Na hranicích bělosti v Mariupolu. Foto Alexander Eremin, Unsplash, CC0 1.0
Tuto reflexi jsem psala a přepisovala sedm týdnů. Ve stejnou dobu jsem také pomáhala příbuzným a přátelům utéct z Ukrajiny a koordinovat solidární fondy určené pro ukrajinský odboj a vzájemnou pomoc. Ulicemi Mariupolu jsem chodívala téměř každé léto už od dětství, naposledy v létě 2019 před pandemií, protože v nedaleké vesnici se nachází hrob mého otce – i kvůli tomu se mi tato reflexe nepíše snadno. Ve městech jako Mariupol jsme svědky ničení nemocnic, škol, divadel i kritické infrastruktury, jako jsou silnice a železnice. Putinova válečná mašinérie mění infrastrukturu ze sovětské éry v trosky – dalo by se ironicky říct, že ji „dekomunizuje“. To, co pro ukrajinskou pracující třídu představovala vleklá a tísnivá tři desetiletí třídního rozkladu, chudnutí a vylidňování, se v uplynulých měsících zintenzivnilo do podoby masakrů, destrukce a nuceného vysídlování. Dochází i k ničení historie a paměti. Válka vymazává všechny výjimky, nuance a diskuse. Snad se tyto nejtemnější hodiny jednou promění v nezbytnou kritiku, která umožní jinou budoucnost.
Zatímco světem kolovaly hrozivé výjevy zkázy, smrti a znásilňování z Buči a dalších míst a prchající ukrajinské ženy s dětmi byly vítány v evropských zemích, „jiným“ uprchlíkům byl přechod hranic odepřen, jako by si soucit nezasloužili. Opakovaně slýcháme od západních i ukrajinských elit, že „Ukrajina bojuje i za Evropu.“ V tomto kontextu se projevuje myšlenka „ukrajinskosti“ jako totožná s „evropskostí“. Suverenitu a sebeurčení Ukrajiny místní i západní elity čím dál zřetelněji chápou ve spojení se zahrnutím do Pevnosti Evropa a ukrajinský národ se konstruuje jako „bílý“ a „evropský“, přičemž koncept sebeurčení, který nese internacionalistická, antikoloniální a antiimperiální levice, zde nemá dost prostoru.
Ukrajinské dárkyně vajíček a surogátní matky jsou v diskurzu reprodukčních klinik a agentur vykreslovány jako hypersexualizované nositelky bělosti a ženskosti.
Výzkumy východní Evropy, které přihlížejí k rase, třídě a imperialismu (a o něco méně pak ke genderu a sexualitě), se zaobírají různorodými projevy periferizace východoevropských a postsovětských zemí ve vztahu k Evropě. Takové periferní postavení se zhmotňuje v tom, jak mají různé národy nestejný přístup k „bělosti“ čili k tomu, nakolik jsou zahrnuty do kapitalistické ekonomiky v evropských kategoriích národů „středostavovských“, západních a nekomunistických – tedy vnímaných jako vítězů neoliberalismu. Historicky je „bělost“ Východoevropanů vnímána nahodile. Existují vyzdvihované varianty evropskosti, ale odchylky od předpokládaných norem identity nesou riziko ztráty statusu a následně i materiální dopady na obyvatelstvo postsocialistického prostoru. Disciplinace prostřednictvím tvrdých půjček MMF, energetické politiky a podhodnocené práce pracujících v migraci dělá z tohoto regionu a jeho obyvatel prekarizovanou část Evropy.
V tomto textu chci zasadit válčící Ukrajinu do širšího kontextu její pozice v globálních vzorcích produkce a sociální reprodukce, zejména s ohledem na rasovou a genderovou dynamiku. Militarizace Ukrajiny je od roku 2014 úzce spojena s úspornými opatřeními. Vzdorování ruské agresi a příprava státu na vysoce nerovný proces euroatlantické integrace znamenají břemeno, které bylo přesunuto na domácnosti a zejména na ženy.
