Foto Ank Kumar, Wikimedia, CC BY-SA 4.0
Přes zjevnou absurditu cílů spiklenecké skupiny Říšských občanů celý případ ukazuje na znepokojující provázanost pravicových extremistů s německým bezpečnostním aparátem, špičkou politické scény i soudním systémem. A součástí příběhu je i to, že Německo má zkušenost s člověkem, pro nějž byl neúspěšný puč začátkem politické kariéry. V aktuálním případě pokusu o puč není pochyb o tom, že hrozba byla téměř nulová a politická kariéra hlavy teroristické buňky stejně rychle skončila, jako začala. To však neznamená, že by plánovaný puč nepředstavoval žádnou hrozbu. Říšští občané představují riziko, které nabývá na významu, a nejen tento případ ukazuje, že globální vývoj posledních let způsobil nárůst ambicí pravicových teroristů.
Přestože jsou srovnání současných příprav na převrat s neúspěšným pivním pučem z roku 1923 poněkud přehnaná, riziko, které představuje krajní pravice v Německu, není možné podceňovat. Přibližně od roku 2015 Německo zaznamenává výrazný nárůst krajně pravicového násilí, které souviselo jak s pokusy o pogromy a násilím na uprchlících, tak s častějšími teroristickými útoky, které jsou zaměřeny zejména na potomky migrantů. Podíl na eskalaci násilí ale mají i německé bezpečnostní složky a někteří konzervativní politici, kteří hrozbu, již krajní pravice představuje, dlouhodobě bagatelizovali.
Zapojení říšských občanů do současné kauzy
Aktuální razie souvisela s činností takzvané Unie patriotů. Vůdcem této organizace, která zahrnovala síť asi 120 členů, je Jindřich XIII. Reuß, který usiloval o převzetí moci a dosazení pravnuka císaře Viléma II. na trůn. Součástí ne zcela konkrétního plánu bylo vytvoření situace podobající se občanské válce, převzetí kritické infrastruktury (to jest zejména útok na Bundestag) a vytvoření prozatímní vlády, ve které byly již jednotlivé posty rozdány. Konečným cílem bylo znovunastolení monarchie a uzavření „řádné“ mírové smlouvy s vítěznými velmocemi druhé světové války. Pučisté kromě toho plánovali vytvořit síť milicí a zlikvidovat lidi z vytvořeného seznamu.
O propojení armády a policie s krajní pravicí se mluví již mnoho let, nicméně nová odhalení neumožňují politické reprezentaci tento alarmující stav nadále ignorovat.
Celkem bylo z teroristického spiknutí obviněno 25 lidí, z nichž 23 je v současnosti ve vazbě. Mezi obviněnými jsou mimo jiné bývalí i současní příslušníci speciálních jednotek Bundeswehru, zmíněný aristokrat a Birgit Malsack-Winkemann, berlínská soudkyně a bývalá poslankyně za AfD. Právě AfD v tomto případě spojuje neparlamentní a parlamentní extremisty. Není proto divu, že AfD celý problém bagatelizuje jako fantazii senilního staříka. Podobně zareagoval i český kontakt německé parlamentní ultrapravice Václav Klaus – ten dokonce označil všechna obvinění za vyfabulovaná.
Činnost Unie patriotů spadá do širokého spektra aktivit Hnutí říšských občanů. Říšští občané, kterých je podle německého Úřadu pro ochranu ústavy (ÚOÚ) přibližně 21 tisíc, je označení pro nejednotnou skupinu lidí s různými cíli, zájmy a aktivitami. Shodnou se nicméně na tom, že současná německá ústava je neplatná a Německo je fakticky stále okupováno velmocemi, které vyhrály druhou světovou válku. Mimo tento ideologický základ se jedná o směsku různých myšlenek, které lze na pravo-levém spektru zařadit na krajní pravici. Mezi Říšskými občany se tak šíří antisemitské konspirace o nadvládě Židů, dominanci amerického „deep state“ nad německou administrativou, soubor konspirací QAnon a s tím spojené konspirace o pandemii covidu-19.
