Foto Ethan Hu, Unsplash
Duch Vánoc se tradičně topí v potocích kapří krve. Nejsem si přitom úplně jistý, zda je to dobře, nebo špatně. Z hlediska utrpení ryb je odpověď jasná. To, co se jim děje, je zbytečné, kruté a neomluvitelné. Dusit ryby v narvaných v kádích před nákupními řetězci, pak je něčím umlátit a odnést domů, případně je dokonce odvést živé, hodit do vany a zabít až posléze, nedává smysl vůbec žádný. Šťastné a veselé, pokud nejste kapr.
I v Česku přitom máme zákony, kdy jeden z nich se věnuje ochraně zvířat proti týrání: „Zvířata jsou stejně jako člověk živými tvory, schopnými na různém stupni pociťovat bolest a utrpení, a zasluhují si proto pozornost, péči a ochranu ze strany člověka. (…) Zakazuje se týrání zvířat jak volně žijících, tak i chovaných v lidské péči. Zakazují se všechny formy propagace týrání zvířat,“ píše se v zákoně, který nejspíš ve dnech před svátky pohody a klidu neplatí. Rozhodně ne pro kapry.
Co se týče tradičního kapřího masakru, asi jediným pozitivem je, že všichni na vlastní oči vidí, jakým utrpením musí procházet naši zvířecí souputníci, než se stanou potravou na našem stole.
Minulý rok zavládlo celonárodní rozhořčení po výzvě jisté ženy na Instagramu, kterou platila Komerční banka, že by Češi nemuseli zabíjet tolik kaprů. Téma se vrací každoročně. Okolo Vánoc se v Česku zabije a sní okolo 5 tisíc tun kaprů. Pokud by jeden vážil čtyři kila, jednalo by se o jeden a čtvrt milionu kaprů.
Kdyby kapři mohli, rybník si raději vypustí a pokojně zdechnou
Utrpení v kádích je přitom pouze smutným koncem tragického života. Ten se v Česku povětšinou odehrává ve velkochovech, kde se kapři plácají v bahně a výkalech. Výsledek je natolik skvělý a chutný, že bez celé té historky o tradičních českých Vánocích, k nimž patří kapr, by kapra nikdo nejedl. Jen v Česku nepřijde nikomu zvláštní, že zatímco v jiných evropských zemích si servírují na stůl delikatesy, Češi slaví kusem zdevastovaného utýraného zvířete nasáklého bahnem a hnojem.
Odkazuje se na tradiční rybníkářskou historii, ale jak upozorňují čeští experti, před 100 lety bylo v rybnících kaprů desetkrát méně, zato v nich žilo mnohem více jiných živočichů a ve vodě se bylo možné koupat. Ministerstvo zemědělství sice utrácí miliony za kampaně podporující konzumaci kaprů, ale ve skutečnosti by před nimi mělo spíše varovat, a ministerstvo životního prostředí by se mělo konečně zajímat o to, proč české rybníky vypadají kvůli kapřím velkochovům jako toxické lázně, kdy čistší voda je dávno i v okolí českých chemiček.
Co se týče té údajné tradice, pak Miroslav Kalousek připomněl, že se o rozšíření vánočního kapra postarali důmyslným marketingem přes katolický klér v 19. století Schwarzenbergové, kteří vlastnili rybníky s kapry (historku se nepodařilo zcela ověřit) a definitivní tradici z kapra a salátu vytvořili v padesátých letech komunisté. Dnes jejich tradici do krve hájí čeští konzervativci.
Co se týče tradičního kapřího masakru, asi jediným pozitivem je, že všichni na vlastní oči vidí, jakým utrpením musí procházet naši zvířecí souputníci, než se stanou potravou na našem stole. Možná by tak před supermarkety nemusely být jen kádě, ale kompletní jatka, aby se každý při cestě pro maso brodil potoky krve. Třeba by pak konzumace masa postupně klesla až kamsi k nule.
Ježíšek v zemi ateistů
Ježíšek v nejateističtější zemi Evropy je druhým bizarním vtipem, byť alespoň ne tak tragickým, když tedy pomineme českou duchovní prázdnotu vyplněnou krystaly, self-help kultem a astrologií.
V rámci Evropy nosí dárky Ježíšek víceméně jen v prostoru bývalého Rakouska-Uherska, zatímco jinde najdeme rozličné zimní či vánoční otce, dědy a skřítky, případně Mikuláše. Žádná z těchto postav pak nemusí působit tak absurdně v kombinaci s festivalem konzumu, v nějž se Vánoce proměnily. Konzum sám je přitom tou hlavní příčinou, proč se naše planeta mění v neobyvatelnou pustinu. Vánoce v současné podobě jsou tak oslavou smrti.
V Česku dětem tvrdíme, že Lego a PlayStationy nosí novorozenec, který se narodil ve stáji a po celý život tvrdil, že na bohaté a hamižné žádný ráj nečeká. Za vrchol tradic pak považujeme, že celou tuhle obskurní habaďůru před dětmi utajíme do co nejpokročilejšího věku. Přitom bychom jim klidně mohli přiznat, že dárky prostě nosí napůl retardovaná zelená postava z Alzy za magické peníze z Home Creditu. Aspoň by bylo jasnější, proč děti bohatých rodičů mají drahé dárky a ty chudé dostanou pár šuntů. Což se v případě malého Ježíše prostě vysvětlit nijak nedá. Ale možná v tom je tahle tradice zcela autenticky česká – že vůbec nedává smysl.
Vzrušené reakce vzbudil facebookový post Hospodářských novin, podle nějž roste počet rodičů, kteří tuhle přetvářku s dětmi už nehrají. U vztekajících se komentářů převládaly teze, že rodiče svým ratolestem zkazí dětství, fantazii, kouzlo Vánoc a pohádkového světa, kde dobro vítězí nad zlem.
Jenomže tohle všechno je problém jen dospělých, kteří se zasekli v představě, že lepší svět je možný leda v pohádce a o Vánocích, zatímco každodenní realitou je pracovní tábor. A nakonec i kouzlo Vánoc musíme naředit kapřím utrpením, aby té radosti nebylo na světě zbytečně moc.
Takzvané tradice tady neudržují děti, ale zoufalí dospělí, kteří doufají, že je zachrání mechanické opakování vyprázdněných replik a rituálů, k nimž si berou děti jako rukojmí. Zatímco u živé tradice každý víceméně ví, co a proč se dělá a jaký to má smysl, u její zdechliny to už nikdo netuší. A tak nezbývá než křičet, aby si toho nikdo nevšiml.
Skutečným kouzlem Vánoc by bylo, kdybychom si přiznali, že tady nikdo další není, zachránit se musíme sami a Vánoce spočívají v tom, že dokážeme být alespoň na chvíli spolu. Což je snad možné i bez týrání ryb. Svět nemusí být k žití jen v pohádkách, ale to by dospělí museli konečně dospět a něco pro své děti udělat.
Autor je redaktor Alarmu.