Foto Craig Adderley
Píše se 26. 12. 2021 a já brečím ve svém dětském pokoji a prosím rodiče, ať už na mě přestanou křičet. Nepřestanou. Je mi 26, jsem nebinární, používám zájmeno oni (Linda byli) a už několik let jsem na rodičích finančně nezávislí. Na Vánoce domů jsem se vrátili z půlročního pobytu v zahraničí – cestovali jsem kvůli tomu víc než 15 hodin vlakem. Nic z toho ale není směrodatné, protože po několika dnech „vánoční pohody“ si neskousnu jazyk, řeknu něco provokativního a oheň je na střeše. Jako skoro každé Vánoce a skoro pokaždé, když jedu domů na návštěvu delší než 24 hodin.
Trvá to cca dvě hodiny, ale nakonec, já stále se slzami v očích, nastupujeme do auta a odjíždíme na tradiční setkání s širší rodinou k babičce. Tam scéna pokračuje, já se zamykám v jednom z nevyužívaných pokojů a čekám, dokud nepřestanu brečet. Potom si umyji obličej a přidám se ke zbytku společnosti, dokud něco zase nespustí hádku, dějství už ani nevím kolikáté. Zamykám se do pokoje a odcházím z něj zpátky mezi lidi minimálně 3krát. Protože moc nepiju, je ze mě pro tento den řidič, ale když už zase brečím zavření v zadním pokoji a mamka na mě křičí, ať přestanu dělat scénu a okamžitě se uklidním a odvezu je domů, něco se ve mně zlomí a řeknu jim, že s nimi nikam nejedu. Jsem připravení si najít hotel, ale babička mě přesvědčí, ať přespím u ní. Rodiče odejdou na vlak a já strávím večer s babičkou a svou kmotrou, kterou vídám přesně jednou ročně, 26. 12.
A já už nechci být v místě, kde mě za sebemenší přešlap trestají křikem, výčitkami, zesměšňováním a ponižováním a kde neslyší na „prostě se neshodneme, už toho prosím nechme.“
Kmotřička je z celého toho divadla, které jsme s rodiči sehráli, hlavně zvědavá. Celý život pracovala jako klinická psycholožka v psychiatrické léčebně, a jak sama říká, pod rukama jí prošli sérioví vrazi, takže rodinná hádka ji nerozhodí. Ale řekla mi tehdy větu, která se mnou už zůstala: „Vždyť je to pro vás pro všechny nedůstojné.“ A taky „neříkám ti, že s nimi máš přerušit kontakt, ale jsi dospělí; můžeš si nastavit, za jakých podmínek se budete vídat.“
Další den ráno jsem se zastavili u rodičů pro věci a hned jsem odjeli pryč za svým partnerem. Rodiče se tvářili, že se nic nestalo. O tom, co se stalo 26. 12. 2021 před zraky celé širší rodiny, jsme se už nikdy nebavili. A ve mně o několik dní později uzrálo rozhodnutí, že tohle už znovu podstupovat nebudu.
Hrát poslušné dítě
S rodiči se neshodneme politicky, ale v tom podle mě jádro problému neleží. Vím to, protože spolu dokážeme vycházet, když se všichni snaží. A já jsem se snažili celé roky strašně moc a postupně jsem si začali všímat vzorce: já se hrozně snažím, skousávám si jazyk, hraju poslušné dítě. Když nevyhnutelně přijde moment, kdy to nezvládnu a řeknu něco, co se do kategorie „poslušné dítě“ nekvalifikuje, rodiče se toho chytnou. A to něco může být cokoli.
Například „tak ti teda pěkně děkuju, brácho.“ Nejvíce ze všeho mě na tom mrzí, že rodinná pohoda opravdu závisí jen na tom, jestli já „uklouznu“, nebo ne. Když si v hlavě přehrávám scénu z minulého roku, tak si představuju, že já sice na chvíli vypadnu z role poslušného dítěte, ale rodiče nad tím pokrčí rameny, všichni se nadechneme a pokračujeme v předstírání šťastné rodiny dál. A možná by to v takovém případě ani nemuselo být předstírání, protože tato schopnost posunout se dál, by eliminovala počet konfliktů tuším tak o 90 procent.
A já už nechci být v místě, kde mě za sebemenší přešlap trestají křikem, výčitkami, zesměšňováním a ponižováním a kde neslyší na „prostě se neshodneme, už toho prosím nechme.“ Svoje rodiče miluju a pokaždé když nad tím přemýšlím, tak mi to láme srdce. Ale jak se říká, čeho bylo moc, toho bylo moc. Bylo to těžké rozhodnutí, ale z Vánoc, které znamenaly čtyři dny u rodinného krbu, pro mě bude nově jeden den – 26. 12. – a bude to nově za mých podmínek. Odmítám svou milovanou sešlost s širší rodinnou u babičky znovu strávit brečící v zadním pokoji.
