Čeká nás kolaps izraelské demokracie?

Výsledek posledních, v pořadí 37., voleb do izraelského parlamentu, Knesetu, nenechal takřka nikoho klidným. Zahraniční i domácí izraelská média referují o nové vládě jako o nejextremističtější a nejpravicovější vládě v dějinách Izraele, mluví se o „orbanizaci“ Izraele, nastolení vlády teokracie íránského střihu, panují obavy z otevřeně rasistické a homofobní rétoriky představitelů radikálních náboženských stran vládní koalice. Dokonce i v českém mediálním prostředí, které je tradičně více než shovívavé k mnohým přešlapům izraelských vlád, panuje zděšení.

Ze 120 křesel v Knesetu náleží 64 křesel koalici utvořené pravicovou stranou Benjamina Netanjahua Likud a blokem náboženských stran. Tento blok sestává ze strany Šas, Sjednoceného judaismu Tóry a strany Náboženského sionismu, jež je uskupením strany Ocma jehudit, strany Noam a Strany náboženského sionismu. Izrael se tak po krátkém intermezzu křehké vlády Ja’ir Lapida a Naftaliho Bennetta, složené z celého spektra stran sahajícího od pravice přes střed až k levici a se zastoupením arabské strany, vrací zpět k Netanjahuovi. Ten, ač trestně stíhaný za špatné nakládání s financemi, zpronevěru a korupci v řádu stovek milionů korun, započíná svůj 13. rok v pozici premiéra, a je tak nejdéle sloužícím mužem v Izraeli na tomto postu. Ve snaze udržet se u moci a vyhnout se trestnímu stíhání si pečlivě připravuje půdu. I díky němu krajně pravicové strany Ocma Jehudit, strana Noam proslulá svým bojem proti LGBT komunitě a Strana náboženského sionismu podávají již při volbách roku 2021 společnou kandidátku pod názvem Náboženský sionismus, aby byly schopné přesáhnout 3,25procentní hranici nutnou pro vstup do Knesetu. Byly-li ale Netanjahuovy pokusy zajistit zastoupení extremistickým pravicovým stranám ve volbách roku 2021 považovány za překročení červené linie, pohybuje se koaliční smlouva, kterou uzavírá s aliancí těchto stran po vítězných volbách v listopadu 2022, daleko za její hranicí.

Osadnická agenda nové vlády a hrozící výbuch

Na základě koaliční smlouvy byl Itamar Ben Gvir ze strany Ocma Jehudit jmenován do čela ministerstva národní bezpečnosti. S jeho nástupem ministerstvo národní bezpečnosti, dříve ministerstvo veřejné bezpečnosti, nemění pouze své jméno, ale rozšiřuje i své pravomoci. Nově pod jeho kontrolu spadá pohraniční policie na Západním břehu zodpovědná za udržování pořádku na okupovaných teritoriích, která dříve spadala pod přímou kontrolu Izraelských ozbrojených sil.

Přes Ben Gvirovo ujišťování, že fakticky tento přesun nic nezmění, lze o jeho výroku pochybovat. Pochází totiž z úst člověka, který je sám osadníkem na Západním břehu, čelí obvinění z nenávistných projevů vůči Arabům, volá po vyhoštění těch arabských obyvatel Izraele, kteří nejsou loajální ke státu Izrael (co je měřítkem této loajality, je otázkou), a jehož strana se hlásí k odkazu rabi Meira Kahaneho a jeho strany Kach. Ta byla obviněna z přípravy bombových útoků, z násilných činů a podněcování násilí proti arabskému obyvatelstvu a byla nakonec v Izraeli zakázána jako teroristická organizace. Její ideologie je založena na radikálních formách sionismu, který židy považuje za nadřazený národ, jenž má výsostný nárok na území celého biblického Izraele.

