Foto Katja Zlatija, Wikimedia Commons, CC0
Kdo by si po deseti měsících zabíjení v Ukrajině nepřál rychlý konec války? Petice za „mír a spravedlnost“ se zdá toto přání vystihovat. Výzva je ale zklamáním. V zásadě na nás apeluje, abychom hodili Ukrajinu i obyčejné Rusy přes palubu a sledovali především své vlastní ekonomické zájmy. Tradice mírového hnutí by byla hodna lepších postojů.
Manifest není jen výhřezem ambic bývalého předsedy Strany zelených Matěje Stropnického (nyní pohotově zaujal pozici „předsedy“ aspoň této iniciativy) či vizionáře Petra Druláka, který od údajné obrody levice postupně dogravitoval na krajní pravici (jako poradce Okamurova prezidentského kandidáta Bašty). Mezi jejími prvosignatáři jsou i úctyhodná jména, navíc jde o první propracovanější vystoupení protiválečného hnutí. Jestliže vláda a velká část českých médií si hýčká představu vyřešení konfliktu drtivým ukrajinským vítězstvím (a pak snad nějakým norimberským tribunálem s Putinem), je vůči takovému naivnímu triumfalismu na místě oponentura. Pojďme se tedy podívat, co nám iniciativa „za mír a spravedlnost“ nabízí.
Čí „bezpečnostní obavy“?
Petice uznává (těžko může neuznávat), že za „bezprostřední rozpoutání“ války je odpovědné Rusko. Hned ale přispěchá dodat, že se tak stalo proto, že byly ruské „domnělé i skutečné bezpečnostní obavy ignorovány“, a proto „přešlo Rusko z konfliktního, neúspěšného dialogu diplomatů k fyzickým bojům na území napadeného státu“. Pokud by autoři mysleli dlouhodobé bezpečnostní obavy Ruska, mají pravdu. Možná už od roku 1999, kdy bylo východní rozšíření NATO vypointováno bombardováním Bělehradu, a nejpozději od roku 2008, kdy George W. Bush a jeho středoevropští přátelé prosadili pozvání Ukrajiny a Gruzie do NATO, má Rusko důvod k „bezpečnostním obavám“. Klidně by šlo podepsat i jadrnější formulaci papeže Františka o tom, že psi NATO štěkali příliš dlouho u ruských vrat.
Pokud prohlášení věnuje problémům evropských domácností a firem větší prostor než problémům ukrajinských a ruských civilistů (a koneckonců i vojáků), svědčí to o pochybném žebříčku hodnot.
Jenže „bezpečnostní obavy“ největší země světa nejsou v tomto konfliktu jediné a nejsou ani nejdůležitější; byly tu také „bezpečnostní obavy“ posléze napadené Ukrajiny. Ty text prohlášení vůbec nezmiňuje, právě tak jako zde nepadne ani jednou slovo „Krym“. Prohlášení neříká, kdy probíhal onen „konfliktní, neúspěšný dialog diplomatů“ a kdy už začaly „fyzické boje na území napadeného státu“, absence zmínky o ruské okupaci Krymu a ruském vojenském vměšování na východní Ukrajině od roku 2014 navozuje dojem, jako kdyby až do loňského února postupovalo Rusko pouze diplomatickou cestou. Ve skutečnosti u něj vojenská agrese diplomacii předcházela. Pochopení pro ukrajinské bezpečnostní obavy je přitom poněkud více na místě než pro obavy ruské: nebo snad ukrajinské jednotky v posledních dekádách obsazovaly ruské území a připojovaly je ke svému státu ve zmanipulovaných plebiscitech?
