Foto Bára Bažantová, použito se souhlasem autorky
V kopci hned vedle silnice prokukují mezi černými kamínky drobné trsy trávy. Prostor připomínající čerstvě zorané pole a kontrastující se zeleným, byť rozbahněným okolím, se táhne několik desítek metrů a svým tvarem nápadně připomíná tvar pozemku z katastrálních map. A skutečně – příjezdová cesta, která z asfaltu přechází v širokou hliněnou plochu, značí místo, kde ještě nedávno stál několikapatrový panelák.
Obytný dům se nacházel na litvínovském sídlišti Janov v ulici Gluckova, číslo popisné 238–246. K zemi šel loni v červenci. Následoval tak vybydlený objekt, který nechalo město Litvínov odstranit již v červnu: tím byl devítivchodový dům se 144 byty. Od roku 2020 jde již o třetí demolici. Čtyři paneláky, či spíše zbylá torza, koupilo město za stovky tisíc od společnosti CPI. Na sídlišti je několik dalších objektů v podobném stavu: od demolice je však údajně zatím chrání nemožnost vypátrat, komu vlastně patří.
Přes množství odborných studií a sociálně motivovaných projektů zůstává janovské sídliště i nadále nahlíženo především skrze rasistické stereotypy.
O Janovu se v mainstreamových médiích píše velmi nelichotivě, třeba jako o největším českém ghettu či jako o lokalitě, ve které se točí porno. Mohlo by se proto zdát, že mizející paneláky jsou doprovodným efektem obecnější snahy udělat ze „zakleté“ oblasti opět „kvalitní místo pro život“. Realita je však jiná: do paneláků zejících prázdnotou už by se patrně nikdo nenastěhoval, nemá totiž kdo. Janov se vylidňuje. Podle oficiálních čísel ČSÚ z periodického sčítání lidu, domů a bytů byl počet obyvatel základní sídelní jednotky Janov-sídliště před deseti lety 4734, minulý rok to ale bylo už jen 3095. V roce 2001 zde přitom podle dostupných údajů žilo 6207 lidí. Od dodnes často vzpomínané „bitvy o Janov“, která se zde za dramatických okolností odehrála v roce 2008 (a kterou zachycuje dokument Terezy Reichové Kruh: portrét demonstrace), se tak místní populace ztenčuje a úměrně se snižujícím se počtem obyvatel klesá v poslední dekádě i zájem médií.
Výzvou však Janov nadále zůstává pro sociální pracovníky a pracovnice. Jednou z nich je Bára Bažantová, která na sídlišti letos v létě strávila jeden měsíc a své působení a úvahy kriticky shrnula v knize Hoří chemička (Tranzit, 2022), něco si přej, jejímiž úryvky tento článek prokládáme.
„Cestou ze zasedání do mého dočasného domova jsme si na betonu kousek od večerky všimly skupinky romských dětí a žen různého věku. Koukaly po nás, my po nich, a tak jsme šly blíž a vyjádřily naše rozčarování z toho, že se schůzek Osadního výboru neúčastní žádné Romky a Romové. Vysvětlily nám, že tam ‚jejich lidi‘ nechtějí chodit, protože když přijdou, ostatní na ně blbě čumí. Říkaly, že sedí na betonu, protože nikde v Janově nejsou lavičky. Jedna z nich nadávala na cigány, že po sobě neuklízí bordel, a druhá vysvětlovala, že je to složitější, protože všechno začíná u základů – tedy u bydlení. Krušnohor (místní bytové družstvo) a CPI (jež vlastní světoznámý obchodník s chudobou Radovan Vítek) prodávají byty soukromníkům, kteří následně zvyšují nájmy. Zároveň neplatí vodárnám a teplárnám poplatky, takže i ten, kdo včas složí požadovanou položku, se leckdy ocitne na několik měsíců bez vody nebo bez topení.“
Ne tak černobílý konflikt
Slzný plyn, dlažební kostky, dělbuchy – tak to vypadalo v Janově 17. listopadu 2008 poté, co se několik stovek účastníků demonstrace organizované Dělnickou stranou v podvečer rozhodlo „probít“ k domům obývaných převážně Romy. Pochod, doprovázený hesly „Nic než národ“ či „Čechy Čechům“ se nakonec proměnil v jeden z nejtvrdších střetů obyvatel s policií v Česku po roce 2000. Několik lidí bylo při konfliktu zraněno, z dlouhodobého hlediska však utrpěla nejvíce pověst samotného sídliště. To se totiž od té doby jen obtížně zbavuje mediální nálepky místa, ve kterém Romové a bílí, či též „přizpůsobiví“ a „nepřizpůsobiví“, stojí proti, a ne vedle sebe.