Ben Gvir se krátce po svém jmenování nevyhnul vysoce kontroverzní návštěvě Chrámové hory, nejsvětějšího místa pro židy a třetího nejsvětějšího místa pro muslimy, které je předmětem neustálých sporů a stalo se rozbuškou několika bezpečnostních krizí. V roce 2000 odstartovala návštěva Chrámové hory Arielem Šaronem druhou intifádu. Korunu svým provokacím Ben Gvir nasadil za necelý týden po návštěvě Chrámové hory, kdy nařídil izraelské policii odstranit palestinské vlajky z veřejných prostor, neboť jsou podle něj vyjádřením nenávisti ke státu Izrael a představují podněcování k terorismu.

Ani židovské obyvatelstvo Izraele nezůstane ušetřeno. Pokud Likud naplní své sliby dané náboženským stranám, soukromé podniky budou moci v případě, že služby a produkty existují v nějaké dostupné alternativě, odmítnout obsloužit zákazníky na základě náboženského přesvědčení.

O nic méně výbušné ale není ani jmenování Becal’ela Smotriče na post ministra financí a do čela úřadu Izraelské civilní správy. Jde o orgán podřízený ministerstvu obrany, který je mimo jiné odpovědný za schvalování výstavby, nařizování demolic a byrokratické záležitosti na Západním břehu. Stejně jako Ben Gvir i Smotrič má za sebou bohatou historii extrémně pravicového aktivismu. V roce 2005 byl v rámci protestů proti stažení z Gazy zatčen se 700 litry benzínu za pokus o vyhození do vzduchu části izraelské páteřní dálnice Ayalon. Byl jedním z organizátorů protestů proti Gay Pride pochodům v Jeruzalémě, je zakladatelem neziskové organizace Regavim, která monitoruje situaci a podává žaloby v případech ilegální výstavby arabských občanů Izraele. Sám je přitom obyvatelem Kedumim, osad na izraelských okupovaných teritoriích na Západním břehu, jejichž výstavba je mezinárodním právem považována za ilegální.

Mezi jeho první kroky ve funkci ministra financí také patří zadržení 139 milionů šekelů pro Palestinskou samosprávu za daně a cla, které izraelské ministerstvo financí vybírá právě jménem Palestinské samosprávy. Krok má zabránit pravidelnému vyplácení sociálních dávek rodinám vězněných pachatelů teroristických činů a sebevražedných atentátníků. Peníze mají být v užity k odškodnění obětí teroristických útoků v Izraeli. Není to ovšem poprvé, co se izraelská vláda uchýlila na základě soudních rozhodnutí z roku 2018 k podobnému kroku.

Vzhledem k tomu, že je Palestinská samospráva na pokraji ekonomického kolapsu, který hrozí zásadní destabilizací, bylo toto opatření částečně odvoláno. Tentokrát je ale aktivováno v souvislosti s žádostí Palestinské samosprávy u Spojených národů, aby byly prošetřeny právní dopady ilegální izraelské okupace u Mezinárodního soudního dvoru v Haagu. Je navíc součástí celého balíku dalších opatření z pera dalších představitelů Netanjahuovy vlády, mezi které patří pozastavení víz pro představitele Palestinské samosprávy, zastavení palestinské výstavby v zóně C na Západním břehu, potírání organizací, které podporují terorismus, a to i těch, které tak činí „pod rouškou“ humanitárních cílů.

Snahu o zastavení plateb pachatelům násilných činů lze samozřejmě považovat za legitimní cíl. Viděno v souvislosti komplexní bezpečnostní situace a dlouhodobé nelegitimní okupace, jde ale ze strany Smotriče o čistý populismus, který podle bezpečnostních analytiků povede ke kolapsu Palestinské samosprávy. Ta byla již před zavedením opatření na pokraji ekonomického zhroucení. Její konec je zároveň bezpečnostním rizikem pro samotný Izrael. Izraelské tajné služby, které rozhodně nelze obviňovat z holubičích postojů, do značné míry na spolupráci s Palestinskou samosprávou při zajišťování bezpečnosti závisí a cení si jí. Zarážející je též, že sankce jsou reakcí na sice unilaterální, ale zcela legitimní nenásilný krok ze strany Palestinské samosprávy u OSN. Nelze se proto vyhnout dojmu, že současná vláda dává plný průchod pyromanickým Ben Gvirovým a Smotričovým tendecím, které až doposud nemohli realizovat.