Dobří Evropané
Už v prvních týdnech ruské invaze jsme na ukrajinských hranicích s Polskem, Rumunskem a Maďarskem byli svědky rasistického násilí. Uprchlíci z Afriky, jižní Asie či Blízkého východu, ukrajinští Romové a Romky i tisíce mezinárodních studentek a studentů měli potíže s překročením hranic a někdy jim Ukrajinci i bránili nastoupit do vlaků určených pro uprchlíky. Reportéři s modro-žlutými odznáčky tuto diskriminaci odsoudili, vzápětí se ale zaměřili na dokumentování toho, jak ukrajinské děti dostávají hračky od vstřícných německých dobrovolníků. „Uvízlí indičtí studující se dívají, jak ukrajinští plyšáci přecházejí přes hranice do bezpečí,“ čteme v titulku jednoho článku.
V Severní Americe a západní Evropě restaurace servírovaly ukrajinské pokrmy, posílaly se dary na boj proti Rusku a v nákupních centrech se rozsvěcovaly modré a žluté ozdoby. Na webu Amazonu se objevilo tlačítko „Chci pomoct Ukrajině“. Několik velkých realitních korporací v Kanadě – těch samých, které během pandemie vyklízely z bytů pracující, kteří si po zdražení nemohli dovolit platit za beztak nevyhovující bydlení – se „solidárně spojilo“ a nabídlo bezplatné či zvýhodněné pronájmy ukrajinským uprchlíkům. Západní média a politická reprezentace se rozhodly, že Ukrajinci jsou „dobří“ evropští občané, kteří jsou vzdělaní a hodnotní. Rasismus byl vnímám nikoliv jako strukturální problém, nýbrž jako ojedinělé nevhodné chování.
Ukrajinský odboj proti ruskému vojsku je oslavován jako hrdinský, odvážný a demokratický, zatímco jinde se takové oslavy na boj za sebeurčení, za osvobození národa a ozbrojený lidový odboj nevztahují, naopak ty bývají hodnoceny jako terorismus a jejich „hrdinové“ jsou zavíráni nebo označováni za zločince. Musíme si zodpovědně položit otázku, proč tomu tak je. Vždyť okolnosti, jimž čelí lidé v Afghánistánu, Sýrii, Iráku, Jemenu, Gaze nebo Etiopii, jsou také výjimečné.
Jen konflikt v Jemenu si do roku 2021 vyžádal okolo 377 tisíc obětí, z nichž téměř 70 procent byly děti do pěti let. Na tyto uprchlice a jejich děti na polských hranicích nečekaly hračky a jídlo zdarma, ale slzný plyn, vodní děla, pendreky, policejní psi a žiletkové dráty. Krátce před vypuknutím války na Ukrajině, v říjnu 2021 polská vláda na polovině své hranice s Běloruskem schválila instalaci bezpečnostního plotu za 350 milionů eur, který sahá až do výšky 5,5 metru a využívá špičkových sledovacích a zastrašovacích technologií, přičemž ze zakázek na drahé kamery a pohybová čidla přímo profitují zbrojařské a technologické společnosti.
Deník Guardian upozorňuje i na další investice Frontexu do posilování Pevnosti Evropa. Západní země jako Velká Británie, Kanada a Francie pohotově přispěly Mezinárodnímu trestnímu soudu (ICC) na vyšetřování ruských válečných zločinů vůči Ukrajině, ačkoliv se zajištěním financí na stíhání válečných zločinů v Afghánistánu, Sýrii či Iráku má ICC značné těžkosti. Liberální justice je propojena se systémovým rasismem: západní finance míří na Ukrajinu, kde se řeší „krize v Evropě“, ale bývají zadržovány v situacích, kdy by odpovědnost za vlastní válečné zločiny měly nést západní státy. A totéž se vztahuje na humanitární pomoc. Jak konstatuje Ralph Wilde, v tomto světle se ostentativní soucit Evropy s Ukrajinou jeví jako „sociopatické, rasistické ignorování iráckého lidu“ i mnoha dalších lidí vysídlených kvůli válkám vedených evropskými a severoamerickými zeměmi.
Když se média zaměřují na Molotovovy koktejly na Ukrajině, působí tato válka jako projev radikální strategie sebeobrany lidu – což připomíná situaci Palestinců, kterým se však takového obdivu rozhodně nedostává. I Ukrajina „chrání domácí půdu“, projevuje silné sebeurčení a kolektivní síla i odvaha ukrajinského odboje jsou zjevné. Rozdíl spočívá v tom, že ukrajinské válečné úsilí je vedeno shora státním aparátem a je podporováno i zvenčí. Je však třeba rozlišovat mezi národními zájmy samotného ukrajinského lidu a zájmy kapitalistického státu, který pracující vyčerpává vynucenými úsporami spojenými s militarizací.
