Foto Ehimelator Akhere Unuabona, Unsplash
Klimatická krize je obvykle brána za hlavní existenční hrozbu, které lidstvo bude muset v 21. století čelit. Zvláště v posledních letech se stává viditelnější, a to nejen díky médiím, ale také vlivem přímých dopadů na životy lidí, a to i ve střední Evropě. Nevidět ji dnes už může jen ten, kdo ji záměrně vidět nechce – zpravidla z ideologických důvodů. Pojem „klimatická krize“ ale zcela nepostihuje, jak patologický a sebedestruktivní je vztah moderní průmyslové civilizace k životu na planetě.
Globální ohřívání planety je „jen“ nejviditelnějším aspektem celé sítě patologických vztahů k přírodě, která se v procesu utváření moderního techno-průmyslového světa stala pouhým zdrojem k vytěžení. Dalším aspektem, který si žádá pozornost světové veřejnosti, je to, co vědci začali označovat jako „šesté velké vymírání druhů“, potažmo jako „krizi biodiverzity“. Biodiverzita znamená biologickou rozmanitost, přičemž na této rozmanitosti v posledku závisí stabilita ekosystémů, a tím pádem veškerý život.
Podle stávající definice masové vymírání znamená vyhynutí alespoň tří čtvrtin všech biologických druhů během necelých tří milionů let (což je rozmezí, které je v kontextu geologického času chápáno jako poměrně krátké). Podle některých vědců jsme na cestě právě k takovému masovému vyhynutí druhů, ovšem v řádu pouhých několika staletí. Zatímco předchozích pět masových vymírání mělo své přirozené příčiny, to dnešní se děje v důsledku neudržitelných lidských aktivit. I proto někteří mluví spíše o „masovém vyhlazení“ druhů člověkem.
Všichni vyhyneme
Není to ale jen agenda pro ekology a ochránce přírody. Zásadním důsledkem masového vymírání druhů, který by nás měl zajímat, je mimo jiné i hrozba potravinové krize vlivem kolapsu hmyzí populace (především opylovačů) a ekosystémů na nich závislých. Dalším významným dopadem je i degradace půdy následkem vyhynutí důležitých mikroogranismů, což bude mít přirozeně za následek snížení zemědělské produkce, a tedy ještě další zhoršení potravinového nedostatku.
Přenechat polovinu planety divočině a druhou polovinu socialistickým veganům není vůbec tak šílený nápad, jak se na první pohled může zdát.
Pro ilustraci: na zdravém fungování přírodních ekosystémů je podle odhadů skupiny Swiss Re závislá více než polovina globálního HDP. Zároveň platí, že mnoho světových regionů je závislých na ekosystémech, které filtrují vodu – jedná se především o mokřady a lesy, jež jsou ztrátou biodiverzity snadno zranitelné. Mezi hrozby spojené s vymíráním druhů ale patří i zvýšená četnost pandemií.
Je absurdní, že jednou z hlavních příčin ztráty biodiverzity je stávající podoba zemědělství a jeho neustálá expanze. Dostáváme se tak do začarovaného kruhu: zemědělství ničí biodiverzitu, ale zároveň na ní bezprostředně závisí. Celých 95 procent našich potravin pochází z půdy, nicméně celých 40 procent světové půdy je podle závěrů OSN těžce poškozeno neudržitelnými zemědělskými praktikami.
Mezi hlavní lidské aktivity, které biodiverzitu ohrožují, kromě zemědělství můžeme zařadit také nadměrné a neudržitelné využívání mořských oblastí, neudržitelné využívání přírodních zdrojů, klimatickou krizi, znečištění, dopravu, ale i světelný smog nebo invazivní druhy, které se do lokálních ekosystémů dostávají přímo vlivem lidské činnosti nebo nepřímo v důsledku měnícího se klimatu. Společně dnes tyto příčiny ohrožují více než milion živočišných druhů, které se ocitají na hraně vyhynutí. Počty hmyzích druhů (z nichž mnoho plní v rámci ekosystémů velmi důležité role) prudce klesají; více než pět set druhů suchozemských zvířat je dnes na hranici vyhynutí a je pravděpodobné, že o ně během příštích deseti let přijdeme; vyhynutí také hrozí každému pátému druhu plazů, každému osmému druhu ptáků a ohroženo je také přes 40 procent druhů rostlin. Během posledních padesáti let se celková populace živočichů snížila o 69 procent.