Vnitrostátní agenda izraelské vlády

Nová vláda a naplňování koaličních dohod ale není katastrofou pouze pro obyvatele okupovaných území a pro Araby s izraelským občanstvím. Ani židovské obyvatelstvo Izraele nezůstane ušetřeno. Pokud Likud naplní své sliby dané náboženským stranám, soukromé podniky budou moci v případě, že služby a produkty existují v nějaké dostupné alternativě, odmítnout obsloužit zákazníky na základě náboženského přesvědčení. V interpretaci poslankyně za Stranu náboženského sionismu, Orit Strok, by se to týkalo i lékařské péče, zejména pak té pro LGBT páry, které usilují o početí.

Avi Maoz – předseda strany ultraortodoxní strany Noam, která se netají svými homofobními názory, věří v tradiční genderové rozdělení rolí a vystupuje proti přítomnosti žen v armádě – byl zase pověřen vedením oddělení ministerstva školství, jež je zodpovědné za externí programy na školách. Důvodem, proč usiloval o tento post, bylo, jak uvedl během koaličních vyjednávání, že na školách působí nevládní organizace s nejasnými progresivními agendami, nad nimiž ministerstvo školství nemá kontrolu.

Reforma zákona o konverzích, pro kterou náboženské strany nebyly nikdy schopny najít dostatečnou podporu, je další položkou koaličních smluv. S koaliční většinou v parlamentu je vysoce pravděpodobné, že bude schválena. V praxi to bude znamenat, že jedinou uznávanou konverzí k judaismu v Izraeli bude konverze provedená v rámci státního programu kontrolovaného ultraortodoxním rabinátem. A protože izraelské občanství lze dnes podle Zákona o návratu získat buď státem uznávanou konverzí, konverzí v uznávané židovské diasporní komunitě, či díky tomu, že alespoň jeden prarodič je židovského původu, představuje reforma uzavření cesty k izraelskému občanství těm, kteří se neztotožňují s ultraortodoxní verzí judaismu.

Vzhledem k tomu, že počet těch, kteří získávají občanství konverzí, je minimální, jde o problém sice symbolický, zásadním způsobem ale zasahující do identity státu. Méně symbolickým problémem je ale snaha pozměnit samotný Zákon o návratu, jehož nová verze zbavující práva na izraelské občanství vnuky osob židovského původu, bude předložena k hlasování v Knesetu do 31. března. Podle izraelského demografa Sergia Della Pergoly by tak bylo zbaveno práva na získání izraelského občanství okolo 3 milionů židů z diaspory.

Soudní reforma

Řada těchto návrhů je v rozporu s takzvanými Základními zákony Izraele, které slouží jako ústava, a mohou tak být napadeny Nejvyšším soudem. Pro tento případ si koalice připravila návrh soudní reformy. Pokud by byl schválen tento návrh ministra spravedlnosti za Likud Jariva Levina, dojde k omezení pravomoci soudů a narušení systému dělby moci ve státě. Dává totiž Knesetu pravomoc přehlasovat rozhodnutí Nejvyššího soudu prostou většinou. Ve 120členném parlamentu to znamená 61 hlasů. Stávající koalice nyní disponuje 64 hlasy.

