Foto Miloslav Hamřík, Pixabay
Jen několik stovek metrů dělilo na dálnici D1 dva billboardy Andreje Babiše. Na tom prvním, vyrobeném se záměrem nahnat voliče k urnám v prvním kole, jsme mohli vidět pozitivně naladěného politika v roláku, který nabízí občanům a občankám svou pomoc. Na tom dalším už byl rozčilený Babiš, který prstem ukazoval na nás všechny a varoval před válkou. „Jsem diplomat, ne voják,“ říkal na plakátu, laděném do národních barev. Dva billboardy, dvě kola voleb, ten samý Andrej Babiš.
Že tento typ strašení funguje jen ve velmi omezené míře, si tým kolem bývalého premiéra a jednoho z nejbohatších Čechů vůbec, spočítal už brzy. Babiš začal lidi děsit až příliš. Od svých marketérů se předseda hnutí ANO snažil po kritice, která se snesla na jeho hlavu, distancovat marně. Nikdo mu to nevěřil, a i kdyby to pravda byla, působil coby lídr najednou poměrně nekompetentně.
Jeho projevy vypadají na první pohled jako nahodilé blábolení, ale při delším pozorování v nich lze vidět jasnou strukturu: a tou je snaha o absolutní kvantitu slov i nastolených témat.
Na sypání si popela na hlavu bylo už také pozdě. Navíc Babiš neměl proti Pavlovi nikdy příliš šancí, a to i proto, že Petr Pavel nebyl úplně jeho typický protikandidát, jakkoliv se ho tak Babiš snažil rámovat a kromě války ho samozřejmě spojoval i se současnou nepopulární vládou Petra Fialy. To se mu nedařilo mimo jiné i proto, že Pavel sám roli „vládního kandidáta“ opakovaně odmítal.
Vymklo se to z rukou
Babišovi se kampaň vymkla z rukou a navzdory tomu, že k volbám přišlo téměř 300 tisíc nových lidí (a jiných 100 tisíc jich zase nedorazilo), Babiš jich nikdy nemohl mít tolik, aby Pavla porazil. K Petru Pavlovi se totiž přesunulo na 90 procent elektorátu Nerudové, Fischera nebo Hilšera. A sám už nových voličů a voliček příliš nesehnal, naopak co se týká krajů, propadl. Jak uvádí analytický tým Seznam Zpráv, Babiš navíc ztratil i část voličstva ANO. Co je ovšem důležité si uvědomit, je fakt, že Babiš tyhle volby testoval i možný nový elektorát.
Jak uvádí data PAQ Research, předseda hnutí ANO v druhém kole prezidentských voleb dostal zhruba 580 tisíc hlasů od voličů SPD a neparlamentních stran (dnes neexistující levicové strany nebo Přísaha). Nejen tyto volby, ale už i ty na podzim v roce 2022 do Sněmovny, začal Babiš nastolovat svou agendu velmi hraničním způsobem. Není v tom sám, politický marketing se dlouhodobě pohybuje mimo všechny možné etické rámce, hlavně co se otázek, jako jsou solidarita se slabšími, problémy sociálního vyloučení, strukturálních nerovností, rasismu nebo důrazu na společnost a společenství, týká.
Babiš sám také čelil nevkusným kampaním (jako ta s Putinem), jenže on a jeho tým záměrně – a děje se tak delší dobu – jsou těmi, kdo tu primárně nastavuje směr, kterým se politika a způsob kampaní ubírají. Když v roce 2021 vytáhlo ANO na Piráty s rétorikou, která se dokonale blížila konspiračním ultrapravicovým webům, fungovalo to. A to i proto, že Piráty za „neomarxisty“ označovala většina české pravice s ODS v čele. U prezidentských voleb ale Babiš narazil. Otázka samozřejmě je, na jak dlouho. Nicméně, jak psal Pavel Šplíchal a jak ukazují i data, Babiš se nyní orientuje pro změnu na voličstvo SPD. A nemusí to být marná strategie.
Zničit sám sebe
Americký spisovatel Ben Lerner v románu Topecká škola představuje termín „zahlcování“. Hlavní postava této autofikční knihy, Adam Gordon, trvale ohledává hranice jazyka a způsobu lidského vyjadřování. Kromě jiného také proto, že je na cestě stát se šampionem debatních soutěží. A právě zahlcování slovy, tématy, informacemi je jednou ze strategií, jak zvítězit.
Tento princip představuje jakousi snahu o vrchol vyřčeného, cílem není soupeře argumentačně přesvědčit, ale naopak slovy úplně udolat. Zničit. Ne náhodou se Topecká škola označuje za román, který dokonale odkrývá zrod trumpismu v Americe, která v polovině devadesátých let (tedy v době, kdy se román odehrává) byla přesvědčená o „konci dějin“ – podobně, jako to vnímali i čeští porevoluční liberálové. Trump, potažmo i Babiš, tento chod dějin obrací a staví ho (z pohledu jeho odpůrců) na hlavu. Vtip je v tom, že ve světě, který v mnoha ohledech určitým vrstvám smysl nedává už dlouho, je zahlcování možná tou nejpochopitelnější formou, jak se k němu postavit.
Je to právě způsob, jakým se debat ujímá Babiš, který zahlcování nejvíce připomíná. Jeho projevy vypadají na první pohled jako nahodilé blábolení, ale při delším pozorování v nich lze vidět jasnou strukturu: a tou je snaha o absolutní kvantitu slov i nastolených témat. Je jedno, jaká jsou: vždy taková, jaká mu vybere jeho analytický tým. Jsou tekutá a mění se v prostoru i v čase. To je jejich podstata. Babiš skáče, nedrží linii ani v tom, o čem mluví, ani jak.
V jeden moment mluví o ekonomice, aby za pár vteřin opakoval naučené fráze o svých přátelích ze světové politiky a za chvíli se zase útočně strefoval do novinářů a novinářek či politických protivníků. Proud slov, který produkuje, je zdánlivě nekonečný a především bezhraniční. A moc dobře ví, že u politika jeho postavení, to mnohé lidi absolutně pohoršuje. Za tohle jsme přece klíčema necinkali.
Chtít však po Babišovi, aby byl takzvaně konzistentní, jde pak proti smyslu jeho „politiky“. Ta je totiž konzistentní právě v tom, že si Babiš dělá, co chce. A prezidentská volba dala tomuto instrumentálnímu způsobu vztahování se takřka ke všemu možná nejjasněji vyniknout. I proto, že v ní byl Babiš sám a protivníkem mu byl místy až pasivní, leč klidný Petr Pavel. Jenže stejně, jako může zahlcování soupeře zničit, může do slepé uličky dostat i toho, kdo zrovna zahlcuje. Babišovi se to nyní stalo. Udolal akorát sám sebe. Zbývá jen bedlivě pozorovat, jak se z kolapsu vlastních „řečových“ mechanismů poučí. A jestli vlastně vůbec.
Autorka je redaktorka Alarmu.