I kdybychom masové vymírání zastavili ze dne na den, trvalo by přírodě pět až sedm milionů let, než by příroda znovu dosáhla původní úrovně biologické rozmanitosti. Na rozdíl od klimatických změn, které lze alespoň v teorii vrátit do původního stavu, ztráta přírodní rozmanitosti je trvalá a nevratná: žádný druh, který dnes ztratíme, už nikdy nebudeme moci do přírody vrátit. Mnoho druhů vymírá, aniž by na nich kdy spočinulo oko člověka, a to zvláště v tropických pralesech, které jsou vůbec nejvýznamnějšími zdroji přírodního bohatství. Tvrzení, že šesté masové vymírání druhů je skutečná tragédie odehrávající se přímo před našima očima, je tedy pravdivé jen zčásti: mnohdy totiž nemáme ani šanci zjistit, o co vlastně přicházíme.
Hmyzí apokalypsa
Jeden aspekt dnešního masového vymírání druhů si zaslouží speciální pozornost, a tím je „hmyzí apokalypsa“, tedy rapidní úbytek druhů hmyzu a hmyzí populace jako takové. Hmyz je vůbec nejrozmanitější skupinou organismů na planetě – tvoří více než dvě třetiny všech živočišných druhů. Zároveň čelí vůbec největšímu riziku vyhynutí a ztráty biodiverzity – hmyzí populace se snižují naprosto bezprecedentním tempem: každoročně v průměru o dvě procenta.
Hlavními příčinami tohoto drastického úbytku je odlesňování, používání pesticidů, nadužívání dusíkatých hnojiv, světelný smog a změna klimatu. Jak už bylo naznačeno výše, na existenci rozmanitosti hmyzích druhů přitom závisí existence spousty zemědělských plodin, rostlin i přežití mnoha živočišných druhů. Méně hmyzu jednoduše znamená méně potravin. Hmyz opylovává více než tři čtvrtiny zemědělských plodin, zároveň na opylování závisí více než 80 procent rostlin v divoké přírodě.
Až donedávna bylo hlavní příčinou úbytku hmyzu zabírání půdy pro zemědělské účely, nicméně s nástupem klimatické krize se situace změnila. Dopady ohřívajícího se klimatu na hmyzí populaci jsou v posledních letech drastické: někdejší dlouhodobě vlhké oblasti vysychají a z ekosystémů, které byly ideálním místem pro život mnoha hmyzích druhů, se stávají neobyvatelné suché regiony. Pro populaci hmyzu je takový vývoj katastrofální.
Jedním z nejvážnějších aspektů „hmyzí apokalypsy“ je drastický úbytek včel během posledních desetiletí, za nějž může patrně kombinace několika faktorů, včetně ztráty genetické rozmanitosti nebo nástupu některých virů. Dobře to ilustruje vedlejší důsledky ztráty biodiverzity: druhy, jejichž diverzita se snižuje, se stávají méně odolné proti ekologickým a antropogenním stresorům a také se hůře adaptují na měnící se klima. Následkem toho je v Evropě celá čtvrtina včelích druhů ohrožená a v Severní Americe se počet včelích kolonií snížil z 6 milionů v roce 1947 na dnešních 2,7 milionu. Problém je ale podstatně širší: Organizace OSN pro výživu a zemědělství vydala varování, že úbytek včel představuje vážné riziko pro globální potravinovou bezpečnost.
