Foto Evropský parlament, CC-BY-4.0
Historicky první české předsednictví v roce 2009 zanechalo rozporuplný odkaz. Komplikace, skandály, a nakonec ani samotný pád vlády Mirka Topolánka nepůsobily jako ideální entrée do rotujícího čela tohoto vrcholného orgánu Unie. Ve finále letošního předsednictví se zdá, že Česká republika debakl nezopakovala. Z unijních kuloárů zaznívají pochvaly ohledně dobré práce českých úředníků a diplomatů. Letošní předsednictví se přitom odehrává v mimořádně náročné době, kdy na hranicích Unie probíhá válka a souběžně s tím se Evropa potýká s následky pandemie a hrozící hospodářskou recesí.
Předsednictví Radě Evropské unie má zejména organizační funkci. Stát, který půl roku vede zasedání na úrovni jednotlivých ministerstev, má reprezentační a mediátorskou roli. Přesto, že po Lisabonské smlouvě došlo k umenšení role předsednických zemí, důležitou funkcí předsednické země zůstalo nastolování agendy. Česká vláda i kvůli předsednictví minulý rok zřídila post ministra pro evropské záležitosti a stanovila si ambiciózní a někdy i obecněji definované priority, které přesahují půlroční období předsednictví.
Česká vláda nástroj cenového stropu nejprve rezolutně odmítala a na rozdíl od řady evropských zemí spoléhala na „neomylné“ zákony neviditelné ruky trhu.
Jako první prioritu vláda stanovila „zvládnutí uprchlické krize a poválečnou obnovu Ukrajiny“. Zatímco poválečná obnova země napadené a decimované putinovskými vojsky je vzhledem k stále probíhajícímu konfliktu zatím v nedohlednu, uprchlická krize se naplno projevila okamžitě po propuknutí konfliktu. Válka na Ukrajině zároveň způsobila humanitární katastrofu i za hranicemi Evropy, kdy uvrhla do potravinové krize (nejen) část Blízkého východu a severní a východní Afriky. Tyto krize v kombinaci s rekordními suchy přirozeně způsobily i zvýšenou migraci směřující přes Středozemní moře a jihovýchodní Evropu.
Téma migrace je na úrovni Rady Evropské unie předmětem nekončících sporů. Na české předsednictví tak čekal balík zákonů s názvem Nový pakt o migraci, který má zreformovat stávající unijní migrační a azylovou politiku. Nalezení shody je ale nepravděpodobné. Státy Unie se ji snaží najít už několik let, zatím ale bezvýsledně. Současná uprchlická vlna z Ukrajiny a stále probíhající migrace z Afriky a Blízkého východu ale nasvítila odlišné perspektivy v přístupu k uprchlíkům v závislosti na jejich původu.
České předsednictví dokázalo mezi unijními státy víceméně udržet konsensus společné podpory Ukrajiny. Již tradiční výjimkou se stala Budapešť, i přesto už ale na konci francouzského předsednictví došlo ke shodě na získání statusu kandidátské země pro Ukrajinu a Moldávii a koncem července se státy shodly také na snazším financování pomoci pro uprchlíky z Ukrajiny. Hned v červenci se podařilo po letech komplikací a několika vet pokročit také ohledně Albánie a Severní Makedonie. Obě země koncem července zahájily přístupové rozhovory. Integrace zemí západního Balkánu do Unie je dlouhodobou prioritou české zahraniční politiky. Kromě toho se pokročilo i v debatě o rozšíření Schengenského prostoru o poslední tři státy – Bulharsko, Chorvatsko a Rumunsko. Tato priorita českého předsednictví by měla dostat zelenou do konce letošního roku.
V zajetí celoevropského řešení
Nejsledovanějším cílem české vlády se stala v pořadí druhá priorita „energetické bezpečnosti“. Tato agenda se v počátcích zaměřila zejména na omezení závislosti na energiích z Ruska, zajištění alternativních dodavatelů surovin nebo větší využití obnovitelných zdrojů energie. Státy Unie za českého předsednictví vyjednaly společné nákupy zemního plynu do zásobníků a systém mechanismu solidarity pro stát, který by se měl ocitnout úplně bez plynu. Úspěchem je i shoda na umožnění zrychlené výstavby obnovitelných zdrojů energie. Státy daly zelenou také tomu, že novostavby budou v Evropské unii od roku 2030 bezemisní.
Počátkem října se unijní státy dohodly i na rozdělení přibližně 20 miliard eur (490 miliard Kč) určených k podpoře energetické nezávislosti na Rusku. Ministři financí unijních zemí dále podpořili návrh připravený českým předsednictvím, na jehož základě budou země při přechodu na nové zdroje energií moci čerpat část peněz z unijních fondů či prodeje emisních povolenek.
