Foto ALDE Party, CC BY-NC 2.0
Natvrdlý výkon Andreje Babiše před dětmi z prestižní pražské základní školy vyvolal mezi mnoha komentátory potřebu urazit nejen jeho, ale také jeho podobně natvrdlé voliče. Nejdál tuto úvahu dotáhl Petr Honzejk, který napsal, že „ve druhém kole půjde o mobilizování těch, kteří (možná ne vlastní vinou) nepatří k nejostřejším tužkám v penále, a chtějí se těm méně tupým za všechna domnělá i skutečná příkoří pomstít. Tupého, ale mocného a bohatého Babiše mohou považovat za vlastní verzi idealizovaného já.“ Předtím se ve stejném komentáři Honzejk pohoršuje nad tupci, jako je Babiš, kteří hromadí majetek, aniž by měli jakékoliv vzdělání, přitom právě absence vzdělání jim v tom pomáhá. To je podle Honzejka dokonce nebezpečné. Hromadit majetek by měli jen vzdělanci.
Jako výtah z chudoby či pro zlepšení sociálního statusu je vzdělání v podstatě zbytečné. Geneticky předurčení jedinci šikanují na pískovišti ostatní a v dospělosti se z nich stávají lídři.
Sledujme logiku prominentního liberálního komentátora dál. Tupost v minulosti pomohla Babišovi k penězům, a díky ní ho dnes volí jiní tupci, kteří nenashromáždili vůbec nic, jsou kvůli tomu zahořklí na svět a volbou naopak bohatého tupce do čela státu se chtějí mstít. Ideálními lidmi i voliči jsou tedy občané netupí, takoví, kteří jsou dost vzdělaní na to, aby jim to zabránilo zbohatnout tolik jako Babiš, a zároveň dost netupí na to, aby Babiše volili. Skoro jako by měl komentátor Hospodářských novin problém s kapitalismem, který nedokáže distribuovat vzdělání a bohatství přiměřeným způsobem. Tak to ale samozřejmě není, Honzejk má problém pouze s některými výsledky kapitalismu.
Konspirace
Paranoia ohledně toho, že to Babiš možná celé dělá naschvál, respektive že mu každé další znemožnění se před kamerami paradoxně pomáhá a zvyšuje jeho popularitu, je docela rozšířená. Nejkomičtěji ji protentokrát předvedla vyhrocená „expertka na dezinformace“ Alexandra Alvarová, která celý sestřih Babiše ve třídě napřed označila za supersofistikovaný projekt Babišova marketingu a teprve pak se začala pídit po tom, co to bylo za pořad. Na první dobrou byla ochotná vytvořit konstrukci, že Babiš ze sebe dělá blbce dobrovolně, aby se zavděčil jiným blbcům. V této fantazii jsou to zlí, a především iracionální lidé, kteří ubližují těm dobrým ze své zakořeněné, takřka přirozené (případně v průběhu života získané), pomstychtivosti.
Absurdní spekulace, jestli své neznalosti Babiš nepředstírá, aby se zavděčil svým voličům, vychází z představy o absolutní iracionalitě těch „neúspěšných“, „tupých“ a tak podobně. V řeči sociologických výzkumů jsou to „starší a méně vzdělaní lidé“, v publicistice se někdy používá termín Česko B. V podstatě se dá nejasně velké a nejasně charakterizované skupině říkat jakkoliv, přestože je česká společnost ve skutečnosti rozdělená mnohem složitěji než na dva tábory.
Interpretovat odpor lidí k domácímu liberalismu, který roky ignoroval nebo bagatelizoval potíže velké části společnosti, v čemž od volebního vítězství pravicové koalice pokračuje dál, jako projev tuposti, je holý výsměch a projev arogance. Zmíněný Honzejk komentoval pomoc některých států svým občanům letos na podzim takto: „Nepozorovaně proběhla redefinice sociálního státu. Už nejde o to, aby stát bránil nejslabší. Ale o to, aby zajišťoval všem blahobyt. Udržitelné to není.“ Adresnější pomoc v době kulminace krizí by byla podle českého liberála „zajišťováním blahobytu“, který není v ničím zájmu.