Když není chléb, ať jedí zbraně: neoliberální reformy a militarizace
Militarizaci Ukrajiny doprovázejí neoliberální reformy prováděné na úkor domácností pracující třídy. Od začátku války v roce 2014 stát vydává na sociální reprodukci podstatně méně peněz a slovy Jennifer Mathers klade „mimořádné požadavky na občany – zejména pak na domácnosti a rodiny, jejichž zdroje tak značně vyčerpává,“ což ospravedlňuje a normalizuje potřebami ve válečné situaci a vyzývá k „obětování se pro národ.“ Výdaje na národní bezpečnost narostly v posledním desetiletí čtyřnásobně a prostřednictvím rozpočtových úspor ve zdravotnictví, vzdělávání, v přídavcích na děti a v reformě penzijního systému se přenesly na společnost, tedy na ženy, které se musí s dopady sociálních škrtů vyrovnávat.
Od roku 2015 se uplatňovaly „dekomunizační zákony“, které nejen zakázaly komunistické politické strany a symboly, ale pod touto nálepkou umožnily i pronásledování levicových akademiků a aktivistů, a také zahrnovaly „dekomunizaci“ sociální politiky. Nové sociální a hospodářské reformy prováděné ve jménu modernizace a poevropšťování se pustily i do těch zbytků sociálního státu, které přežily „šokové“ reformy devadesátých let. Navzdory tomu, že ústava prohlašuje Ukrajinu za sociální stát, docházelo mimo jiné k deregulaci pracovních podmínek včetně bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebo ke krokům směřujícím k privatizaci zdravotnictví. Oproti roku 2013 stát v roce 2016 omezil výdaje na zdravotnictví o 36,3 procent, vzdělávání o 36,2 procent a státní správu o 30,6 procent. Hospodářské reformy, které ukrajinská vláda schvalovala na popud MMF, zhoršily nerovnosti a v roce 2021 se 67 procent ukrajinských domácností označovalo za chudé. Vynucené úspory opodstatňované militarizací vedly k feminizaci prekarizované práce a chudoby.
Pro dva miliony lidí vysídlených kvůli válčení na Donbase, tedy ještě před vypuknutím současné války, je sociální reprodukce téměř nemožná už uplynulých osm let. V listopadu 2014 Ukrajina přestala financovat státní služby včetně penzí v separatistických oblastech regionu. Řada ukrajinských občanů a občanek, kteří mají nárok na starobní důchod, tak musela kvůli jeho vyplacení překročit hranice a dostat se na území pod ukrajinskou správou.
V roce 2016 byla zavedena přísná pravidla pro „vnitřně vysídlené osoby“. Starší lidé, převážně ženy, se museli zaregistrovat mimo okupované území a dostat se z něj alespoň jednou za 60 dnů na 24 hodin – autobusem či pěšky, čekat v dlouhých frontách bez důstojného noclehu a základních potřeb včetně přístupu k sociálnímu zařízení, jinak by skrovný důchod v průměrné výši okolo 90 dolarů měsíčně ani nedostali. Ti, kdo kvůli zdravotním důvodům či horší pohyblivosti cestovat nemohli, se museli obejít bez něj. Od prosince 2018 do dubna 2019 zemřelo kvůli zdravotním komplikacím během těchto cest 18 starších osob. Podle odhadů OSN kvůli tomuto pravidlu ztratilo přístup k důchodu přibližně 400 tisíc lidí.
Kvůli válce se zvýšilo i násilí na ženách. Mathers to mimo jiné spojuje s tím, že vojáci se z bojových operací vracejí s tělesnými i psychickými újmami a vzhledem ke škrtům ve zdravotnictví se o ně často musí postarat samy domácnosti. V roce 2018 došlo v částech Doněcka a Luhanské oblasti pod ukrajinskou správou k nárůstu nahlášených případů domácího násilí o 76 procent a o 158 procent ve srovnání s průměrem předchozích tří let. Příslušníci vojska a policie se ale díky právním výjimkám mohou stíhání za domácí násilí vyhnout.
