Foto Dick Schager, Wikimedia Commons, CC-BY-SA-4.0
„A hleďme, holky jdou!“ tímto zvoláním otevírá švédská novinářka Matilda Voss Gustavsson svou reportážní knihu Klub (2019), kterou nedávno vydalo nakladatelství Absynt v překladu Martina Škapy. Nejde o přátelské zvolání osoby novinářce blízké, ale o zvolání muže, který si myslí, že si ve své pozici vlivné osoby, jež „se ohromně zasloužila o zdejší kulturní život,“ tento familiární tón (a mnohem, mnohem víc) může dovolit vůči komukoli opačného pohlaví. A jak se ukáže, on si to opravdu myslí.
Když na podzim 2017 ve Státech médii rezonuje kauza Weinstein, vytane Gustavsson na mysli, že něco takového by se ve Švédsku přece stát nemohlo. A hle – ono se to děje, ba co víc, ono se „o tom ví“. Onen muž, který bez skrupulí pokřikuje po ženách, je totiž Jean-Claude Arnault, všudypřítomná persona místní kultury. Po desetiletí o sobě budoval mýtus tajemného Francouze, který ví, jak si užívat života. Ve Švédsku byl známý zejména tím, že se oženil s váženou básnířkou Katarinou Frostenson, s níž ve Stockholmu provozoval klub Fórum. A taky tím, že „si rád šáhnul“.
Být součástí programu Fóra se stalo jakousi výsadou, která zaručovala budoucí uměleckou dráhu. A tu se snažil Jean-Claude Arnault ovlivňovat. Když se na scéně objevila mladá začínající umělkyně, Arnault se vytasil se svou mocí.
Gustavsson se tedy pustila do reportáže pro největší švédský deník Dagen Nyheter, kde se jí podařilo zveřejnit výpovědi alespoň 18 žen, které mají svou zkušenost s tzv. Kulturprofilen, tedy Arnaultem. Přestože jeho jméno nebylo uveřejněno, začaly se novinářce ozývat další ženy, protože z článku, který nakonec vedl k neudělení Nobelovy ceny za literaturu pro rok 2018, bylo zřejmé, o kom je řeč. To jen zpětně potvrzuje, jak intenzivní byla po desítky let kultura mlčení, a to i v těch nejvyšších kruzích.
Klub Fórum se těšil oblibě jak mezi stávajícími umělci, tak mezi těmi, kteří chtěli na tamní kulturní scéně prorazit. Během své existence od konce osmdesátých let se Fórum etablovalo jako jedinečné kulturní místo; vedle debutantů zde vystupovali laureáti na Nobelovu cenu, zaznívaly skladby světově uznávaných hudebníků a vystavovali zde práce umělci všeho druhu. Být součástí programu Fóra se stalo jakousi výsadou, která zaručovala budoucí uměleckou dráhu. A tu se snažil Jean-Claude Arnault ovlivňovat. Když se na scéně objevila mladá začínající umělkyně, Arnault se vytasil se svou mocí. Pokud odmítla, nebo chtěla zprvu dobrovolná setkávání s Arnaultem ukončit, bylo jí sděleno, že už si ve světě kultury ani neškrtne. Mnohé z žen se ze scény skutečně stáhly. Až následná kauza některým vrátila odvahu a hlas.
Nové zákony a staré představy
Kniha je vystavěna jako dokument celého dění – Gustavsson popisuje proces své práce, dokonce se vydala do Francie, aby se seznámila s Arnaultovou minulostí. Je věcná, drží si emocionální odstup. Jednotlivé výpovědi žen pak v textu cituje. Výjimkou jsou momenty, kdy přiznává, jak jí výpovědi začaly postupem času splývat a jak se s nimi musela sama vyrovnat. Uvědomovala si, jak je těžké s tím vystoupit na veřejnost. Nikdo netušil, co se po uveřejnění článku stane. Dbala hlavně na to, aby se jednotlivé výpovědi nedaly zpochybnit, aby celému textu dodala na kredibilitě. Sama přiznává, jak to bylo frustrující. Jedna z obětí například uvádí, že se pokusila se svou zkušeností svěřit manželovi, ale jeho odezva (Proč jsi s ním šla do bytu?) ji opět umlčela. Když ani osoba vám natolik blízká nedovede porozumět vašemu počínání, jak by mohl někdo jiný?