Vánoce – kulminace toho dobrého
Za ten rok jsem dostali spoustu rad, jak se s podobnou situací vyrovnat příště, pokud by nastala. Například: nezamykej se v pokoji, prostě odejdi pryč; a vrať se třeba za dvě hodiny. Když zavřené dveře nestačí na přerušení situace, tak je třeba se z ní vyjmout úplně. Upřímně, když mi tohle terapeutka řekla, polil mě studený pot, co by rodiče udělali. Ale čím déle o tom přemýšlím, tím víc si myslím, že by neudělali vůbec nic, protože prostě nemůžou. Možná by se se mnou nějakou dobu nebavili, ale to je zhruba tak všechno. Já jsem si vždycky mysleli, že je můj vztah s rodiči hrozně černobílý. Buď bude po jejich, nebo se nebudeme bavit vůbec a kompletně přerušíme vztahy. Až poslední dobou se učím, že si opravdu můžu určovat, jak bude náš vztah vypadat.
A tak jsem skoro po roce čekání, kdy se mě terapeutka neustále ptala „ale čeho se bojíte, Lindo?“ řekli rodičům, že letos s nimi Štědrý večer trávit nebudu. Každému zvlášť, protože rozděl a panuj. Byli z toho smutní, což chápu. Já taky. Pokusili se mě přesvědčit, ať si to rozmyslím, že mi přece bude smutno. Možná mi bude smutno, ale je to důsledek mého rozhodnutí a já jsem ochotní za své rozhodnutí nést následky.
A je mi z toho smutno. Vánoce mi byly vždycky vštěpovány jako kulminace všeho dobrého, co v naší rodině máme. Až na to, že se na Štědrý den všichni tak pětkrát pohádají. Moje odmítnutí se tohoto účastnit znamená, že se vzdávám představy funkční rodiny. A právě tento smutek mě vede k tomu, že si chci alespoň jeden Štědrý večer prožít v klidu sami se sebou a zcela za mých podmínek. Po dlouhém rozhovoru s partnerem jsme se rozhodli, že on Vánoce pojede slavit se svojí rodinou a já si udělám Štědrý večer po svém. Sotva jsem se dostali z jedné rodinné dynamiky, abych se hned přidali do jiné, mi jde trochu proti srsti – myslím, že bych se v takové situaci nedokázali zbavit zajetých kolejí a představ o stresujícím, perfektně šlapajícím Štědrém večeru, kdy se všichni hádají o tom, kdo zrovna jak moc málo pomáhá.
Nevázat se na očekávání kolem
Když babička zjistila, že nebudu slavit Vánoce s partnerem, zlomilo jí to srdce. Já jsem se jí snažili vysvětlit, že to neznamená, že se nemáme rádi – naopak. Máme se rádi natolik, že si dokážeme říct, jak chceme, aby náš vztah vypadal a nevázali se na očekávání lidí kolem. Kašleme na to, co si budou jiní lidi myslet, když spolu neslavíme Vánoce. Přijde mi zajímavé, že Štědrý večer s partnerem takto dokážu oprostit od společenských očekávání, ale Štědrý večer s rodinou se mi od obrazu funkční rodiny odděluje hůře. Nejspíše to bude i tím, že za mým rozhodnutím s nimi na Štědrý den nebýt prostě stojí obraz dysfunkčních vztahů jak blázen a že jsem potřebovali rok terapeutické práce na to, abych o tomto svém rozhodnutí rodičům vůbec dokázali říct.
Nejzajímavější na tom všem jsou však reakce okolí. Vzedmula se kolem mě obrovská vlna energie, která se snaží zajistit, abych Štědrý večer netrávili o samotě. Jsem pozvaní na několik Vánoc do různých rodin, a když jsem po delší úvaze nakonec všechny odmítli, tak mi maminky z těchto rodin nechali vzkázat, že mě srdečně, ale opravdu srdečně zvou a ať se nebojím, že bych nebyli vítaní. Dále mi několik lidí napsalo zprávu, ve které mě informují o různých komunitních Vánocích. Cením si starosti, ale překvapuje mě to společenské hnutí zajistit, abych nebyli na Štědrý den sami. Snažím se o tom mluvit citlivě, protože každý jeden člověk v tomto „hnutí“ to myslí dobře, ale stejně mi to přijde trochu srandovní. Je hezké mít možnosti, ale já Štědrý večer neslavím sami, protože bych neměli možnosti, ale protože mi to momentálně přijde jako opravdu dobrá možnost.
Co se rodičů týče, třeba někdy pochopí, že to, že s nimi neslavím Štědrý den o našem vztahu nic nevypovídá (vypovídají o něm jiné věci). Babička bude nejspíš v klidu až do toho praštíme s partnerem a budeme na Štědrý den spolu. A zbytku lidí vzkazuji, že si cením jejich starosti, ale já se upřímně na Štědrý den o samotě těším. Budu sedět na gauči se svým mini upcyklovaným vánočním stromečkem, jíst cukroví a poslouchat koledy. Možná si zapálím vonnou svíčku a zacvičím jógu. A možná konečně dopletu šálu. Dávám si pod stromeček pořádnou porci sebepéče a sebelásky.
Autor*ka studuje doktorské studium sociologie na Univerzitě Karlově. Zabývá se online misogynií, ve volném čase potom feminismem, literaturou a dekolonizací.