Nový návrh zároveň mění poměr soudců a politiků v komisi pro jmenování soudců ve prospěch politiků a soudce zbavuje práva rozhodnutí komise vetovat. Reforma má zrušit takzvaný „standard rozumnosti“, který Nejvyššímu soudu umožňuje přehlasovat vládní rozhodnutí, jež považuje za „nerozumná“. Izraelské soudnictví se svými táhnoucími se soudními procesy a notorickým nedostatkem soudců sice již dlouho čekalo na reformu, ale rozhodně ne na tu, kterou předložil Levin, a která za situace, kdy jeho stranický nadřízený ve vládě, premiér Benjamin Netanjahu, čelí trestnímu stíhání, jasně indikuje, v čí prospěch má systém sloužit.

Společně proti Bibimu?

Byl to také návrh této reformy, který předsedkyně Nejvyššího soudu, Ester Chajut, prohlásila za „osudnou ránu“ demokratickému charakteru země a který spustil řadu protestů. V reakci na návrh reformy po celém Izraeli nejen demonstrovaly stovky právníků a soudy vyhlásily stávku, ale země zažívá vlnu největších demonstrací od takzvaných „balfourských protestů“ proti vládě Benjamina Netanjahua v letech 2020–21. Poslední velké demonstrace, která se konala v sobotu 14. ledna, se jen v Tel Avivu zúčastnilo 80 tisíc lidí. Demonstrovalo se ale i v Jeruzalémě, a dokonce i na severu země v Haifě a Roš Pině. Přestože se podařilo zmobilizovat antinetanjahuovskou část izraelské společnosti, je otázkou, zda bude někdy schopná najít společný jazyk a vedení potřebné k masové politické mobilizaci.

Příznačné pro tuto nejednotu je rozdělení průvodu při prvním velkém protestu v Tel Avivu 7. ledna. Protestní průvod se rozdělil vedví. První průvod byl organizován organizací Stojíme spolu (Omdim Jachad) spolu s dalšími nevládními organizacemi jako Asociace pro občanská práva v Izraeli (Association for Civil Rights in Israel), Breaking the Silence a Negev Higher Arab Monitoring Committee. Druhý se skládal ze skupin, jež spojovala agenda boje proti Netanjahuovi.

Zatímco prioritou prvního průvodu byla ochrana lidských práv, která v Izraeli nemohou být naplňována za situace izraelské okupace, pro průvod druhý bylo prioritou skoncovat s vládou Benjamina Netanjahua, přičemž otázku dodržování lidských práv v jiné než židovské části populace viděl jako druhotný cíl. Obdobné, přesto méně výrazné spory v agendě protestů provázely i druhý protest o týden později. Demonstranti se nemohli shodnout, zda k protestům patří palestinská vlajka, kterou někteří demonstrující přinesli.

Roztříštěná opozice

Tato roztříštěnost je příznačná po celý středolevý tábor. Strana práce pod vedením Merav Michaeli odmítla utvořit společnou kandidátku s levicovou stranou Merec a nepřesáhla tak hranici 3,25 procent nutnou pro vstup do parlamentu. Ve Sjednocené kandidátce, seskupení tří arabských stran – levicové Hadaš, nacionalistické Ta’al a Balad kritizované a několikrát vyloučené z voleb za podporu Hizballáhu – navíc nepanovala shoda, zda v případě vítězství protinetanjahuovského bloku podpořit Ja’ira Lapida z centristické Ješ atid jako premiéra.

Nacionalistický Balad byl zároveň překážkou spolupráce se Sjednocenou kandidátkou pro Bennyho Gance. Balad se z uskupení nakonec těsně před volbami odštěpil, což vedlo k dalšímu tříštění arabských hlasů, neboť samostatný Balad nezískal dostatek hlasů ke vstupu do parlamentu. Lapidova Ješ atid, která se snažila aktivizovat arabské voliče a začlenit jejich agendu do svého programu, se ale zároveň vyjadřovala ke spolupráci se Sjednocenou kandidátkou po volbách, ať již ve formě koalice či jiné politické podpory, velmi opatrně a dokonce ji prohlásila za jen málo pravděpodobnou. Jak ale poukazuje jeden z editorialů izraelského listu Haaretz, je třeba si uvědomit, že pokud bude soudní reforma uvedena v platnost, prvními, kdo jí budou trpět, budou právě minority, a to zejména Arabové. Agendu arabských obyvatel Izraele tak již jen v zájmu vlastního přežití rozhodně nemohou židovské strany ignorovat a oddělovat ji od otázky dodržování demokratických zásad v Izraeli.

