Masarykův mýtus a osobní kult: proč vznikl, jak fungoval a potřebujeme ho i po sto letech?

Ivan Šedivý, historik působící na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, se ve své nové knize s názvem TGM. K mytologii první republiky (NLN – Nakladatelství Lidové noviny 2022) zamýšlí nad vznikem, fungováním a postupném oslabování kolektivně sdíleného pozitivního obrazu prvního československého prezidenta.

Kniha čtenáři nabízí pohled na tuto osobnost jako na kulturní konstrukt závislý na politických prioritách tvůrců jeho státnické image. Nejedná se tedy o další biografii Tomáše Garrigua Masaryka, ale spíše o analýzu a různé čtení jeho již existujících životopisů ve formě obsáhlých knih, žurnalistických textů i drobných výroků. Masaryk se jako kultovní ikona zrodil v říjnu 1918 a stal se živoucím symbolem nově vznikající státnosti. Občané republiky se s ním identifikovali, či se proti němu vymezovali. Uvědomění si tohoto základního faktu umožňuje vnímat první československou republiku jako společnost prožívající vlastní mytologii.

Mýtus a moderní společnost

Roland Barthes, semiotik a literární kritik, určil mýtu zásadní funkci pro lidskou společnost, která bez sdílených příběhů o svém původu a fungování nemůže existovat. Platí to podle něj i pro zcela moderní lidské společenství. Tento postoj sdílí i Ivan Šedivý, přestože – a to je velmi překvapivé – Barthese ani další autory z oblasti literární teorie a sémiotiky programově necituje a vychází striktně z antropologického a historiografického pohledu. Výraznou stopu v jeho uvažování zanechala také teorie archetypů a kolektivního nevědomí, kterou si vypůjčil z tradice hlubinné psychologie. Mýtus je tak pro něj kolektivně sdílená představa o klíčových hodnotách a jejich zdrojích vyprávěná skrze archetypy otce nebo vládce.

Kniha je nejsilnější právě v popisu toho, jak byl Masarykův mýtus režírován a do jaké míry byl Masaryk sám jeho dramaturgem.

Mýtus pracuje sice s reálnými informacemi, ale ty různě upravuje a kombinuje až do situace rozostření svého vztahu k pravdě. Vyjádřením, že „mýtus nahlížen z pozic racionalistického vědění může být pravdivý i nepravdivý, mýtus sám o sobě je však vždy pravdivý“, je vyjádřena jedna ze základních znalostí o problematice: Mýtus není pravdivý ve smyslu historické přesnosti, ale v tom, že jej jeho příjemci jako pravdivý prožívají. Masarykův mýtus byl dle Ivana Šedivého utvářen jak shora skrze fungování prezidentské kanceláře a s výraznou podporou dalších klíčových institucí a politické reprezentace meziválečné republiky, tak zdola prostými občany, kteří jej žili. Právě autentický prožitek je klíčový pro to, aby se z vyjádření politiků a poselství symbolů ve veřejném prostoru stal sdílený kult, který skrze rituály mýtus nese, posiluje a šíří. Právě emocionální podpora je to, co mýtus vyjímá z ostatních forem politizované komunikace, kterou Šedivý při popisu stalinistické a normalizační snahy Masaryka kritizovat nazývá poněkud nepřesně „ideologie“. Jakkoliv je tato nepřesnost zavádějící (ideologie definována jako soubor hodnot a idejí je totiž základní stavební jednotkou politického mýtu, nikoliv jeho opakem), nelze než souhlasit s autorovým stanoviskem, že „mýtus bývá prožíván jako drama“. Kniha je nejsilnější právě v popisu toho, jak byl Masarykův mýtus režírován a do jaké míry byl Masaryk sám jeho dramaturgem.