Politujme se
Krom úvodního odstavce, který vcelku obecně popisuje krutosti války a působí celkově spíš jako alibi, se text situaci ukrajinské, a už vůbec ne ruské společnosti příliš nevěnuje. Ukrajinci jsou líčeni pouze jako pasivní oběti války, Rusové nejsou zmiňováni prakticky vůbec, ač válka přináší značné strádání i jim. O to procítěněji petice hovoří o našich vlastních žaludcích, o tom, že sankce „ruský postup nezastavily, nezmírnily, a dokonce nijak závratně ani nepoškodily ruskou ekonomiku. Ubližují naopak evropským domácnostem a firmám, včetně českých. Evropu a zvlášť Česko drtí inflace, na níž má válka významný podíl. Život nás všech se zdražil… Šetříme, abychom mohli válčit. Odkládáme investice, abychom mohli válčit. Zadlužujeme se, abychom mohli válčit.“
Jeden by nás úplně politoval. Patrně už desetitisíce ukrajinských civilistů a statisíce ukrajinských a ruských vojáků pohltil Putinův mlýnek na maso – nicméně, skutečnou pozornost si zaslouží evropské domácnosti a firmy. To naše situace je nakonec argumentem pro snahu ukončit válku, nikoli situace napadené společnosti ani společnosti, z níž Putinův režim udělal agresora. My se přece nebudeme ani tváří v tvář otřesné tragédii uskromňovat.
Jistě, je třeba mluvit i o ekonomických dopadech války na západ od Ukrajiny. Tváří v tvář nerovnému dopadu války na jednotlivé sociální skupiny je naprosto nemravné, že vláda trvá na nezvyšování daní a že tyto dopady nekompenzuje progresivní daňovou politikou. Je rovněž třeba mluvit (i mnohem odvážněji, než to činí petice) o odlišných ekonomických dopadech války na Evropu a USA. Pokud USA požadují solidaritu, těžko mohou jejich firmy na nouzové situaci Evropy vydělávat obří zisky. Jenže je také třeba vážit priority. Pokud prohlášení věnuje problémům evropských domácností a firem větší prostor než problémům ukrajinských a ruských civilistů (a koneckonců i vojáků), svědčí to o pochybném žebříčku hodnot.
Dárek pro agresora
Iniciativa mluví hezkými slovy o příměří (jeho součástí by bylo přestat dodávat zbraně Ukrajině) a „spravedlivém míru“, který ovšem přenechávají diplomatům – my obyčejní smrtelníci „jeho přesnou podobu neznáme, nemůžeme ji znát a ani ji nemáme chtít znát“. Nic menšího! Zatímco tedy obrysy spravedlivého míru zůstávají skryty v zapovězeném území (autoři prohlášení patrně slovy klasika „nesmějí ani naznačovat“ nic, co se týče principů takového míru a ústupků, které by si vyžadoval od obětí agrese), je vcelku jasné, co prohlášení prakticky požaduje: nechat Ukrajinu na pospas agresorovi a donutit ji k přijetí Putinových podmínek. A nádavkem ještě patrně ukončit sankce proti Rusku – dost šroubovanou formulací žádá prohlášení vlády, aby se „zdržela jakékoli podpory uvalování dalších sankcí do doby vyhodnocení efektů sankcí již existujících (…) a pokud se prokáže, že jsou pro Rusko neúčinné, kdežto pro evropské země a jejich obyvatelstvo poškozující, požadovala jejich zrušení“.
Prakticky vzato tak iniciativa požaduje omezit tlak na agresora, a naopak začít tlačit na oběť agrese. Jako kdyby obě strany byly vinné tím, že válka pokračuje: agresor tím, že útočí, a oběť tím, že se brání. Jako kdyby i Ukrajinci mohli za ty nejhorší důsledky války, tedy v logice prohlášení za to, že Česká republika šetří, odkládá investice a zadlužuje se…
Lze si také klást otázku, kde byli autoři petice na jaře: proč nepožadovali tlak na příměří tehdy, v době relativně drtivé Putinovy ofenzivy? Proč přicházejí až nyní, poté, co byla ruská armáda bita a Putinovi nevychází ani jeho plán využít „generála zimu“ proti evropským metropolím. Jistě, válka může být ještě krutá a karta se v ní může obrátit (vojenští analytici varují před optickým klamem dosavadních porážek a mluví o tom, že ruská armáda je mnohem schopnější, než vypadá, jen dosud rozhodovali nekompetentní lidé, což se může změnit). Proč ale právě nyní dávat dárečky prohrávajícímu agresorovi, není jasné.