Práce v migraci, sociální reprodukce a „hraniční bělost“
Industrializovaná ekonomika, veřejná infrastruktura a kvalifikovaná pracovní síla postsovětské Ukrajiny si prošly neoliberálními šokovými reformami, které zrodily specifickou podobu kapitalistického státu – neoliberální kleptokracii. V devadesátých letech se podobně jako mnoho dalších pracujících z východní Evropy vydávaly ukrajinské matky a babičky do zahraničí za prací v domácnosti, přičemž vlastní rodiny nechávaly stranou. Uklízely v majetných německých, polských, amerických či kanadských rodinách a vykonávaly práci spojenou se sociální reprodukcí, která dříve ležela na západních bílých ženách. Patřila k nim i moje matka. Od roku 2014 bylo čím dál více Ukrajinek mobilizováno k levné sociálně-reprodukční práci, většiny svých příjmů se ale vzdávaly, aby zaplňovaly mezery v péči, kterou stát doma nemohl zajišťovat, a kompenzovaly tak škody způsobené válkou a militarizací. Tyto pracovnice na žádné hranici EU nikdo nepřivítal horkou polévkou, mobily a podporou, když jejich zemi plundrovaly „proevropské“ neoliberální reformy.
V roce 2020 činil podle odhadů počet ukrajinských pracujících v zahraničí 2,2 až 2,7 milionu osob, tedy 13 až 16 procent všech zaměstnaných osob v zemi. V únoru 2020 dosáhl jen v Polsku počtu 1 390 978, z něhož 44 procent tvořily ženy pracující převážně v prekarizovaném sektoru péče ve velkoměstech. Ukrajina je celosvětově na desátém místě v platbách v absolutních číslech zaslaných domácnostem ze zahraničí. V roce 2020 šlo o 9,8 procent HDP země. Podle nových dat ukrajinské Národní banky v roce 2021 tyto platby překročily 19 miliard eur.
V roce 2018 pocházelo 33 procent těchto prostředků z Polska, 32 procent z dalších zemí EU, 9 procent z Ruska a 9 procent z USA a Kanady. Přispívaly do rozpočtu daných domácností asi 50 až 60 procenty a ve srovnání s domácnostmi, které platby ze zahraničí nedostávaly, měly domácnosti se členy pracujícími v migraci výdaje na bydlení a vzdělání dvakrát až čtyřikrát vyšší a na stravování o 20 procent vyšší. Zatímco na Ukrajině se náklady na sociální reprodukci přesouvají na domácnosti, které připravují pracující na vyslání do zahraničí, v EU je příchozí ukrajinská pracovní síla „beznákladová“, protože většina migrantů a migrantek zde nemá nárok na dávky ani občanství a postarají se o ně opět ukrajinské domácnosti a komunity.
Sociální reprodukce EU a ukrajinských pracujících je geograficky určená a prolínají se v ní genderové, rasové a třídní dynamiky na pozadí „hrozby“ tmavších uprchlíků. Genderovaná práce „vytváří národ“ a formuje hranice Evropy. Jak podotýkají Daria Krivonos a Anastasia Diatlova, „právě symbolická výměna žen a reprodukční práce mezi Východem a Západem utváří Evropu.“
Jedním z paradoxů středoevropské antimigrantské rétoriky vůči zemím globálního Jihu je, že tomuto regionu migrace z Východu, mimo jiné i Ukrajiny, významně prospívá. I když mnohé polské ženy pracují v domácnostech v západoevropských zemích, Ukrajinky se v týchž pozicích v Polsku setkávají s paternalismem svých zaměstnavatelů a zaměstnavatelek, kteří sami sebe vnímají jako ztělesnění západních hodnot a životního stylu. Bělost tedy nevytváří dichotomii, ale spíše škálu. Gradace „okrajové bělosti“ neboli vzdálenosti od Evropy klesá od Bruselu směrem k Varšavě, od Varšavy do Lvova a ze Lvova do Doněcka. Etnizace Východoevropanek v sektoru péče a domácích prací má konkrétní politické souvislosti spojené s komodifikací péče v neoliberální západní Evropě a s pokračující feminizací chudoby v Evropě východní, navíc se specifickou hořkostí asociálních opatření na militarizované Ukrajině po roce 2014.
