Foto Czeva, CC BY-SA 3.0
I v předvánočním čase pokračuje vláda v projednávání možností snížení rozpočtového deficitu podle návrhů skupiny NERV. Nebo to alespoň tvrdí. Ve skutečnosti ale bohatou škálu návrhů, jež jí NERV předložil, ignoruje a sahá jen po opatřeních, která jsou sice nejméně efektivní, zato ale nejvíce pravicová. A tak se nyní začíná projednávat omezení finanční podpory v nezaměstnanosti, ačkoli už teď je u nás podpora jednou z nejkratších mezi vyspělými státy. Nic konkrétního na stole ještě není, ale ať už půjde o zkracování délky nebo paušální snížení výše příspěvku, může to jenom uškodit.
Asociální krok
Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka se nechal slyšet, že vzhledem k díře v rozpočtu a nízké míře nezaměstnanosti je na místě omezit podporu v nezaměstnání, „abychom motivovali lidi hledat si práci velmi rychle“. Dle svých slov toho plánuje docílit kombinací zpřísnění podmínek o zažádání o finanční podporu v nezaměstnanosti a omezením celkové výše možného finančního příspěvku. Přitom by se chtěl zaměřit na lidi, kteří se na pracovní úřady vracejí opakovaně. Každý, kdo chce, si totiž podle Jurečky práci najde.
Místo zkratkovitých povzdechů nad tím, že se lidem nechce makat, by se měli politici seznámit se základními fakty o fungování dlouhodobé nezaměstnanosti a diskriminace.
Odlehčit státní kase zeštíhlením našeho „štědrého“ systému dávek a ještě lidi dostat rychleji do zaměstnání – nezní to skvěle? Má to jen jednu vadu: že to nemůže fungovat. Návrh na omezení podpory totiž ignoruje hrozící ekonomickou krizi, což je obecně doba, kdy státy čerpání podpory v nezaměstnanosti naopak navyšují, aby občany aspoň trochu ochránili před jejími dopady. Ač se naše nezaměstnanost stále drží na minimu, zaměstnavatelé a představitelé průmyslu už měsíce hrozí zavíráním a propouštěním. Což ministr Jurečka moc dobře ví, protože kvůli tomu nechce adekvátně navýšit minimální mzdu. Vypukne-li opravdu krize, na které bude mít z nemalé části podíl stát sám, omezení podpory bude tím nejasociálnějším krokem, jaký může vláda učinit. Důvodů je celá řada.
Začarovaný kruh
Zaprvé: rozpočtové díry jsou v řádech stovek miliard, zatímco tahle náplast přinese sotva pár set milionů. Výdaje státu na podporu v nezaměstnanosti jsou minimální i v porovnání s dalšími sociálními položkami (jako je důchodový systém či pojistné), natož s celým rozpočtem. Podle dostupných zdrojů NERV výši možných úspor z omezení podpory v nezaměstnanosti na rozdíl od jiných bodů na seznamu nijak nevyčíslil. Těžko říct, jestli proto, že není možné předběžné odhady spočítat, nebo proto, že výše výsledné částky by působily vedle ostatních položek směšně. Vystavit už tak strádající domácnosti ještě vyššímu riziku chudoby jen kvůli takto malé částce do rozpočtu je skandální a nedá se vysvětlit ničím jiným než snahou vlády uspokojit její pravicové voličské jádro.
Zadruhé: v reakci na omezení podpory státu vzroste čerpání jiných dávek, protože převážná část lidí na podpoře práci najít prostě nemůže. Bez práce a bez podpory se ale těžko platí třeba nájem a jídlo, takže naprosto logicky sáhnou dotyční po dávce jiné, na kterou třeba dříve neměli nárok, jako jsou třeba příspěvky na živobytí nebo doplatek na bydlení.
Seškrtané miliony z podpory v nezaměstnanosti je tak třeba krátit o jiné náklady, které v reakci na intervenci státu okamžitě vzrostou. Místo zkratkovitých povzdechů nad tím, že se lidem nechce makat, by se měli politici seznámit se základními fakty o fungování dlouhodobé nezaměstnanosti a diskriminace. Ekonomicky je pro stát jeden nezaměstnaný člověk i na pětitisícové dávce výhodnější, než tentýž člověk bez dávky, ale zato v chudobě a mimo pracovní trh, kam ho absence podpory může vytlačit a odkud ho ani ten nejschopnější pracovník úřadu práce nedokáže vytáhnout.
Neúspěšné hledání zaměstnání je totiž něco jako začarovaný kruh. Dlouhodobě nezaměstnaní lidé bez asistence rychleji a častěji upadají do depresí, na základě čehož jim klesá motivace a síla práci aktivně hledat. V momentě, kdy jsou z evidence uchazečů vyřazeni, o nich v současném nastavení český úřad ztrácí přehled a šance na jakoukoliv pomoc či asistenci jsou nulové.