Švédsko už v roce 1965 kriminalizovalo sexuální násilí, k němuž dochází v manželství. V roce 2013 byl z právního hlediska rozšířen pojem znásilnění tak, aby nově zahrnoval zneužití osob nacházejících se ve „zvláště zranitelné situaci“, tedy například osob spících, těžce nemocných nebo těch, které se v důsledku „značného strachu“ stáhnou do hluboké pasivity. To, že jiný než konsensuální pohlavní styk je dnes trestným činem, ovšem neznamená, že „staré představy“ vymizely, jak uvádí novinářka. Ještě v prvním desetiletí nového milénia se švédská soudní řízení v případech znásilnění zaměřovala na způsob oblékání a sexuální historii žalující strany. Švédsko je co se týče legislativy napřed, přesto však nelze zákony stanovit vnitřní pochody oběti. Nejednou v citovaných výpovědích zazní věta „vždyť jsem s ním šla do bytu/taxíku/baru dobrovolně.“ To však neznamená souhlas k pohlavnímu aktu, ani to nemůže sloužit jako argument násilníka, že z jejich počínání nebylo možné vyrozumět, že s ním měly sex proti své vůli, jak se domnívaly Lena Andersson (spisovatelka a publicistka) a Åsa Lidnerborg (šéfredaktorka kulturní redakce v Aftobladetu). Stejně tak nelze bagatelizovat následná setkávání: „Přesvědčila jsem samu sebe, že jsem to byla já, kdo to celé vyprovokoval. Místo pasivní oběti se ze mě stala aktivní hráčka, spolupachatelka. Tím jsem si zachovala svobodu.“
Už v roce 1997 se objevil článek s názvem Sexuální teror ve světě kulturních elit (Expressen) rovněž nejmenovitě obviňující Arnaulta ze sexuálního obtěžování praktikantek ve Fóru – nevzbudil ale žádnou reakci; ani ze strany veřejnosti, ani ze strany ostatních médií. Také vychází najevo, že členové Akademie byli již v minulosti písemně obeznámeni s nepřijatelným chováním Arnaulta, s nímž má Akademie úzké vazby (dopis napsala Anna-Karin Bylund), ale vše se zametlo pod koberec. Osobní vazby a moc jsou, zdá se, nedotknutelné.
Konec ohledů k násilníkům
První žena ve funkci předsedkyně Akademie Sara Danius usilovala o transparentní prošetření zveřejněných obvinění a o zpřetrhání vazeb instituce na Jean-Claude Arnaulta a jím vedené Fórum, které Akademie financovala. Nakonec pod tlakem událostí z Akademie odstoupila; stejný krok učinilo několik dalších členů (Klas Östergren, Sara Stridsberg, Jayne Svenungsson, Kerstin Ekman a Lotta Lotass). Je tomu tak poprvé v historii, protože kromě vysokého postavení, které členství v Akademii představovalo, s sebou neslo i finanční zajištění a společenskou prestiž – její členové se například volili doživotně.
Někteří naopak považovali reportáž za lživý komplot namířený hlavně proti Katarině Frostenson (rovněž členky Švédské akademie), která „i v pokročilejším věku je pořád krásná, a navíc má nesmírnou moc,“ jak zaznívá (poněkud nepatřičně) z úst loajálních přátel. S jistou dávkou kruté ironie by se dalo říci, že Klub je rovněž reportáží o přátelství mezi muži, protože konkrétně postoje Horace Engdahla ke vzniklé kauze může „vysvětlit“ snad jen silné pouto k Arnaultovi a ke Katarině. Novinářce oznámí, že „podle ní (tj. Katariny) jste se nechala obelhat. Všechny ty ženy, které tak dlouho toužily po tom, aby mohly Jean-Claudovi ublížit – a tím také svrhnout Katarinu z jejího básnického trůnu, vás prostě a jednoduše využily.“ I přes tato bizarní tvrzení byl Arnault v prosinci 2018 ve dvou případech uznán vinným ze znásilnění a odsouzen k odnětí svobody na dva a půl roku. Katarina Frostenson, která zuřivě bránila svého manžela mimo jiné i ve svých následných prózách, byla z Akademie vyloučena, ale zůstala jí doživotní renta (necelých 13 tisíc švédských korun, tedy zhruba 27 tisíc Kč) a byt ve vlastnictví Akademie. Horace Engdahl má stále své křeslo č. 17, ale už se nepodílí na udělování Nobelovy ceny. Fórum ukončilo činnost.
Svou reportáží vytvořila Matilda Voss Gustavsson ve švédské společnosti historický milník a dodala odvahu dalším ženám vystoupit se svým příběhem. MeToo jim poskytlo vyjadřovací prostředky – najednou ví, jak svou traumatizující zkušenost pojmenovat, a že v tom nejsou samy. Mnohé ženy své traumatizující zážitky tehdy nenahlásily, protože si prostě myslely, že jim nikdo neuvěří, že jim to může uškodit, nebo že si ani neuvědomovaly, že se jednalo o násilný čin. A taky že neodpovídají zažitému typu oběti – byly to přece průbojné umělkyně, feministky, silné ambiciózní ženy.
Kniha s prostým (a vlastně i sarkastickým) názvem Klub není jen o jednom muži, ale o celé společnosti, která se svým tichým přihlížením podílí na vytváření toxického prostředí. Svým odhalením prolomila kulturu mlčení a ukázala, v jak manipulativním prostředí se pohybujeme.
Autorka je publicistka.