Foto Jeremy Bishop, Unsplash
Vláda v Londýně, v čele s konzervativním premiérem Rishim Sunakem, který je u moci teprve několik měsíců, se rozhodla vůbec poprvé v historii vetovat skotský zákon. Bezprecedentní ústavní krizi uvnitř Spojeného království, která je soubojem anglického konzervatismu a skotského levicového nacionalismu, vyvolal takzvaný Gender Recogniction Act. Tento zákon by významně usnadnil cestu k úřední změně pohlaví. Trans lidé se tak nechtěně stali obětí politického fotbalu a toxické debaty v době kulturních válek.
Když britský premiér a jeho vláda před týdnem zaútočili na skotskou demokracii zablokováním progresivního zákona o úřední změně pohlaví, využili málo známou klauzuli z roku 1998. Reforma, která na základě referenda decentralizovala tamní zákonodárnou a exekutivní moc, dala možnost skotskému lidu rozhodovat o vnitřních záležitostech. V té době se jednalo o jednu z nejvýznamnějších ústavních změn labouristického premiéra Tonyho Blaira. Centrem skotské politiky a dění se tak postupně staly vláda a parlament v Edinburghu, které mají od té doby právo rozhodovat o klíčových věcech, jako je zdravotnictví, školství a životní prostředí. Vláda ve Westminsteru si však ponechala možnost rozhodovat o zahraniční a imigrační politice, měnové politice, obraně, dopravě, financích, lidskoprávních otázkách a rovném postavení a nastavuje také kurz ekonomiky a daňových reforem.
Politika založená na vyvolávání strachu u voličů není nic nového. Své si zažívají LGBTQ+ lidé v Maďarsku nebo Polsku a dnes už i v Americe.
Centrem současného sporu obou vlád je tedy především výklad pravomocí v tom, jestli nový zákon umožňující sebeidentifikaci trans lidí spadá pod zdravotnictví, tedy pod Skotsko, nebo je to otázka rovnosti, jak tvrdí Sunak, a je tak výlučně v pravomoci Westminsteru. Legislativa, o které skotská vláda a parlament debatovaly posledních šest let, se tak stala předmětem střetu politické hry o nezávislosti, kolektivní svobodě a demokracii.
Snadnější cesta k úřední změně pohlaví
Právní úprava, která umožňuje trans lidem se sebeidentifikovat a povoluje úřední změnu dokumentů na základě pouhého prohlášení, je v posledních letech široce debatována po celém světě. LGBTQ+ organizace, aktivisté a aktivistky říkají, že by takový zákon trans lidem významně usnadnil život v jejich sociální roli. Odpůrci a odpůrkyně ale tvrdí, že se jedná o ohrožení žen a dívek ve společnosti. Debaty se vedou také o věkové hranici, kterou skotský návrh snížil z 18 na 16 let.
Sebeidentifikace je pro trans lidi důležitá především z toho pohledu, že se jedná o demedikalizovaný proces a není s nimi zacházeno v průběhu tranzice jako s nemocnými. Ostatně i Světová zdravotnická organizace v roce 2019 odstranila transgender ze seznamu psychických poruch. V současné době je však ve Velké Británii vyžadována oficiální diagnostika takzvané genderové dysforie psychiatrem a posudek speciální úřední komise. V České republice je mimo jiné stanovena nutnost podstupovat hormonální terapii, operativní zákroky a především kastrace, které již před několika lety Evropský soud pro lidská práva označil za porušování lidských práv. Česko je jednou z posledních zemí, které nutnost takových kastrací ještě nezrušily.
Proces, který je založený na sebeurčení vlastního genderu, tedy úředního pohlaví, je usnadněním životní situace a odstraněním bariér pro tisíce trans lidí na celém světě. Ti se díky němu mohou cítit jako součást společnosti a kolektivů, aniž by museli podstupovat mnohdy invazivní a dehonestující lékařské diagnostiky a zákroky, které navíc trvají roky. Nutno také podotknout, že celý tento proces je potřeba podstoupit jen kvůli banální úřední změně, například změně jména nebo písmen M a F v rodném listě a později v občanském průkazu a pasu. Není tedy náhoda, že jak ve Velké Británii, tak v České republice žijí tisíce lidí, kteří úřední změnu nepodstoupili a podstupovat nechtějí. Dávno přitom žijí ve své sociální roli, a to i přesto, že díky nekompletním dokumentům narážejí na mnohé bariéry a vystavují se nebezpečí všude tam, kde musí ukázat doklady. Mnohým komplikacím pak čelí také nebinární lidé, kteří jsou nuceni si zkrátka vybrat a zůstávají v jakési právní bublině.
Rozpad společnosti, který se nestal
Polarizovaná a vyhrocená debata, která vede ke kulturním válkám, se nyní odehrává nejen ve Velké Británii, ale například také ve Spojených státech amerických. Místní antitrans skupiny i jednotlivci prosazují názor, že se jedná o rozpad běžného a tradičního soužití ve společnosti. Poukazují například na ojedinělé případy predátorského chování trans žen vůči ostatním ženám ve věznicích nebo jiných „same sex“ zařízeních. Tyto názory jsou z velké části živeny buď konzervativní ideologií, nebo radikální feministickou teorií (setkat se můžete také s termínem TERF – „trans exclusionary radical feminist“).
