Foto Martin Strachoň, Wikimedia Commons, CC-BY-SA-4.0
Za svoji největší chybu Andrej Babiš před dětmi ze základní školy v pořadu prezidentských kandidátů TV Prima označil fakt, že šel do politiky. Vlastně nikdy nechtěl. Ze začátku, jak se tehdy vyjadřoval do médií, nepočítal ani s tím, že by byl lídrem hnutí a přemlouval jiné lidi, ať založí stranu nebo hnutí s jeho podporou. Když se pak lídrem stal (nešlo to jinak), nechtěl zase za svoje hnutí ANO 2011 kandidovat do sněmovny. Později se ukázalo, že i do sněmovny kandidovat bude. Nikdy se nikdo lepší nenašel. „Bohužel prodává kontroverzní Babiš, je to marketing. Vlastně by ani nebylo dobré být v pozadí, jak jsem původně chtěl,“ řekl tehdy Babiš.
V mezičasech, kdy Babiš není ve vrcholné funkci, dělá šňůru a objíždí voliče po celé republice. U toho vykládá, že by se na to nejraději vybodnul a dělat to nechce.
S rolí premiéra v roce 2017 už neváhal, do té se mu chtělo. Ale zároveň prohlásil, že jen na čtyři roky, potom v politice skončí a bude se věnovat rodině a firmě. „Ano, rád bych. Vždyť by mi v té době bylo 67 let. Taky bych chtěl mít chvíli normální život,“ řekl tehdy na otázku, zda v politice po konci období 2017–2021 skončí. Po čtyřech letech ve funkci premiéra prohrál volby a měl ideální příležitost žít normální miliardářský život a věnovat svůj čas firmě a rodině, jak si vždycky přál. Nevyužil ji. Ztráta vládní většiny ve sněmovně neměla na jeho rozhodnutí žádný vliv a Babiš v politice pokračoval.
Zůstávala jediná funkce, u které opakovaně deklaroval, že o ni nemá zájem – prezidentská. Po prohraných volbách stihl ještě několikrát prohlásit, že prezidentem být nechce, pak chvíli mlžil. Koupil obytňák a objížděl vesnice a u toho mluvil s občany a nechtěl být prezident. Nakonec ale Martin Stropnický, kterého pár let nikdo neviděl a hnutí ANO ho dávno přestalo jakkoli propagovat, prezidentskou kandidaturu zčistajasna, nečekaně a na poslední chvíli, odmítl. A zbylo to zase na Andreje Babiše.
Umění přijít
Něco podobného se stává vrcholovým sportovcům i popovým hvězdám. Umění včas odejít neovládá každý. Po odchodech tak často následují bombastické comebacky. Střídání posledních rozlučkových show s těmi ohlašujícími bombastický návrat na scénu dokážou zaplňovat stránky novin a udržovat pozornost fanoušků.
Politika má ale jiné zákonitosti. Pokud nezasáhne příroda, nebo paragrafy trestního zákona, vrcholní politici v zastupitelských demokraciích obvykle odchází, až když jsou poraženi ve volbách a následně ztratí důvěru svojí strany. Jediný slavný odchod z politiky na vrcholu, tedy Zemanova cesta na Vysočinu objímat stromy, se celkem rychle ukázal jako vykalkulovaný krok, který měl zvýšit Zemanovu šanci stát se prezidentem. Nakonec se plán zpozdil o deset let, každopádně vyšel.
Pro Andreje Babiše toto ale tak docela neplatí. Sice se v posledních volbách ukázalo, že značka „Babiš“ mobilizuje spíš odpůrce než příznivce, Andrej Babiš ale dost dobře nemůže ztratit důvěru svojí strany, podobně jako nemůže ztratit důvěru Agrofertu, který je zkrátka jeho majetkem.
A tak může stále dokola plánovat svůj velký odchod. Udržovat všechny v napětí, jestli náhodou neodjede objímat palmy někam do Karibiku. Na nic z toho zatím nedošlo. V mezičasech, kdy Babiš není ve vrcholné funkci, dělá šňůru a objíždí voliče po celé republice. U toho vykládá, že by se na to nejraději vybodnul a dělat to nechce.
Babišovo odcházení je od začátku součástí jeho marketingové výbavy. Skuhrání, že to vlastně dělat nechce a nikdy nechtěl, že mu politika kazí život, byznys i vztahy a všichni se proti němu spolčují, používá jako svého druhu argument. Na rozdíl od něj totiž, jak Babiš rád připomíná, ostatní politici veřejné funkce potřebují k tomu, aby se vůbec uživili. Zatímco on je jako miliardář pořád jednou nohou zpátky ve firmě a premiérský plat posílal samoživitelkám.
Odejít na hrad
V podcastu Insider v uvolněném rozhovoru Andrej Babiš mluvil o tom, že by se na hrad vlastně uklidil a řekl, že kdo se ho chce zbavit, nejlíp udělá, když ho bude volit. V prezidentské kampani zároveň znovu oživil rétoriku, kterou si osvojil zejména po prohraných volbách minulý rok, totiž, že se proti němu všichni spojili. Teď se vzbouřil proti průzkumům, které mu pravidelně předpovídají prohru ve druhém kole, a prohlásil, že právě podceňování jeho šancí je tím, co ho hecuje.
Už o Karlu Swarzenbergovi se v Česku říkávalo, že je tak bohatý, že nepotřebuje krást. Absurditu poučky, že právě bohatí nepotřebují krást, jako by je jejich majetek vyvazoval z velmi konkrétních zájmů, dokládá Babiš dokonale. Prezidenství by ho mimo jiné zbavilo nutnosti hájit se v kauze Čapí hnízdo. Majetek může mít na výkon funkce i podobu politiky zásadní vliv, a to rozhodně ne pozitivní. Babiš v minulosti několikrát označoval zahraniční reportáže i evropské arbitráže za útoky na sebe a na českou suverenitu – kvůli svým nesmiřitelným postojům vůči migraci. Majetek v politice někdy funguje přesně naopak.
Když se Babiš chlubí, co všechno vyjednal na mezinárodním poli s evropskými a jinými státníky, většinou zůstane u toho, že největším úspěchem bylo odmítnutí kvót pro rozdělování uprchlíků. Jinak popisuje detaily a říká, kde se s kým potkal. „Na čtyři oči s Macronem v Buddha baru.“ Svoje prezidentství plánuje především jako velké vyjednávání na mezinárodním poli. Když se Babiš nabízí jako vyjednavač velkého formátu, opět především zmiňuje potlačování migrace.
Jeho permanentní odcházení z politiky a jeho čas od času deklarovaný nezájem o ni jsou tak součástí image outsidera, který ale nikdy mimo nestál, a samozřejmě stát dál nehodlá. Samotné slovo „outsider“ si osvojil během natáčení pořadu Fabulace Jana Špačka a od té doby ho sám rád často opakuje. Babišovo prezidentství by bylo jen pokračováním koncentrace moci a vlivu. Otrávenost z formalit a některých politických procesů funguje oběma směry a umožňuje Babišovi překračovat hranice jednotlivých politických funkcí.
Autor je redaktor Alarmu.