Nejúspěšnější buran
Analýza volebního chování na základě domnělé tuposti jednoho tábora vychází z nejjednoduššího meritokratického narativu o tom, že úspěšnými se stávají zejména lidé inteligentní, vzdělaní a pracovití. Tito lidé si pak volí rozumné vlády, rozumně hospodaří s penězi a tak dále, respektive rádi by si takové vlády volili, kdyby jim v tom nepřekáželi ti ostatní. Tupí a neúspěšní pak v této logice volí emocionálně, nemají reálnou představu o svých zájmech a vystačí si s pomstou těm úspěšnějším, šťastnějším a racionálnějším. A tak tedy volí toho úplně nejúspěšnějšího.
Jak se ale mohlo stát, že ten nejúspěšnější (nejbohatší) ze současných prezidentských kandidátů, vůbec uspěl, když je stejně tupý, jako ti nejneúspěšnější? S krkolomnou Honzejkovou odpovědí, že mu dopomohla absence vzdělání, se samozřejmě žádný soudný člověk nemůže spokojit. Kdyby Babiš věděl, co napsal Jaroslav Hašek a k čemu má kráva čtyři žaludky, byl by na tom ekonomicky nejspíš stejně. Velké individuální bohatství v kapitalismu nevzniká ze vzdělání ani z práce, ale z kumulace kapitálu. Ta nesouvisí se všeobecným přehledem, ale s tím, čemu Babiš entuziasticky říká „manažerská rozhodnutí“. Jazykem kapitalismu: Babiš využil všechny příležitosti, které se v devadesátých letech naskytly, výhodně investoval, řídil, fúzoval a optimalizoval, a v tom pokračuje doteď. Občas se nejspíš pohyboval za hranou zákona, ale trestně stíhaný začal být až po vstupu do politiky.
Dnes Babiš bojuje proti „ekonomickému kartelu“ a lidi ho ve velkém volí, přestože většinou moc dobře ví, že jestli někdo pochází z něčeho jako ekonomicko-politický kartel vytvořený v devadesátých letech, je to právě on. Jako odpůrce devadesátkového liberalismu Babiš v českém stranickém systému postupně převzal roli sociální demokracie, ale nenabídl už emancipační perspektivu. Místo toho se dívá na svět pohledem velkého zaměstnavatele, šéfa a manažera, který se chce starat, aby věci fungovaly podle jeho. Nerovnost nepovažuje za problém, naopak.
Do toho zapadá i jeho vlastní teorie o smyslu vzdělávání, kterou opakuje při různých příležitostech už několik let. A zopakoval ji i před žáky a žákyněmi prestižní pražské, soukromé školy a před kamerami TV Prima. Jako výtah z chudoby či pro zlepšení sociálního statusu je vzdělání v podstatě zbytečné. Geneticky předurčení jedinci šikanují na pískovišti ostatní a v dospělosti se z nich stávají lídři. Co dělají v mezičase, je tedy víceméně jedno. Nemá cenu přeceňovat Babišův teoretický systém, hláška o pískovišti je prostě něco, co někde slyšel, celkem pochopitelně se mu to líbilo, a tak to často opakuje, stejně jako se rád chlubí studiem svého syna v zahraničí.
Nad zbytek politické třídy a šířeji elit se povyšuje jako ten, kdo na rozdíl od nich něco dokázal a něco vybudoval. Babiš jako příslušník superelit ignoruje strukturální zvýhodnění, které se mu dostalo od samého dětství. Jen místo pilného studia rád zdůrazňuje, jak od malička „makal“, sbíral tenisáky a vydělával peníze. Zbytek je pro něj tak trochu podvod a „hezké mluvení“. Oslava vlastního výkonu a přehlížení zvýhodnění a znevýhodnění ho neodlišuje od liberální ideologie individuálního úspěchu. Jako politik proti němu nestaví ideu široké emancipace, ze které aspoň teoreticky kdysi vycházel Miloš Zeman, ale jen představu velkého šéfa a manažera. Jeho voliči to akceptují, demokratická rétorika jim překrývá korupci a mocenské zájmy, přičemž před otřesy tvrdého systému, ve kterém Babiš mimořádně uspěl, je stejně nikdo neochrání. Když už žijeme v montovně, tak ať se aspoň nepropouští.
Autor je redaktor Alarmu.