Říšští občané se začali objevovat v osmdesátých letech, avšak společensky relevantním hnutím se stali až přibližně v posledních deseti letech. Co se jejich činnosti týče, velká část z nich se zabývá sice podivínským, ale ne bezprostředně ohrožujícím prepperstvím a tisknutím a vydáváním neplatných dokumentů. Nemalá část z nich však také shromažďuje zbraně a připravuje se na den X, kdy má podle nich vypuknout občanská válka. Podle ÚOÚ v roce 2021 spáchali říšští občané 1011 trestných činů. Jednou z událostí, které posílily zájem veřejnosti o toto hnutí, byla razie z roku 2016, jejímž cílem bylo zajistit nelegálně držené zbraně. Říšský občan, proti němuž byla razie zaměřena, v následné přestřelce zastřelil jednoho ze zasahujících policistů.
Říšští občané mají i přes ideologické odlišnosti blízko ke klasickým německým neonacistům. Ti se od nich liší zejména ucelenější ideologií, která i přes jisté aktualizace v podstatných rysech navazuje na nacismus. Rozdíly však spočívají i v odlišné míře organizovanosti a taktikách politického boje. Tyto rozdíly však různým skupinkám nabrání v tom, aby navzájem udržovaly kontakty.
Německá šlechta a obnova císařství
Jednou z postav, které v souvislosti s aktuálními událostmi vyvolaly největší pozornost, je Jindřich XIII. Reuß z rodu bývalé německé šlechty. V Německu podobně jako v Česku nemají šlechtické tituly žádnou formální platnost a projevují se pouze zděděným majetkem a nezřídka i obtížně pochopitelným sentimentem po bývalé velikosti a hrdosti šlechtického rodu.
Reuß je příkladnou ukázkou těchto sentimentů. Proslavil se již před přípravou puče projevem na Světovém internetovém fóru v Curychu, kam byl jako řečník v roce 2019 pozván. Název jeho projevu „Proč se z elity s modrou krví stali slouhové“ nepotřebuje zdlouhavě vysvětlovat. Reuß zopakoval starou bolístku části (nejen) německé šlechty o nahrazení elity s „čistým“ rodokmenem „zbohatlickými“ rodinami, například Rothschildy, což je vzorec, pomocí něhož Reuß projevuje antisemitskou úzkost z protiaristokratického spiknutí Židů. Mimo to zmínil konspirační teorii o Svobodných zednářích financujících aktivity, které mají zničit existující monarchie. Touha po obnovení německého císařství přivedla Jindřicha XIII. až k vytvoření teroristické buňky. Je tato nostalgie po německém císařství pouze výstřelkem znuděného důchodce?
Reuß ovšem neusiloval o konstituční monarchii v podobách, v jakých existuje v některých zemích západní Evropy, ale spíše o autoritativní režim, v němž by on sám byl zastupitelem monarchy v jeho nepřítomnosti (fanoušci fantasy si vzpomenou na postavu Denethora II., správce Gondoru). Přestože nevíme, co přesně vedlo Reuße k vytvoření plánů na puč, není pochyb o tom, že nostalgie po obnovení úcty k aristokracii a jejího minulého postavení je v centru jeho zájmů. To v kontextu Říšských občanů není vzhledem ke sdílené minulosti německé krajní pravice a šlechty úplným překvapením. A právě porozumění této nostalgii je klíčové pro pochopení této části aktivit Hnutí říšských občanů.
Role německé šlechty v nacistickém Německu je hodnocena nejednoznačně. Často bývá zdůrazňován von Stauffenbergův atentát na Hitlera. Nicméně i přes pozitivní roli některých aristokratů většina německé šlechty s Hitlerem spolupracovala až do konce války. Mezery v poznání vztahu nacistů a šlechty doplnila kniha Od krále k vůdci německého historika Stephana Malinowského. Ten popisuje, že většina příslušníků německé šlechty převzetí moci Hitlerem spíše vítala, protože tím bylo ukončeno trvání nenáviděné Výmarské republiky. Důvod, proč byli nacisté vnímáni větší částí šlechty pozitivně, je dvojí. Kromě zmíněného konce chatrné demokracie Výmarské republiky, která podobně jako v jiných nově vzniklých republikách znamenala ohrožení jak politické, tak ekonomické pozice dosavadních aristokratů, se příslušníkům německé šlechty zamlouvala také nacistická rasová teorie, která uznávala údajný rasově privilegovaný původ německé šlechty.