Nejspornějším bodem jednání se ukázalo téma regulace cen energií. Například Španělsko navrhlo svůj příklad zastropování cen jako možnou inspiraci pro celou Evropu. Česká vláda nástroj cenového stropu nejprve rezolutně odmítala a na rozdíl od řady evropských zemí spoléhala na „neomylné“ zákony neviditelné ruky trhu. Až koncem srpna pak vlivem rapidního nárůstu cen energií přišla s debatou o možném zastropování cen energií, ale na celoevropské úrovni.
Právě celoevropské řešení se stalo jistou mantrou české vlády, do které vložila své naděje na řešení stále se prohlubující tuzemské ekonomické a sociální krize. Na konci září sice došlo ke shodě u zastropování cen elektřiny, ale jednání se zadrhla u plynu. Hlavními oponenty tohoto proklamovaného celoevropského řešení se stali hlavní dodavatelé plynu Německo a Nizozemsko. Celoevropské zastropování přitom prosazovala skupina celkem patnácti zemí, zahrnující i velké a významné státy jako Francii a Itálii.
Sázka pouze na celoevropské řešení u cenové regulace energie se ukázala jako chybnou. Jednání zemí se zcela odlišným energetickým mixem a postavením na evropském trhu je logicky komplikované a zdlouhavé. Rozličné postoje definovala vedle postavení v dodavatelském řetězci také odlišná intenzita dopadů energetické krize na společnost. Na Českou republiku přitom dopadla nejtvrdším způsobem. Růst energií je ze všech zemí zdaleka nejvyšší. Podle dat Eurostatu v první polovině letošního roku jejich cena meziročně stoupla o 62 procent. Růst cen elektřiny v Česku zavinila vedle burzovních spekulací právě slabá reakce ze strany vlády. Stále více lidí mezitím čelí příjmové chudobě. Přitom státy, které jsou často výrazně méně zasaženy současným rapidním nárůstem energií, již mnohokrát přijaly zásadní opatření na národní úrovni.
Mezi zbylé předsednické priority patří „posílení evropských obranných kapacit a bezpečnost kybernetického prostoru, strategická odolnost evropské ekonomiky a demokratických institucí“. Z těchto priorit můžeme připomenout, že koncem listopadu padla shoda na normách upravujících požadavky na kybernetickou bezpečnost ve firmách i státní správě. Požadavky se vztahují i na energetiku nebo zdravotnictví a mají zlepšit spolupráci příslušných národních orgánů. Členské země se dále shodly na zpřísnění podmínek pro banky a finanční společnosti ohledně ukládání dat na sdílená cloudová úložiště velkých technologických firem.
Opomíjení sociální a ekologické agendy
Server Euractiv s odkazem na bruselské zdroje poznamenává, že si Praha vysloužila kritiku za opomíjení sociálního rozměru, stejně jako zelené agendy, kde má podle serveru nedostatečné ambice zejména v balíčku Fit for 55. To zapadá i do trajektorie současné vlády na národní úrovni, kdy v době hrozícího nárůstu nezaměstnanosti a příjmové chudoby přichází s nápady na snížení podpory v nezaměstnanosti nebo například zavedení dvojích standardů ve zdravotnictví.
České předsednictví dále pak podle serveru Euractiv v otázkách práv pracujících u takzvané „gig economy“ podporovalo pozice bližší zájmům digitálních platforem. Česká republika podle návrhu, který měl server k dispozici, prosazuje například navýšení kritérií směrnice o posuzování pracovních podmínek u těchto platforem. V původním návrhu legislativa požadovala, aby byl v případě splnění dvou z pěti předem definovaných kritérií pracovník platformy automaticky považován za zaměstnance.
V upraveném návrhu, který byl rozeslán v polovině října, české předsednictví zachovalo právní domněnku zaměstnanosti založenou na kritériích, ale zvýšilo hranici kritérií na tři ze sedmi. Do české verze byl dále přidán nový článek, který má umožnit, aby se kolektivní smlouvy odchýlily od ustanovení směrnice v otázkách ochrany údajů, algoritmické správy a transparentnosti práce platforem. Řada zemí v dopise Komisaři EU pro zaměstnanost a sociální práva varovala, že přijetí těchto podmínek by mohlo vést k většímu počtu „falešných“ samostatně výdělečně činných osob. Česká vláda tak zjevně usiluje i o celoevropské zavedení českého švarcsystému.
Opomíjení sociálního rozměru, který můžeme sledovat u české vlády i na domácí úrovni, přitom v Evropě dlouhodobě vede k trendu nárůstu krajní a populistické pravice, která dokáže společenské napětí úspěšně kapitalizovat a oslovovat lidi lavírující na okraji socioekonomické propasti. Krajní a populistická pravice se v posledních letech prokázala jako nejvíce ohrožující prvek demokratických institucí, jejichž posilování česká vláda definuje jako jednu z priorit. Trend několika posledních evropských voleb v podobě „mainstreamizace“ umožňuje těmto stranám pronikat stále více do politického středu a uzavírat koalice se středopravicovými stranami. Pro budoucnost a udržitelnost demokracie se tak ukazují jako naprosto zásadní principy společenské koheze a solidarity. A to jak na evropské, tak i tuzemské úrovni.
Autor je politolog.