Vlivem změn klimatu ale může docházet i k přemnožení některých druhů hmyzu na úkor jiných druhů nebo i celých ekosystémů, jak jsme to mohli vidět i u nás při epidemii kůrovce. Naše smrkové monokultury, u nichž vlivem kontinuálního sucha došlo k oslabení obranyschopnosti proti škodlivým organismům, se ukázaly jako definitivně neudržitelné: „Dlouhotrvající extrémní teploty urychlují vývoj běžných druhů kůrovců a umožňují navýšení počtu generací či šíření u nás doposud nepříliš rozšířených druhů, např. lýkožrouta severského. Historicky byl pro nás smrk ztepilý hlavní hospodářskou dřevinou, ale z dnešního pohledu je tento stav již neudržitelný.“
Pařížská dohoda pro biodiverzitu
Co se s nastalou situací dá dělat? Snahy o řešení – alespoň formálně – existují. Mezi ty nejvýznamnější patří Konference OSN o biodiverzitě, která je méně známým protějškem podobné konference o klimatu. Konference COP15 se loni stala v pořadí už patnáctou mezinárodní konferencí tohoto typu. Tentokrát se konala v kanadském Montrealu a formálně jí předsedala Čína, kde se ovšem konference nemohla odehrát kvůli obavám, že by nebyla slučitelná s čínskou politikou „nulového covidu“. V Číně je totiž pandemická situace podstatně horší než třeba v Evropě a situaci se tam stále ještě nedaří zvládnout.
Původní místo konání, kterým měl být čínský Kchun-ming, tedy nahradil kanadský Montreal, kde se zástupci světových vlád od 7. do 19. prosince pokoušeli dohodnout na tom, jakým způsobem globální vymírání druhů a ztrátu biodiverzity zastavit. Dosavadní průběhy jednání za poslední dekády a úspěchy vzniklých dohod se velmi podobají konferencím o klimatu: velmi složitě se dochází k velmi nedostatečným dohodám, které se mediálně komunikují jako průlomové, aby následně nebyly implementovány.
Každých deset let se nicméně světové vlády dohodnou na nových cílech pro zachování biodiverzity – naposledy v japonské Nagoji v roce 2010, kde se zástupci jednotlivých zemí dohodli na historických závazcích: mimo jiné zpomalit na polovinu ztráty přirozeného prostředí a rozšířit podíl chráněných území na 17 procent. Ani tak skromného cíle se ovšem nepodařilo dosáhnout. A nejen to, ze všech deklarovaných cílů s měřitelnými výsledky se za posledních deset let nepodařilo dosáhnout ani jednoho. Úspěchy ekologické diplomacie a dohodnuté závazky bohužel zůstávají stále především na papíře.
Přesto byly naděje vkládané do COP15 nemalé: mluvilo se o přelomové události, z níž by měla vzejít „Pařížská dohoda pro biodiverzitu“. Tedy paradigmatický dokument, z něhož by vyplývalo, že si světové vlády jasně uvědomují zásadní rizika spjatá s úbytkem biologické rozmanitosti. Podařilo se ale dosáhnout jen kompromisního a značné vágního dokumentu s názvem Convention on Biological Diversity (CBD). Jeho cílem je „urgentní akce vedoucí k zastavení a zvrácení ztráty biodiverzity“. Riziko vyhynutí druhů by se do roku 2030 mělo celkově snížit o 20 procent tak, aby se do roku 2050 podařilo dosáhnout širšího cíle desetinásobného snížení hrozby vyhynutí oproti dnešnímu stavu. Součástí dokumentu nicméně není žádný závazek, který by směřoval k navýšení populace ohrožených druhů do příslušného roku 2030. Kromě toho v textu dohody často chybějí jakákoliv konkrétní a měřitelná kritéria, která by z vágních cílů mohla udělat konkrétní plány.
Pro mnohé účastníky i pozorovatele nicméně hlavní prioritu představoval takzvaný cíl 30 x 30, který je zkratkou pro snahu ochránit 30 procent světové půdy a mořských oblastí do roku 2030, a to především ve světových regionech pro biodiverzitu klíčových, jako jsou Amazonie, povodí řeky Kongo nebo Indonésie. Z toho je zřejmé jednak to, že některé země nesou v otázce ochrany biodiverzity více zodpovědnosti než jiné, ale i fakt, že se ekonomicky často jedná o rozvojové země, jejichž HDP se opírá právě o expanzi zemědělské produkce. Mají-li redefinovat svoji roli v globální ekonomice, těžko to zvládnou jen vlastními prostředky, čímž se na pořad dne dostává i finanční pomoc „globálního Severu“.