Ukrajina a reproturismus
Podobně jako práce migrantek a migrantů i ukrajinský sektor asistované reprodukce neboli „reproturismus“ značně závisí na nadnárodních sítích i třídních a etnických aspektech – vlastně jde o reprodukci „bílých“ evropských dětí s pomocí chudších bílých rodiček. Ukrajinský sektor surogace (náhradního mateřství) funguje ve srovnání s Indií či Thajskem úspěšněji do velké míry právě díky „bělosti“ a „evropskosti“ těch, kdo v něm figurují.
Během první a druhé vlny covidové pandemie se do povědomí dostala kyjevská komerční surogační agentura BioTextCom, když novorozeňata narozená ukrajinským náhradním matkám, která měla směřovat převážně do západní Evropy, kvůli lockdownu uvízla bez státní příslušnosti v hotelu. Objevila se nařčení z obchodování s lidmi, protože lékaři využívali biologický materiál z neznámých ukrajinských zdrojů. Nyní se tento sektor vrátil do středu pozornosti v době ruské invaze. Ukrajina neshromažďuje oficiální statistiky o surogaci, ale podle odhadů je na tomto poli s dvěma až třemi tisíci surogátních dětí ročně možná lídrem.
Zatímco zájemci zaplatí okolo 45 tisíc dolarů, náhradní matky dostávají vyplaceno jen 300–400 dolarů měsíčně a následně 15 tisíc dolarů po porodu. Když vypukla invaze, na dítě od ukrajinské surogátní matky čekalo asi 800 párů. Kvůli invazi se surogátní matky, zdravotní sestry i děti opět ocitají v pasti. Náhradní matky musí nadále poskytovat péči i nad rámec smlouvy a čekat na platbu, dokud adoptivní rodiče dítě narozené bez příslušnosti nezaregistrují – takové dítě není na Ukrajině hlášeno a není tedy občanem Ukrajiny ani EU. Některé ukrajinské náhradní matky nemohou utéct před válkou do západní Evropy, protože by mohly být tlačeny k tomu, aby se vzhledem k nevstřícné legislativě registrovaly jako zákonné zástupkyně dítěte. Režim na hranicích EU a nejednotná regulace reprodukční oblasti a porodnictví tak přenáší ekonomická rizika spojená se surogací (s potenciálními celoživotními následky) na surogátní matky.
Ukrajinský komerční surogační sektor je příkladem toho, jak si bohatší západní země „outsourcují“ reprodukční práci, ta přitom ani nemusí migrovat do EU a odehrává se plně na periferii. V roce 2018 bylo zjištěno, že surogační byznys a s ním spojená ekonomika Ukrajině ročně přináší přes 1,5 miliardy dolarů. Surogátní těhotenství ani porod se nezapočítávají do důchodu náhradní matky. Celý sektor a jeho klientela spoléhají na dosavadní sociální reprodukci surogátní matky na Ukrajině a na tamní infrastrukturu péče. Ukrajinské surogátní matky se vzdávají všech práv spojených se svým těhotenstvím, ale současně riskují, že klienti mohou dítě odmítnout, především pokud bude mít postižení.
Ukrajinské dárkyně vajíček a surogátní matky jsou v diskurzu reprodukčních klinik a agentur vykreslovány jako hypersexualizované nositelky bělosti a ženskosti. Agentura BioTextCom na webové stránce uvádí: „Vítejte v největší evropské dárcovské databázi. Ukrajinský genofond je považován za nejvhodnější k řešení neplodnosti.“ Charakterizuje tedy ukrajinskou národnost jako evropskou a nadstandardně plodnou, a tudíž naznačuje, že je k surogaci příhodnější než globální Jih, a navíc i homogenizuje ukrajinskou různorodost. V duchu kritiky občanství a nacionalismu, který z pozice černého feminismu formulovala Hill Collins, se domnívám, že BioTextCom v kontextu etnicity vymezuje „dobré“ versus „špatné“ ženství: v tomto případě bílé ženy rodící „správné“ děti, jež jsou žádoucími budoucími občany Evropy, versus nežádoucí „jiné“.