Demografie versus demokracie

Vítězství pravicového bloku ale není pouze otázkou obdivuhodných manévrovacích schopností Benjamina Netanjahua sjednotit pravici a ultranacionalistické náboženské strany a dovést je k volebnímu vítězství. Ať se nám to líbí, či ne, tak jako každé demokratické volby, i tyto volby jsou vyjádřením většiny nebo alespoň té části, která má volební právo a chodí k volebním urnám. Podle  Tamar Hermann z Israeli Democracy Institute stojí za tímto výrazným posunem izraelské společnosti doprava několik faktorů. Není to tak, že by se levicoví voliči přiklonili k pravicovým stranám. Stále více mladých lidí, prvovoličů, se totiž přiklání k pravici. Příčiny jsou demografické a historické. Zatímco v sekulárních rodinách je průměrná porodnost 2,9 dětí na rodinu, v rodinách ortodoxních dosahuje čísla 5,7, v těch ultraortodoxních dokonce 6,8.

Demografický náskok náboženských rodin, ve kterém mohou hrát roli i štědré dotace židovským rodinám na výstavbu na okupovaných územích, se tak nutně propisuje do volebních vzorců. Historicky je navíc pro neaškenázskou část populace (zjednodušeně řečeno ta část židů, kteří nejsou potomky židů z Evropy a Spojených států pozn. red.) náročné se identifikovat s levicí. Vláda levice spojovaná s aškenázskými elitami trvala do roku 1977, kdy poprvé v historii Izraele vyhrála pravice právě díky tomu, že formulovala požadavky takzvaných mizrachim: židů, kteří pocházejí z Afriky a Blízkého východu a byli spojováni s kulturou „zaostalého“ Orientu. Stali se tak terčem řady předsudků a stereotypů, které brzdily jejich sociální mobilitu. Přestože se vládnoucí elity obměnily, akademický svět i svět byznysu jsou do jisté míry stále ovládány aškenázskými elitami. Pocit jisté deprivace na základě etnického původu se proto reprodukuje i v dalších generacích a mladí lidé neaškenázského původu inklinují spíše k pravici.

Izrael jako židovský a demokratický stát

Netanjahuova extremistická vláda tak odhaluje hlubší problémy izraelské demokracie. Dávno předtím, než situace dospěla do současného stádia, kdy se porušování lidských práv může týkat i židů, kteří nesouhlasí s nacionálně-náboženským směřováním země, patří k sexuálním minoritám, či nenáleží ke správnému proudu judaismu, zde byly zásady demokracie a rovnosti narušovány. Bohužel to musel být až Netanjahu, který svou snahou udržet se u moci a vyhnout se trestnímu stíhání za cenu koalice s extremistickými stranami Izraelcům odhalil, že problémy, které dlouho nebyly schopny dostatečně mobilizovat izraelskou společnost k politické akci (jako je druhořadé postavení arabských občanů, okupace, podpora osadníků, postupný nárůst náboženského extremismu), mohou narušit i práva těch, kteří se doposud těšili privilegovanému postavení. Jinými slovy, poslední vývoj v plné míře odhalil, že nelze bojovat pouze za demokracii židovskou, ale demokracii jako takovou, ve které neexistují občané druhé kategorie a se kterou není slučitelný více než půl století trvající stav okupace.

A jaká čeká Izrael budoucnost?