Z těchto důvodů byli nacisté již od počátku podporováni příslušníky německé aristokracie. Růst významu aristokracie v řadách NSDAP podporoval i Himmler. Nicméně spojení nacistů a aristokracie nebylo zcela idylické a projevovalo se spory. Podstatná část šlechty si slibovala návrat k německému císařství a obnovu šlechtických privilegií, což však nikdy nebylo cílem nacistů. Zklamaná část aristokracie se nemohla smířit s egalitářským aspektem nacistického nacionalismu a rasismu. Lidovost, orientovanost na budoucnost a silné revoluční obsahy nacismu byly také hodnoceny negativně. Kromě toho se moc NSDAP neopírala o šlechtu, ale zejména o nižší střední třídu, která představovala nejvýznamnější voličskou základnu NSDAP. I přes tyto ideologické prvky, které byly většinou konzervativní šlechty považovány za problematické, to neznamenalo ztrátu podpory německé aristokracie, která se spíše dokázala smířit s nacismem než s neúspěšným pokusem o demokratickou republiku. Až do konce války tak německá aristokracie nacismus vesměs podporovala a zastávala vrcholné funkce v řadách NSDAP. Odpor, který se materializoval v protihitlerovskou konspiraci, je tak spíše výjimkou, která postoj většiny aristokracie nereprezentovala.
Poválečný vývoj se lišil podle původu konkrétních šlechticů. Zatímco majetky v západním Německu byly šlechtě ponechány, v Sověty obsazené zóně byly znárodněny a byly zčásti vráceny až po sjednocení. Lze očekávat, že u většiny bývalých šlechtických rodů byl sentiment po německém císařství minimálně obroušen. Současná hlava rodiny Reußů Jindřich XIV. se od svého příbuzného distancoval a prohlásil, že „rod Reußů byl 850 let tolerantní, kosmopolitní součástí východního Durynska“. Zda se to týká i jeho předka Jindřicha XLV., nadšeného nacisty a důstojníka Wehrmachtu, však již neupřesnil.
Závěrem lze konstatovat, že aristokratický původ Jindřicha XIII. hrál v přípravě puče několikerou roli. Rodina Reußů je příbuzensky spřízněna s potomky posledního císaře Viléma II., jehož vnuka chtěl Reuß dosadit na trůn. Šlechtický původ v tomto případě vytvořil ideologický základ spiknutí. Významnou roli hrál i majetek Jindřicha XIII., který pomohl vytvořit materiální zázemí teroristické buňky. Plánovaný puč však reflektuje také historické spory v rámci krajně pravicového hnutí, které však v praxi nepředstavují principiální problém, což koneckonců dokazuje i Reußova blízkost k AfD.
Nostalgie české šlechty?
Zatímco německá nostalgie po monarchii představuje kvůli imperiálním ambicím německého císařství a pochybné minulosti většiny německé aristokracie hrozbu, občasná nostalgie bývalé české šlechty po starých dobrých časech je spíše projevem neškodné neznalosti. Lobkowiczova poznámka o Czerninových předcích bránících Čechy a Babišových předcích lezoucích po stromech je příkladem pocitu domnělé nadřazenosti starobylého původu nad rychle získaným postavením současných zbohatlíků, tedy vyjádření ne nepodobné tvrzením v Reußově curyšském projevu. Ve své podstatě se spíše než o zlou vůli jedná o kognitivní zkreslení způsobené domněle ušlechtilým původem. Stejně tak vyjádření Karla Habsburka-Lotrinského o tom, že monarchie by Česku přinesla stabilitu, vzbudí spíše podivení nad drzostí hlavy bývalého vládnoucího rodu. Zdá se, že česká modrá krev je příliš vyčpělá na to, aby představovala jakoukoli hrozbu.
Přestože příprava monarchistického puče byla v Německu neúspěšná, širší kontext teroristické buňky je alarmující. Zapojení bývalé poslankyně AfD a v době zatčení i soudkyně berlínského soudu je zprávou o prorůstání krajní pravice do nejvyšších pozic státu, politiky i bezpečnostních složek. O propojení armády a policie s krajní pravicí se mluví již mnoho let, nicméně nová odhalení neumožňují politické reprezentaci tento alarmující stav nadále ignorovat. Přestože samotný puč bezpečnostní situaci v Německu zásadním způsobem nezměnil, ukázal, že před sympatizanty krajní pravice v řadách bezpečnostních složek nelze zavírat oči jako dosud. Před Německem tak stojí výzva vypořádat se nejen s nelichotivými statistikami krajně pravicového násilí, které staví Německo do čela srovnání s ostatními Evropskými zeměmi, ale i s napojením krajně pravicových extremistů na státní instituce.
Autor je spolupracovník redakce.