Dárkyně vajíček jsou v databázi klasifikovány podle krásy, intelektu, zdraví a etnické příslušnosti. Krása je přitom dána exotičností „smíšeného“ euroasijského původu, v němž však ve výsledku dominuje „bělost“. Píše se zde: „Krásu ukrajinských dam prý lze vysvětlit množstvím dobyvačných výprav a stěhováním lidí, které vedly k pestrému genetickému mixu. S jistotou to tvrdit nemůžeme. Nezpochybnitelné ale je, že odborníci i obdivovatelé ženského půvabu se shodují, že ukrajinské ženy patří k nejkrásnějším na světě, mluvíme-li o evropském typu krásy. Ve prospěch ukrajinských dárkyň mluví souměrná postava, zdravá váha, světlé oči, vlasy i pleť a jemné rysy ve tváři.“
BioTextCom už od roku 2014 skrývá feminizaci prekarizované práce a chudoby na Ukrajině, když se zaručuje, že většina dárkyň jsou ženy „střední třídy“, jež motivuje především dobročinnost, nikoliv chudoba, jak by tomu údajně mělo být v zemích globálního Jihu. Tato tvrzení však mají k pravdě daleko. Z rozhovorů se surogátními pracovnicemi vyplývá, že některé zažily vysídlení z Donbasu kvůli válce, jiné zase pocházejí z menších ukrajinských obcí a surogaci vyhledávají kvůli doplnění příjmu k zajištění základních potřeb. Ukrajina se očividně angažuje ve vytváření bělosti a ve své pozici na okraji, kde do značné míry udržuje hranice civilizace jako součást Evropy a pro Evropu prostřednictvím levné sociálně-reprodukční práce.
Svět tleská Ukrajině
Kdykoliv slyšíme, že „Ukrajina bojuje za Evropu“, a vidíme, jak bílé uprchlice s dětmi dostávají přednost před „jinými“ uprchlíky, utvrzuje se globální obraz „bílé“ Ukrajiny, tedy evropanství, které etnickou bělost současně zdůrazňuje i skrývá (naturalizuje). Tento paradox spočívá v tom, že existenci Evropy umožňuje právě vykořisťování globálních pracujících a feminizovaná reprodukční práce. Řadí se sem i levná práce z Ukrajiny, která je relativně „privilegovaná“ oproti pracujícím z globálního Jihu, avšak rozhodně ne ve srovnání se západní střední třídou. Koncept „psychologické mzdy“ za bělost, který zavedl W.E.B. DuBois, osvětluje vztah mezi etnicitou a třídou při formování chudých bílých pracujících: ačkoliv dostávají nízkou mzdu, částečně jim to kompenzuje mzda veřejná a psychologická, když se jim dostává určité úcty a zdvořilosti, protože jsou bílí.
Ukrajinský nacionalismus pojatý jako „návrat do Evropy“ konstruují s ukrajinskou vládou i liberální elity a podporuje ho Západ, nicméně vychází ze změti historicky nerovných etnických a genderových vztahů globálního kapitalismu, jak ukazuje perspektiva sociální reprodukce. Zbídačené obyvatelstvo Ukrajiny, jemuž se nedostává zdrojů v osekaném veřejném sektoru a zdravotnictví, musí dotovat válečné úsilí prací, kterou odvádějí domácnosti – válečné náklady se tedy přenášejí na společnost a obrana je možná na úkor živobytí lidí.
Jakou povahu má sebeurčení Ukrajiny, koho Ukrajina reprezentuje a zahrnuje a kam v budoucnu směřuje? Budeme-li si všímat strukturálních problémů spojených s militarizací, nacionalismem a osekáváním sociálního státu, jak se odboj proti ruskému imperialismu propíše do vytváření solidarity s antiimperialistickými a antikapitalistickými snahami globálního Jihu? Odpověď na tyto otázky předpokládá, že o Ukrajině začneme uvažovat na základě antirasistického, pluralistického, socialistického projektu zdola a – což je zásadní – postavíme se kriticky k eurocentrismu.
Sláva pracujícím Ukrajiny, ať žije solidarita s ruským protiválečným hnutím!
Autorka je doktorandka politologie působící v Torontu. Zabývá se neoliberálními proměnami a financializací sociální reprodukce.
Text byl redakčně zkrácen, z anglického originálu On the Frontier of Whiteness? Expropriation, War, and Social Reproduction in Ukraine publikovaného na stránkách Lefteast.org přeložila Petra Jelínková.