Doufejme, že na tento boj není v situaci, kdy se Netanjahu a jeho spojenci snaží uzurpovat moc zákonodárnou, výkonnou i soudní, pozdě. Nadějí může být vývoj posledních dní. Ve středu 18. ledna rozhodl Nejvyšší soud, že na základě „zavrženíhodného jednání“ musí Arije Deri, současně ministr zdravotnictví a ministr vnitra, odstoupit. Deri, předseda ortodoxní strany Šas, byl totiž v okamžiku, kdy vstupoval do funkce v nové vládě, obžalován z daňových úniků. Není to poprvé, roce 1999 byl odsouzený ke třem letům vězení za přijímání úplatků a podvod. Po jistém otálení Netanjahu Deriho, svého blízkého spojence s „těžkým srdcem, hlubokým zármutkem a velmi nesnadnými pocity“ v neděli odvolal. Otázkou je, jak se situace bude vyvíjet dál a zda Deri bude, jak naznačovaly jeho výroky minulý týden, trvat na svém setrváním ve vládě v jiné pozici. Netanjahu bude muset velmi pečlivě vážit další taktiku, neboť bez podpory Deriho strany Šas s 11 mandáty jeho koalice ztratí většinu. Prozatím to tedy vypadá, že Netanjahuův pokus uzurpovat veškerou moc má své trhliny a zatím ještě neokleštěná moc soudů je schopná Netanjahuovi a jeho spojencům přinejmenším zkomplikovat situaci

Zároveň se ale bude muset Netanjahu vyrovnat i s dalšími tlaky. Je to eskalace bezpečnostní situace, na které svými opatřeními na Západním břehu vláda pečlivě pracuje a kterou budou muset řešit Izraelské obranné síly. Aviv Kochavi, náčelník generálního štábu izraelských obranných sil, těsně před svým odchodem z funkce vyjádřil silnou kritiku koaliční vlády a její politiky na okupovaných územích, stejně jako její snahy zasahovat do chodu obranných složek. Vzhledem k tomu, že armáda je pro většinu Izraelců symbol stability, bezpečnosti, je považována většinovou společností za jednu z nejdůvěryhodnějších institucí, mohla by kritika armádními představiteli otřást Netanjahuovou pozicí.

Do Izraele navíc ve středu 18. ledna dorazil Jake Sullivan, poradce pro otázky národní bezpečnosti amerického prezidenta Joe Bidena. Cílem jeho návštěvy je mimo jiné zjistit, jaké jsou záměry nové vlády ohledně izraelsko-palestinského konfliktu a jasně představit hranice, které vláda nesmí překročit, aby neztratila podporu Bidenovy administrativy. V reakci na Sullivanovu návštěvu také Netanjahu odsoudil založení neautorizované osady Or Chaim na Západním břehu. Přes nesouhlas ministrů Becal’ela Smotriče a Itamara Ben Gvira v pátek začaly z nařízení ministra obrany Joava Galanta bezpečnostní složky osadu vyklízet.

Jistým záchvěvem optimismu může být i poslední průzkum veřejného mínění provedený agenturou Migdal, podle kterého je pouze 67 procent voličů Likudu spokojeno se současnou vládou a 27 procent voličů Likudu se obává o osud izraelské demokracie. Již potřetí se navíc tuto sobotu konaly demonstrace a dosáhly zatím rekordní účasti. Podle policejních odhadů uvedených v deníku Haaretz se po celé zemi shromáždilo 130 tisíc lidí. Tentokrát mezi mluvčími byli politici z celého spektra stran, od Gideona Saara, bývalého člena strany Likud a ve vládě v letech 2013–14 ministra vnitra, přes Ja’ira Lapida, Bennyho Gance, Merav Michaeli. Promlouval i bývalý náčelník generálního štábu izraelských obranných složek Moše Ja’alon, předseda izraelské advokátní komory Avi Himi a spisovatel David Grossman. K účasti na protestech vyzývali i politici arabských stran Mansúr Abas ze Sjednocené arabské kandidátky a Ajman Ode za Hadaš.

Autorka je antropoložka, věnuje se židovským studiím.