Mít odvahu
Václav Bělohradský kdysi (v knize rozhovorů Myslet zeleň světa) popsal, co mu vadí na západním pacifismu: ne to, že odmítá násilí, ale že nepromýšlí, jak se bez násilí bránit agresorovi. Jako by neměl odvahu… Protiválečné hnutí potřebuje odvahu i dnes – aspoň tu minimální odvahu říct, nebo přinejmenším naznačit, co si vlastně představuje pod „spravedlivým mírem“. Je spravedlivé, aby se agresor stáhl (a tedy je třeba vyhnat ho i z Krymu)? Je spravedlivé, aby se prosadil princip práva na sebeurčení (a tedy má mezinárodní společenství vymoct na obou stranách konfliktu mezinárodně garantované férové plebiscity)? Je předpokladem spravedlivého míru potrestání válečných zločinů na ruské a případně i ukrajinské straně, zadržení zločinců a jejich předvedení před spravedlivý (mezinárodní) soud? Mělo by být součástí „spravedlivého míru“ i placení reparací – a pokud ano, jak zajistit, aby nemělo podobné důsledky jako placení reparací Německem po první světové válce?
Většina myslitelných domyšlení toho, jak by mohl vypadat spravedlivý mír, jde ovšem přímo proti požadavkům iniciativy: znamenalo by to vyšší náklady a větší zapojení mezinárodního společenství, ne menší. Možná má iniciativa nějaké jiné, neintuitivní představy o spravedlnosti, pak by se o ně ale měla podělit. Tvrzení, že „ani nemáme chtít znát“ okolnosti míru, který požadujeme, je nehorázný alibismus.
Z požadavků na úplnou spravedlnost jistě bude nutné slevovat, pokud nejsou realisticky dosažitelné a trvání na nich by zásadně prodlužovalo a prohlubovalo válečné utrpení. Jenže prohlášení nemluví o spravedlivém míru. Mluví o tom, že už nechceme už být obtěžováni válkou a trpět za cizí věc, ač je naše „utrpení“ s utrpením ukrajinské i ruské společnosti zcela nesrovnatelné.
Nehodit Ukrajince (a Rusy!) přes palubu
Jak v jedné debatě k tématu připomněl Antonín Hořčica (Levice), petice především háže přes palubu ukrajinskou levici. Ta čelí dvojímu tlaku – ruskému imperialismu a plánům na poválečnou neoliberální rekonstrukci ukrajinského státu. Součástí požadavku na spravedlivý mír by měl být také tlak na to, aby poválečná rekonstrukce nebyla vedena logikou příležitostí pro západní firmy a předepisování neoliberálních receptů ze strany západních ekonomických expertů. Jak ukazuje Volodymyr Iščenko v poslední New Left Review, ukrajinská zkušenost má silný univerzální význam a mezinárodní levice se z ní může mnohému naučit. To by ale západní levice, včetně té české, nesměla být koloniálně přezíravá a musela by existenci ukrajinské levice aspoň vnímat. Pro výzvu za „mír a spravedlnost“ je bohužel i toto příliš náročný požadavek.
Jestliže oběti ukrajinské společnosti vnímá výzva aspoň v úvodním alibistickém odstavci, ruská společnost z jejího horizontu zmizela zcela. Petice se pouze ptá, jak moc jsou sankce schopné poškodit ruskou ekonomiku… Nevnímá, že ruská společnost je vedle Ukrajiny další obětí Putinovy války. Ignoruje ruské protiválečné iniciativy jako Posle, ruské politické vězně ani protiputinovskou emigraci. Jako by iniciativa potvrzovala to, že jsme Rusy už prostě hodili přes palubu. Přitom právě tady je potřeba solidarity obzvlášť palčivá a právě tady také mohla výzva za mír a spravedlnost osvědčit trochu vynalézavosti: co třeba navrhnout zrušení části sankcí proti Rusku za to, že Putin propustí politické vězně a přestane kriminalizovat kritiku války? Pravicový twitter by iniciativu jistě za takový požadavek nepochválil, šlo by ale o důležitý signál, že jsme nepřestali myslet na ruskou společnost a nevnímáme ji jako Putinův majetek či gang.
Potřebujeme hnutí za spravedlivý mír. Jenže takové hnutí potřebuje mezinárodní solidaritu, a na tu se tu nějak zapomnělo. Iniciativa zkrachovalých politiků jako Stropnický a krajně pravicových poradců jako Drulák nám tak spíš ukázala, jak takové hnutí vypadat nemá.
Autor je politolog a publicista.