Masaryk jako symbol československé republiky

V prosinci 1918 Masaryk vstoupil triumfálně do Prahy a stal se personifikací mladičké československé státnosti. Prezident osvoboditel tak završil svůj hrdinný boj za pravdu, který měl celoživotně vést. Dokázal se postavit proti lži z nenávisti, když hájil Leopolda Hilsnera před antisemitismem, i proti milosrdné lži národního hnutí vědeckým zpochybňováním rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Odchod do exilu měl být jeho největší osobní zkouškou v boji proti Rakousku-Uhersku, oné „černožluté sani“. Šedivý v něm analyticky objevil strukturu odpovídající přechodovému rituálu, kdy odloučení v exilu a boje za samostatný stát daly vzniknout hrdinnému příběhu osvoboditele. Detailní čtení dobových oficiálních biografií odhaluje jasnou tendenci heroizovat Masaryka a přiblížit jej představě nejlepšího syna českého národa, jenž je kolektivem drobných čestných lidí tíhnoucích k demokracii. Hoch z chudých poměrů moravské chaloupky nakonec usedl na Pražském hradě jako vůdce svobodného národa a dovršil tak dějinné drama započaté Husem, Chelčickým a Komenským.

Masaryk se tak stal filozofem na trůně a zároveň Tatíčkem národa. Šedivý za pomoci interpretačních nástrojů archetypu Otce a Krále přiléhavě popisuje strukturu Masarykova mýtu vznikajícího v průběhu dvacátých let a analyzuje i mechanismy jeho vzniku. Výsledný oficiální obraz prezidenta byl postaven na stereotypních vzorcích moudrosti, úcty ke stáří a prosté lidské každodenní práci stejně jako klíčové složce démonizace Masarykových odpůrců a odsouzení „rakušáctví“.

Šedivý čtenáři nezakrývá fakt, že se s takto utvářeným prezidentským majestátem neztotožnili všichni. Popisuje podrobně spory se zhrzenými zástupci domácího odboje, kteří se cítili zneuznaní kvůli přílišné pozornosti, která byla věnována Masarykově exilu a legionářům. Upozorňuje na jasnou neochotu národnostních menšin Masarykův kult přijmout či na komunistickou kritiku nejen vůči osobě Masaryka, ale hlavně vůči jasné stranickosti kultu, který posiloval zejména demokratickou národněsocialistickou a sociálně demokratickou levici. Čtenáři nezůstane utajeno ani to, jak byl důkladně retušován obraz Masaryka jako ideálního otce například skrze zásahy dcery Alice do textů Čapkovy knihy Hovory s TGM. Tento kanonický text měl být výsledkem Čapkovy autocenzury, Masarykových úprav i zásahů jeho nejbližšího okolí do rukopisu. Masarykovo veřejné vystupování bylo důkladně režírováno a první prezident svoji symbolickou roli (zne)užíval k zákulisnímu ovlivňování politiky.

Jádrem Šedivého knihy je anatomie kultu Masarykovy osobnosti a různých praktik jeho utváření včetně Masarykovy vědomé sebestylizace. Její autor však překvapivě není vůči prvorepublikové mýtotvorbě nijak kritický, právě naopak. Sympatie k Masarykovi jako k historické postavě jsou patrné v celém textu. Nabízí úvahy, ze kterých vyplývá mírně spekulativní závěr, že Masaryk, byť často popisovaný jako nevraživý puritán, roli tatíčka nehrál, ale opravdu jím byl. Masaryk je pro něj pozitivním vzorem, kterého by si současná společnost měla stále vážit.

Je mýtus TGM opravdu mrtvý a musíme pro něj truchlit?