Na praktické úrovni je totiž nutnou podmínkou možnosti jakéhokoliv řešení krize biodiverzity také reforma systému subvencí – výzkumy ukazují, že globálně je každý rok využíváno více než 1,8 trilionu dolarů k financování aktivit vedoucích k ničení divoké přírody. Jedná se především o financování vysoko-emisního zemědělství, průmyslový chov skotu, masivní kácení lesů nebo znečištění pocházející z umělých hnojiv. Napříště by velká část těchto financí měla být přesměrována do podpory ochrany přírody (ideálně by se mělo jednat o 200 miliard dolarů ročně), rozvoje sekvestračních vlastností půdy, produkování zdravějších potravin a masivní výsadby stromů. Škodlivé subvence by měly být sníženy alespoň o 500 miliard dolarů do roku 2030. Významnou součástí dohody jsou i pasáže o obnovení 30 procent půdy degradované intenzivním průmyslovým zemědělstvím. Nic z toho se patrně neobejde bez významných finančních příspěvků ze strany rozvinutých zemí, které často těží z importu levných potravin, ale samy se zdráhají finančně podílet na transformaci neudržitelné zemědělské produkce.
Součástí dokumentu je i posílení práv přírodních národů. Ty totiž mnohdy v kontextu ochrany přírody čelí absurdnímu paradoxu: zachování divočiny netknuté člověkem by totiž podle některých interpretací mělo znamenat nulovou přítomnost člověka v rámci daného ekosystému, což v praxi může vést k potlačování práv původních kmenů, které v daných přírodních lokalitách žijí. Nová dohoda tak nejen respektuje jejich práva, ale i právoplatné místo v daných ekosystémech, pro něž je jejich přítomnost v mnoha ohledech prospěšná. Zároveň mohou plnit i funkci „strážců“ upozorňujících na porušování dohodnutých pravidel ochrany daných ekosystémů, typicky ze strany těžebního průmyslu nebo zemědělské lobby.
Důležitým bodem, na němž vznikla shoda, je také omezení využívání pesticidů: rizika vyplývající z jejich používání by se do konce dekády měla snížit alespoň o polovinu. V dohodě ale naopak zcela chybí jakákoliv zmínka o nutnosti změn stravovacích návyků, ačkoliv bez významného snížení podílu masného průmyslu, a tedy konzumace masa, je jakákoliv významnější změna v oblasti ochrany biodiverzity prakticky nerealizovatelná. Podle některých studií bychom měli globálně snížit konzumaci masa zhruba o 90 procent, nicméně zatím to nevypadá, že by bylo možné takovou politiku v dohledné budoucnosti prosadit. V nejlepším případě lze doufat, že se alespoň částečné omezení masného průmyslu podaří a že se směřování ke změně stravovacích návyků podaří prosadit během příští konference COP16, která se bude konat v Turecku na konci roku 2024.
Polovinu planety divočině…
Navzdory dosavadním neúspěchům globální ekologické diplomacie nebo jen polovičatým řešením, která se daří prosazovat, to neznamená, že by dosavadní snahy nenesly žádné ovoce. Naopak, z dnešních zkušeností vyplývá i jedna dobrá zpráva: ochrana biodiverzity funguje. Z výsledků současných studií totiž vyplývá, že kdyby opatření na ochranu přírodní rozmanitosti neexistovala, vymírání druhů by dnes bylo třikrát až čtyřikrát horší. Přijatá opatření tedy fungují – jejich problémem je to, že jich je přijímáno příliš málo a příliš pomalu.
V současnosti se pod nějakou formou ochrany nachází 17 procent pevniny a 10 procent mořských oblastí, což zdaleka nestačí. Na ochranu biodiverzity bychom měli nahlížet z perspektivy ambiciózního cíle, který navrhl sociobiolog E. O. Wilson: podle něj bychom měli chráněné divočině přenechat celou polovinu planety. Není to zase tak radikální, uvědomíme-li si, že původně na planetě nic jiného než divoká příroda nebylo. Těch několik procent zbývajících chráněných oblastí je tak především dokladem toho, jak rozsáhle jsme v průběhu staletí biosféru proměnili. Skutečně radikální a extrémní je ve skutečnosti naše dosavadní „normální“ působení na planetě, a nikoli návrhy, které se snaží lidskou aktivitu vměstnat do udržitelných limitů.