Victor Madrigal-Borloz, nezávislý expert na sexuální orientaci a genderovou identitu při OSN uvádí, že se se z pohledu mezinárodních lidských práv jedná o nezbytnou legislativní změnu. Ve své důvodové zprávě z prosince loňského roku mluví nejméně o třinácti zemích, které podobný zákon na sebeurčení identity již přijaly a setkávají se s pozitivním dopadem. Patří mezi ně Argentina, Irsko, Malta, Belgie, Portugalsko, Nový Zéland, Kolumbie, Dánsko, Uruguay, Island, Brazílie a Norsko.
První ze zemí, které takovou změnu adoptovaly, byla Argentina již v roce 2012. Nejen že to vedlo k širšímu pozitivnímu přijetí trans lidí, ale celkem se v této zemi v poslední dekádě rozhodlo úřední změnu pohlaví podstoupit 12 tisíc lidí, kteří přestali mít obavy z nepřijetí a ponižujícího lékařského procesu. Rozvrat společnosti kvůli minoritní skupině trans lidí se ani v jedné z těchto zemí nekoná. Na to dlouhodobě upozorňují i lidskoprávní a neziskové organizace, které se podmínkám LGBTQ+ osob podrobně věnují.
Rovné podmínky pro menšiny neohrozí většinu
Někteří lidé si však stále mohou klást otázku, jestli by přeci jen proces tranzice neměl probíhat pod lékařským dozorem, případně jestli se nejedná o jakýsi módní trend mladistvých a nevznikne chaos v tom, kdo je muž a kdo žena. Faktem je, že trans lidé tvoří velmi malé procento populace, v Anglii a Walesu je to podle posledního sčítání lidu přibližně 0,5 procenta obyvatelstva. Stejně jako sexualita ani genderová identita není žádným způsobem měřitelná vlastnost, která by se vždy vešla do předem stanovených mantinelů. Svoji identitu vždy odhadneme nejlépe my sami, a pokud si to přejeme, měli bychom mít volný přístup k podstoupení psychologického vyšetření či chirurgického zákroku. Případů, kdy by si lidé měnili pohlaví vícekrát, jsou jednotky (zato jsou výrazně medializovány). Stereotypů o tom, jak má vypadat a chovat se správný muž či správná žena, slýcháme ve veřejném prostoru mnoho, trans lidé a jejich vzhled tak do této diskuse opravdu výraznou měrou nepřispějí a nijak ji nezmění.
Je zřejmé, že se trans lidé stali obětí politických her, démonizace a mainstreamové mediální masáže, která má jediný cíl: voličské hlasy, clickbait a zisk. Ve Velké Británii se nyní odehrává střet dvou politických ideologií – boj mezi levicí a pravicí. Skotská levicově-nacionalistická vláda nicméně prohlasovala v parlamentu progresivní zákon i v době kulturních válek a pravicově bulvární mediální scény. Byla ochotna diskutovat a najít konsenzus napříč politickým spektrem a stranami. Udělala to, protože je to tak správně. Je to správně pro 0,5 procenta obyvatel, kterým to výrazně usnadní život, dodá odvahu k tomu být sami sebou a přinese realitu spokojeného života v sociální roli, bez zbytečných překážek.
Britská konzervativní strana zákon potopila, aby získala zpět část svého voličstva. V posledních letech prošla výrazným ideologickým posunem, který podle mnohých mohl za úbytek voličské podpory. V době vlády Theresy May se i zbytek Británie chystal na obdobnou legislativní změnu jako ve Skotsku. Poté, co stranu posunul výrazně doprava Boris Johnson, tento návrh však odpískala ministryně pro ženy a rovnost Liz Truss, pozdější pětačtyřicetidenní premiérka. Toryové jsou teď dokonce ochotni předhodit životy části populace senzacechtivým novinářům. Démonizace trans lidí, která ve většinové populaci vyvolává strach z neznámého, je v Británii na denním pořádku, a dokud se Rishi Sunak nepřestane opírat o hlasy radikálního křídla své strany, se této démonizace nezbaví.
Politika založená na vyvolávání strachu u voličů není nic nového. Své si zažívají LGBTQ+ lidé v Maďarsku nebo Polsku a dnes už i v Americe. Smutným a alarmujícím faktem zůstává, že se obětním beránkem stávají nevinné lidské životy. Strach často vede k činům a ty zase k formování radikálních ideologií, které mají za cíl bojovat s domnělým nepřítelem. Ten pak čelí nadávkám, výhružkám i útokům a zůstává paralyzovaný společenským nepřijetím a psychickou nepohodou.
V Česku pak tuto debatu vůbec nevedeme. Trans lidé zatím nejsou tématem, možná zčásti proto, že by se na něm štěpila ideologicky široká vládní koalice. Existují však organizace, jako je Trans*parent nebo Prague Pride, které o problémech kastrací dlouhodobě mluví a apelují na politiky a političky, aby změny prosadili.
Autor působí na Goldsmiths, University of London a v lidskoprávní organizaci Stonewall.