxy krajně pravicových médií o budovách zapálených marockými fanoušky (jak zdokumentoval novinář Matthew Bennett), ani video poslankyně Voxu Rocío De Meer se slovy: „Toto není Marrákeš, ale ulice v Almerii. Toto je multikulturalismus. Toto je selhání.“
Autor je spolupracovník redakce.