Pokud si totiž limity nenastavíme sami, dobrovolně a po vzájemné dohodě, příroda nám je nakonec ukáže sama, a to velmi krutým způsobem. Může se tak nakonec stát, že divočině přenecháme planetu celou, protože se po nás slehne zem. Přenechání poloviny planety divoké přírodě tedy není jen morálním apelem milovníků a ochránců přírody, ale sebezáchovným opatřením pro naše vlastní dobro. Takové opatření by bylo nejen blahodárné pro zastavení velkého vymírání druhů, ale i pro dostávání uhlíku z atmosféry, které bude tvořit nezbytnou součást snah o stabilizaci klimatu, a tedy i zajištění další obyvatelnosti planety. Uvědomit si klimatickou a ekologickou realitu dnešního světa je zkrátka jako probudit se ze snu, z hypnózy konzumní společnosti, která člověku dává pohodlnou, ale skrznaskrz falešnou jistotu, že je všechno v pořádku. Nic není dále od pravdy.
Jako by toho nebylo málo a samotná klimatická krize nestačila, krize biodiverzity nám ukazuje, že i kdyby se nám klimatickou změnu podařilo zkrotit, ještě stále by to neznamenalo, že jsme z nejhoršího venku. Existenční hrozbu současnosti je tudíž zapotřebí vnímat v její komplexitě: jako ekologický, klimatický a sociální kolaps, k němuž směřuje trajektorie našeho neudržitelného civilizačního modelu.
…a druhou polovinu zelenému socialismu
Návrhy na přenechání poloviny planety divoké přírodě bychom tedy měli brát vážně. Podobně jako to například dělají autoři knihy Half-Earth Socialism, v níž rozvíjejí myšlenky E. O. Wilsona perspektivou socialistické teorie. Jejich vize je přímočará: polovinu planety divočině, druhou polovinu socialismu. To, co sami chápou jako rozvíjení „vědecké utopie“, bude pro jedny znít jako příslib skvělé budoucnosti, zatímco jiní v tom budou spatřovat dystopickou noční můru. Podívejme se ostatně na hlavní závěry jejich vize udržitelného světa: 1. široce rozšířené veganství a s tím související snižování podílu zemědělské půdy jako podmínka pro zachování poloviny planety divoké přírodě, 2. energie na příděl, 3. netržní plánování jako strategie zelené transformace, 4. socialistická demokracie jako základ politického života.
Takové pokusy můžeme označit za „spekulativní socialismus“: v klasické debatě mezi utopickým a vědeckým socialismem se autoři snaží kráčet třetí cestou a provádějí myšlenkový experiment usměrněný limity materiální reality. Především se ale v éře polovičatých a nedostatečných řešení snaží být v kontaktu s realitou klimatické a ekologické krize, spíše než s kapitalistickým realismem, který po nás žádá, abychom se pohybovali jen po vyšlapaných cestičkách volného trhu, konkurenčního boje a nekonečného růstu jako konečné formy ekonomického života.
Pokračující devastace života na planetě je přitom silnou obžalobou staletí kapitalismu, který biosféru zavádí čím dál rychleji na okraj propasti klimatického kolapsu a vyhynutí. Být v takové situaci realistický znamená požadovat nemožné. A naopak: představa, že můžeme nerušeně pokračovat v dnešní trajektorii, je nebezpečně utopická a neudržitelná. Návrhy dvojice autorů jsou z hlediska pokračování života na planetě nesmiřitelně racionální: ukáže-li se, že cesta k udržitelné společnosti a obyvatelné planetě nevede skrz tržní ekonomiku, není možné na takovém ekonomickém modelu lpět. Přenechat polovinu planety divočině a druhou polovinu socialistickým veganům nakonec není vůbec tak šílený nápad, jak se na první pohled může zdát.
Autor je redaktor Alarmu.
Text vychází s podporou Heinrich Böll Stiftung.
Přečtěte si všechny texty ze série Klimatickou krizi bereme vážně.