Vytahování etnické karty pro vysvětlení problematického soužití různých skupin v lokalitě v praxi ale funguje spíše jako úhybný manévr před méně viditelnými, a tedy hůře pochopitelnými sociálně-demografickými procesy. Dělící linie ve struktuře obyvatelstva totiž mnohem spíše vede mezi starousedlíky a nově příchozími. Jak popisují Tošner a kol. v odborném článku Geneze sociálního napětí v lokalitě Litvínov-Janov ve vztahu k privatizaci bytového fondu, na dynamické přesuny obyvatel mělo vliv hned několik faktorů. Po poválečném odsunu sudetských Němců došlo k vylidnění kraje a poptávka po chybějící pracovní síle způsobila migraci. Do oblasti přichází etnicky pestrá skupina z různých koutů Slovenska, Čech i Moravy. V sedmdesátých a osmdesátých letech se pak tito lidé stěhují do nově postavených domů na janovském sídlišti, které bylo tehdy koncipováno jako moderní bydlení pro středostavovské obyvatelstvo. I přes obraz kouřící chemičky na obzoru vyvolává ostatně dodnes Janov svým usazením na úpatí Krušných hor spíše nostalgicky pozitivní pocity.
Po změně režimu se nicméně urbanistický vývoj regionu zastavuje, což je dáno mimo jiné i limity těžby vyhlášenými v roce 1991. Přestává být tak lákavý, ekonomicky silnější obyvatelé z lokality či kraje odcházejí a ceny nemovitostí padají dolů. Část janovských paneláků získává v devadesátých letech od státu Litvínov, záhy však jeho politická reprezentace zjišťuje, že jen zatěžují jeho rozpočet. Do roku 2005 tak divoce bují privatizace bytového fondu, odehrávající se mimo jakákoliv pravidla či strategii. Dluhy či zcela chybějící nájemní smlouvy přispívají k tomu, že si zdejší byty může ve výsledku dovolit jen někdo – a tím někým jsou zpravidla realitní společnosti, které zde rozjíždějí spekulativní investice. Hlavním vlastníkem bytů se stává firma Stavební bytové družstvo Krušnohor.
Důsledkem těchto změn je reprodukce už tak marginalizované lokality. Ekonomicky a sociálně zdatnější část obyvatel, která se stěhuje pryč, je nahrazována hůře situovanými nově příchozími. Tuto situaci jen podtrhuje exploze krátkodobých a pro obyvatele domů značně nevýhodných nájemních vztahů, které spolu s mizejícím uplatněním v průmyslových odvětvích vytvářejí neudržitelný sociální koktejl. Toho zneužívají neonacisté z Dělnické strany. Ti nejdříve vyhlašují, že na sídliště vyšlou monitorovací hlídky ochranných sborů, aby zde následně uspořádali celou řadu pochodů a demonstrací.
Opět citujeme z knihy Báry Bažantové:
„Nebyla jsem schopná k tomu zatím zaujmout jasné stanovisko. Měla jsem dojem, že bychom především neměly na nikoho jakýmkoli způsobem naléhat, a že k navázání spojení s lidmi, jejichž životy jsou těm našim kvůli sociálnímu, kulturnímu i ekonomickému zázemí vzdálenější než jiné, je potřeba mnohem víc času. Nechtěla jsem nikoho vylučovat, ale nechtěla jsem vlastně být ani přehnaně aktivní činitel. Měla jsem dojem, že v ideálním případě bych jen měla utvořit takový prostor, do kterého se nebude nikdo ostýchat vstoupit, takový, který smaže určité rozdílnosti tak, že vyvstanou jiné. Ty plné osobních zájmů, plánů a snů. Jestli je to možné, to jsem nevěděla.“
Osadní výbor varuje
K proměně na první pohled romantické krajiny sídliště v bitevní pole vůbec nemuselo dojít. Zpětně viděno, až překvapivě jasně popsal situaci Osadní výbor, který má statut poradního orgánu rady města a je složen ze sedmi až deseti obyvatel Janova. Již v roce 2007 uvedl v petici, kterou podepsalo dva a půl tisíce obyvatel Litvínova: „Současná situace je důsledkem špatného rozhodnutí zastupitelstva o prodeji domů v Janově. Proto by zastupitelé měli přijmout zodpovědnost za toto špatné rozhodnutí a podniknout kroky k řešení neudržitelné situace, ve které se Janov ocitá, a zajistit tak revitalizaci janovského sídliště.“ Na pojmenování situace tedy nebylo třeba žádných odborných termínů, jež se často pojí se sociálně znevýhodněnými prostory – i sami obyvatelé dobře odhadli, z čeho problém pramení. Místo naslouchání však přišla absence dialogu a dusot policejních koní následovaný nejen mediálním, ale i politickým zneužitím nastalé situace po lince etnické stereotypizace.