Kniha o mýtu TGM vznikla proto, aby jej ukázala, jako něco funkčního a možná i krásného, o co postmoderní společnost přichází. Šedivý vyhlašuje smrt Masarykova mýtu a bije na poplach před relativizací hodnot v čase hluboké krize Západu. Čtenáři hned v úvodu nabízí následující diagnózu: „Křesťansko-židovský Západ, celá euroatlantická civilizace dnes čelí hrozivé civilizační a společenské krizi a vyhlídky na to, že obstojí, jsou nevalné. ‚Dobré‘ mýty – a ten masarykovský patřil mezi ně – které by naši soudobou státnost a společnost stmelily, vyztužily a podepřely, chybí a jejich místo zabírají nové radikální ideologie, které proces dezintegrace společenského řádu jen urychlují.“ Nechme stranou, že nevysvětluje, jaké radikální ideologie se dnes hlásí o slovo, ani v čem ona krize přesně spočívá. Pro téma je důležité autorovo volání po mýtu se schopností stmelovat společnost a mírnit pocit ztráty z nevalných vyhlídek, a že by tímto stmelujícím prvkem mohl být symbol Masaryk. Odhaluje tím svoji konzervativní představu o tom, že by se společnost měla obrnit do té míry, aby se během krizí změnila co možná nejméně. V závěru pak předestírá přesvědčení, že dnešní patologický stav roztěkané postmoderny nedokáže docenit postavu Tatíčka Masaryka, protože trpíme kolektivně sdílenou krizí otcovství a současní muži jsou vinni „korozí archetypálního obrazu Otce“. Mýtus se nám do dnešních dnů zachoval jen v podobě prázdného „brandu“, který lze snadno zpeněžit.

Závěry pramenící z hodnotového ukotvení knihy, která je plná zajímavých postřehů a silná ve schopnosti porozumět symbolickému provozu meziválečné republiky, jsou značně diskutabilní. Opravdu můžeme souhlasit s tím, že Masarykův mýtus je mrtvý? Jsem na pochybách. Autor jmenuje mnoho příkladů dokazujících, že Masaryk je v české kolektivní paměti stále přítomen. Může být kult osobnosti, jejíž portrét chce někdo hrdě či ironicky nosit na tričku, mrtvý? Kniha se objevila na pultech knihkupců na podzim, tedy v průběhu prezidentské volební kampaně. Když měli prezidentští kandidáti odpovědět na dotaz novinářů, který dosavadní prezident je jim nejbližší, jmenovali buď Tomáše Garrigua Masaryka, nebo Václava Havla. Havel, jak velmi přiléhavě dokazuje Šedivý, Masarykův odkaz pro vlastní prezentaci často využíval a hrdě se k němu hlásil. Masaryk tak patrně zůstává symbolem dobrého prezidentství a všichni, kdo jej v úřadu následovali, jsou porovnáváni s jeho obrazem.

Patrně nenajdeme mnoho knih s historickou tematikou, které by byly v současnosti aktuálnější než Šedivého analýza Masarykova mýtu ukazující mechanismus utváření naší představy o dobrém prezidentovi. Nicméně pro obranu „dobrého masarykovského mýtu“ není analytický přístup příliš vhodný. Naopak čtenář, který by byl nadšeným konzumentem a fanouškem Tatíčka prezidenta, by snadno při čtení mohl propadnout pocitu, že je obětí klamu dovedně zrežírovaného samotným Masarykem a jeho spolupracovníky. Pokud opravdu probíhá krize otcovství a archetyp otce v našich očích koroduje z důvodu selhávání dnešních mužů, neměli bychom spíše touhu přimknout se k idealizovanému obrazu otce, který neselže? Nebyl Masarykův mýtus budován v období po konci první světové války, kdy mnoho dětí otce ztratilo a komentátoři veřejného dění byli zděšeni úpadkem otcovské autority? Doufám, že dnešní společnost nepotřebuje k tomu, aby překonala výzvy budoucnosti, kult osobnosti „ideálního tatíčka“. Ivan Šedivý ve své knize nabízí mnoho zajímavých informací o tom, jak funguje politická mýtotvorba. Já sám jsem ji četl jako ukázku toho, jak dokáže budování jednoduchého obrazu národního mesiáše a dobrého vladaře zatlačit do pozadí Masarykovo velmi inspirativní myšlenkové dědictví tematizující sociální problémy a princip demokratičnosti.

Autor je historik.

Čtěte dále