Cukr a bič nefungují
Zatřetí: metoda cukru a biče tak jednoduše na pracovním trhu nefunguje; respektive funguje, je-li jedinou její motivací nahnat lidi na pár měsíců do práce, jež není v souladu s jejich zaměřením nebo není adekvátně placena. To platí víc než kdy jindy hlavně v dnešní době, kdy se Česká republika vyznačuje vysokou úrovní „skill mismatche“, tedy nesouladu mezi vzděláním a zaměstnáním na pracovním trhu. To, že počet volných pracovních míst převyšuje počet uchazečů, neindikuje nutně neochotu lidí nějakou práci si najít, jako spíš to, že volné pozice povětšinou nejdou dohromady s jejich dovednostmi a zaměřením. Slýcháme sice od lecjakého analytika, že práce je u nás spousta pro všechny, jenomže pak už nedodávají, že u kvalifikovanějších pozic v inženýrství a IT prostě není v zemi dostatek absolventů a že nízko kvalifikované pozice mají zase často tak špatné pracovní podmínky či platy, že je lze obsadit na plný úvazek jenom těžko.
Všeobecně doporučovaným řešením tohoto nesouladu v oblasti nezaměstnanosti je zefektivnění aktivní politiky v nezaměstnanosti. Tedy posílení asistence při hledání práce lidem s vyšší rizikovostí dlouhodobé nezaměstnanosti, jako jsou třeba lidé s postižením, staršího věku nebo romského původu, podpůrný systém dovedností a praktických kurzů či průprava k psaní životopisů a pohovorům. Žádný expert by naopak nedoporučil upravit podporu v nezaměstnanosti tak, aby uchazeče o práci trestal sebráním peněz, které jsou už tak v mezinárodním porovnání minimální.
Štědrý? To sotva
Český systém podpory v nezaměstnanosti se dá okomentovat různými způsoby, ale slovo „štědrý“ k nim rozhodně nepatří a je obrovskou záhadou, proč se nadále ve výrocích politiků vyskytuje. Česká republika se svými pěti měsíci podpory pro lidi v produktivním věku figuruje na posledních příčkách mezi vyspělými státy OECD. Jen namátkou: v Německu se podpora vyplácí až dva roky, ve Finsku více než rok a v Polsku až rok a samoživitelům bez omezení.
Ani náhodou také neplatí, že u nás finanční podporu čerpají všichni lidé bez práce. Nárok na ni mají totiž jen ti, co mají za poslední dva roky odvedený aspoň rok důchodového pojištění, což automaticky vyřazuje velkou část lidí, kteří mají práce převážně na DPP nebo je platili na ruku. Český příspěvek je navíc zastropován na úrovni 58 procent průměrné mzdy, tedy kolem 21 tisíc korun. Už dávno také obsahuje motivační složku, kdy se po prvních dvou měsících příspěvek z původních 65 procent příjmů uchazeče snižuje pouze na 50 procent. V posledním, pátém měsíci dostane uchazeč už jen 45 procent svého původního příjmu. A pak nic.
Vláda se chová jako dítě
Vláda si počíná trochu jako malé děti, které ve známém marshmallow experimentu při výběru mezi jedním cukrátkem hned nebo dvěma cukrátky za chvilku většinou sáhnou po první možnosti, protože nejsou schopny překonat naléhavou potřebu instantní gratifikace. A to přesto, že by při troše uvažování a trpělivosti získaly více. Vztáhneme-li to ovšem k našemu rozpočtu, pak ministři sahají po pouhých drobcích cukru, které leží na dně krabice, a nechávají si tak ujít celou náruč cukrátek.
Nejde jen o desítky až stovky miliard, které by do rozpočtu přinesla další a daleko důležitější doporučení skupiny NERV ohledně reformace systému daně fyzických a právních osob a důchodového systému. Je to taky zahozená šance reformovat systém podpory v nezaměstnanosti tak, aby lidi bez práce opravdu podpořil ve schopnosti si práci najít a udržet, z čehož by mohl dlouhodobě těžit daleko více.
V momentě, kdy úřady práce v jiných zemích investují miliony do vývoje algoritmů umožňujících lépe zacílit asistenci při hledání práce pro uchazeče s rizikovými profily, my zase jenom bezmyšlenkovitě šetříme na těch nejzranitelnějších lidech. A to všechno jenom proto, abychom ukonejšili pár pravicových voličů, kteří se ohánějí rozpočtovou odpovědností, aniž by věděli, co to vůbec znamená.
Autorka je ekonomka se specializací na sociální politiku.