Celý proces přitom začal poměrně příkladně. Aktivity Dělnické strany odsoudil tehdejší ministr vnitra Ivan Langer, kterého podpořil třeba i Mirek Topolánek, a o dva roky později byla rozhodnutím Nejvyššího správního soudu strana v čele s Tomášem Vandasem zrušena. Janov se díky popsaným událostem dostal na seznam sociálně vyloučených lokalit vytvořených Agenturou pro sociální začleňování, což zajistilo dostředivost finančních toků mimo jiné z grantů evropských fondů, a v oblasti nastaly hotové žně pro nejrůznější sociální programy.
Bohužel, jak uvádí kupříkladu studie s příznačným názvem Průmysl sociálního vyloučení: lokalita Janov, zejména programy zaštítěné státní správou se často míjely a dodnes míjejí s potřebami jejich (potenciálních) příjemců. V Janově začaly být implementovány a facilitovány programy jako amnestie pro dlužníky, veřejná služba či politika aktivní zaměstnanosti… Projekt Antijob pak například omezoval možnosti využívat práce načerno a nabízel semináře a pracovní poradenství pro osoby, které takto pracovaly. Měly-li ovšem tyto programy něco společného, pak to, že o ně příliš nebyl zájem. A není divu: co se týče implementace takových programů ze strany státu, za úspěch se často považuje právě vyřazení klienta z databáze, čímž stát šetří na následných dávkách.
Řada praktik v rámci těchto opatření pak byla vysloveně problematická i z hlediska občanského práva: například kontroly příjemců sociálních dávek ve veřejných prostorách, které měly ověřit, že dávky nejsou zneužívány. Policie bohužel uplatňovala pravomoc tam, kde byla nejméně efektivní, místo aby vyrazila třeba do průmyslových areálů za těmi, kdo ilegální práci často poskytují. Právě šetření ohromných částek na sociálním a zdravotním pojištění je totiž tím skutečným zneužíváním.
V roce 2015 pak strhává politiku „nulové tolerance“ i Centrum pro společenské otázky SPOT, jehož výzkum potřebnosti sociálních služeb v Janově konstatuje, že opravdu nutné a vhodné služby jsou zde naopak značně poddimenzované či neodpovídají potřebám obyvatel.
Vraťme se ale ještě jednou ke knize Hoří chemička, něco si přej:
„Celý den jsme se spolu potloukali sem a tam ulicemi v doprovodu nejrůznějších kamarádů a povídali si o různých věcech, někdy o těch ze světa dětí, ale taky třeba o tom, kdo vlastní jaké byty v Janově ,a já díky Tučimu (Tučiho jsem znala teprve od včera) zjistila, že část janovských bytů nespadá z většiny pod Krušnohor, jak jsem si myslela doposud, ale taky pod CPI, tedy jednu z největších českých realitních firem, jejímž většinovým vlastníkem je podnikatel Radovan Vítek – jeden z nejbohatších Čechů a zároveň nejznámějších obchodníků z chudobou.“
Šance pro komunitní sociální práci?
