Foto Bundesministerium für europäische und internationale Angelegenheiten, Flickr, CC BY 2.0
Konec levice v Česku se zdá být odvrácen. Má totiž nového lídra. Jmenuje se Andrej Babiš. Bohužel nejde o nějaký nejapný žert, protože představa, že se jedná o nového lídra levice, se mnohým zalíbila. Argumentace, proč by jím měl být, ale poněkud pokulhává.
Pojďme se podívat, co k této fantastické teorii může vést: Vláda Andreje Babiše byla sociálnější než ta současná, dále Babiš přebral voliče sociální demokracii a je také vnímán jako protivládní kandidát, který bude vytvářet protiváhu asociální vládě. Našel se dokonce i politolog, který tvrdí, že „pokud bude hnutí ANO akcentovat problémy lidí, kteří na tom jsou objektivně hůř, a upozorňovat, že se jejich problémy neřeší, pak se stává levicí.“ To je citace Jana Bureše z článku Převrat na politické scéně. Babiš se stává lídrem levice – Seznam Zprávy. Autor textu Petr Holub v něm vyjmenovává různá místa, kde byl Andrej Babiš ve volbách úspěšný, s tím, že se jedná o odlehlé a zapomenuté oblasti. Dále přichází s tezí, že je Babiš něco jako Le Pen, jejíž strana „sice tradičně patří k radikální pravici, v posledních letech však převzala obvyklou levicovou roli,“ a nakonec cituje již zmíněného politologa, který k tomu řekl právě tu jednu větu. Citace působí jako useknutá, protože v ní zcela chybí zmínka o tom, jaké levicové recepty Andrej Babiš na zlepšení situace lidí, kteří jsou na tom objektivně hůř, vlastně nabízí. Víc argumentů, proč se Babiš stává lídrem levice, se nedozvíme.
Náhrobek sociální demokracie
Přesvědčení, že byl Andrej Babiš sociálnější než současná vláda, sdílí celá řada lidí, kteří si jednak během let, kdy byl ve vládě, všimli, že se jim začalo dařit lépe a jednak dnes pociťují, že se jim daří zase hůř. Současný stav ovšem nezavinila jen současná vskutku asociální vláda, ale také okolnosti, které nikdo z českých politiků nemohl ovlivnit, tedy pandemie covidu, válka na Ukrajině, energetická krize a nastupující recese.
Andrej Babiš byl nejprve ministrem financí ve vládě Bohuslava Sobotky a poté v další vládě premiérem. Už v té první se mu dařilo vytvářet dojem, že jsou opatření, která prosadila sociální demokracie a proti kterým zkraje protestoval, jeho zásluhou. Když sociální demokraté přišli s tím, že je potřeba zvýšit tragicky nízké důchody, křičel Babiš na vládě, že na to jako ministr financí nedá ani korunu. Později však zvýšení důchodů představil novinářům jako svou zásluhu. Stejně tak to bylo se zvyšováním minimální mzdy, která byla při nástupu Sobotkovy vlády 8 500 korun, protože se během předchozích pravicových vlád zvedala minimálně a nepokrývalo to ani inflaci. Během osmi let, kdy byly na postu ministryně práce a sociálních věcí sociálnědemokratické političky, se zvýšila skoro o sedm tisíc korun.
Házení drobků lidem, kteří na tom jsou špatně, připomíná mnohem víc charitu než promyšlenou sociální politiku. Taková gesta nemají emancipační potenciál. Babiš nechápe, co je to emancipace, a kdyby tomu rozuměl, bylo by to to poslední, co by si pro své voliče přál.
To se nestalo díky Andreji Babišovi, ale jemu navzdory. Ostatně on ani neměl zájem, aby se minimální mzda zvedala, když v jeho podnicích pracovali lidé, kteří na ni horko těžko dosáhli. Jediné sociální opatření, které je skutečně z jeho dílny, jsou slevy na jízdném pro studenty a seniory. To samo o sobě nemusí být špatné opatření, pokud na něm panuje společenský konsenzus a je nějaká naděje, že může přežít další volební období. Zároveň to však není systémový krok, který by vedl k trvale důstojnějšímu životu.
Házení drobků lidem, kteří na tom jsou špatně, připomíná mnohem víc charitu než promyšlenou sociální politiku. Taková gesta nemají emancipační potenciál. Babiš nechápe, co je to emancipace, a kdyby tomu rozuměl, bylo by to to poslední, co by si pro své voliče přál. Sociální demokracie tak nejenže pohřbila vládnutím s Andrejem Babišem sama sebe, ale ještě mu zanechala odkaz. V debatách teď bezostyšně šermuje tím, že zvyšoval mzdy a důchody, byť se proti tomu ve vládě stavěl.
Dávky a hlavně ty daně
Levicová politika není, jak se mnozí čeští komentátoři domnívají, pohazování úplatků voličům. Skutečně stabilní společnost nemůže dlouhodobě přežívat stylem, že bude stát vyplácet lidem různé sociální dávky a sanovat tak nemravně vysoké nájmy a tragicky nízké mzdy. Není ani dlouhodobě udržitelné, aby lidé, kteří normálně pracují na plný úvazek, měli na dávky nárok tak, jak je tomu v současnosti. Pro český sociální systém zároveň platí, že když se dostanete do skutečných problémů, tak vám nepomůže. Celý je totiž postavený na předpokladu, že lidé jej budou chtít jen zneužívat, což má ten důsledek, že se v případě nenadálých problémů velmi snadno propadnete na úplné sociální dno.
