Foto Martin Strachoň, Wikimedia Commons, CC-BY-SA-4.0
Pražský Újezd zdobí už pár dnů nový velký billboard. Je na něm bývalý československý prezident Gustáv Husák a Andrej Babiš, který na kolemjdoucí ukazuje prostředníček. Vše spojuje jasný nápis v rudo-černé: Ďalšího Čecho-Slováka už NE! Za plakátem stojí spolek Dekomunizace.cz, který se nejvíce proslavil svým agresivním vniknutím do veřejného prostoru na výročí popravy Milady Horákové. O heslo Zavražděna komunisty, které tak významnou osobnost československých dějin redukovalo bulvárním a generalizujícím způsobem, se vedly společenské spory.
Občanství, nikoliv národnost
V kontextu prezidentské volby i minulosti obou finalistů je předchozí největší zářez Dekomunizace.cz trochu komický – i na příkladu Petra Pavla je totiž vidět, že politický konstrukt účelového, kontraproduktivního antikomunismu, který se v Česku jako bezhlavá ideologie dlouhodobě razí, má svá velmi slabá místa. A spolu s ním i jeho agresivní generalizace – těžko bychom Petra Pavla dnes vinili ze smrti Milady Horákové, byť komunistou byl. I to je dobré mít trochu na paměti.
V době, kdy si připomínáme třicet let od rozdělení Československa, má navíc tento způsob dehonestace ještě další rozměr. Tak trochu nám připomíná občasnou tendenci dívat se na naše bývalé „bratry a sestry“ spatra, jako by byli nějakou nevyvinutou verzí nás samotných.
To, jak se ale Dekomunizace postavila proti Andreji Babišovi, je nedůstojné ještě na úplně jiné úrovni: je to xenofobní plivnutí do tváře naší největší národnostní menšině, Slovákům a Slovenkám, je to nízké a zbytečné. Jedná se o typ boje, který dlouhodobě předvádí Babiš a ti, kteří s ním nesouhlasí, by se k němu z podstaty věci neměli snižovat. Nejen proto, že xenofobní a vylučující slovník je vlastní právě oligarchovi a bývalému premiérovi, že s ním už tak máme v Česku dost problémů (lidé jiné barvy pleti by mohli vyprávět). Ale i proto, že občanství, nikoliv národnost, je základním ústavním principem a otloukat někomu o hlavu jeho národnost je prostě v rozporu s demokratickým pojetím společnosti.
Rozděleni rozdělením?
Výkřiky, že Babiš je Slovák a na Slovensko, ať se taky vrátí, že jako příslušník „jiného národa“ se do dění v naší zemi nemá co montovat, se objevují už delší dobu a má smysl se proti nim vždy ozvat. Individuálně vytvářené billboardy zesměšňující Babišův slovenský původ byly k vidění třeba i na akcích Milionu chvilek pro demokracii, ale bylo důležité, že se nestaly oficiálním narativem tohoto hnutí a že samotní čelní představitelé a představitelky Chvilkařů proti nim aktivně vystupovali. Přesto se motiv „cizáka Babiše“ neustále vrací. A to jde se svým přístupem k demokracii doslova proti povinnosti České republiky důsledně respektovat občanská práva.
V době, kdy si připomínáme třicet let od rozdělení Československa, má navíc tento způsob dehonestace ještě další rozměr. Tak trochu nám připomíná občasnou tendenci dívat se na naše bývalé „bratry a sestry“ spatra, jako by byli nějakou nevyvinutou verzí nás samotných. Zároveň jitří staré rány, které si obě země na začátku devadesátých let uštědřily. Vzpomínky na „přátelské rozdělení“ obou států tak zní při pohledu na podobné současné výkřiky o Babišově „slováctví“ jen hořce a trapně. V Československu se přece narodila velká část současných obyvatel České i Slovenské republiky – a těžko s tím asi mohou něco dělat. Tak proč na to vůbec útočit?
Nehrát to na Babiše
Ano, Babiš vede otřesnou kampaň. Vede ji od první minuty, kdy s těžko předstíranou hrdostí na svůj výsledek musel před občany a občankami přijmout porážku v prvním kole prezidentské volby a začal naplno útočit na svého soupeře těmi nejhoršími a nejpodlejšími zbraněmi politického marketingu. Bude to dělat následujících několik dní a nejspíš i potom. To ale neznamená, že by se mu mělo oplácet stejně zabahněnou mincí. Koneckonců: je na něm kritizovatelných tolik věcí, že to (kromě jiného) ani není třeba. Stačí se přece korektně držet faktů.
Každý podobný faul, který se proti němu použije, mu jen nahrává. Bude se dál s gustem prezentovat jako oběť, může klidně začít říkat, jakým je spolu s dalšími Slováky a Slovenkami, kteří tu žijí, terčem pohrdání. A stejně jako v případě útoků na „hloupou českou vesnici“, které už v kampani používá, bude mít pravdu. Není možné se zkrátka zaklínat slušností a pak tasit sprostou xenofobní kartu, která se dotkne tak významné části lidí, urazí ji a poníží.
Těžko si představit, že by se třeba na Slovensku do vysoké politiky dostal někdo jako Miloš Zeman se slovenským občanstvím a jedna z cest, jak proti němu bojovat, by bylo zvolání „Už žádného Čechoslováka“ s vyobrazením Zemana a Gottwalda na plakátu. Po právu by to bylo vnímané jako ostudný a odsouzeníhodný přístup. Pokud se chce Dekomunizace.cz zapojit do politického boje, má na to právo. Předtím by ale bylo vhodné svěsit plakát na pražském Újezdě a začít znova, ideálně bez snahy snižovat se na protivníkovu úroveň.
Autorka je redaktorka Alarmu.