Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Josef Středula včera zahájil ostrou fázi kampaně. Představil svoji manželku (a možnou první dámu) Danu a vymezil se proti vládě i protikandidátovi Andreji Babišovi. Samotné vystoupení bylo překvapivě lidské – málokdy v Česku zazní před kamerami od politika oslovení „miláčku“. Tiskovou konferenci zahájil Středula odmítnutím dvojích standardů ve zdravotnictví s poukazem na ústavu, která zaručuje všem občanům zdravotní péči zdarma. Kritika vlády zní od Středuly rozhodně jinak než od Babiše a v případě Středuly se dá počítat i s tím, že ji nezastíní další věci jako trestní stíhání nebo herecké pokusy na instagramu. I když má v osobě Středuly levice kandidáta, kterému se dá věřit, pokud říká, že „třicet let bojuje za lidi“, a těžko by se dnes našel někdo lepší, větší šanci na vítězství Středula nemá.
Malé šance
O tom, že jsou šance Josefa Středuly na vítězství v prezidentské volbě malé, svědčí i fakt, že pravicovým médiím nestojí za tradiční dehonestační kampaň o „nezodpovědných levičácích“ nebo rovnou „komouších“. Naopak je oceňován jako ten, kdo „může odebrat hlasy Babišovi“. Tento úkol, tedy odčerpat pár procent Babišovi, ostatně tak docela neodmítl ani Středula. Pro něj osobně na tom není nic ponižujícího. Pro českou levici jako celek je však tato pozice ponižující víc než dost – dokládá totiž její slabost v české politice i veřejném prostoru. Přesto je dobře, že se odborář Středula za současných okolností oligarchovi Babišovi postavil a zacílil kampaň na podobné lidi, ovšem s jasně demokratickým programem.
Středula už dlouho ukazuje, že práva menšin a boj za obyčejné lidi nejsou v rozporu, naopak se dobře doplňují.
Rozložení sil Středulovi každopádně nepřeje. Za současné konstelace, kdy základní konflikt české politiky definuje osa vláda (respektive „demokratický tábor“) versus Andrej Babiš, je pro Středulu obtížné najít vlastní polohu a hodnověrně ji prodat. Samotná vláda za své kandidáty označila trojici Petr Pavel, Danuše Nerudová a Pavel Fischer. Šanci na zvolení mají zejména první dva jmenovaní, Pavel Fischer je společně s Markem Hilšerem a právě Josefem Středulou v druhém sledu a jejich preference se v současnosti točí okolo pěti procent.
Na rozdíl od Hilšera a Fischera, jejichž kandidatury jsou jen PR kampaněmi za znovuzvolení senátory, ovšem Středulova kandidatura dává smysl. Bez něj by totiž zcela chyběl levicový kandidát. Nejde přitom o levici jako o identitu (ke které se koneckonců ani Středula nijak vehementně nehlásí a spíš o sobě mluví jako o „středovém“ kandidátovi), ale o to, na jaká témata se zaměřuje a jak o nich mluví. Jako mnohaletý šéf odborů může zvedat témata, která sám dlouho v českém veřejném prostoru hájil – zejména konec levné práce a obecně nízkou životní úroveň pracujících v Česku, která se zhoršuje nejen kvůli válce na Ukrajině, ale taky kvůli chování vlády.
V čase války na Ukrajině, která často bývá označována jako válka Ruska „proti celému civilizovanému světu“, se také bezděky definuje, co je tedy onen „civilizovaný svět“. Vláda, zejména hnutí Spolu, ruskou kartu hraje ráda a hodně. V těžkých chvílích se máme semknout a nebýt sobečtí, krize se dotýká všech a tak podobně. Apely na společnou solidaritu ale v praxi vláda nerealizuje a místo toho její členové mluví o zavedení dvojího standardu ve zdravotnictví, o potřebě zeštíhlit stát a propouštět úředníky. Za každou cenu, i za cenu vyššího státního dluhu, se brání zvyšování daní. Středula může v kampani ukázat, že „civilizovanost“ skutečně nemusí znamenat šetřit na chudých, kde se dá.
Dezinfo opozice
Proti politice vlády se nejhlasitěji ozývá ulice, která však tentokrát nepatří odborům, jak tomu bylo v časech pravicových vlád a ekonomické krize v letech 2008 až 2013. Nejsilnější na ulici je ultrapravicové proruské dezinfo hnutí, které také stojí v nejostřejší opozici proti vládě. Zpochybňuje českou podporu Ukrajině, vymezuje se proti polistopadovému vývoji i členství v EU, NATO a dokonce v OSN. Stojí nejen proti Fialově vládě, ale také proti Andreji Babišovi, kterého považuje za podobného spojence Bruselu a dalších protinárodních mezinárodních institucí. A totéž z jejího pohledu platí bezpochyby i o „eurohujerském“ Středulovi. Jeho podpora přijetí eura, Ukrajiny nebo také manželství pro všechny ho posouvá k prozápadnímu a prodemokratickému křídlu české politiky a to i v očích dezinformačních aktivistů a jejich podporovatelů. Středula už dlouho ukazuje, že práva menšin a boj za obyčejné lidi nejsou v rozporu, naopak se dobře doplňují.
V minulosti se objevilo několik článků podezírající Středulu z napojení na Čínu a její zájmy. Hlavní figura tohoto spojení Miroslav Sklenář ve Středolově týmu skončil v listopadu a nahradil ho. V minulosti Středula navíc vyjádřil v otevřeném dopise solidaritu hongkongským protestujícím a odsoudil čínské represe.
Aktivní odborář i prezident
Dělat si „volební kalkulačku“ v případě kandidátů na prezidenta je ještě absurdnější než v případě jiných voleb. Vedle otázek po otevření Jeleního příkopu a dalších technikálií týkajících se Pražského hradu, nad kterým má český prezident jako svého druhu kastelán jednoznačnou gesci, se v kalkulačce objevují postoje k euru, sankcím vůči Rusku a koncesionářským poplatkům. O ničem z toho český prezident přímo nerozhoduje a navíc není vždy jasné, co prezident může a co by měl. To se odráží i v předvolebních debatách, jejichž součástí je i to, co vůbec hodlá který kandidát jako případný prezident dělat.
Josef Středula deklaruje, že by byl aktivním prezidentem. Mluví dokonce i o přímé účasti na jednáních vlády a poslanecké sněmovny. V dané situaci to dává logiku. Zatímco pravicoví liberální kandidáti si můžou dovolit spokojit se spíše s administrativní rolí a reprezentativním úkolem „sjednocovat společnost“, Středula jako mnohaletý odborář musí být mnohem aktivnější – jako případný prezident, jako kandidát i jako levicový politik v blízké budoucnosti. Bude záležet i na tom, co předvede následující měsíc.
Autor je redaktor Alarmu.