Na solidní sociální systém, který bude lidem skutečně pomáhat v okamžiku, kdy se ocitnou v nouzi, je ale potřeba mít peníze. Současná vláda daně zvyšovat nechce, pochopitelně s výjimkou DPH, které nejvíc postihne ty nejméně majetné. Ohledně daní z příjmu Andrej Babiš v neděli večer uvedl: „Určitě se budu snažit zastavit vládu v její asociální politice, navyšování daní, v Green Dealu, protože tato vláda je asociální a nepomáhá.“ Zde stojí za to připomenout, že na prahu krize zrušily ODS, ANO a SPD na poslanecký návrh Andreje Babiše superhrubou mzdu, což připravilo český rozpočet ročně o skoro 90 miliard korun. Chudým lidem to nepomohlo skoro vůbec (v řádu stovek korun ročně), zato bohatým ano. Když Andrej Babiš prezentuje snižování daní bohatým jako sociální opatření, ukazuje se, jak slova v proudu nesmyslů, které chrlí, ztrácejí svůj význam. Navíc základním pilířem levicové politiky je pravý opak, tedy progresivní zdanění.
Obavu o zvyšování daní tedy Babiš se současnou vládou sdílí, byť se snaží vytvořit dojem, že na to mají rozdílný názor. Zde stojí za zmínku, že druhý kandidát, Petr Pavel, kterého Babiš označuje za vládního kandidáta, se vyslovil sice velice opatrně, ale opakovaně za to, že daně bude potřeba zvyšovat. Je si zřejmě vědom toho, že rozpočet musí řešit i příjmy, a to na rozdíl od současné vlády, která by rozpočtový deficit chtěla kompenzovat omezováním výdajů, což se jí nepodaří a zároveň jen prohloubí sociální problémy. Oproti tomu Andrej Babiš vidí možné příjmy zejména ve fondech EU. Jak systémové a hlavně udržitelné takové financování deficitů státního rozpočtu je, si domyslí asi každý, ať už levičák nebo pravičák.
Nakonec snaha saturovat českou ekonomiku evropskými penězi jen ukazuje na babišovské „řídit stát jako firmu“. To souvisí i s tím, že jakkoliv Andrej Babiš v kampani akcentuje vysoké ceny energií a kritiku vlády, o ceny potravin takový zájem nejeví, přestože jejich zdražení za poslední rok předstihlo i inflaci. V řetězci vazeb táhnoucím ceny potravin vzhůru pak samozřejmě značnou roli hraje i na trhu dominantní Agrofert – s ním se ale kandidát na prezidenta kupodivu vyjednat mír nechystá.
Lopatková teorie
Ve výčtu toho, proč Babiš není ani trochu levicový, by se dalo pokračovat donekonečna. Ve své knize O čem sním, když náhodou spím se například vyslovil pro nadstandardy ve zdravotnictví, což je věc pro levici principiálně nepřípustná. Výčet dokladů Babišovy neschopnosti vnímat společnost jako celek nedělá levicového kandidáta ani z jeho protikandidáta. Petr Pavel však, soudě dle jeho odpovědí na otázku na bezpečnost státu, kdy opakovaně (23 až 25 minut a 33:30) zdůrazňoval nutnost sociálního smíru, který je podle něj pro bezpečnost země nutnou podmínkou, chápe, že existuje něco jako společnost. A že je důležité, aby byla sociálně soudržná.
Andrej Babiš oproti tomu sociální problémy jen využívá ve svůj prospěch. Jeho životní filozofii jsme si mohli vyslechnout v „lopatkové teorii“, kdy doslova a zjevně zcela upřímně řekl: „Víte, na co je škola? Co má škola dělat? Jaký je hlavní úkol školy? Zjistit, jaké má ten žák nadání. Já mám takzvanou lopatkovou teorii, víte, co je lopatková teorie? Čtyřleté děti si hrají na pískovišti s lopatkou. A ti geneticky daní lídři mlátí tou lopatkou ty ostatní, co sedí v rohu, a tak je to celý život za každého režimu.“
Mám ještě jednu osobní poznámku. Pracovala jsem před pěti lety ve firmě Andreje Babiše v rámci projektu Hrdinové kapitalistické práce. Pracovní podmínky tam byly tak strašné, že jsem se bála chodit do práce. Snažila jsem se tehdy při dalších štacích skutečně poctivě najít nějakou práci, kde by to bylo ještě horší, protože jsem nechtěla, aby moje téma pracovních podmínek bylo rozmělněno tím, že se bude řešit jen Babiš. Nepodařilo se mi to. Podmínky kmenových zaměstnanců byly ve Vodňanském kuřeti otřesné, ale ještě horší to měli zahraniční pracovníci, kteří tam pracovali i šestnáct hodin denně. To mě inspirovalo k tomu, že jsem loni odešla pracovat do zahraničí, abych zjistila, jaké jsou podmínky lidí, kteří odcházejí za prací na Západ. Zažila jsem, co je to pracovat šestnáct hodin denně a padat únavou, ale přesto jsem nic tak strašného, jako byly podmínky ve Vodňanském kuřeti, už neviděla.
Andrej Babiš o mně tehdy veřejně řekl, že lžu. On samozřejmě nevěděl, jak to tam skutečně chodí, dal jen pokyny svým podřízeným, aby maximalizoval zisky. Jak se vede jeho zaměstnancům, je mu jednoduše fuk. Vnímal to jistě tak, že jsem ho svou reportáží praštila lopatkou, a tak mě taky praštil lopatkou. A lopatkou praští každého, kdo mu bude stát zrovna v cestě. Jestli si někdo dělá naděje, že bude tou lopatkou mlátit vládu v zájmu občanů, dělá si je marně. Andrej Babiš máchá lopatkou jen ve svůj vlastní momentální prospěch.
Autorka je redaktorka Alarmu.