Foto Pixabay
Minulý týden rozbouřil hladinu české společnosti pořad TV Prima, ve kterém žáci základní školy pokládali na přání režie kvízové otázky prezidentským kandidátům. Největší rozruch vzbudil sestřih odpovědí Andreje Babiše, ve kterém prezidentský kandidát nedokázal odpovědět na primitivní otázky a mezi planety zmateně zařadil například Měsíc. Je video důkazem toho, že na vedoucí pozice v Česku se dostávají naprostí ignoranti, anebo spíše reakce na video dokládá, jakým způsobem si představujeme vzdělanou společnost?
Když jsem viděl sestřih, ve kterém nervózní Babiš neumí odpovědět na „banální otázky studentů“, nejprve jsem cítil pobavený výsměch. Ať se oligarcha potí! Později mi však začala podivně naskakovat empatie a u otázky na nápis na oponě Národního divadla se mi prudce zvýšila hladina adrenalinu. Neuměl jsem si totiž na nápis hned vzpomenout.
Dokonce existují studie, které dokládají korelaci mezi neschopností zapomenout podružná fakta a psychickými nemocemi.
Mohutná stresová reakce. Jsem podvodník, učitel dějepisu, předstírá didaktika, fakuje intelektuálnost v textech, doktorát dělá na katedře historie… a teď hned neví! Taková ostuda!
Začal jsem intenzivně masakrovat svou paměť. „Sakra, sakra, proč mi tam pořád skáče ,Pravda vítězí‘? To je na standartě. Hynais, Hynais… Hynais tam napsané není, ty vole… Paměti, dej mi ta slova! Pravda národa? To ne, sakra, sakra. Národ vítězí? Shit, shit. Já to přece věděl! Šmarjá, o co tam šlo? Oni postavili to divadlo, sbírka tam byla, vyhořelo, skládali se na to. To nějak souviselo!“
„Ha, ,Národ sobě!‘ Jsem chytrý kluk!“
Kvízové otázky
Tenhle proces mi zabral asi pět minut, přičemž s Googlem bych to našel za minutu, ale jakási podivná zastydlá čest mě nutila se pět minut stresovat. Kdybych byl na místě Babiše, těch pět minut bych nedostal. A byl bych veřejně naprosto znemožněn a všichni by věděli, že jsem úplný pitomec, který neví nic, a měl by být po právu zatracen.
Nejde mi o to hájit oligarchovu ignoranci, ale spíše mi přijde symptomatické, jakým způsobem česká společnost vnímá výsledky školního vzdělávání a vlastně obecně pojetí vzdělanosti. Pro řadu lidí se vzdělanost, inteligence, moudrost prolíná se schopností na povel vychrlit „encyklopedické znalosti jako v AZ-kvízu“.
Další politik, Ivan Bartoš v podobném kvízu nedokázal správně určit, že nejvyšší horou Česka je Sněžka. Sklidil analogický výsměch. Je Ivan Bartoš opravdu tak hloupý? Jak je možné, že to neví, když se to na základní škole určitě učil a Sněžku „uměl“? Je hlupákem, protože to zapomněl? Měl málo vůle tuto informaci udržet? Máme se mu smát?
Lidský mozek je biologicky „hardwarově“ nastaven tak, aby mazal informace, které aktivně nevyužívá. Dokonce je k tomu vybaven specializovanými buňkami, které tento proces realizují v rámci jistého psychohygienického ozdravného mechanismu. Dokonce existují studie, které dokládají korelaci mezi neschopností zapomenout podružná fakta a psychickými nemocemi. Je otázkou, nakolik jsou například někteří historici vybavení nestvůrnou zásobárnou detailních faktů důkazem „pevné disciplinace k zapamatování“, anebo zda jsou spíše postiženi určitou potenciálně škodlivou kognitivní anomálií.
Myslím si, že častý fenomén, kdy si žáci nepamatují fakta, která se „přece učili před měsícem“, není důsledkem jejich hlouposti, nedostatku inteligence či absence disciplinační vůle. Jde zřejmě o nevědomý psychohygienický mechanismus lidského mozku, kterým nás příroda moudře zachraňuje před šílenstvím. Z dalších výzkumů vyplývá, že aby byl nějaký fakt zachycen v dlouhodobé paměťové stopě, je nutné jej během několika let alespoň šestkrát aktivně využít v různých kontextech pomocí různých úkolů zaměřených na odlišné kognitivní úrovně.
Reakce dokládající redukcionistickou představu o vzdělání jako zásobárně odpovědí pro AZ-kvíz navíc poněkud nezohledňují současnou informační explozi, která nemá v evoluci precedent. Adaptivní mechanismy lidských mozků původně designované pro lovecko-sběračský způsob života jsou skoro neuvěřitelné, avšak je otázkou, jak rychle se dokážou zdravě přizpůsobit digitální realitě současnosti.
Digitalizace mozku
Některé výzkumy naznačují, že vlivem digitálních technologií dochází k hlubokým proměnám mechanismů lidského myšlení, a dokonce fyzických struktur samotného mozku. Vlastně vůbec pořádně netušíme, co se s námi děje v době, kdy umělá inteligence pomalu dokáže napsat disertační práci či interpretovat sny lépe než řada terapeutů.
Rád bych zdůraznil, že pokud mě vyzkoušíte z karet mé oblíbené hry Magic the Gathering, tak vám vysolím z hlavy okamžitě telefonní seznamy názvů, popisu, obrázků a složitého strategického kontextu, ve kterém se karta dá, nebo nedá použít. Pokud byste však vzali učebnici dějepisu ze šesté třídy a začali mě zkoušet z Asyrské říše, Hatšepsut či Mentuhotepa, můžete se mi hurónsky smát. Budu se ve stresu potit a nevzpomenu si.
Jistě může být záhodno společensky definovat souhrn základních významů slov a pojmů, popřípadě znalostí navázaných na klíčové kompetence, kolem kterých by se snažil vzdělávací systém kroužit. V současné době nic takového reálně neexistuje, což může být problém. Každý si totiž definuje bájný „všeobecně znalostní základ“ jinak. Kdo vlastně může autoritativně posoudit, zda do „všeobecného základu“ patří Masaryk (co s ním vlastně?), Sněžka či funkce kravských žaludků? Komu už se můžeme privilegovaně vysmívat za nevzdělanost a komu ještě ne?
Možná daleko větší problém je však to, že se začínají nesouměřitelně rozevírat nůžky používaného jazyka mezi generacemi. Řada mladých lidí například nikdy neslyšela slova jako fanatik či sirotek. Jak si vůbec můžeme porozumět bez sdíleného jazyka?
I kdyby Babiš dokázal bryskně vyjmenovat kravské žaludky a porozuměl tomu, že nevytváří mléko, nijak nám to nepomůže v přizpůsobení vzdělávacího systému bezprecedentním podmínkám digitální současnosti, kterým vlastně pořádně nerozumíme.
Namísto vytváření toxického represivního klimatu výsměchu a ponížení za neznalost domnělého „základního faktu“ by bylo možná nosnější se ptát, jak má vlastně vůbec vypadat vzdělávání a vzdělanost a jaké kompetence mladý člověk potřebuje, aby v námi vytvořeném světě nezešílel.
Autor je učitel na základní škole.