„Je potřeba hledat zpátky cestičky, aby lidé mezi sebou mohli fungovat,“ říká Michaela Hejčová, preventistka Městské policie Litvínov, která se stará o nízkoprahové centrum Jaklík v samém srdci Janova. Jde o jediné nízkoprahové centrum v Česku, které provozuje policie. Hejčová zde pracuje již neuvěřitelných jedenáct let. Děti od šesti do patnácti let v Jaklíku mohou trávit každé odpoledne kromě pátku. Kapacita nízkoprahového klubu bývá ale zřídkakdy naplněna. Některé děti totiž mají potíže s dodržováním místních pravidel, která zřejmě nejsou plně v souladu s tím, jak jsou zvyklé fungovat. Podobně je tomu i s některými dalšími poskytovanými sociálními službami, jejichž kapacita aktuálně přesahuje reálnou poptávku. To může znamenat, že jsou potřeby obyvatel janovského sídliště saturovány, ale také že nejsou nastavené podle jejich skutečných potřeb.
Podle Hejčové je Janov v současné době solidním místem pro život. S respektem zároveň mluví o všech dětech, se kterými tu za těch mnoho let pracovala. Zdůrazňuje, že bez ohledu na mediální obraz je Janov pro tisíce dětí a dospělých zkrátka domov, se kterým je po odstěhování pojí nejen příbuzenské vztahy, ale i dobré vzpomínky. V Janově je dnes pošta, dvě dětské doktorky a pár večerek. Autobus do města jezdí ve všední dny čtyřikrát za hodinu. Chybí tu ale lékárna, z dostupných restauračních zařízení zde najdeme kombinaci asijského bistra a prodejny gyrosu, jídelnu s velmi omezenou otevírací dobou a hospodu, která je sice k dispozici i přes poledne, nicméně tuhou stravu nepodává. Přestože celý den otevřené vietnamské večerky překvapí širokou nabídkou od závěsů přes nářadí až po osm druhů nealkoholického šampáňa, výběr potravin je nevalný. K některým autobusovým zastávkám pak nevedou chodníky, nápadná je také absence laviček.
Alespoň základní kulturní vyžití se v janovském sídlišti nyní snaží nabízet dům Libuše: vila, kterou před pár lety koupil litvínovský zastupitel Petr Globočník poté, co slíbil, že se do Janova v případě zvolení nastěhuje. Na rozdíl od Michaela Kocába, který obdobným slibem též kdysi šermoval v médiích, tak skutečně učinil. Vilu nyní s pomocí místních přetváří na komunitní centrum, inspirované podobnými projekty v zahraničí. Usiluje o vytvoření místa, na kterém se budou podílet sousedé, a doufá zároveň v přirozené nabalování lidí z okolí. Mnohokrát opakuje potřebu systémové změny a hlavně dialogu, k jehož zprostředkování by měl společný prostor sloužit.
Rasismus jako národní sport
Nedávná historie Janova potvrzuje, že právě dialogu zde dosud bylo jako šafránu. Musel to být ostatně německý deník Die Welt, který označil protiromské pochody v letech 2011 až 2013 za „český národní sport“. Přes množství odborných studií a sociálně motivovaných projektů zůstává janovské sídliště i nadále nahlíženo především skrze rasistické stereotypy namířené vůči romské části místní populace. Zkratkovitá reprezentace této lokality se pak propisuje do zaváděných politik, jakou je třeba právě politika nulové tolerance, přestože pro etnické rozdíly v kriminalitě v těchto oblastech neexistují žádné empirické důkazy, jak uvádí hlavní výstup projektu Brizolit. Nepřekvapí pak, že část romské populace trpí nedůvěrou v pomocnou ruku státu. Ostatně možná i díky té zůstává nejangažovanější politické uskupení místních, tedy Osadní výbor, zatím stále etnicky homogenní: bez romského zastoupení.
Z obrazu lokality jako arény etnického konfliktu, kde bují experimentování s represivními strategiemi, se bohužel od roku 2008 Janovu nepodařilo vymanit. Místo abychom se nyní dívali na tepající sídliště v unikátní lokalitě, díváme se v některých místech doslova na spáleniště. Politika nulové tolerance (či spíše systémového rasismu) to zase jednou natřela empatii a dialogu. Zatímco petice litvínovských vyslyšena nebyla, skandující neonacisté spustili sérii protiromských pochodů po celém Česku. Se čtrnáctiletým odstupem od neblaze proslulé janovské „bitvy“ musíme bohužel konstatovat, že zneužít situace se jim povedlo na jedničku.
Autor pracuje v neziskovém sektoru.
Autorka je sociální antropoložka .